Režisér Petr Jančárek zdůrazňuje, že pokud jde o jeho nový dokument o Václavu Havlovi, „nedělá naleštěný pomník“. Rozhodně ale ví, co chce svým filmem sdělit: „Zprávu o Havlově odkazu, významu, o tom, co chtěl, co si přál, co se mu splnilo.“

„Hodnoty, které on vyznával, a je jedno, jestli tomu někdo říká pravdoláska, nebo slušnost a poctivost, se vytrácejí, tím spíše v politice. Ale nechci, aby se ten film stal pentlí na vlajce jakékoli zájmové skupiny nebo organizace. Nechci, aby ten film byl proti něčemu, chci, aby byl za něco,“ vysvětluje Petr Jančárek v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Jančárek dostal možnost důkladně zmapovat posledních dva a půl roku Havlova života. Natočil zhruba 200 hodin materiálu. Film s názvem Tady Havel, slyšíte mě? má být hotov nejpozději letos v listopadu, třicet let od Listopadu 1989 a osm let po Havlově smrti.

Bude ve vašem dokumentu „jen“ těch posledních dva a půl roku života Václava Havla, nebo i starší záběry, aby to byl ucelený životopisný dokument?

Relativně dlouho jsem váhal, zda by to nemělo být opravdu čisté v tom smyslu, že jsem začal natáčet v dubnu 2009 a skončil hozením poslední květiny z pohřebních věnců do Labe v lednu 2012. Pak mi ale došlo, že je nezbytné pana prezidenta Havla představit jako celistvou osobu. Životopisně už byl ale pojednán mnohokrát. Já chci na plochu dokumentárního filmu, což je zhruba hodina a půl, dostat i zprávu o jeho odkazu, významu, o tom, co chtěl, co si přál, co se mu splnilo. On sám z legrace říkal, že nejlepší by bylo o něm udělat animovaný film. Rozhodli jsme se, že součástí filmu budou i dvourozměrné animace. Máme první črty, jak by to mělo vypadat.

Dokumentarista Petr Jančárek. FOTO: Tomáš Vodňanský

A jak tedy?

Budou to zkratky z jeho nejdůležitějších životních akcí. První z nich bude, jak se díky svému strýci Miloši Havlovi poprvé setkal s filmem a jak ho to oslovilo. Bude tam jeho dopis Gustávu Husákovi v roce 1975, uveřejnění úvahy Moc bezmocných, nebo bod, kolem něhož se otáčí celý můj Havel – rok 1979, kdy se ve vazbě v Ruzyni rozhoduje nad nabídkou ze strany estébáků, že může emigrovat. Nakonec zvolí čtyři a půl roky basy, protože chce dostát svému krédu, že člověk má jednat v souladu se svým svědomím. Ty animace nám umožní zkratkovité, trochu absurdní popsání toho, co jako autoři považujeme za nejdůležitější v jeho životě. Pracovat budeme s fotkami Tomkiho Němce, Bohdana Holomíčka a Luboše Kotka.

Dá se říct, že i když jste autorem vy, že za tím filmem je jakési širší prohavlovské hnutí?

Tak bych to určitě nenazval. Mluvím v množném čísle, protože se to týká Martina Palouše, který mi pomáhá se scénářem, týká se to Nadace Michaela Kocába, která je spolumajitelem autorských práv, je to Knihovna Václava Havla a Michal Žantovský, kteří mi poskytují odbornou oporu. Není to tedy Jančárkova one man show, ale dokumentární film, na němž pracuje hodně lidí. Hnutí tedy není správné slovo, ale kolem toho filmu – a to mi dělá velkou radost – se díky sociálním sítím vytváří společnost lidí, kteří mají pana prezidenta Havla rádi a pomáhají nám svými příspěvky v crowdfundingové kampani. Tím nám dávají prostor a svobodu, abychom film udělali tak, jak my chceme.

Jmenoval jste jednotlivce i instituce, s nimiž na filmu spolupracujete. Nezmínil jste ale Dagmar Havlovou, která si značku Václav Havel hlídá.

Já jsem nadšený z toho, že mám s Dagmar Havlovou dobré vztahy. Film podporuje a hodně mi to pomáhá. Má podle mé smlouvy s panem prezidentem právo se k tomu materiálu vyjadřovat a je to tak v pořádku, protože jde o jeho osobnostní práva.

Jak přeložit Havla

Zmíněná crowdfundingová kampaň běží nyní v Česku na Hithitu, kde jste cílovou částku již dávno překonali. Paralelně připravujete i anglickojazyčnou verzi, budete tedy spouštět i mezinárodní crowdfunding?

Pravděpodobně to bude na Kickstarteru. Připravujeme to, i když je to organizačně náročné. Zatím ani nemáme promyšlenou cílovou částku. Obecně se částky u filmů pohybují v rozptylu 10 – 250 tisíc dolarů. Základem naší nabídky je online premiéra filmu, tedy to, že na rozdíl od ostatních diváků dostanou možnost podívat se na film o pár dní dříve.

Dokážete si představit, že by jiná česká historická osobnost mohla oslovit mezinárodní publikum, nebo je v tom Václav Havel unikátní?

Je unikátní. Já si uvědomuji, že lidé přispívají spíše prezidentu Havlovi než mně. Je to vyjádření nějakého postoje a podpora toho, že se budou dále sdílet hodnoty, které on zastával. Řada lidí si ho pamatuje, mnozí jej zažili. Což ale vede i k jednomu z nejdůležitějších úkolů, který cítím – že musíme Havla předložit lidem, kteří ho naopak nezažili. Aby jej byli schopni pochopit a akceptovat i ti, kterým je sedmnáct, dvacet…

Vnímáte tohle jako poslání svého filmu? Naznačuje to i to, že chcete spolupracovat s youtubery, i ta forma distribuce přes sociální sítě…

Určitě to tak vnímám, ale je to i záležitost toho, jak velké publikum dnes můžete zasáhnout. Se sociálními sítěmi jsem se setkal poprvé před deseti lety, kdy moji studenti v Opavě odmítli komunikovat přes univerzitní mail. Musel jsem si připustit, že jsou nové komunikační, ale i distribuční kanály a byl bych sám proti sobě, kdybych je nevyužil. Jít dnes s dokumentem do kin, což samozřejmě také uděláme, znamená oslovit tak deset tisíc diváků, možná víc. Mám ale zkušenost, že když na svém osobním Facebooku, v den páně prezidentových narozenin, uveřejním kratičké video, tak se na něj za týden podívá 27 tisíc lidí. Jiné video má za dva roky skoro 300 tisíc zhlédnutí. Samozřejmě ta čísla nejsou plně vypovídající, protože zatímco v kině film obvykle dokoukáte, u počítače to můžete po deseti vteřinách vypnout.

Ale oslovíte i globální publikum.

Proto také automaticky film děláme i v angličtině. Na víc asi nebudeme mít peníze, i když bych o to velice stál – aby to bylo španělsky, čínsky i rusky. Ale uvidíme, třeba se to povede.

Když ale mluvíme o sociálních sítích a o Havlovi, sám jistě víte, že se ze slov Havel – havloid – havlista – pravdoláskař stala pro část společnosti nadávka… Jste připravený na to, že budete napadán jen proto, že připravujete o Havlovi nový dokument?

Nedělám naleštěný pomník, ale fakt je, že útoky už přicházejí. Toho si zkrátka nesmím všímat. V Knihovně Václava Havla i jinde to už znají dlouho, ke mně to teprve začíná doléhat. Jsou za tím lidé, kteří neumějí přesně to, co vyznával pan prezident Havel. Že člověk má být zodpovědný za to, co dělá. Vinu za to, že mají problémy, nebo že se jim nežije dobře, mají potřebu svalovat na někoho jiného. Havel se jim k tomu hodí, protože je protivný tou svojí svobodomyslností a tím, že vždy říkal, co si myslí.

Každý člověk má své chyby. Bude v tom filmu někdo mluvit kriticky? Nebo obecněji – budou tam vůbec nějací vnější mluvčí?

Jedna z variant byla posbírat názory od Billa Clintona po paní na ulici. Ale my to takhle nechceme. Nechceme řešit, kolik skleniček si dal po večeři nebo jestli počkal s druhou svatbou dost dlouho po smrti své první ženy. Upřímně říkám, že to mne nezajímá. Chceme představit obrázek Havla tak, jak my ho vidíme. Na těch záběrech je třeba vidět, jak stárne. Zpětně si uvědomuji, že jak jsem s ním trávil hodně času, tak jsem to nevnímal. Až teď při práci ve střižně si říkám, jak je to možné, že jsem si toho nevšiml.

Je právě nutnost odstupu důvodem, proč jste se ke zpracování dostal až osm let po Havlově smrti?

Je to jeden z důvodů. Odstup je vždycky potřeba. Podstatnější důvod je, že už někdy v roce 2012 jsem ukázky představoval na workshopu na jihlavském festivalu a tam to viděla zástupkyně jedné z největších evropských televizí, která se naprosto nadchla…

Jaké televize?

Nechci ji jmenovat, ale je to opravdu významná evropská televize. A není britská. Každopádně byli nadšeni, proseděli se mnou ve střižně den dva, slíbili fantastických 150 tisíc euro na dokončovací práce, ale brzy jsem pochopil, že nechtějí film ode mne, ale že chtějí ten materiál. Takže jsme se nedohodli. Ale to, co vám já převyprávím za půl minuty, jsou skoro tři roky čekání, dohadování a tahanic. Až pak jsem si řekl dost a vrhl jsem se na to, aniž jsem věděl, že přijde takový úspěch se sbírkou na Hithitu.

V souladu se svým svědomím

Máte asi 200 hodin materiálu. Je tam něco jako novinářský sólokapr, co překvapí i toho, kdo Václava Havla dobře zná?

No… Pár takových věcí tam asi je. Ale patří do té kategorie, o níž nevím, zda nakonec ve filmu zůstanou s ohledem na citlivost, na soukromí a na životy jiných lidí.

Logicky vám zůstane spousta nevyužitého materiálu, který byste i tak rád nějakým způsobem zpřístupnil. Už to máte nějak blíže rozmyšlené?

Zatím ne do technických podrobností, ale tu myšlenku mám už několik let. Z dřívějších dokumentů mám záznamy rozhovorů, asi sedmdesát výpovědí k událostem kolem Listopadu 89 a pro film Václav Havel – Praha, Hrad. Jsou to i jména, která už nikdy nikdo nevyzpovídá – Ladislav Kantor, Jiří Křižan, Oldřich Černý, pan prezident… Je to mnoho hodin rozhovorů, které jsem pochopitelně nezahodil. Ten materiál by se měl nějakým technicky správným způsobem zachovat. To něco stojí, je potřeba sehnat peníze, musím to nejprve zbavit balastu, zeditovat. Cílem také není nabídnout to úplně volně, aby si z toho někdo sestříhal svůj vlastní film, ale aby se na to mohl podívat někdo, kdo má zájem o tu dobu, o Havla, o náš stát. Aby to bylo, jak se říká, přístupné badatelské veřejnosti. Mělo by to být na více místech, jednoduše přístupné a zároveň chráněné. Cítím lítost, že se z některých mých dřívějších projektů materiály nezachovaly a to už teď nechci dopustit.

MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?

Chystáte nějaké překvapení pro premiéru filmu? Říkáte, že když bude dost peněz, rádi byste nakoupili více práv na hudbu, kterou měl Havel rád – Lou Reed, Rolling Stones… Že by třeba přijeli Rolling Stones? Nebo dalajláma?

Samozřejmě si to chceme užít. Ale ještě ani nevíme, jak to celé bude. Uvažujeme třeba o tom, že bychom film za nějakých podmínek zpřístupnili radnicím a lidem, kteří chtějí připomenout 30 let od listopadových událostí a – jak vždy podtrhuji – od pádu komunismu v Evropě. Je i zájem v USA, tam by možná stálo za to s větší premiérou počkat na 21. únor 2020, kdy bude 30 let od slavného prezidentova projevu v Kongresu. Pokud jde o hosty, jestli přijede Jeho Svatost, to nevím, můžeme ho pozvat, cesty k němu máme. Pokud by přijela nějaká další světová osobnost, nebudeme se tomu rozhodně bránit. Šampaňské si dáme v každém případě, ale ještě před tím bude pár měsíců tvrdé dřiny. Sobě i ostatním jsem slíbil premiéru letos v listopadu.

S jakou emocí by měli lidé podle vás ten film sledovat, až bude hotov?

Vždycky je zajímavé, s jakou emocí divák odchází z kina nebo od monitoru. V ideálním případě by podle mne měl odejít s takovým odhodláním, že „bych to mohl zkusit taky jako on“. Žít život podle toho, jak se má, v souladu se svým svědomím.

Chybí vám, nebo nám, Havel jako morální autorita?

Je vrcholně trapné, že musím prohlásit, že stav naší společnosti našemu filmu přeje. Někdejší nadšení se vytratilo, ačkoli to je logické, to se po čase stane i tomu, kdo založí kroužek modelování. Ale hodnoty, které on vyznával, a je jedno, jestli tomu někdo říká pravdoláska, nebo slušnost a poctivost, se vytrácejí, tím spíše v politice. Zároveň nechci, aby se ten film stal pentlí na vlajce jakékoli zájmové skupiny nebo organizace. Nechci, aby ten film byl proti něčemu, chci, aby byl za něco.

Těžko se tomu ale ubráníte. I na takovém produktu jako je dokumentární film se asi ukáže, jak je společnost rozdělená a jak část z ní Havel i roky po jeho smrti dráždí.

Vnímám tu spoustu nenávisti, ale i spoustu nekritického obdivu, což je zase opačný extrém. Nemůžu ale dělat nic jiného než říkat to, co si myslím, a také se snažit reflektovat okolí a sdělovat to řečí, které budou lidé rozumět. I když je jasné, že to všem přístupné nebude.