Fotbal je byznys, jemuž nesmrdí žádné peníze. Letošní Mistrovství Evropy navíc kazily politické exhibice. Evropa se radikalizuje, společnost se polarizuje. K moci se dostávají extremisté. Historie se často opakuje, co padesát let přijde měnová reforma, každých sto let máme v Evropě válku. Než se k moci dostanou diktátoři, většinou chudne střední třída.

Letošní Euro bylo výjimečné tím, že se poprvé v historii hrálo v 11 evropských městech v jedenácti různých zemích. Ekonomické silné země a fotbalové velmoci jako Německo, Anglie, Nizozemsko, Itálie a Španělsko měly možnost pořádat zápasy svých týmů ve skupinách. Podivný formát zvýhodnil domácí mužstva, tedy hlavně fotbalové velmoci, které nečekalo tolik únavného cestování a přípravy v různých prostředích.

Ulítaní Chorvaté a Češi

Pořadí týmů v základních skupinách podle počtu nalétaných kilometrů vyhrálo Chorvatsko s téměř deseti tisíci kilometry, druhá se umístila česká reprezentace s osmi tisíci kilometry. Jako bonus nás čekal osmifinálový zápas v Budapešti a čtvrtfinálový zápas v Baku.

Volba Ázerbájdžánu, kde naši odehráli čtvrtfinále proti Dánsku, byla pro většinu fotbalových odborníků ale i laické veřejnosti překvapivá. Tato země má k západní demokracii daleko, navíc zde přetrvává konflikt s Arménii o území Náhorního Karabachu.

Stejně překvapivé bylo přidělení pořadatelství Budapešti. Viktor Orbán vystupuje jako nacionalista, který prohlásil, že se chce stát premiérem 15 milionů Maďarů, tedy i těch, co žijí v zahraničí. Viktor Orbán je ale známý fanoušek fotbalu, nalil do něj spoustu peněz. Pořadatelstvím Eura posbíral další politické body.

Kvůli neomezené kapacitě byla v budapešťské Puskás Aréně nejlepší atmosféra na celém fotbalovém šampionátu. Tuto atmosféru ale kazily urážky od některých maďarských fandů, hlavně vůči francouzským a portugalským hráčům.

Dohadování o pokleknutí a duze…

Už únavnými se staly mediálně vášnivé polemiky, zda pokleknout, nebo ne. Zatímco hráči západních reprezentací před zápasem často poklekávají na znamení solidarity s hnutím za práva černochů, náš národní tým, Chorvati, Maďaři, Rusové a Ukrajinci nikdy neklečeli.

Kromě rasismu bílých vůči černým, přičemž o opačných projevech nesnášenlivosti se překvapivě nemluví, rezonují Evropou také spory o práva homosexuálů a jiných menšin.

Poznamenalo to rovněž zápasy maďarské reprezentace, a to hlavně kvůli maďarskému zákonu, který zakazuje šířit mezi nezletilými jakékoliv materiály zobrazující nebo propagující homosexualitu a změnu pohlaví.

Před zápasem Němců s Maďary měla mnichovská aréna svítit duhovými barvami, které jsou symbolem lidí s odlišnou sexuální a genderovou identitou. Plán ale zatrhla UEFA, podle níž by šlo o politické gesto.

Nejlepší a nejzadluženější

Do semifinále se dostaly jen země,  jež všechny zápasy základní skupiny odehrály na svých domácích stadionech a v porovnání s konkurencí ušetřily spoustu sil – Anglie, Itálie, Španělsko a Dánsko.

Dánsko překvapilo svými výkony. Anglie, Španělsko a Itálie se pyšní nejlepšími ligami v Evropě. Pokud se ale podíváme na finanční situaci nejsilnějších klubů, už to tolik k chlubení není.

Podle studie poradenské společnosti KPMG je deset nejzadluženějších fotbalových klubů právě z těchto tří zemí:

Dluhy jako hladový drak

Finále Eura se odehrálo na stadiónu ve Wembley, jehož rekonstrukce vyšla na 800 milionů liber. Díky této rekonstrukci se FA (anglická Fotbalová asociace) stala s dluhem 350 milionů liber jednou z nejzadluženějších fotbalových asociací.

Dluhy jsou jako hladový drak, kterého je potřeba neustále krmit; proto UEFA (Evropská fotbalová asociace) vyšla vstříc národním svazům, které patří k největším a také nejzadluženějším. Peníze z ázerbádjžánské ropy ani od Orbána ale UEFA nesmrdí.

Fotbal je nejen politickou arénou, ale dlouhodobě obrovským a čím dál větším byznysem. Například nejprestižnější evropská klubová soutěž Liga mistrů je pro mistrovské celky z většiny evropských zemí nedosažitelná, ale země jako Anglie, Španělsko a Itálie pravidelně mají v této soutěži čtyři zástupce.

Ligu mistrů tak často paradoxně vyhrává celek, který už několik let nebyl mistrem ve své zemi. A výše řečené platí i naopak: fotbal je produkt sloužící nejen byznysu, ale i politice. Nikdy však nedopadlo dobře, když se do sportu míchala politika.

Historie se často opakuje. Každých padesát let přijde měnová reforma, každých sto let máme v Evropě válku. Platí, že dluhy evropských fotbalových velkoklubů jsou stejně jako dluhy většiny evropských států nezaplatitelné.V obou případech jsou tak velké, že je může vyřešit jen vysoká inflace nebo měnová reforma.

Kvůli ní ale chudne střední třída a pak se dostávají k moci diktátoři. Diktátory už tu máme. A čerstvě jsme si potvrdili, že jejich peníze fotbalu nesmrdí.

Autor je český investor