KOMENTÁŘ. Příběhy lyžařských areálů jsou často obhajovány argumentem tradice a regionální identity. Jenže ekonomika je neúprosná. Má smysl udržovat lyžařské areály za každou cenu? Jejich ziskovost závisí hlavně na doprovodných službách, cenové strategii a dobré lokalitě. Jen ze zimy se ale žít nedá.

Pocházím z Jablonce nad Nisou a Bedřichov jsem měl vždycky spojený s dětstvím, zimami a prvními oblouky na lyžích. O to víc je mi lidsky líto, že lyžařský areál Maliník na Bedřichově ukončil provoz.

Pro mnoho místních i návštěvníků to byl „jejich“ kopec. Zároveň ale musím říct otevřeně: nedivím se tomu. A chápu to.

Provozovat lyžařský areál dnes není romantika, ale tvrdá ekonomická disciplína. Pokud areál dlouhodobě generuje ztrátu a majitel ho musí dotovat ze svého, dříve či později to přestává dávat smysl. Lyžařský areál není charita. Je to podnikání – a to velmi kapitálově i provozně náročné.

Mluvím z vlastní zkušenosti. Sám provozuji lyžařský areál v Perninku v Krušných horách. A vím, že to zdaleka není jen o počáteční investici, která je sama o sobě vysoká. Tím to teprve začíná. K zimnímu provozu je potřeba nádrž na zasněžování, k tomu zasněžovací děla a tyče.

Nová rolba stojí pět až deset milionů. Pokud nemá areál lanovku, je to menší investice, ale i lyžařský vlek stojí miliony. K tomu pravidelné revize, údržba a náhradní díly. Vybavení se neustále obnovuje, technika stárne a požadavky na bezpečnost se zpřísňují.

Velkou položkou jsou energie. Zasněžování je dnes bez kvalitního technického sněhu prakticky nemožné, ale zároveň extrémně drahé. Elektřina, voda, provoz čerpadel – to všechno dramaticky zvyšuje náklady. K tomu mzdové náklady, které rostou napříč ekonomikou.

Nejsou lidé

Sehnat sezonní profese je čím dál složitější. Rolbaře, vlekaře, obsluhu zasněžovacích děl, lidi do půjčovny lyží nebo do gastra. To nejsou práce, na které se stojí fronty. Jsou fyzicky náročné, často v noci, o víkendech, v mrazu. Bez těchto lidí ale areál nemůže fungovat.

Ekonomika provozu je extrémně nerovnoměrná. Návaly lidí přicházejí hlavně o víkendech a o prázdninách. V týdnu, mimo svátky, bývá provoz výrazně slabší. Přesto musíte držet personál, techniku i infrastrukturu v plné pohotovosti. Fixní náklady běží pořád, tržby kolísají.

Aby lyžařský areál dlouhodobě fungoval, nestačí samotný svah. Potřebujete kvalitní ubytování v okolí, restaurace, služby a parkování. Host musí mít důvod zůstat déle než pár hodin a vracet se.

Spolupráce s obcí je klíčová. Nejde jen o symbolickou podporu, ale o skutečné partnerství: řešení dopravy, parkování, infrastruktury, územního plánování a někdy i spolufinancování nebo alespoň férové podmínky.

Bez letní sezony to nejde

Než jsem začal provozovat svůj areál v Krušných horách, rozhodl jsem se nejprve navštívit několik známých areálů a poznat je. Majitelé lyžařských areálů jsou zajímavá komunita lidí, které spojuje vášeň k lyžování a sportu.

Všichni mi ochotně věnovali dost času. Nejvíce mě zaujal areál Chotouň u Prahy, který funguje famózně. Skvělou atmosféru má Horní Malá Úpa. Velké areály jako Monínec, Lipno, Dolní Morava prosperují. Zajímalo mě, jak fungují a jak udržují rentabilitu mimo zimní sezónu. Hned mi bylo jasné, že bez letního provozu se dnes horský areál neobejde.

Letní provoz umožňuje vytvářet stálé zaměstnanecké týmy, budovat loajalitu zákazníků a stabilizovat cash flow během celého roku.

Osobně při plánování našeho letního programu v Krušných horách čerpám právě z těchto inspirací: kombinuji rodinnou zábavu, sportovní atrakce i edukativní programy pro školy. Výsledek? Chci, aby areál nebyl závislý jen na sněhu.

V zimě a v létě bude areál nabízet volnočasové vyžití pro rodiny s dětmi. Klíčové k úspěchu jsou ale měsíce květen, červen, září a říjen. Zde můžou jezdit na pobyty školy nebo firmy na teambuildingové programy.

Areál musí být dostupný pro místní lidi. S nimi v Perninku počítám a jsou pro mě důležitou součástí. Letní sezóna už není doplňkem, ale nezbytnou součástí strategie horského areálu.

Proč se majiteli Maliníku nedivím

Není cílem, aby lyžařské areály praskaly ve švech o víkendech a po většinu roku zely prázdnotou. Kvalitní program musí lákat opravdu celoročně a to také ve všedních dnech. Není jednoduché to vymyslet a udržet v chodu.

Proto se nedivím majiteli Maliníku na Bedřichově, že se rozhodl areál zavřít. Pokud dlouhodobě chybí ekonomická návratnost a zároveň není vůle ke spolupráci, je takové rozhodnutí racionální, byť bolestivé. Není to selhání jednotlivce, ale důsledek nastavení podmínek.

Zavření Maliníku by nás mělo vést k širší debatě o budoucnosti menších lyžařských areálů v Česku. Ne o hledání viníků, ale o tom, co jsme jako obce, regiony a stát ochotni udělat pro to, aby zimní turistika přežila.

Je mi Maliníku líto. Ale rozumím tomu. A obávám se, že podobných příběhů bude přibývat, pokud se nezmění přístup – od emocí k realistickému partnerství.

Autor provozuje lyžařský areál v Krušných horách v Perninku