Proč ČEZ zvyšuje zákazníkům ceny, když se sám může pochlubit raketovým nárůstem svých zisků? Jak se změní česká energetika v následujících deseti letech a máme se na to těšit, nebo se bát? Rozhovor s hlavním ekonomem společnosti ČEZ Pavlem Řežábkem.

Čistý zisk ČEZ za první tři čtvrtletí dosáhl 52,3 miliardy korun, v samotném třetím čtvrtletí to bylo 18,7 miliardy. V meziročním porovnání jsou tyto výsledky téměř nesrovnatelné – čistý zisk za leden až září roku 2021 dosahoval jen 6,7 miliardy korun. Čím to? Odpověď hlavního ekonoma Pavla Řežábka je stručná:

„Hlavní důvod jsou vysoké ceny elektřiny. To, že ČEZ může prodávat elektřinu za násobně vyšší ceny, než byly vloni, a to samozřejmě zlepšuje finanční pozici firmy.“ (Rozhovor s Pavlem Řežábkem vznikl pro ekonomický podcast MakroMixér, který připravují šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan a hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš).

Pavel Řežábek, hlavní ekonom společnosti ČEZ. Foto: se svolením Pavla Řežábka

Čistý zisk očištěný o mimořádné vlivy za celý rok 2022 očekává vedení Skupiny ČEZ na úrovni 65 až 75 miliard korun. Občan se ptá – proč tedy zvyšujete ceny? Od ledna jste oznámili jejich nárůst…

Tady je dobré se říct, že se vlastně bavíme jedním dechem o dvou firmách. První je ČEZ a. s. která vyrábí a prodává elektřinu na volný trh. A druhá společnost je ČEZ Prodej, která ji kupuje za ceny z volného trhu a dále ji přeprodává koncovým zákazníkům. Představa, že když společnost ČEZ vyrábí elektřinu lacino, že ji prostě předá ČEZ prodej a ten ji zase lacino prodá, je mylná. Kdyby to tak bylo, je to porušení antimonopolních pravidel a zvýhodnění jednoho hráče na celém trhu. A na to jsou antimonopolní zákony Evropské unie extrémně přísné.

Takže trh, na němž ČEZ samozřejmě není sám, je ten jediný rozhodující?

Přesně tak. Trhy jsou velmi dobře propojeny v rámci celé střední Evropy, respektive v rámci celé oblasti někde od Francie na jedné straně až po Rumunsko. ČEZ tam má nějaká tři procenta trhu, takže jsme poměrně malý hráč. A pak je tam ještě druhý efekt: ta výroba je nízkonákladová a toho právě stát využívá k tomu, aby zastropoval ceny pro koncové spotřebitele, a zároveň na to získá peníze tím, že zdaní zisky v oblasti výroby.

Evropa je solventní zákazník

Na nejvyšším bodu cen elektřiny jsme byli někdy na konci srpna, kdy se pohybovaly až okolo tisíce eur za megawatthodinu. Od té doby ceny klesají. Co je za tím poklesem? Jsou to pouze ceny plynu nebo jsou to nějaké další věci, které na trhu v tuhle tu chvíli hrají roli?

Nejprve asi k tomu, jak jsme se vůbec ocitli na těch tisíci eurech. Bylo to 26. srpna a ty ceny strašlivě rychle rostly, protože na trhu byla vysloveně panika z toho, jak to bude dál, když nebude ruský plyn. Rusko tehdy postupně začalo omezovat dodávky plynu, i když tu hru rozehrálo už dávno – vlastně už po loňské zimě. Ruský Gazprom provozoval zásobníky se zemním plynem i v západní Evropě a po zimě je už nenaplnil.

Jsme vlastně v situaci, kdy Gazprom řekl celému světu, tady je trh, kam jsme dodávali 140 miliard kubíků zemního plynu ročně. Chcete ho někdo? Je tady, my už o něj nestojíme… A světe div se, všichni mají zájem.

Totéž v České republice u zásobníků, které měl na jižní Moravě.

Zkrátka tam, kde na to Gazprom mohl mít vliv, tam to nechal prázdné. Pak se blížilo – jak jsme si tehdy ještě mysleli – spuštění plynovodu Nord Stream a nebylo jasné, zda bude či nebude spuštěn, a Gazprom do toho začal snižovat dodávky na spotový trh. To bylo jeho právo, nikdo není nucen na trh dodávat. Každopádně plynu bylo méně, a tak rostla cena, což tedy začalo už před válkou na Ukrajině, zhruba od loňského září, a s tím začala stoupat i cena elektřiny, i když elektřiny je obecně dost.

Ale je to tak, že aby se poptávka uspokojila celá, tak musíme vyrábět i v plynových elektrárnách?

Ano, a když je plyn drahý, tak elektřina z plynových elektráren je samozřejmě taky hodně drahá. A poněvadž energetický trh funguje tak, že cenu stanovuje ta úplně poslední elektrárna, jak svými náklady na palivo a na emise CO2, tak svým drahým plynem. A to v součtu znamená drahé ceny elektřiny. A naopak to, že jsou ceny nyní níže, je opět způsobeno cenami plynu, nyní nižšími. Je to zásadní faktor.

V tuto chvíli se ale nedá úplně čekat, že by se to odrazilo v cenách pro koncového zákazníka a ceny budou na stropě garantovaném českou vládou?

Je to tak. Toho 26. srpna byl nejen vrchol cen elektřiny, ale samozřejmě i zemního plynu – to bylo přes 300 eur za megawatthodinu, dnes je to kolem 120. A když takhle výrazně klesl zemní plyn, tak výrazně klesá i cena elektřiny. Promítat na domácnosti se to bude pozvolně, protože většina solidních dodavatelů, jako třeba ČEZ prodej, nakupuje pro své zákazníky dlouhodobě dopředu a rozprostírá to třeba měsíc po měsíci v nákupech rok dopředu.

Ta cena se tedy průměruje a nikdo na celém světě neví, jaká bude za rok cena ropy, a zrovna tak nikdo neví, jaká bude cena elektřiny. A proto jediné, co můžeme, je diverzifikovat riziko, a to právě tím, že nákupy realizujeme kousek po kousku. Okamžitý pokles se proto do koncových cen promítne až po čase. Právě kvůli tomu postupnému nákupu.

Když se podíváme na delší kontrakty, cena se pohybuje na rok 2025 kolem 160 – 170 eur za megawatthodinu. Myslíte si, že to je ta cena, ke které směřujeme, až se to takzvaně uklidní?

My obecně pracujeme ve scénářích. Máme takových pět základních a v nich je poměrně široké spektrum výsledků. Naši strategii připravujeme tak, abychom dobře obstáli ve všech, nevsázíme na jednu kartu. Co se týče konkrétní cenové úrovně, vnímáme, že zemního plynu bude postupně víc a víc. V současné době jsme vlastně v situaci, kdy Gazprom řekl celému světu, tady je trh, kam jsme dodávali 140 miliard kubíků zemního plynu ročně. Chcete ho někdo? Je tady, my už o něj nestojíme… A světe div se, všichni mají zájem, poněvadž Evropa je solventní zákazník, dobře platí, je spolehlivý, takže nemine měsíc, abychom nečetli o nějakém finálním investičním rozhodnutí, že ta či ona firma se rozhodla zainvestovat. A to jsou obrovské částky, třeba 10 miliard dolarů do výstavby nového zkapalňovacího terminálu.

A až se tady ty nové terminály zbudují, až se postaví nové tankery, tak zemní plyn zcela jistě zlevní, poněvadž zemního plynu je po celé zeměkouli habaděj. Ta nejlepší naleziště jsou stále dostupná a budou dodávat poměrně levný plyn. Udělat nové vrty, postavit zkapalňovací terminál a postavit nový tanker vyžaduje dlouhodobou cenu kolem 30-40 eur za megawatthodinu, takže až se tyto projekty zrealizují, tak očekáváme, že tam se ta cena zemního plynu dostane. Dneska je 120, před covidem bývala třeba na úrovni 25 a ta dlouhodobá očekávaná cena je nějakých 30 – 40. Úměrně tomu poklesne i cena elektřiny.

A není to tak, že ti neruští dodavatelé, obvykle zkapalněného plynu LNG, chtějí té situace využít, možná i trochu zneužít, a zavázat si odběratele dlouhodobými smlouvami za stávající vysoké ceny? Tedy, že za plyn budeme dál platit hodně, i když už by měl být takto levnější?

Bylo by asi nepřirozené, kdyby se na to takhle nedívali. Mají obchodní příležitost, co by ji nezkusili využít. Asi je tam z jejich strany i trochu pocit zadostiučinění, když říkají: Vidíte, předtím jste chtěli pořád jen ty spotové ceny. My teď za nimi přicházíme, chceme dobré ceny, a oni nabízejí ceny vysoké. Právě proto má smysl usilovat o to, aby ty kontrakty nevyjednávalo třeba malé Česko, kdy naše spotřeba je nepatrných osm miliard kubíků, ale nějaká silnější entita jako třeba Evropská komise.

Pořád teď slyšíme o nových investicích na poli LNG. Jak rychle ta nabídka vlastně může nabíhat, aby nám to v Evropě skutečně stačilo?

Jedna věc je dodávková strana, tedy aby bylo dost zkapalňovacích terminálů; a to se hodně rozbíhá. Dnes LNG dodává 500 – 550 miliard kubíků plynu, kdyby ty terminály jely naplno, tak až 600, ale musí tam být nějaké prodlevy na vystřídání lodí. Dalších zhruba 100 miliard kubíků se už staví. Dalších 900 miliard kubíků je zatím ve fázi plánu a když podnikatelé usoudí, že to má smysl, tak zbudovat nové terminály je prostě jen inženýrský projekt jako každý jiný – ať stavíte cukrovar, pivovar, elektrárnu nebo LNG terminál, zabere to takové tři roky až pět let. To je výhledově ta doba, kdy by se vše mělo zklidnit.

A pak je tu ta strana přijímací, evropská, kde je sice zemního plynu docela dost, ale my ho neumíme dostat z lodí v dostatečném množství do evropských trubek. A proto vzniká i řada evropských terminálů. Asi víte, že ČEZ získal podíl v tom prvním, který se v Evropě zprovoznil, v nizozemském Eemshavenu, kde máme kapacitu tří miliard kubíků, což je zhruba třetina české spotřeby. A v Německu jich má vzniknout pět až sedm jen během této a do příští zimy.

Z toho tak nějak vychází, že Rusko a jeho plyn už nikdy nebudeme potřebovat.

Evropská unie vytyčila kroky k tomu, aby už Rusko skutečně nikdy nepotřebovala. A to i když bychom nakreslili hodně pozitivní scénář, že ta válka po čase skončí a Rusko se bude chtít vrátit do hry. Třeba naleziště Jamal zásobuje částečně Rusko, ale částečně i Evropu a nikam jinam ty trubky nevedou. Není to tak, že by si mohli říct, tak teď to z Jamalu přesměrujeme do Číny. Ne, tam ty trubky nevedou, to by museli postavit tisíc kilometrů potrubí a to je projekt na pár let. Takže Rusko bude zřejmě v případě nějakého mírového narovnání usilovat o to, aby dodávalo plyn zpátky do Evropy, jenže Evropa už bude zavázaná v jiných kontraktech s ostatními dodavateli. To bude znamenat, že Rusko by spíš než s ostatními plynaři soupeřilo s dodavateli černého uhlí ve snaze uhlí nahradit, což by ovšem vyžadovalo poměrně nízkou cenu zemního plynu. Ale podtrhuji, že to je vysloveně optimistický scénář. Rozhodně bych na něj v této situaci nevsázel.

Pokud jde o koncového spotřebitele, platí, že kdo má zafixovanou cenu třeba tři koruny, tomu zůstávají ty tři koruny. Všichni ostatní, kterým by ta tržní cena jinak vycházela výše, dostanou ten tarif šest korun a zbytek doplatí vláda.

A pokud jde o scénáře, souhlasíte s těmi optimistickými hlasy, že nadcházející zimu při současném naplnění zásobníků plynem jsme schopni bez problémů zvládnout?

Kdyby zima byla opravdu tvrdá, tak bychom se mohli dostat do potíží, ale bude-li to zima s normálním průběhem a ostatní dodávky plynu poběží, tak jak zatím běží, tak bychom si měli vytvořit i velmi dobrou situaci na zimu příští. Pakliže dokážeme letos ušetřit – podle tuhosti té zimy – pět až třeba patnáct procent zemního plynu, tak i tu další zimu máme dobrou šanci zvládnout. A nezapomeňme, že vlastně z té letošní zimy jsme už něco ukrojili. Zhruba od listopadu je běžně spotřeba plynu docela významná, ale letos vlastně i díky tomu teplému počasí, byla spotřeba malá. Začátek zimy je pro Evropu luxusní.

Kolik a kdo zaplatí

Energetická krize se řeší pochopitelně i na politické úrovni. U nás jsou jedním z těch základních opatření plošné stropy pro domácnosti a malé podniky na ceny plynu i elektřiny. Jsou z vašeho pohledu na optimální úrovni?

To je především politická otázka, na jaké úrovni to chce ten který stát zastropovat. Závisí to i na koupěschopnosti obyvatelstva a na tom, jakou část nákladů tvoří výdaje na elektřinu. V Česku se to rozhodlo na šesti korunách pro elektřinu a třech korunách na plyn a myslím si, že to realistická úroveň.

A není to tak, že kdekoliv se ten strop uměle udělá, tam se ta cena ve skutečnosti vyhoupne, i když by reálně mohla být níže?

To jsou dvě různé situace. Velkoobchod jede stále za velkoobchodní ceny, tak, jak se tvoří na trhu na základě nabídky a poptávky. Na tom se nemění vůbec nic. Vláda zastropovala ceny pro koncové spotřebitele, takže zadotuje ty firmy, které prodávají koncovým spotřebitelům a které nakupují za tržní ceny, ať už nakoupí na burze nebo kdekoliv jinde na trhu. A ten rozdíl jim vláda doplatí. A peníze na to získá tak, že zdaní neočekávané příjmy elektráren.

Takže pokud jde o koncového spotřebitele, platí, že kdo třeba se společností ČEZ prodej uzavřel dvouletý nebo tříletý tarif a má tam domluvenou cenu třeba tři koruny, tomu zůstávají ty tři koruny. Všichni ostatní, kterým by ta tržní cena jinak vycházela výše, dostanou ten tarif šest korun a zbytek doplatí vláda. Ale s tou velkoobchodní cenou elektřiny, za kterou prodává výroba, s tímto to vůbec nesouvisí.

Vy jste několikrát zopakoval, že vláda bude doplácet ty peníze za cenový strop z peněz, které získá speciálním zdaněním. Tím jsme u windfall tax, zdanění nadměrných zisků energetických firem a také bank. Jak tuto daň hodnotíte, byť jste v tom samozřejmě zainteresovaný jako hlavní ekonom ČEZ?

My jsme předmětem regulace, takže se k tomu nevyjadřujeme. Prostě to bereme tak, jak to přichází. Tak, jako platím daně jako občan, tak platíme daně jako firma.

A je nebo není to podle vás dvojí zdanění, jak se také ozývá?

Vláda řekla jasně, že to vidí tak, že to není dvojí zdanění. Je to její starost, aby to obhájila.

Máte spočítáno, kolik peněz to bude znamenat pro ČEZ? Externí analytici tvrdí, že za rok 2023 by ČEZ mohl v rámci té windfall tax odvést mezi 25-34 miliardami korun. Shoduje se to třeba s vašimi odhady?

My všechna tato čísla říkáme na oficiálních konferencích, tak já bych je nechtěl říkat mimo ně.

Potřeba elektřiny bude dvojnásobná

Oblíbená věta personalistů je, kde se vidíte za pět let. Když ji převedeme na energetický sektor – kde vidíte energetický mix v Česku a v Evropě za pět, možná deset či patnáct let?

Obrovskou roli budou hrát dva faktory. První bude elektrifikace, kdy bude obecně veliká snaha přejít z ropy, uhlí a zemního plynu na elektřinu z čistých bezemisních zdrojů. To jsme si jako Evropa rozhodli už před drahnými lety a ty cíle dekarbonizace se stále zvyšují. Za své si to už vzaly mnohé státy i jinde po světě a vlastně 88 % všech světových emisí je už pokryto nějakým závazkem na jejich snížení. Už to opravdu není jen evropská hra. Kromě toho i velký byznys – automobilky, velcí ropaři i další firmy – už se na to připravují, takže to určitě poběží dál a dál. A to s sebou nese změnu energetického mixu. Technologický pokrok je to, co nám poskytuje bohatství, a technologický pokrok se nezastavil.

Dám dva příklady. Když se zakázaly staré žárovky, považoval jsem to za naprostý nesmysl a nakoupil jsem si zásobu. Mám je dodneška a jsou zbytečné, protože ty úsporné žárovky jsou dnes skutečně za pakatel. Druhý takový moment je to, jak zlevnila fotovoltaika. V těch nešťastných letech 2008 – 2010 byly v Česku ceny ze solárních elektráren na úrovni 400 eur za megawatthodinu a dodnes nás ty výkupní tarify tíží. Ale fotovoltaika zlevnila na úroveň třeba 50 – 55 eur za megawatthodinu. Je to tedy osmkrát levnější, než to bývalo, čili ten ten pokrok je úplně eminentní.

A myslíte, že to půjde ještě níž?

Myslím si, že už moc ne, protože tak, jak běží současná inflace, tak zdražují i ceny všech vstupů. Zároveň bych ale ještě pořád očekával leccos od technického pokroku, kdy se začne vedle viditelného světla využívat i tepelné záření, což k účinnosti přidá zhruba dalších 10 %. To by nemuselo znamenat žádné zásadní náklady v pořizování solárních panelů, ale znamenalo by to velmi výrazné zvýšení účinnosti a tím pádem zase zlevnění. Takže ta možnost tam nějaká je.

Jak výraznou roli obnovitelných zdrojů vidíte do budoucna v českém energetickém mixu?

V Česku je to nyní zhruba 15 %, ale v rámci Evropské unie je to podstatně víc, tam je to jako celek na úrovni zhruba 34 %. V roce 2020 třeba státy jako Německo měly víc než 45 % elektřiny z obnovitelných zdrojů. Takže na obnovitelné zdroje se dá provozovat polovina ekonomika země jako je Německo. Další aspekt je politická vůle. Německá vláda řekla, že chce mít v roce 2030 80 % elektřiny z obnovitelných zdrojů a dělá zcela konkrétní kroky pro to, aby toho dosáhla.

Evropská unie mířila na nějakých 40 % všech energií z obnovitelných zdrojů. Když začala invaze Ruska na Ukrajinu, Evropská komise přišla s návrhem, že protože jsou obnovitelné domácí, má smysl jich mít větší podíl, tak pojďme vyrábět 45 % veškeré energie z obnovitelných zdrojů. Jsou tři oblasti, kde se to dá realizovat: za prvé teplo, za druhé doprava a za třetí elektřina. Pro Česko jsou ty cíle v teple a v dopravě hodně vysoko visící ovoce, takže většina se bude muset realizovat v elektřině. To znamená nějakých 20 terawatthodin do roku 2030, což by odpovídalo 20 000 MW v solárních elektrárnách. A bylo by o hodně lepší, kdyby tam byl i vítr, protože ten vyrábí v zimě, zatímco fotovoltaika hlavně v létě.

Budou mít v energetickém mixu nadále svoji roli plynové elektrárny, i vzhledem k tomu, jak rychle dokáží do sítě naskočit a být takzvaně nahozeny?

Určitě budeme potřebovat nějaké flexibilní elektrárny. I když se u obnovitelných zdrojů už dnes dá velmi dobře předpovídat, jak budou vyrábět – vznikl úplně nový obor, energetická meteorologie, a s přesností zhruba na hodinu lze mít předpověď i přímo v megawattech hodinu po hodině, jak budou obnovitelné zdroje vyrábět a kdy. A dopředu tedy víte i to, kdy budete potřebovat nějaký jiný zdroj, který to vykryje. V tom potřebujete vysokou flexibilitu a pro to jsou ideální plynové a paroplynové zdroje, které startují skoro jako auto, prostě na tlačítko. V dlouhodobém horizontu by to už měly být vodíkové elektrárny. Vodík je něco, co se rozbíhá v zemích jako Španělsko, Nizozemsko, Německo – tam už vznikají průmyslové projekty o velikosti třeba 100 MW.

Zatím jsme úplně vynechali jádro, s nímž se v českých podmínkách stále počítá. Řeší se dostavba nových bloků v Dukovanech a výhledově i v Temelíně. Přesto mne poněkud popuzuje to, že se stále u odhadu cen mluví o nějakých 160 miliardách za blok, je to cena takzvaně za postavení přes noc, tudíž sama o sobě nereálná. Asi ale dnes nemůžete říct, jakou reálnou cenu očekáváte?

To je trošku komplikovanější, protože na konci listopadu ti tři poptaní dodavatelé teprve předloží své cenové nabídky. A nabídka na něco takhle obrovského vyžaduje, abychom opravdu pečlivě porovnávali hrušky s hruškami a ne hrušky s pomerančem, protože každý ten dodavatel může nabídnout nějaké různé věci. Na to vyhodnocení je zhruba rok, tedy do konce roku 2023 bude úplně jasno, kolik by to mělo stát. To se týká toho velkého reaktoru v Dukovanech.

Pak by ale měly následovat další a vedle toho ČEZ velmi intenzivně uvažuje i o malých modulárních reaktorech. Pan generální ředitel Beneš uváděl termín rok 2032, což je bezpochyby ambiciózní. Ale zvládnout to lze. A proč o tom všem vlastně uvažovat? S ohledem na vyšší elektrifikaci spotřeba České republiky vzroste postupně do roku 2050 ze stávajících zhruba 65 terawatthodin zhruba na dvojnásobek. Spotřeba zemního plynu, ropy a uhlí půjde velmi dolů, ale spotřeba elektřiny poroste. A i když budeme intenzivně stavět obnovitelné zdroje, tak jí budeme potřebovat prostě víc a i ze strategického hlediska dává smysl sedět na trojnožce. Trojnožka bude vždycky stabilní a je to fotovoltaika, vítr a jádro.

Rozhovor je textovou verzí ekonomického podcastu MakroMixér, který připravují hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš a šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan. Tento i starší rozhovory z tohoto podcastu najdete ve všech běžných podcastových aplikacích:  Spotify, Apple Podcasts, SoundCloud a Google Podcast.