Hlasování poštou není „zbraň sluníčkářů“. Bez potíží funguje i u českých sousedů
Korespondenční hlasování je nástroj sluníčkářů a globalistů, tvrdí v narážce na průběh a výsledky prezidentských voleb v USA Tomio Okamura. Podle Václava Klause mladšího by volba poštou dokonce zničila český volební systém. Ve skutečnosti však korespondenční hlasování nemusí znamenat dlouhé čekání na výsledek a podporuje vyšší volební účast, ukazují zkušenosti zemí, kde se poštou volí už desítky let. Včetně sousedních států Česka.
Zatímco voliči v Česku možnost vložit svůj hlas do obálky a poslat v předstihu dlouho před volebním dnem stále nemají, Němci mohou korespondenčně hlasovat už od roku 1957. V průběhu let toho využívají stále častěji, v posledních volbách do Bundestagu před třemi lety poštou hlasovala víc než čtvrtina voličů.
Historická data z období po pádu komunismu a znovusjednocení Německa přitom ukazují velkou propast mezi novými (bývalá NDR) a starými spolkovými zeměmi. Na posttotalitním východě země se podíl korespondenčních hlasů pohyboval dlouho v jednotkách procent, v posledních letech se pomalu blíží západu Německa, stále za ním ale viditelně zaostává.
Jen v nouzi, ne z pohodlnosti
Německá zkušenost také poněkud bourá renomé korespondenčních hlasů jako „těch, které vždy škodí populistům“. Populistický tábor v Bundestagu reprezentuje strana Alternativa pro Německo, jejíž výsledky se zatím v korespondenčních hlasech (přinejmenším v parlamentních volbách) nijak výrazně neliší od výsledků z hlasovacích lístků vhozených osobně do urny.
V parlamentních volbách v roce 2017 AfD celkově získala 11,5 procenta hlasů, v klasických hlasech měla podíl 12,6 procenta a v korespondenčních 8,6 procenta (také u ostatních stran byl poměr korespondenčních hlasů k těm „normálním“ podobně vyrovnaný). Slábnul tak argument, že korespondenční hlasy AfD poškodily, protože v nich dosáhla podobně vysoko jako u uren.
Fanouškem poštovního hlasování však strana rozhodně není. Například místopředsedkyně poslanecké frakce AfD Beatrix von Storchová krátce po volbách v USA prohlásila, že by „korespondenční volbu omezila jen na ty nejnutnější případy“ a nenechávala lidem tuto možnost jen proto, že je „pohodlnější hlasovat týdny před volebním dnem“.
Raději papír a propisku
Nepřekvapí, že v Česku teď podobné výhrady zazněly z tábora, který se ke spolupráci s AfD dlouhodobě hlásí. Institut Václava Klause korespondenční volbu na čerstvém příkladu z USA zkritizoval s tím, že „znamená mimo jiné zjevné opuštění principu tajnosti voleb, který je pro jejich nespornost, a tím i demokratickou legitimitu zásadní“.
Přidal se i předseda hnutí Trikolóra Václav Klaus mladší: „Nenechme si náš volební systém zničit korespondenční volbou (tlačí TOP 09 a Piráti) a dalšími výmysly. Papír a propiska ve volební místnosti sice nejsou tolik pokrokově digitální, ale jsou spolehlivé, rychlé a lidé jim věří. Nemá smysl měnit to, co funguje!“
Šéf hnutí SPD Tomio Okamura vidí v korespondenčním hlasování „hrozbu podvodu a manipulace“. Hlas zaslaný poštou je podle Okamury „nástroj totalitářů, globalistů a sluníčkářů jak ovládnout volby, i když by lidé ve skutečnosti hlasovali proti globalistům“.
Jak se s takovým „nástrojem totalitářů“ lze popasovat a současně patřit ke světové špičce v demokratickém vládnutí, ukazuje Okamurovo oblíbené Švýcarsko, na které se lídr SPD také často odvolává – především kvůli přímé demokracii a častých referendech, jež prosazují i Okamurovci.
Ve Švýcarsku hlasuje korespondenčně 80-90 procent voličů, a to při lidových hlasováních několikrát ročně. V některých kantonech doplňuje volbu poštou i volba elektronická.
Proč to jinde jde?
Opravdu to tedy u nás „funguje“, jak tvrdí poslanec Klaus, a jinde ne?
Například Němci nebo Rakušané na své volební výsledky také nečekají dlouho, dozví se je stejně jako Češi už v den voleb. Není náhoda, že v obou případech jde o země s dobře fungující státní správou a tedy i například poštovní službou (USA vzhledem ke své velikosti i změnách v organizaci poštovního podniku krátce před volbami na tom byly výrazně hůř).
Například v Německu rychlost sčítání korespondenčních hlasů usnadňuje i pevný harmonogram. S ověřováním formálních náležitostí zaslaných hlasů, respektive čestného prohlášení a dalších podkladů od voliče, začínají sčítací komise už v 15 hodin odpoledne, tedy zpravidla tři hodiny před uzavřením volebních místností. Teprve až když skončí hlasování, začnou se spolu s ostatními hlasy sčítat i ty korespondenční, ovšem už „očištěné“ o hlasy formálně nevyhovující.
Výjimkou co do nepřehlednosti a průtahů při sčítání byly vypjaté a především extrémně těsné volby rakouského prezidenta v roce 2016. Tehdy se na sečtení hlasů a tedy na jméno nového prezidenta skutečně čekalo až do druhého dne.
I když se prezidentské volby v Rakousku tehdy nakonec musely opakovat, jak čeští odpůrci korespondenčního hlasování často připomínají, nebylo to kvůli „manipulacím“ s korespondenčními hlasy. Šlo hlavně o formální nedostatky při sčítání hlasů – například že se sčítaly předčasně nebo v neúplných volebních komisích. Nebyl to však podvod, jak naznačuje například Tomio Okamura.
Pochyby versus výhody
Je pravda, že právě například v Rakousku se může stát, že se po sečtení korespondenčních hlasů v parlamentních nebo zemských volbách ještě v nejbližších dnech po hlasování mírně změní počet mandátů pro jednotlivé strany. Například v roce 2019 ale tyto přesuny (v řádech jednotek mandátů) nic nezměnily na možných koalicích po parlamentních volbách.
I v Německu či Rakousku se s rostoucí oblibou korespondenčního hlasování objevují pochyby politologů či ústavních právníků o tom, zda je při hlasování z domova možné stoprocentně dodržet zásady tajných či přímých voleb. Zároveň ale obě země ukazují, v čem by korespondenční volba Česku pomohla, kdyby ji, alespoň v nějaké formě, zavedlo.
Především by přitáhla více Čechů k volbám. K těm parlamentním v Německu v roce 2017 přišlo 76 procent voličů, v Česku jen 60 procent. Rakousko sice loni zaznamenalo při posledních parlamentních volbách stejně „nízkou“ účast ve volebních místnostech jako Česko, s korespondenčními hlasy, kterých byl rekordní téměř milion, se ale vyšplhala na – z českého pohledu také nedostižných – 75 procent.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Ivan Pilip: Oklepat se z neúspěchu, smát se s Patrikem Hartlem a doufat v lepší Česko
Jak Národní muzeum neuctilo Karla Kryla a ten pak skončil ve sklepení
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
24 komentářů
Co se bezpečnosti týče, některá pravidla jsou všeobecně platná. Například, že zjednodušení postupu pro uživatele (zde voliče) je na úkor bezpečnosti. A také to, že pokud máme důvěru v systém, můžeme si dovolit větší ústupky za menší zvýšení rizika.
Důvěra v systém nám tu očividně klesá a proto považuji za velmi důležité, zachovat jeho bezpečnost (možno číst, jako naházet co nejvíce klacků pod nohy těm, co by chtěli systém manipulovat). To s sebou nese samozřejmě snížení pohodlnosti pro voliče. Ale stále si myslím, že u něčeho tak kruciálního, jako je demokracie, je to oběť naprosto nepodstatná.
Že by to zvýšilo účast? Troufnu si tvrdit, že když si někdo nedokáže zařídit účast na volbách, tak pro něj nejsou prioritou a dělat kvůli němu ústupky v bezpečnosti by bylo pošetilé.
Korespondenční hlasování nemůže zajistit základní atribut demokratických voleb – jejich tajnost. Nejsme schopni zaručit, že si někdo voliče nekontroloval, co dává do obálky a nehrozil mu tím či oním (od fyzického násilí až po vyhazov ze zaměstnání). Tajnost lze opravdu reálně zajistit prakticky jen povinným odchodem za plentu ve volební místnosti. I při presenčních volbách se podvádí, ale možnosti jsou vcelku malé a zásadně to výsledek neovlivní. A navíc je zde daleko vyšší riziko, že se taková akce prozradí, protože do ní musí být zapojeno větší množství lidí. U korespondenčních voleb může dojít k masovému ovlivnění výsledku malým počtem jednotlivců. V podstatě stačí jeden pracovník pošty, který prosvěcuje obálky a ty s „nesprávnými“ hlasy zahazuje. Zjistit (a navíc ještě prokázat) něco takového je prakticky nemožné. U elektronických voleb bych spíš věřil tomu, že výsledek podle politického zadání vygeneroval počítačový systém, než že odpovídá hlasování voličů. Podle mého soudu také ti, co je obtěžuje jednou za více než rok dojít do volební místnosti, by měli o volební právo přijít.
Všechny způsoby hlasování při volbách, při kterých nelze v okamžiku hlasování ověřit totožnost hlasujícího, zakládají už z principu věci samé, možnost volebního podvodu. To nelze logickými argumenty vyvrátit. Možnost omezit podvádění při takovém způsobu volby je jen iluzorní, je to v podstatě jen něco jako virtuální realita; můžete mít reálný pocit, když „jíte“ virtuální biftek, ale žaludek zůstane prokazatelně prázdný (stejné je to při virtuálním cestování po pozoruhodnostech světa, kdy může nabýt dojmu, že jste v místě, procházíte se třeba po Velké čínské zdi a při tom vás nevirtuálně reálně, bolí zadek od sezení).
Ještě poznámka k k dosažení vyšší volební účasti: V Belgickém království je volební účast povinná pod sankcí a nikdo pro to neoznačuje Belgii za totalitní stát, spíše naopak. Proč by to nešlo stejně i u nás?
Cituji odkaz z Wikipedie: „Belgie má ze zákona povinnou volební účast, takže má dlouhodobě jednu z nejvyšších volebních účastí na světě. Neúčast u hlasování je sankcionována – pokutou 25-50 euro za jednorázovou neúčast a při opakovaném ignorování voleb může být občanu i odebráno aktivní a pasivní volební právo (právo volit i právo být zvolen).“ Jistě, recept na štěstí to není, ale „co je to štěstí? Muška jenom zlatá“, ale vysokou volební účast to zajistí podstatně účiněji a čistěji, než jakýkoliv způsob volby na dálku bez přímého ověření totožnosti volitele.
Staří Řekové říkali těm občanům, kteří se neúčastnili záležitostí obce (včetně voleb a podobných akci) „idiótos“ – což zhruba znamená člověka bez sociálních vztahů. V medicíně toto slovo u chorob (idiopatická choroba) znamená choroby, jejichž příčiny nejsou (nebo v době, kdy ten název vznikl, nebyly) známy. I slovo „idiot“ původně nebylo nadávka, ale označení tak těžké mentální retardace, že postižený není s to navázat ani primitivní sociální vztahy. Poslání: Já bych ty „idióty“ (v tom původním starořeckém smyslu tohoto pojmu) k volbám nehonil, už proto, že zřejmě ani nevědí, co má která politická strana nebo politická osobnost v programu a jejich hlasy by jen vytvářely informační šum. A pokud někdo žije trvale, nebo alespoň dlouhodobě, v zahraničí, tak je mu houby po tom, co se tady děje, protože se ho to netýká.
S tím Řeckem máte v podstatě pravdu, jenomže – ďabel je skryt v detailu. Tam šlo právě o to „podobných akci“ – ono právě že těch dalších povinností byla spousta. Dejme tomu, od povinné účasti v armádě (včetně si zařízení vlastní výzbroje), přes povinnost vykonávat různé veřejné služby. Ono vůbec, tehdejší jejich systém zastupoval dnešní politický systém plus úřední správu Šlo o polis, městský stát, a doslova co si lidi ve státě neudělali sami, to neměli, ba dokonce je nikdo jiný (nějaké antické NÁTO) v případě ohrožení neochránilo :))))
Takže, potom, skutečně – kdo to odmítl, toho označovali jako idiotos. Což ale zase mělo dva významy
a) buď skutečně nemohl zdravotně, tělesně či duševně
nebo b) nechtěl, což je náš případ.
No a když si to spočítáte suma sumárrum , tak toto se dnešním lidem vnutit nedá, to by byli idioti kdyby si to nechali líbit 🙂
A ještě ke dnešku, zrovna u nás bych to jako povinné nezaváděl, u nás je reminiscence na totalitu, kdy ta účast byla kádrově povinná. Kdo bezdůvodně nepřišel, byl rovněž označen za asociála .
Zatím jsem se nikde nedočetl, jak vlastně to korespondenční hlasování, nejen v USA, probíhá. Kdo ověřuje moji identitu při podpisu a odeslání lístků? Aniž by tedy mohl vidět moji volbu, pochopitelně… Jakou cestou a kam pak můj hlas putuje? Jak se pak můj hlas spáruje s mým jménem na seznamu voličů? Jak se zamezí duplicitě mé volby? Jak se zamezí tomu, že za mne hlasuje někdo jiný? Identifikuje mne při vyplňování lístku někdo? A kdo? A jak? Na základě pasu nebo v USA řidičského průkazu? A když jej nemám? V USA tuším neexistuje něco jako občanský průkaz. Nebo se mýlím? A konečně… Volby jsou vypsané na konkrétní den. Tedy se rozhoduji na základě všech informací známých bezprostředně do času volebního dne. Pokud hlasuje velká skupina občanů s velkým předstihem, tak může být jejich rozhodnutí ovlivněno tím, že neberou v potaz události v posledních dnech či spíše týdnech před volebním dnem. To vytváří jistou nerovnost mezi korespondenčními a standardními hlasy. Bohužel, na tyto otázky nikdo z novinářů odpověď nepřináší a ani nehledá. Ani zde. A to se tento server pasuje na hlídacího psa demokracie. Já v korespondenčním způsobů hlasování možné ohrožení demokracie cítím. Tak ať pes čenichá!
Pokud jsem tomu správně rozuměl, hlasovací lístek je podepsaný a kontroluje se podoba podpisu na hlasovacím lístku s podpisem na seznamu voličů. Jednak tím padá tajnost volby, jednak to kontrolují naprostí laici. Přitom srovnání dvou podpisů může dát zabrat i odborně vzdělanému a vycvičenému grafologovi. Zejména pokud mezi podpisy ulṕlynula léta. Možná je to také v různých státech USA odlišné. Komise by taky měly umožnit opravné hlasování, tj. příslušný korespondenční hlas stáhnout, pokud volič přišel odvolit osobně. Je v tom, pochopitelně, obrovský potenciál pro podvody. Mohou volit příbuzní za zesnulé (b…l ve voličských seznamech je takový, že tam zůstávají „mrtvé duše“ ještě léta), někdo může odvolit dvakrát, jednou korespondenčně, jednou prezenčně, apod. Proto těm hlasům navíc pro Bidena moc nevěřím (respektive nevěřím v jejich autentičnost).
No u malých stran typu SPD, nebo Trikolóra chápu jejich obavy z korespondenčního hlasování. Často to totiž zvýší účast ve volbách. A strany s podobně vyhrocenými postoji mají většinou poměrně dobrou voličskou morálku, takže zvýšení volební účasti např. o 10% pro ně s největší pravděpodobností znamená, že nárůst jejich hlasů bude výrazně menší, než oněch 10%. A díky našemu volebnímu systému pak mohou při vyšší účasti občanů ve volbách získat výrazně méně mandátů. A nebo dokonce nedosáhnout na minimální procento hlasů potřebné ke vstupu např. do PS.
Co vidím jako největší slabinu korespondenčního hlasování je mnohem horší ověřitelnost toho, zda konkrétní hlas opravdu zaslal konkrétní volič. Pokud máme i v současném volebním modelu opakovaně problém s kupčením s hlasy (typicky při volbách s malou účastí – komunál, kraje a senát) a skoro každé volby se řeší, že v určitých oblastech se sociálně slabé skupiny obyvatel nechají za stokorunu přemluvit k tomu, že do té volební místnosti přijdou a hodí tam ten konkrétní lístek, který dostali a nic jiného je nezajímá, pak se obávám, že při korespondenčním hlasování je podobný postup ještě hůře odhalitelný.
Hláška pana Klause o tom, že korespondenční hlasování „znamená mimo jiné zjevné opuštění principu tajnosti voleb,“ je podle mého spíše neopodstatněná a příliš mi nedává smysl. Myslel to tak, že nad vámi bude stát třeba manželka, maminka nebo tchyně a donutí vás volit toho, koho chce sama? Pokud je to tak, mám pro vás jednu informaci, pane Klausi. Takhle to přece dávno funguje i v současném volebním systému 🙂
Já vycházím z toho, že korespondenční volby prosazuje TOPka, která je trvale na sestupu volebních preferencí a pravděpodobně v příštím roce bez nějaké manipulace s volbami nepřekročí 5% hranici pro vstup do sněmovny. Jinak si myslím, že by naopak nebyl problém ty naštvané lidi, kteří šli k volbám pod pohrůžkou pokuty nebo jiných sankcí přesvědčit k volbě „protestních“ stran.
Základní závadou korespondenčního způsobu volby je nemožnost ověření skutečné totožnosti volitele v okamžiku volebního aktu.
Nedá mi to, abych si nevzpomněl na pohádku o Sněhurce.
Vezmi si Sněhurko to jablíčko, vůbec není otrávené…
S korespondenčními hlasy je to to samé. Daleko větší možnost volebních podvodů a manipulací a kupčení s hlasy.
Jakékoliv distanční volby budou nasaditelné v případě, že bude nejen nákup hlasů či dodatečné falšování prakticky vyloučeno, ale zároveň o tom bude přesvědčena dostatečně velká část občanů. Na příznivcích Trumpa i komentářích u nás je vidět, že takové mínění rozhodně nedominuje. Překážky technologické a konzervativistické jsou přebity problémy rebelsko-skeptickými. V takovém prostředí třešničky úvah na téma zda nově zůčastnění, kteří byli doteď líní, budou v průměru představovat zvýšení odpovědného přístupu k výběru kandidátů, anebo máme-li vůbec právo toto hledisko vážit, pak vyznívají jako zcela filozofické otázky.
Něco takového vyloučit naprosto nelze a občané nejsou hloupí, takže výsledku takových voleb nebudou (patrně oprávněně) věřit.
1) Nechapu obavy o mensi „tajnost“ hlasovani pri korespondencnim hlasovani. Napadlo nekoho, co se se klidne muze dit, kdyz se vysypou hlasy z volebnich uren? Videli jste film „Ene bene“? 2) Osobne nejvic sympaticke by pro me bylo „elektronicke“ hlasovani. Klidne na webu. Kazdemu obcaoviu vygenerujeme jedinecny klic – zalozeny na rodnem cisle. Je treba jen vyresit, aby takovy clovek pak nemohl jeste jednou volit osobne. Jak to udelali v Estonsku? 3) Ad VKML – proc jsme nezustali u parnich stroju? Taky prece fungovaly. 4) Cokoliv se realizuje, co zvysi ucast ve volbach, ma smysl. Uvedomuji si odpurci, kolik volicu reprezentuje Babisova vlada? 15%?
Že se na to ptáte, zabránit tomu aby ten „.. člověk pak nemohl ješte jednou volit osobně“ je snadné . Asi tak podobně, jako zabránit tomu, aby nemohl volit duplicitně osobně.:))
V případě té osobní účasti se to řeší tak, že člen té volební komise kterému ukazuje doklad, má před sebou vytištěný seznam voličů (v tom okrsku) – takže si ho hned „odškrtne“, podruhé něvozmóžno. Což by se dalo rozšířit i na ty korespondenční volby, zase vezme obálku, zkontroluje, odškrtne v seznamu.
No a kdyby se to mělo rozšířit i na ty online volby – drobný rozdíl, ten člen komise by to „neodškrtával v papírovém seznamu“, ale odklikl v seznamu na počítači – který by si sám zkontroloval, zda nebylo voleno jinak a online.. Dokonce by si toho ani člověka nemusel hledat – jak si doufám všimli ti kdož si vyzvedávají e-recepty, dnešní OP mají čárový kód, takže stačí ho projet čtečkou..:))
S tím elektronickým klíčem pro online hlasování máte jistě pravdu, akurát že se musí těm lidem včas předem a jinou zabezpečenou cestou (včetně identifikace) distribuovat. A další věc je že tyhle elektronické klíče mají omezenou životnost ( rok, max. 2), prakticky by se musely distribuovat pro každé volby zvlášť?
Další věc je třeba cena – dnešní kvalifikované (státem uznávané ) certifikáty vydávají a udržují komerční (státem akreditované firmy) a ty za ně chtějí pěkných pár stovek (opakovaně).
Tož by to chtělo opravdu do hloubky naštudovat jak to dělají v tom Estonsku a pak to udělat sakumprásk najednou…
A kdo vám zaručí, že ty hlasy jsou skutečně počítány, a ne generovány nějakým programem, který to počítání jen předstírá? Dokázal byste rozdíl mezi takovými programy najít (kdybyste dostal do rukou zdrojový kód)? A existuje nějaká autorita, která by mohla zaručit, že ten program byl skutečně u těch elektronických voleb použit? U těch presenčních voleb je to v rukou více lidí, navíc z různých politických stran, kteří se vzájemně mohou hlídat a volič to vidí na vlastní oči. U těch digitálních voleb by to bylo v rukou velmi úzkého okruhu lidí, jejichž kontrola voliči je v praxi nemožná a důvěřoval by jim leda totální hlupák
Technologicky to možné je. Kdyby se ten zdrojový kód zveřejnil, ajťaků je u nás dost, aby si ho pročetli. A zda bude použit ten úplně stejný , se dá zkontrolovat s pomocí metody kontrolního součtu (hash checku, jako třeba MD5). Technologicky ano, pokud by se to tak zavedlo.
No a druhé řešení by bylo, a proč to ještě nikoho nenapadlo. Totiž že by nějaký důvěryhodný? IT subjekt nabízel bránu pro (různé)
online volby. (Asi podobně jako jsou dnes online platební brány pro placení kartou na internetu. ) A ta brána by pak jen současně zveřejnila a taky předala státu počty hlasů, nic víc..
Nebyla by toto cesta?
Jenže kdo zaručí, že ten „OK“ program byl skutečně nasazen a ne něco jiného? Dá se vůbec nasadit metoda kontrolních součtů na program, který už je v paměti počítače a běží? A i kdyby to všechno šlo, bude u toho jen několik málo lidí, případně jeden člověk. Budeme věřit jemu?
Prostě presenční volby jsou vychytané co do možných podvodů a jiných zásahů. Stoprocentně takové jevy vyloučit nelze, ale lze věřit tomu, že podvody při tomto systému hlasování nemohou výsledek ovlivnit víc než na úrovni desetin procenta odevzdaných hlasů. Při korespondenčních volbách jednak nemáte zabezpečenou tajnost, jednak podvody klidně mohou dosáhnout desítek procent odevzdaných hlasů, aniž by se na ně dalo přijít. U elektronických voleb (internet apod.) lze vygenerovat počítačem prakticky libovolný výsledek, bez ohledu na to, jak občané hlasovali, a s vysokou pravděpodobností se nic nepodaří prokázat. Uvědomte si laskavě jednu věc: Internetové bankovnictví vám nevysosne peníze z konta jen proto, že bank je tu moc, konkurují si a v případě, že by to udělala jedna banka, přešli by její klienti (i se zbylými penězi) ke konkurenci. Stát tu máme jen jeden a žádnou konkurenci (vyjma možnosti sbalit se a emigrovat) nemá.
Viděli jsme to při volbách prezidenta v Rakousku. Napotřetí zase vyhrával ten špatný kandidát, až na poslední chvíli dorazily stovky korespondenčních hlasů z pečovatelských domů, které konečně poslaly do funkce toho správně progresivního soudruha.
Tak ono je to všechno o důvěře. Dokonce i v případě těch místních okrskových komisí je na důvěře lidí, že jejich hlasy započtou a nevymění za jiné, nebo si napíšou jaká hausnumera chtějí. Stejně podobně – a na podobné úrovni by se dalo udělat korespondenční hlasování – a využít při navrhování zkušeností ze zahraničí
ty pozitivní i negativní). Stejně jako by šlo i vyšším zabezpečit ty online volby. Akurát by to chtělo tu drobnou, ale naprosto zásadní vlastnost demokracie, totiž pluralitu. Už při tom navrhování způsobu (a zabezpečení) by to chtělo mnohem širší účast odborníků z řady oboru, ale aby ty jejich argumenty byly vzaty do úvahy projednány a zapracovány..
Jenomže, něco takového a bohužel, náš demokratický systém – nezná. Tady musíme vyjít z toho, že ten návrh zákona napíší buď úředníci, právníci či „odborníci“ tak jak se to vládním politikům právě hodí. Technologicky to vypracuje nějaká, stejnými politiky vybraná firma. No a hlavně to pak odhlasují koaliční poslanci (dnes tedy s podporou komunistů). Kdo by prosím takovému volebnímu systému důvěřoval? 🙂
Ono snad nestačilo to poučení se systémem dálničních známek? Ajťaci to zmákli „za hubičku“ a přes víkend, jenomže se pak ukázalo že k tomu ještě nutné patří sledování těch auto přes kamery pro tajné služby. Sakulajda..:))))
Ano, místním lidem, o nichž navíc vím, že zastupují různé strany, a tudíž se budou vzájemně hlídat, důvěřovat mohu. Nějaké mašině, obsluhované kdesi v centru malým počtem lidí, v extrémním případě jednotlivcem, důvěřovat nemohu.
Prostě hlavní problém spočívá v tom, že korespondenční nebo jiné distanční volby by mohly vygenerovat výsledek, který by významná část populace považovala za podvod. Výsledkem by bylo ještě silnější polarizování společnosti a možná i nástup nějaké formy násilných činů a odvet.