K rozhovoru přináší Vojtěch Sedláček – někdejší chartista a pomocník v Jedličkově ústavu, po roce 1989 šéf Úřadu vlády či náměstek ministra vnitra – čaj v hrnečku s fotografií Václava Havla. Nemá jej prý z nostalgie, dostal jej jako pozornost: „Přišel sem za mnou nějaký chlapík, že s tím podniká. Pak jsem si našel, že je to ten samý, co prodává hrnečky třeba s podobiznou Heydricha nebo Mengeleho.“

Jen pár kroků od křížení Rybné ulice a Dlouhé třídy býval v minulosti nechvalně proslulý podnik přezdívaný Žbluňk. To bylo ale ještě za císaře pána, místo se pak mnohokrát proměnilo. V posledním čtvrtstoletí je tu prodejna originálních i znovu vytištěných filmových plakátů. „A tady jsou reprinty starých budovatelských plakátů,“ mává rukou Vojtěch Sedláček.

Prodejna mu patří, v řadě dalších projektů dává práci desítkám lidí se zdravotním omezením. Rozjel také hned několik úspěšných projektů, které jednoduše, ale účinně pomáhají lidem na okraji: ať už bezdomovcům, opuštěným seniorům nebo matkám samoživitelkám a chudým rodinám.

Jen ze vzpomínek se žít nedá

Stát podle Sedláčka s lidmi v problémech často jedná podle výroku ze Švejka: „Přísnost na chudý lidi musí bejt, kdyby na sůl nebylo!“ „U nás jde sice na sociální výdaje ohromné množství peněz, ale přístup je ve stylu někomu ano – někomu ne. A komu dát nechceme, toho chceme navíc trestat. Když ale někomu za trest vezmete dávky, potrestáte tím děti. U exekucí si zase čistíme svědomí tím, že si říkáme, tak si neměli půjčovat, nebo že jsou blbí. Jak je ale možné, že má někdo 14 exekucí, kdo mu půjčil a proč?“ diví se Sedláček.

„Není to věc peněz, společnost prostě některé problémy nechce vidět. Naše role ale nemá být v pasivitě a čekání, jak něco dopadne. Jakmile můžete jednat, jednejte, protože i vás se to týká,“ apeluje.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Leccos ve společnosti je podle něj stále dědictvím komunismu. „Už krátce po listopadu jsem si uvědomil, že svoboda nás vrhá do značné nejistoty a nepohody. Prostě proto, že po nás chce zodpovědnost. Spousta lidi ale zůstala trčet ve škarpě nebo podél cesty, na níž jsou rázným krokem ti úspěšní. Individualismus je často přepjatý a se solidaritou máme jako společnost problém,“ je přesvědčen Sedláček. Důrazně ale odmítá, že by se z něj „na stará kolena“ snad stal „socialista“: „To je právě to, že si dáváme blbé nálepky. Já nabízím praktická řešení těchto problémů a něco skutečně dělám, dokonce bych řekl, že v kapitalistickém duchu.“

Pokud jde o Václava Havla zmíněného v úvodu, Vojtěch Sedláček pro něj má jen slova uznání. „Už v roce 1989 jsem ale ve Špalíčku přemítal, co z toho všeho jednou zbude. Vyšlo mi, že to budou vzpomínky a instituce. A jen ze vzpomínek se žít nedá. Havel každopádně dával v sázku hodně, a stal se ikonou pro nás i pro svět. Vždycky potřebujete personu, k níž se vztahujete, s níž se identifikujete. Podstatné je, že v důsledku vás to zavazuje. Ale ta reálná práce je pak stejně jenom na vás.“

Když podnikat, tak ohleduplně

Před rokem 1989 Sedláček pracoval jako technik a programátor sálových počítačů mimo jiné s filozofem Janem Sokolem ve Výzkumném ústavu matematických strojů. Když podepsal Chartu 77, byl přeřazený na podřadnou práci, a protože měl i díky tomu poměrně dost volného času, rozhodl se pomoct známému a začal jako dobrovolný učitel informačních technologií pomáhat v Jedličkově ústavu v Praze.

Když už počátkem 90. let definitivně odešel z politiky, založil dvě firmy, Agenturu ProVás s.r.o. a Obslužná spol. s r.o.. Právě v nichž nabízí příležitosti hlavně pro lidi se zdravotním omezením. „V 90. letech to byla bída, postižené nikdo nechtěl. Člověk si na tom uvědomil, jak je ta předsudečnost historická. Slova jako mrzák, kripl, idiot jsou nadávka. Já ale v Jedličkově ústavu narazil na spoustu skvělých lidí, které soudruzi raději nepustili ani do prvomájového průvodu,“ konstatuje Sedláček. Obě jeho firmy si na sebe dokážou vydělat: výlepem plakátů, zkušebnou zdravotních pomůcek, včelařskou prodejnou či třeba provozem telefonní ústředny.

V roce 2006 dostal Sedláček ocenění sociální podnikatel roku: „Každé podnikání má být ale podle mého ohleduplné. A má být oddělené od charity. Podnikat charitativně je protimluv.“ Proto také své charitativní projekty drží jaksi bokem – a přispívá do nich i vlastními penězi, které vydělává primárně jako expert a analytik v oblasti energetiky a IT.

V roce 2014 založil Sedláček projekt Nejdřív střecha, který se snaží dostat bezdomovce co nejrychleji z ulice. Zřídil fond, kde si na peníze pro konkrétní lidi mohou sáhnout prakticky bez jakékoli byrokracie organizace, které se jim rozhodnou pomoct; zaplatit jim takto mohou třeba ubytovnu. Projekt po několika letech úspěšného běhu nyní zastřešuje Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Sedláček se tam nedávno také stal předsedou správní rady.

Ručím dobrým jménem

Letos vznikl nápad na pomoc osamoceným seniorům nazvaný Nejdřív soused, funguje pilotně zatím jen na Praze 7. Zavedený je už ale projekt Nejdřív doma, který od roku 2020 pomáhá rodinám ohroženým sociálním vyloučením udržet si bydlení . Třeba tím, že jim bezúročně půjčí na kauci, či splátku prvních nájmů, případně na jiný pro rodinu zásadní výdaj. „Teď jsme třeba dávali peníze na pohřeb,“ podotýká Sedláček.

Výhodou je, že pomoc je rychlá, prakticky okamžitá a bez papírování. Je to díky tomu, že finance poskytuje Vojtěch Sedláček jako fyzická osoba. „Jedině tak je totiž možné někomu půjčit bez toho, aby smlouva nezahrnovala sankci. Respektive – máme velmi jednoduchou smlouvu, kde je sankcí to, že v případě nesplácení odstupuji od smlouvy. Tedy, že se potrestám sám,“ směje se Sedláček, který do Nejdřív doma vložil ze svého přes milion korun.

Na transparentní účet ale může přispět kdokoli a dárců postupně přibývá, milion dal třeba Karel Schwarzenberg. Průměrná výše půjčky, nijak neúročené, dosahuje 30 tisíc korun. S tím, že někteří lidé peníze nevrátí, se počítá, sankce za to nejsou.

Peníze odcházejí z transparentního účtu vedeného na Sedláčkovo jméno, a tak se čas od času setká s obavami, jestli s penězi „neuteče“. „Kromě toho, že tam byly původně jen moje peníze, platí, že za to ručím svým dobrým jménem. Na první místo celoživotně kladu poctivost,“ říká.