Před šestadvaceti lety, v neděli 10. prosince 1989, na Den lidských práv, proběhlo na Pražském hradě absurdní představení. Tehdejší prezident Československé socialistické republiky a jeden z hlavních posrpnových „normalizátorů“ Gustáv Husák jako svůj poslední krok ve funkci hlavy státu jmenoval novou federální vládu v čele s Mariánem Čalfou. Krátce poté podal demisi na prezidentský úřad. Osobní pohled na tuto kontroverzní postavu československých dějin nabízí brněnský publicista Kristián Chalupa.

V kabinetu měla komunistická strana poprvé od komunistického puče v roce 1948 menšinové zastoupení. Tato „vláda národního porozumění“ pak dovedla Československo v červnu 1990 ke svobodným volbám.. Na dochovaných fotografiích si prezident Husák připíjí i s ministry, kteří byli za „normalizace“ režimem vězněni.

Patřil k nim mimo jiné i nově jmenovaný ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier. Husák po tomto dobře sehraném představení podal k úlevě většiny občanů ČSSR téhož dne demisi. Někteří znalci politické scény tvrdí, že jeho smířlivý přístup k řešení tehdejší krize byl z jeho strany pomstou Biľakovi a Jakešovi za sesazení z funkce generálního tajemníka ústředního výboru KSČ v prosinci 1987.

Čtěte též

Jan Urban: Prokletí českého prezidentství. Od Masaryka k Zemanovi

V nedávném rozhovoru pro 47. číslo časopisu Týden Husákův poradce a přítel Viliam Plevza mj. popisuje, jak s několika dalšími slovenskými komunisty v listopadu 1989 radil Husákovi, aby vystoupil z balkonu Melantrichu k protestujícím Pražanům a distancoval se od kolaborantů Biľaka, Jakeše, od srpnové okupace a pozdější „normalizace“.

Plevza pak říká, že je Husák s tímto projevem vyhodil. Nyní ale zároveň přiznává, že šlo o naivní návrh.

Falin prý v roce 1978 radil Husákovi, aby rehabilitoval vyloučené komunisty

Zajímavé setkání jsem zažil v listopadu 1999 v lipském Gewandhausu při oslavách pádu totality v bývalé NDR. Mezi hosty slavnosti byla řada významných osobností. Přijeli tehdejší kancléř Gerhard Schröder, někteří další ministři, bývalý velvyslanec ČR v Německu Jiří Gruša či primátoři družebních měst. Mezi nimi i Petr Duchoň z Brna.

K největším celebritám patřil však někdejší sovětský velvyslanec ve Spolkové republice Německo a pozdější Gorbačovův poradce Valentin Falin. Tento ostřílený diplomat se v  Lipsku těšil mimořádné pozornosti hostitelů i německých novinářů z toho důvodu, že všichni lidé z blízkého okruhu Michaila Gorbačova požívali v té době v Německu velké vážnosti. Byl jsem proto velmi potěšen, když mi pan Falin věnoval téměř půl hodiny svého času. Zdůraznil přitom, že má pro Čechy velkou slabost a zmínil naše pivo, hokej i prezidenty Tomáše Masaryka a Václava Havla.

Zavedl jsem s Valentinem Falinem samozřejmě řeč na srpnovou okupaci z roku 1968 a také na následnou „normalizaci“, která znamenala pro statisíce občanů naší země osobní postih. Valentin Falin se ochotně na toto téma rozvyprávěl: „Husák byl někdy v roce 1978 na návštěvě v Bonnu. Hodinu a půl jsem s ním mluvil. Doporučoval jsem mu najít společný jazyk s těmi, kteří v roce 1968 dělali pražské jaro. Vrátit je do politiky, do normálního života. Husák na to nijak nereagoval. Odpověděl pouze, že o tom bude „přemýšlet“. Na můj dotaz, zda byl k tomuto kroku vyzván někým z vedení SSSR, Falin odpověděl, že to byla čistě jeho osobní inciativa.

Bývalého velvyslance v SRN Falina jsem se také zeptal na návštěvu Michaila Gorbačova v Praze z roku 1987, kde byl srdečně vítán neorganizovanými davy lidí. Mnozí z nich přitom čekali, že se sovětský vůdce bude nějakým způsobem distancovat od agrese ze srpna 1968. Nic takového se ale nestalo. Falin podle svých slov Gorbačovovi doporučoval, aby se v Praze Čechům omluvil.

„Byl jsem tehdy jeho poradcem a navrhoval jsem mu, aby se během návštěvy Československa citlivě distancoval od našich akcí v roce 1968 a omluvil se za ně. Můj argument byl prostý. Nemůžeme si s našimi přáteli v Československu dovolit takový přepych a chybně pokračovat v nespravedlnosti, kdy 400, 500, 600 tisíc aktivních lidí je fakticky vyloučeno ze společenského života, z normálního ekonomického života jenom z toho důvodu, že v roce 1968 podporovali pražské jaro. Nenavrhoval jsem mu někoho svrhnout. Bylo však třeba udělat tečku,“ řekl mi Falin.

Kvůli Husákovi museli přejmenovat v Brně divadlo

Žádná slova chvály či uznání pro Husáka nemá ředitel Centra experimentálního divadla v Brně Petr Oslzlý. Tento bývalý poradce prezidenta Havla označuje Husáka za diktátora ve službách cizí mocnosti. Připomíná, jak záhy po dubnovém plénu v roce 1969, kdy Husák ve funkci prvního tajemníka KSČ vystřídal Alexandra Dubčeka, byly plakáty divadla Husa na provázku masově přepisovány neznámými lidmi na Husák na provázku. Na základě nařízení stranických orgánů pak tato scéna musela z názvu vypustit slovo husa a přejmenovat se na Divadlo na provázku.

Politolog z Fakulty sociálních studií Masarykovy university v Brně Lubomír Kopeček hodnotí Husáka jako schopného technologa moci, který pružně přizpůsoboval strategii jejího získání okolnostem, a to za každou cenu. „Člověk, který si v 50. letech odseděl několik let, se dokázal v 60. letech opět dostat nahoru v rámci komunistické strany, přičemž tehdy reprezentoval určitou reformní tendenci,“ říká docent Kopeček.

Dodává, že při získávání postu generálního tajemníka KSČ po invazi vojsk Varšavské smlouvy, které zlikvidovaly „pražské jaro“,  pružně rezignoval na jakoukoliv představu reformy komunistického režimu. Další téměř dvě desetiletí tak byl klíčovou postavou a hlavním symbolem zamrzlého komunistického režimu, který se v řadě aspektů vrátil k rigiditě stalinských 50. let, a to včetně třeba toho, že se zavřela voda nad debatou o represích 50. let. Díky tomu si vysloužil přezdívku „prezident zapomnění“.

Mnohem kritičtěji vnímá postavu Gustáva Husáka aktivní odpůrce posrpnové „normalizace“ a majitel Muzea českého a slovenského exilu v Brně Jan Kratochvil. „Husák je pro mne větší problém než Vasil Biľak nebo někdo z dalších společných hráčů, protože to byl vzdělaný člověk, který si v padesátých letech odseděl řadu let v kriminálu, věděl, co je komunismus a přesto byl ochoten likvidovat společnost, inteligenci, která nesouhlasila s okupací v srpnu 1968. Byl to neuvěřitelný fanatik, který chtěl Československo věnovat Sovětskému svazu,“ zdůraznil Kratochvil.

V českých zemích velmi neoblíbený prezident

Soudruha Husáka jsem na vlastní oči viděl dvakrát. Bylo to někdy ve druhé polovině 70. let. Poprvé jsem ho letmo, zcela náhodou, zahlédl v Kopřivnici. Kolona s Husákem právě projížděla městem směrem ke zdejší automobilce Tatra. Husák z otevřeného okna kynul přihlížejícím lidem na chodníku. Podruhé pak o několik let později na náměstí Svobody v Brně v průběhu dožínek. Prezident Gustáv Husák měl dokonce k zemědělcům nějaký nudný projev, který si nepamatuji. Pak si s organizátory oslav a s přítomnými funkcionáři připil slivovicí. Působil přitom dost upjatě.

O této výrazné postavě našich novodobých dějin jsem ale často diskutoval s řadou lidí. Většinou jsme se shodli, že je to chorobně ambiciózní, pragmatický a tvrdý politik. Zajímavý, ale pro mne nepochopitelný byl pohled na Husáka ze strany mého otce, který byl koncem 50. let stíhán za neoznámení trestného činu podvracení republiky.

Téměř po celou dobu „normalizace“ si o Husákovi myslel, že to jen na sovětské vedení „hraje“ a ve vhodnou chvíli provede odklon od SSSR. Až těsně před pádem komunismu u nás přiznal, že se v této věci velmi mýlil. Shodli jsme se konečně na tom, že Husák patřil po celou dobu tzv. normalizace k nejodpudivějším postavám naší novodobé historie.

Před nedávnem se mne zeptala významná bratislavská advokátka Gerta Flassiková, zda je pravda, že Husák patřil v Čechách a na Moravě k mimořádně neoblíbeným politikům. Odpověděl jsem jí, že byl skutečně většinou Čechů, včetně mnoha komunistů, vnímán jako velmi záporná postava.

Gerta, která je dcerou již zesnulého prvního „postsametového“ federálního ministra pro ochranu hospodářské soutěže Imricha Flassika, připustila, že na Slovensku nebyl Husák zdaleka posuzován tak negativně jako v českých zemích. Za vyloženě moudrého, trpělivého a pokorného považuje Husáka naopak Jožo Ráž ze skupiny Elán. Podle jeho nedávného vyjádření to byl „světový politik“. Když jsem se o těchto obdivných výrocích bavil s přáteli, kdosi z nich utrousil, že Ráž se takto vyslovuje v důsledku zranění hlavy po nezaviněné nehodě na motorce z doby před patnácti lety.

Příprava atentátu i anekdoty

Atentát proti Husákovi připravovali nikoliv Češi, ale právě Slováci. V čele několikačlenné skupinky byl František Bednár z Popradu. Negativní postoj Bednára k Husákovu „normalizačnímu“ režimu zásadně ovlivnil vpád vojsk 21. srpna 1968, sovětská intervence do Afghánistánu, vyhlášení výjimečného stavu v Polsku, nástup prezidenta Reagana v USA a pravidelný poslech Rádia Svobodná Evropa.

Pod vlivem těchto faktorů se definitivně rozhodl postavit na odpor proti komunistickému režimu. Pro tento svůj záměr získal několik dalších lidí a založil ozbrojenou skupinu, rozhodnutou aktivně vystupovat proti komunistickému režimu. Za vzor těmto lidem sloužili stateční atentátníci Gabčík a Kubiš. Bednár chtěl prý podobným způsobem zaútočit na automobil s Husákem.

V roce 1983 vycestoval do tehdejší Jugoslávie s cílem navázat kontakt se Západem prostřednictvím Rádia Svobodná Evropa. Kvůli chybě jednoho ze společníků byl ale v únoru 1984 zatčen Státní bezpečností a Krajským soudem v Košicích pak odsouzen na 14 let vězení za protistátní trestnou činnost. Po listopadu 1989 se František Bednár aktivně účastnil politického a společenského života v Popradu. Byl mj. předsedou a tajemníkem Světového sdružení bývalých československých politických vězňů.

O Husákovi se samozřejmě vyprávěla také řada špatných i lepších anekdot. Jedna z posledních zněla: Když se Husák loučil v roce 1987 s Gorbačovem na ruzyňském letišti, Michail Sergejevič pošeptal své ženě Raise do ucha: „Jako politik je ten Husák nic moc, ale líbat, to se musí nechat, líbat opravdu umí.“

Gustáv Husák

Gustáv Husák se narodil 10. ledna 1913 v Dúbravce (nyní část Bratislavy). V šestnácti letech vstoupil do Komunistického svazu mládeže a v roce 1933, jako student bratislavské právnické fakulty, do KSČ. Za druhé světové války se aktivně účastnil Slovenského národního povstání. Byl místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady, pověřencem vnitra a místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Z této doby je zachován i Husákův dopis, v němž doporučuje, aby Slovensko bylo zařazeno do svazku národů Sovětského svazu. Později ale již Husák zastává stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa a má mít v tomto svazku značnou autonomii. Po druhé světové válce, v prvních parlamentních volbách v květnu roku 1946, vítězí na Slovensku Demokratická strana (na rozdíl od Českých zemí, kde vítězí komunisté). Přesto (po podpisu tzv. třetí pražské dohody) všechna rozhodnutí Slovenské národní rady podléhají schválení československé vlády. Husák sám se stává předsedou Sboru pověřenců. Na podzim roku 1947 pak Gustáv Husák vyhnal z pozice své funkce nátlakovými akcemi nekomunistické pověřence z jejich úřadů, řídil potom jak slovenskou policii – SNB, tak StB. Po komunistickém převratu v roce 1948 byl Husák zpočátku politicky úspěšný, ale roku 1950 byl s Vladimírem. Clementisem, Ladislavem Novomeským a dalšími obviněn z buržoazního nacionalismu. Počátkem roku 1951 byl zatčen a teprve v dubnu 1954 ve vykonstruovaném procesu s tzv. buržoazními nacionalisty odsouzen na doživotí. Byl jedním z mála, kteří při procesu nedoznali žádnou vinu, což mu pravděpodobně zachránilo život. V roce 1960 byl po rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného z vězení propuštěn a o tři roky později plně rehabilitován. V průběhu 60. let byl zpočátku Husák jednou z hlavních osobností reformního proudu v KSČ, v období „pražského jara“ vystupoval jako stoupenec Dubčeka. V dubnu roku 1968 se stal místopředsedou československé vlády, v níž pak byl jedním z předních iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky. Na moskevských jednáních v srpnu 1968 Husák „změnil kurs“ a stal se Brežněvovým spojencem či spíše pochlebovačem. V dubnu 1969 se dostal do čela KSČ a v roce 1975, po odstranění generála Ludvíka Svobody z prezidentské funkce, se stal na příštích čtrnáct let prezidentem Československé socialistické republiky. Po listopadových událostech roku 1989 Husák jmenoval 10. prosince Čalfovu „vládu národního porozumění“ a vzápětí se vzdal funkce hlavy státu. V listopadových dnech roku 1989 byl jedním z těch politiků, kteří odmítli situaci řešit násilím a přispěl tak k nenásilnému průběhu revoluce. JUDr. Gustáv Husák zemřel 18. listopadu 1991 jako soukromá osoba.