KOMENTÁŘ. Zlato je touha. Je vlastně úplně jedno, zda momentálně jeho cena roste nebo zlevňuje z předchozího růstu. Vždycky to bude hodnota do špatných časů. Zlato je hotovost, jen – v širším slova smyslu – více ohnivzdorná. Zlato nezkrachuje jako obchod s virtuálními kódy, tedy kryptoměnová burza. Vždy bude pokladem.

Četl jsem nedávno názor bývalého českého bankéře a dnes šéfa investičního fondu, že fyzické zlato je investorsky k ničemu a když už, tak je lepší tzv. papírové zlato, s nímž lze pohodlně obchodovat. Čili spekulace, že levněji koupím a dráž prodám. Budiž. Je to přístup pro časy, kdy náš svět šlape víceméně v poklidu a blahobytu.

Ale papírkům s pozlaceným orámováním není radno věřit. Třpyt skutečného fyzického zlata totiž nikdy nic nenahradí. Není na spekulaci, jako papírky. Dobrý hospodář ho drží, postupně přikupuje, když je zrovna o něco levnější.

Bere ho jako hotovostní rezervu, na kterou se jen tak nesahá. Na svůj lepší důchod, to ano; na studium potomků, i to má smysl; na nové zuby. Ne na slunnou dovolenou a lepší auto.

Zlato vždy bude vyvolávat v lidech touhu. Viděl jsem to u dámy, která balila kufry od mého dobrého známého, a jediné, co ji zajímalo, bylo zlato v jejich trezoru.

A uvědomil jsem si to, když jsem narazil na knihu „Kam zmizel zlatý poklad naší republiky“ od publicisty Stanislava Motla. „Zlato člověka vzrušuje od nepaměti, zlato z nás dělá chudáky i šťastlivce. Zejména v době krizí má obrovskou hodnotu,“ řekl v roce 2016 na jedné z besed Motl.

Smutný příběh

V roce 1922 leželo v rezervách tehdejšího Československa 19,9 tuny zlata, v roce 1925 už 40,8 tuny. Díky vlastencům. Zlatý poklad Československa se tvořil jako Národní divadlo.

Některé zdroje uvádějí u tohoto období až šedesát tun. V roce 1938 to už bylo 97 tun. Byli jsme bohatou zemí. Část českého zlata ukradl Hitlerův režim o další tuny se vedly velké tahanice mezi socialistickou ČSSR a Velkou Británií…

V roce 1993 mělo Česko 70 tun zlata. V roce 1998 už jen čtrnáct tun. V roce 2009 to bylo již necelých třináct tun, v roce 2015 deset. „V roce 1997 jsme náš zlatý poklad vyměnili v Německu za dluhopisy,“ popisuje Motl. Unce zlata stála tenkrát šestinu dnešní ceny. Zlatý poklad ale obsahoval i mince, na které se poskládali vlastenci ve sbírce. Některé mince mohly mít proti obyčejné ceně zlata velkou numismatickou hodnotu.

V roce 2018 bylo v sejfech podle dostupných informací pouze 9,3 tuny zlata. ČNB nikdy neřekla komu a za jakých podmínek zlatý poklad rozprodala.

Novelou zákona o ČNB v roce 2013 se devizové rezervy včetně zlata staly majetkem nikoliv státu, ale ČNB. Právo nakládat s nimi náleží pouze ČNB a je to tajemství. Otázky „komu, za kolik, proč“ zůstávají bez odpovědí.

A přece se otáčí

V roce 2018 ČNB ústy svého tehdejšího mluvčího deníku Právo vzkázala, že „množství zlata v rezervách centrální banky nemá žádný vliv na kvalitu měny země a na její kupní sílu. Koncept peněz krytých zlatem je nejpozději od 70. let minulého století překonán“.

V roce 2020 ale nakoupila ČNB 1835 kg zlata, loni dalších 1151 kg. Za mnohonásobně vyšší cenu než v devadesátých letech prodávala. A to se nedívejme, kam zmizely mince nevyčíslitelné hodnoty. Nemá to ani smysl. Ukazuje to však jedno: neotřesitelnou pozici zlata coby jisté hotovosti i v dobách nastupující kryptoměnové víry.

České domácnosti vlastní 20 tun zlata, tedy dvakrát více než ČNB. Například německé domácnosti podle údajů z roku 2021 vlastní přes devět tisíc tun zlata a německá centrální banka Bundesbank přes tři tisíce tun.

Jeden Čech tedy v průměru vlastní necelé dva gramy zlata. Na jednoho Němce připadá v průměru více než 100 gramů zlata. Je pravděpodobné, že tento velký rozdíl se bude postupně snižovat.

Jedno však vím jistě – pokud by náš stát vyhlásil podobnou sbírku na zlatý poklad jako před sto lety, málokdo by se dnes svého zlata vzdával ve prospěch celku tak ochotně jako tehdy naši předkové.

Autor je český investor.