Pracovní tábor Rovnost na Jáchymovsku patřil v 50. letech minulého století mezi zařízení s nejtvrdším režimem. Ve velkém se zde těžil uran, který pak putoval do Sovětského svazu. Dnes už tu hrůzy tehdejšího režimu připomíná hlavně naučná stezka krásnou přírodou – ale také skelet někdejších šaten, kam si vězni a horníci věšeli své promočené pracovní mundúry. Takzvaná Řetízkárna by se měla dočkat rekonstrukce a sloužit jako moderní připomínka toho, co se v minulosti na Jáchymovsku dělo.

V zadní části velké budovy bez střechy, bez oken a dveří hoří svíčky vyskládané do tvaru srdce. Na připomínku těch, kteří zemřeli vlivem drsných podmínek, nemocí či zastřeleni na útěku z jáchymovských uranových lágrů.

Řetízkárna dnes. Foto: Robert Břešťan / HlídacíPes.org

„Spousta zde vězněných lidí si odsud odneslo rakovinu. Dodnes nevíme, kolik přesně lidí na následky práce v uranových dolech zemřelo. Chceme uctít jejich památku a chceme, aby toto místo lidi spojovalo,“ říká Tomáš Bouška, předseda spolku Političtí vězni.cz, který přestavbu Řetízkárny vnímá jako svou osobní misi.

A proč Řetízkárna? Proto, že vězni si zde uvnitř budovy na kladkách na řetízku ke stropu vytahovali a zavěšovali své fárací obleky z uranových dolů, aby jim tak mohly aspoň trochu proschnout.

Což byl v roce 1956, kdy budova vznikla, „civilizační posun“ – původně ve stejném oblečení vězni i spali.

Podívat se lidem do očí

Je dušičkové listopadové odpoledne a krušnohorský vzduch je cítit příslibem blížící se zimy; chladu v otevřeném prostoru nic nebrání. „Tady teplo nebylo nikdy,“ usmívá se Jindřich Valenta, řečený Vlk.

Někdejší skaut se na Rovnosti ocitl jako vězeň už když mu bylo 18 let, dnes je mu o jednasedmdesát let více, ale energie mu, jak se zdá, neschází.

V uranových dolech v táboře Rovnost strávil dva a půl roku, celkově pak šest let v komunistických kriminálech. Důvod? Byl aktivní skaut a nechtěl se smířit s tím, že soudruzi činnost organizace zakázali. „Nelíbilo se nám, co nám rudí páni vzali. Tak jsme dělali různé nepřístojnosti jako třeba to, že jsme v noci přelezli přes zeď Vyšehradského hřbitova a dali květiny na hrob zakladatele skautingu A. B. Svojsíka,“ vypráví. „Za tyto těžké zločiny nám pak přišili velezradu.“

Když prý spolu s kamarádem z oddílu krátce po svých osmnáctých narozeninách přišel poprvé do lágru Rovnost, staří muklové jim říkali, že je soudruzi „sebrali z houpacího koně“.

„Líčit utrpení v lágrech, to už je známá věc. Ale zapomínat se nemá. Já necítím nenávist ani k lidem, co nás mučili, sami byli zblblí a popletení režimem. Ale chybí mi mládí – to moje bylo lžíce, ešus a kriminál,“ konstatuje.

Západ slunce na Jáchymovsku – pohled z Řetízkárny. Foto: Robert Břešťan / HlídacíPes.org

Pokud jde o vzkaz dnešním mladým lidem, má jasno: „Přál bych jim to, co jsem znal z mládí: hustý jogurt s opravdovým ovocem a sekanou s masem,“ směje se a vážněji dodává: „A to, aby se chovali tak, aby se mohli každému podívat do očí.“

Jen v jediném roce 1951 bylo v soustavě táborů na Jáchymovsku (se systémem převzatým ze sibiřských gulagů), bezmála deset tisíc vězňů, postupně jimi prošlo na 70 tisíc lidí.

Dnes už žijících pamětníků jáchymovského pekla mnoho nezbývá. Pomyslnou štafetu i proto přebírají dámy ze spolku Dcery.cz – dcery politických vězňů z 50. let.

„Za tátou jsme sem jezdili, pořád ho vidím v tom muklovském oblečení,“ vzpomíná Anna Podpěrová. Rodinný statek komunisté zabrali, otce – kulaka zavřeli, když jí bylo 13 let.

„Tátu zatkli v roce 1949, to mi byly čtyři roky a vlastně jsem si ho moc nepamatovala. Fakta o tom, co se tady dělo, jsem se dozvídala až po roce 1989,“ říká další z „dcer“ Jaroslava Matoušková.

„Chtěla bych, aby toho tady bylo vidět víc, byla možnost si na tu minulost sáhnout, doslova i obrazně,“ doplňuje. Přání by se jí – snad – mělo splnit.

Kupte si hřebíky

Setkání v Řetízkárně, jednoduché stavbě z 50. let minulého století, jež sloužila jako převlékárna, mělo totiž i svou praktickou rovinu. Spolek Političtí vězni objekt, poslední zbývající připomínku místních uranových dolů a komunistických lágrů pro odpůrce komunistického režimu, před dvěma lety vykoupil a připravuje jeho rekonstrukci a proměnu na prostory pro společenské akce, výstavy a debaty o historii místa.

Zachován má být skelet budovy, z níž už jinak mnoho nezbývá (v roce 1961 byl jako poslední zrušen právě tábor Rovnost a až na pár staveb srovnán se zemí), s moderní dostavbou podle návrhu architektonického studia Cosmo. Dědeček jedné z architektek, Terezy Kabelkové, byl v Jáchymově vězněn. „Nemá to být pomník, ale živé komunitní centrum,“ zdůrazňuje architekt Jiří Kabelka.

Jak by mohla Řetízkárna vypadat. Foto: Robert Břešťan / HlídacíPes.org

Náklady se odhadují na 40 milionů z dotací plus pět milionů vlastních zdrojů, které musí spolek ještě sehnat. Hlavní část peněz je přislíbena z programu přeshraniční spolupráce se Saskem Interreg; nezbytnou podmínkou je však včasné získání platného územního rozhodnutí – a čas se krátí.

Na zbylou část peněz běží sbírka. Mimo jiné si lze zakoupit původní hřeby ze střechy Řetízkárny, umělecky zalité ve skle – sklářkou je Libuše Laurinová, dcera jednoho z někdejších politických vězňů, který také prošel Rovností.

Cena je symbolicky nastavena na 1961 korun. Jak bylo řečeno, roku 1961 tábor Rovnost jako poslední na Jáchymovsku komunisté definitivně uzavřeli.

Záměr naráží na odpor některých místních chatařů, jiní se ale o historii místa živě zajímají a zapojili se i do záchrany Řetízkárny.

Tomáš Bouška věří, že se zbývající nejasnosti a odpor podaří překonat; vydání územního rozhodnutí i stavebního povolení je podle něj už na dobré cestě: „Situace v kraji nebyla podobným aktivitám příliš nakloněna, ale došli jsme už tak daleko, že místní lidé už to dlouho potlačované téma přijímají.“

Napovídají tomu i slova současného starosty Jáchymova Františka Holého z dušičkového setkání v promrzlé Řetízkárně: „Jsem rád, že nám místní odkaz pomáháte sdělovat. Ta doba se nesmí zapomenout.“