Hon na zbylou zemědělskou půdu vrcholí. O co se stát ještě nechá připravit?

Pozornost veřejnosti na sebe v poslední době strhává diskuse o prolomení těžebních limitů, nicméně vedle nové státní energetické strategie se na krajině a životním prostředí ještě více podepíší další kroky: novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu či objem státní rezervy půdy pro budoucnost. A ve hře je skutečně hodně.

Ochrana půdy a její kvality (zdaleka nejen pro konkurenceschopné zemědělské a lesnické podnikání) je zejména v naší zemi, velmi vážně poškozené civilizačními zásahy zejména v druhé polovině minulého století (a proces devastace neustále pokračuje), zásadní prioritou. Zatím to tak ale nevypadá.

Naopak, vzhledem k tomu, že ceny půdy po letech stagnace i v České republice v poslední době stoupají, snaží se stavební, dopravní, těžební, investiční i obecní lobby „urvat“ na poslední chvíli z krajiny a „volných“ pozemků, co se dá. Jenže ona poslední chvíle již dávno minula a například taková státní rezerva pozemků ani náhodou nepostačuje státním potřebám, a to ani těm současným, o budoucnosti ani nemluvě.

Přesto je to teprve pár dnů, co ministr zemědělství Marian Jurečka konečně ohlásil, že stát již žádnou půdu prodávat nebude. Pozdě, ale přece. Ne každý přitom ví, jaká je situace – co do státní rezervy půdy u nás a v zahraničí, a není tedy na škodu si toto srovnání připomenout.

Stát se zbavil víc půdy, než je v EU zvykem

V Evropské unii (samozřejmě v USA nebo Austrálii je situace zcela jiná, protože volné půdy je tam dost) je nepsanou praxí, že si stát v jednotlivých katastrech ponechává jako státní půdní rezervu několik procent zemědělské půdy (až 5 procent, podle místní situace). To by v případě České republiky bylo při celkové ploše zemědělské půdy v objemu 4 200 000 hektarů (nemluvím o půdě, na kterou jsou vypláceny dotace) činilo více než 200 000 hektarů. Což ovšem vysoce přesahuje objem půdy, kterou v současné době stát spravuje a vlastní. Reálně má totiž dispozici jen necelých 90 000 hektarů k volnému nakládání v budoucnosti a tedy deficit nejméně 120 000 hektarů.

Ve skutečnosti je ale zřejmě deficit vyšší, protože nikdo dnes nedokáže odhadnout, jak velká území budou třeba pro různé projekty na ochranu přírody a krajiny, jak se bude vyvíjet potřeba dopravní infrastruktury nebo jaký rozsah pozemků si mohou vyžádat opatření proti povodním nebo nadměrnému suchu.

Tak či tak je zřejmé, že unáhlená privatizace státní půdy v minulosti se státu, a tedy i daňovým poplatníkům, významně prodraží, protože potřebné pozemky bude muset stát koupit, neboť nebude mít šanci snížit náklady na stavby ve veřejném zájmu například směnou pozemků ve svém vlastnictví.

Především tržní ceny půdy přitom rostou, jak dokládá nejnovější statistika společnosti farmy.cz., která se prodejem půdy za tržní ceny dlouhodobě zabývá. Podle těchto údajů se jen v loňském roce zvýšily meziročně tržní ceny půdy v České republice o 12,5 procenta, přičemž průměrná cena za čtvereční metr půdy dosáhla 13,96 koruny. Tržní ceny půdy přitom byly loni o 96 procent vyšší než ceny úřední, orná půda pak byla v průměru dražší o 25 procent oproti takzvaným trvalým travním porostům.

Právě orná půda je dnes nejžádanější a tedy i nejvíce ohrožená. Změnit by to měla novela zákona na ochranu zemědělského půdního fondu, jehož původní podoba však byla vším možným, jen ne ochranou půdního fondu.

Nakonec se dikce novely, kterou připravilo ministerstvo životního prostředí, výrazně ve prospěch ochrany půdy změnila, i když i tak dává značný prostor stavbám „ve veřejném zájmu“. Což ovšem není nic jiného, než prostor pro výstavbu továren, které mají posílit zaměstnanost v sociálně slabších (ale i silnějších) regionech tamní zaměstnanost. Jenže zejména okamžitá regionální zaměstnanost je evidentně veřejný zájem menšího kalibru než ochrana půdy.

Senát chce „změkčit“ ministerský návrh

Přesto lze říci, že poslední verze novely zákona je relativně dobrým kompromisem – respektive byla by, kdyby se do věci nevložil Senát. Ten totiž rozšířil okruh lukrativních podmínek pro vyjímání pozemků z půdního fondu kromě liniových staveb veřejného zájmu (například dálnic a železnic) o další stavby, jako jsou veškeré regionální komunikace, ale i třeba garáže a další stavby a důvody, na základě kterých lze vyjímat pozemky z půdního fondu za neúměrně málo peněz.

Kdyby se měla senátní verze definitivně přijmout, pak by bylo zřejmě vhodné příslušný zákon přejmenovat na zákon o zneužití zemědělského půdního fondu. Samozřejmě že přitom existují důvody, kdy může být vysoká cena za vyjímání pozemků zásadní překážkou skutečně veřejně prospěšné investice, například (ale nejen) v případě nějakých polních cest, které v minulosti zanikly třeba rozoráním mezí. Jenže takto to senátoři zřejmě necítí – ti prostě umožní vyjmutí veškerých pozemků, na nichž lze „nějakým“ způsobem veřejný zájem vztáhnout. A takový zájem se ve své podstatě najde vždy.

Je ale jasné, že jakékoli zastavění zemědělské půdy je kromě omezení zemědělského hospodaření do budoucnosti také krokem, který snižuje schopnost krajiny zadržovat vodu, což je plošně největší problém naší krajiny ústící v praxi do zvýšení rizika povodní a sucha.

I přiměřenou výstavbu by nicméně bylo možné regulovat, například tím, že nabyvatel původně zemědělské půdy by se musel při její zástavbě chovat vhodným způsobem. Toho lze dosáhnout stanovením podmínek při nakládání s vyjmutými pozemky, třeba povinností nepokrývat povrch země nepropustnými materiály, jako je asfalt nebo beton.

Takové podmínky ovšem zatím žádný plošný předpis nestanovuje. Řešení je ale celá řada – například prostřednictvím odvodů daní z nemovitostí, při kterých by byl zvýhodněn investor, který půdu nepropustným povrchem nepokryje. Nebo opačně – ti, kteří by zvyšovali riziko povodní, by platili do společného účtu státního rozpočtu více.

Pokud se týká v úvodu zmiňované myšlenky prolomení těžebních limitů, pak i tento krok je fatálním porušením ochrany půdy v České republice, byť lze z dlouhodobého pohledu namítnout, že na místo těžebních jam může v dalším období po jejich „revitalizaci“ vzniknout třeba rekreační oblast, například zaplavením. Zemědělská půda ale na takovém území jen tak nevznikne, centimetr organické hmoty se totiž vytváří zhruba 100 let.