KOMENTÁŘ. Při svém podnikání jsem se setkal s novou podmínkou banky: na to, aby financovala běžný firemní sklad, kde se má maximálně temperovat, najednou vyžaduje splnění energetických podmínek pro budovy, jako by se jednalo o zánovní rodinný dům. Prý musí.

Pronajímám komerční areál v Pardubickém kraji významnému dodavateli autodílů. Plánuje rozšíření své pobočkové sítě, ale nechce se zabývat kupováním dalších skladů, své prostory si proto pronajímá.

Našel jsem vhodný objekt, který koupím a pronajmu ho jim. Sedmdesát procent kupní ceny jsem chtěl profinancovat bankovním úvěrem. Zvyšuje to výnosnost vlastních zdrojů. Standardní byznys, žádné složitosti.

S bankou máme pěkné vztahy. Říká se tomu bonita. Stručně: co si půjčím, splatím řádně i s úroky. Banka si teď navíc vyžádala energetický štítek skladu. Vyšel na „D“, což mi přišlo solidní na to, že skladovací prostory jsou plechová hala, která se temperuje na 15 stupňů.

Céčko jsou podle odborníků stavby do deseti let a béčko současné novostavby. V podstatě běžné rodinné domy. Áčko pak super drahé domy, které – v nadsázce řečeno, div nevytopíte svíčkou, ale okno si neotevřete, vše zajišťuje systém rekuperací a čerpadel.

Banka. Energetický a daňový dráb

Banka mi ale dala vědět, že financuje maximálně „B“ budovy. Bankéři mi řekli, že do budoucna nejspíše vzniknou nařízení, aby banky na financování energeticky náročnějších staveb tvořily ještě větší kapitálové rezervy.

Podle mého názoru by banku měla zajímat hlavně bonita žadatele o úvěr, a to, zda bude nájemník platit nájemné, aby vlastník budovy měl z čeho splácet úvěr.

A samozřejmě, aby ve skladu nebyla firma, která by vypouštěla z komínů kouř jak z válečné zóny a netrávila ryby v řece. To je i má odpovědnost, coby vlastníka budovy. Ale chtít od skladu takové podmínky jako u moderní vily?

Banky by neměly suplovat energetický ani jiný dohled. Jejich byznys je půjčovat peníze a ne provádění ekologických či daňových auditů klientů.

Odnáším si z toho poznatek, že staré a energeticky náročné budovy budou do budoucna čím dál složitější na vlastnictví a na správu.

Je jednodušší a často levnější stavět něco nového než rekonstruovat staré objekty. Proto se ještě více zaměřím na stavební pozemky, kde se dá postavit něco nového.

Opravdu takhle zachráníme klima?

Tahle zkušenost je ale jen střípkem v mnohem širších souvislostech. Jde opravdu jen o ekologii, nebo o formu globálního byznysu postaveného na inkasování peněz z emisních povolenek, tedy novodobých odpustků? Opravdu tímhle zachráníme klima?

Stanoví se nereálná pravidla a pro jejich nesplnění se vytvoří systém, kdy si „ekologii“ bude muset člověk, respektive firma, dodatečně vykoupit. Jen se ptám, co tohle udělá s evropskou konkurenceschopností?

Proto také Evropa ztrácí dech oproti Americe a hlavně Asii. Vedle drahé pracovní síly jsou zde dražší náklady na energie. Cena silové elektřiny je jen půlkou ceny, zbytek tvoří různé příspěvky na obnovitelné zdroje. Proto evropští výrobci přestávají být konkurenceschopní.

Zboží se vyrobí levnější v Asii. Tím, že se pak vozí po moři nebo letecky, je ekologická zátěž pro planetu ve skutečnosti mnohem vyšší.

Má návštěva v bance mi připomněla situaci v automobilovém průmyslu. Například jedna z největších automobilek světa přeprodává „své“ nevyčerpané emisní limity dalším – protože vsadila na hybridy a je tak tabulkově více zelená a vydělává na tom možná více než na autech jako takových.

Je ekologické likvidovat auto každé čtyři roky a nahrazovat ho novým elektromobilem dotovaným z půjček Unie? Není udržitelnější nechat vývoji přirozenější cestu, než tlačit dotacemi a zákazy, a jezdit s autem třeba deset let?

Proč stíhá unijní administrativa výrobce mastnými pokutami za nesplnění technicky nereálných podmínek? Je zde řada dalších nesrovnalostí. Třeba, když jedu už ve tmě Prahou, tak všude do noci naplno svítí stovky velkoplošných reklam. A nejvíce těch firem, včetně bank, které se tak hlasitě hlásí k ekologické udržitelnosti. Energie ozařující hesla zbůhdarma mizící ke hvězdám.

Rozdávání cukrátek vyjde draho

Ekologismus už má vše, co každý nový revoluční řád. Cukr a bič, banky a centrální administrativu stojící nad národní vládou.

Dnes se rozdávají peníze na dotacích lidem na tepelná čerpadla a soláry; v některých případech už na to ani nepotřebují projekt. Bianco šek. Peníze předem. Jen tak, zde je cukrátko. Lidé se radují. Přišly nám peníze zdarma. Hezky to cinklo. Ušetříme za topení, a ještě nám stát a Unie tuto úsporu zaplatí. A domácnosti mají rok na to, aby tyto peníze za úpravy utratily a doložily to.

Polystyrenem se olepuje kdejaká chalupa, okna se mění i tam, kde by to vlastně ani nebylo třeba. A lidé o tyto peníze někdy i přijdou, protože se toho chytili šejdíři a slibují, že to postaví, i když to neumějí.

Unie si to na toto velkolepé rozdávání peněz půjčila obří balík od majitelů bank. Kruh se uzavírá. Půjčka se bude muset logicky vracet i s úroky.

Kdo se nepodřídí a nesplní energetické štítky (bič), bude se v důsledku muset vykoupit povolenkami. A platí to všichni v poplatcích za tzv. OZE (obnovitelné zdroje energie). A platí se najednou i z čerpadel. Nepřijde poplatek třeba za svit slunce? Z něčeho se ta zelná půjčka přece vracet musí.

Komínová daň a poplatek z polínka

Lidé rádi topí nebo si přitápí obnovitelnou surovinou: dřevem. Přirozené. Od nepaměti. Ovšem na rozdíl od časů prababiček mají kamna na dřevo vysokou účinnost, z komína neletí tolik energie a spalin. Jenže to je na systému víceméně nezávislý zdroj. Tak se udělá kampaň, jak je to nezdravé a zakáže se to. Kdo to poruší, toho udá soused.

Už to takto běží třeba ve Velké Británii. V Česku už k tomu vycházejí články, které za to horují. Jeden z titulků dokonce hlásí, že se „množí informace o škodlivosti topení dřevem“. Nemohu si pomoct, připomíná mi to kampaň o „škodlivosti mandelinky bramborové z padesátých let“.

Co s komíny? Zavedeme daň, respektive emisní povolenku z komínu?

Trajekty a letadla, ty se neřeší. Létat totiž potřebují i „ekologisté“. Jde opravdu už o ryzí ekologii? Dost lidí tomu věří a já jsem tomu věřit chtěl a rád bych tomu věřil znovu. Je jasné, že je namístě šetřit surovinami a chovat se ekologicky. Ale ten striktní tlak v systému – majitelé bank půjčí státům na eko dotace, následují zákazy, nálepky (štítky), povolenky (odpustky) – mi už přijde přes čáru.