Fandím drobným živnostníkům a firmám, které vznikly doma v pracovním koutě nebo v garáži a vypracovaly se na rodinné podniky. Tito lidé nemají nataženou dlaň, nečekají kdejaké úlevy. V pravém slova smyslu i obrazně řečeno umí upéct dobré buchty a nikde se tím ani nechlubí. Nemusí. Poctivá práce voní do dálky.

„Tato společnost je příliš nároková, příliš zvyklá na velké přerozdělování,“ řekl bez obalu na nedávném semináři rodinných firem v parlamentu zakladatel geodetické společnosti Martin Hrdlička.

Podle něho je třeba v tomto smyslu změnit klima; vrátit se k sice otřepanému, ale pravdivému: bez práce nejsou koláče. Těžko může člověk po škole čekat, že bude dělat tři čtyři dny v týdnu a mít zajištěný, automaticky nárokový příjem padesát tisíc měsíčně. S takovým přístupem ani deset.

Hrdlička má pět synů, a jak s nadsázkou říká, ti jsou jeho koalice. Tradiční rodina. Ta by měla zase být základní hodnotou, na které společnost staví, které si váží a vystavuje za vzor.

Podnikatel rovná se lump?

Nejde jen o teď tolik omílané důchody, tedy o fakt, že když nebudou děti a mladí, nebude mít stát pro dnešní dvacetileté a třicetileté peníze na starobní důchody. Ty tvoří dlouhodobě největší obecný nárok.

Podnikatelé od politiků potřebují jen jediné: nikoliv dotace, ale to, aby už nevymýšleli nové povinnosti a omezení a nechali podnikavé lidi pracovat. „Na daně vyděláme, ale hlavně už žádné další pořád se měnící byrokracie,“ shrnula od srdce na výše zmíněném semináři ředitelka firmy EcoGlass z Jablonce nad Nisou Helena Krutská. Firmu na výrobu skleněných čoček do světel převzala po otci.

Podnikající rodiny se musí vypořádat také s některými úřednickými dráby, kteří zcela bezúčelně, či jen pro drobnosti zaklekávají české firmy. Na velké korporace s početnými právními a komunikačními odděleními si netroufnou, tak si mnohdy hojí ego na menších.

Proč někteří živnostenští úředníci rozdávají pokuty ve výši i desítek tisíc korun za to, že chybí na webu podnikatele nějaká ze zákona povinná informace? Nestačí domluva? Nestačí.

Spočívá to i v u nás tak silně zakořeněném pocitu, že kdo podniká, je určitě lump a když se mu na to ještě nepřišlo, určitě se na něco přijde.

Stát jako výběrčí výpalného

Proč třeba musí být spotřebitelské informace v prodejně vytištěné na papíře u pultu, když nikdo ze zákazníků si letáky už nebere a vše hledá v mobilu na stránkách firmy?

Proč je šéf autoškoly rád, že kvůli jednomu zapomenutému úřednímu úkonu, který se týkal už dávno odepsaného auta, dostal flastr jen pět tisíc, protože věděl, že úředníci prostě musí nějaké peníze z kontrol vytáhnout? Řekli mu to, přátelsky, jen tak potichoučku bokem. Kde to jsme, že se stát chová jako starý typ mafie při výběru výpalného?

Nechápu ani to, proč třeba brněnská rodinná společnost ThermoServis musela během své třicetileté existence sedm let čekat na povolení stavby recyklační linky stavebních materiálů.

Stát potřebuje více peněz, jde na to zvyšováním daní, ale tím si nepomůže. Pomohl by si tím, že by dal větší prostor pro podnikání.

Ale ani ne tak tomu velkému, kdy se rozdávají investiční pobídky a daňové prázdniny nadnárodním korporacím, respektive globálním rodinám, ale těm svým, místním rodinám.

Zvýšila by se chuť podnikat, zvýšil by se výkon a přidaná hodnota, zvýšil by se daňový výběr.

Kouzlo hobitího domečku

Škoda dalších slov, lepší je si zajít na skutečné voňavé buchty do srubu k dřevorubci ve Fojtově. Jsou vyhlášené široko daleko a jeho známý je vozí až do Německa.

Anebo na jedno z nejkouzelnějších míst, které znám, do občerstvení U Červené jámy na křižovatce cest mezi Perninkem a Horní Blatnou.

U Červené jámy. Foto: se souhlasem Vladimír Brůna

Blanka Mozdíková a Petr Kohout zde postavili svépomocí hobití domeček z klád a hlíny. Elektřinu a vodu tady nemají, ani zaměstnance. Ale sortiment skvělý, nejlepší jsou domácí koláče, které si sami pečou. Dávají do toho spoustu vlastní energie a lásky.

„Naprostý souhlas. Jsme pravidelnými návštěvníky a trasu si většinou volíme tak, abychom šli kolem,“ napsala mi viceprezidentka české a velmi úspěšné softwarové společnosti ABRA Holding Monika Vondráková.

Podnikání v srdci, ne v excelu

Anebo v budově bývalé školy zaniklé osada Ryžovna pan Dvořák vybudoval rodinný pivovar. Svrchně kvašený Školák 8 nemá chybu. Restaurace v sezóně praská ve švech.

Tomu říkám rodinné podnikání, kde hlavní roli nehrají excelové tabulky, ale srdce. Řadu takových lidí potkáte na zdejší akci Hory Piva.

Ryžovna. Foto: se souhlasem Vladimír Brůna

„Tenhle obchod by člověk čekal spíš v pražském Karlíně než v malé krušnohorské vesnici,“ napsal o Krámku u Patrika v Perninku i český měsíčník Forbes.

Naprostý souhlas. Kdykoliv jdu k Patrikovi nakupovat, vidím tam usměvavý personál. Otevírací dobu mají od nevidím do nevidím a sortiment kvalitní, široký a za rozumné ceny.

Při toulání po horách jsem narazil také na ikonický obchůdek na Náměstí Sv. Vavřince v Horní Blatné, kde jsem si pochutnal v Hokynářství a cukrárně U paní Barbory na vdolku a meruňkovém koláči. Tohle je to krásné na naší zemi. Tito lidé vytvářejí naše národní bohatství.

Autor je český investor