Vila v ulici Lumiérů na pražském Barrandově našla na třetí pokus svého kupce. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ji nejprve vloni v srpnu nabízel za odhadních 30 milionů korun, postupně slevil na 21 milionů. Dražby se na konci minulého týdne účastnili dva uchazeči a po deseti příhozech byla architektonicky i historicky pozoruhodná vila prodána za 21,9 milionu Kč.

„Není neobvyklé že se nemovitosti prodávají ve více kolech. Záleží na mnoha faktorech. V tomto případě například více zájemcům vadila přílišná svažitost pozemku,“ vysvětluje mluvčí úřadu Radek Ležatka.

ÚZSVM vilu do svého majetku získal v roce 2018 jako nevyužívanou od Státního fondu kinematografie; ještě před dražbou musel úřad nemovitost nabídnout k využití jiným státním úřadům, ale o unikátní vilu (která nutně potřebuje opravy a investice) zájem nebyl.

A to přesto, že stavba v sobě nese historii vzniku funkcionalistické vilové čtvrti Barrandova, první republiky, i začátků moderní československé kinematografie. Postavit ji totiž nechal pražský podnikatel ve stavebnictví Václav Maria Havel, otec prvního českého prezidenta Václava Havla.

Jeho bratr Miloš Havel založil Filmové továrny AB na Barrandově. Ty stejně jako vilu v ulici Lumiérů vyprojektoval významný český architekt Max Urban (za stavbu ateliérů v roce 1937 získal Velkou cenu Mezinárodní výstavy umění a techniky v Paříži).

Prohlédněte si dnešní podobu vily

Ani jeden z bratří Havlů sice v předmětné vile nežil, vznikla však jako vzorový dům a příklad toho, jak by v představách těchto významných prvorepublikových podnikatelů mělo vypadat moderní bydlení.

Možnost, že by třeba po vzoru brněnské vily Tugendhat z poměrně unikátní funkcionalistické stavby vzniklo muzeum, ať už zaměřené na architekturu či historii československé kinematografie, zůstala nevyužita.

„Ministerstvo kultury a jeho příspěvkové organizace aktuálně řeší (i přes omezené rozpočtové možnosti) širokou škálu rozvojových projektů. Předmětná vila nesouvisela s žádným z nich, proto Ministerstvo kultury neuvažovalo o jejím převzetí a využití,“ říká mluvčí ministerstva Michaela Lagronová.

Lepší než dál nechat chátrat

„Když se o to stát nebyl schopen postarat, možná je lepší, že to prodal. Budova je to zajímavá, cenná, je to asi jediný rodinný dům, co architekt Max Urban navrhl v Praze. Věřme, že ho koupil někdo, kdo si toho bude vědom a krásně to opraví,“ říká historik architektury Zdeněk Lukeš.

„Možná měl být ten dům už dávno památkově chráněný. Pak by byla aspoň nějaká pravděpodobnost, že se k tomu kupec bude chovat slušně,“ dodává.

V samotném faktu, že se stát zbavuje cenných staveb, Lukeš problém nevidí. „Jsou lidé, kteří si váží toho, že mají architektonicky či historicky cenný dům, opraví ho a chovají se k němu lépe než stát. Jiní ho naopak přestaví, zdevastují. Neplatí, že když něco vlastní stát, že je to zachráněno,“ říká Lukeš.

Příkladem je jedna z nejzajímavějších funkcionalistických vil v Česku. Stojí na okraji pražské Ořechovky, ve Střešovické ulici, autorem je architekt Karel Stráník. Vila se vlivem dějinných událostí dostala do rukou státu, který ji dlouho pronajímal zahraničním velvyslanectvím, později byl ale dům prázdný a chátral.

A to přesto, že místo je zajímavé i svou novodobou historií. Právě zde žil spisovatel a překladatel Zdeněk Urbánek, právě zde 6. ledna 1977 začala slavná automobilová honička Václava Havla a Pavla Landovského s StB, když ujížděli s čerstvě dokončeným a schváleným prohlášením Charty 77 a seznamem podpisů k poštovním schránkám. Na zdi domu je pamětní deska Zdeňku Urbánkovi a Chartě 77, která se slavnostně odhalovala ještě za přítomnosti Landovského v roce 2012.

Vila ve Střešovické ulici

„Ten dům je ale v hrozném stavu, ministerstvo se o něj nestaralo, a přitom je to velmi cenná vila a má navíc i krásný příběh spojený s Chartou. Je zoufalé vidět, v jakém je to stavu. Opravu přitom sliboval už tehdejší ministr Schwarzenberg. Řádově by to byla rekonstrukce za desítky milionů korun, což není zas tak moc,“ říká Zdeněk Lukeš.

Stát však už do rekonstrukce nedá ani korunu. Vily se jako nadbytečné zbavil Diplomatický servis, příspěvková organizace Ministerstva zahraničí, v srpnu 2016.

Novým majitelem je podle katastru nemovitostí jistý Rudolf Liška. Rozlehlou vilu koupil za 19 milionů korun, do rekonstrukce se ale nepustil, dům zůstává stále neobydlený a a zchátralý.

Diplomatický servis byl majitelem i další architektonicky vzácné vily v Praze – Kapsovy vily. Třípatrový dům, stojící dnes nedaleko stadionu fotbalové Sparty, si nechal na přelomu 20. a 30. let minulého století postavit podnikatel Lumír Kapsa. Architektem byl Ondřej Novotný, žák Jana Kotěry, interiéry nesou rukopis architekta a propagátora funkcionalismu Adolfa Loose.

Křetínský, Loos, Kožený

Vilu koupil podnikatel Daniel Křetínský. Musí odrážet obavy odborné veřejnosti z toho, že přestavbou zničí unikátní Loosův interiér.

„Budova byla několik desítek let v pronájmu, nájemcem byla ambasáda Iráku. Poté byla několik let nevyužitá a chátrala. Z původních interiérů se toho moc nedochovalo a vnitřek celkově nebyl v dobrém stavu. Prvky, které šlo zachovat, zachovány budou. Všechny stavební práce probíhají dle platných povolení,“ citoval server Aktuálně.cz Daniela Častvaje, mluvčího Daniela Křetínského.

Teoretik architektury Zdeněk Lukeš i na základě těchto příkladů konstatuje, že to, zda má stát cenné vily držet, prodat nebo naopak koupit, se liší případ od případu.

Příkladem, kdy se z veřejných peněz naopak architektonicky cenné stavby kupovaly, je obdivovaná Müllerova vila, dílo architekta Adolfa Loose v Praze – Střešovicích. V minulosti ji chtěl od potomků původních majitelů koupit finančník Viktor Kožený, který v Československu pohádkově zbohatl na kupónové privatizaci, a netajil se tím, že by vilu chtěl přestavět.

„Umíme si asi představit, jak by to dopadlo. Majitelé naštěstí vyslyšeli přání, aby dům Koženému neprodávali. Vilu odkoupilo nakonec hlavní město Praha, dům byl vzorně opraven a nyní je zpřístupněný na prohlídky veřejnosti. To je případ s dobrým koncem,“ říká Lukeš.

Již výše zmíněnou brněnskou vilu Tugendhat vnímá jako komplikovanější příklad. Ceněná stavba architekta Ludwiga Miese van der Rohe se po roce 1989 vrátila na základě restitucí potomkům původních majitelů. Byla však značně poničena a rodina ji pod podmínkou rekonstrukce věnovala městu Brnu.

Dům však chátral dalších dvacet let než se našly peníze i ochota stavbu uvést do původního stavu. „Takže to není extra dobrý příklad,“ podotýká Zdeněk Lukeš, i když je nyní z vily Tugendhat vyhledávaný turistický cíl a zájemci si musí vstupenky zajistit dlouho dopředu.