Chci, aby to byla zpráva o chování statečného člověka. Těmito slovy posílá režisér Petr Nikolaev do světa svůj nový film Muž, který stál v cestě. Hrdinou silného dramatu sevřeného do několika měsíců roku 1968 je František Kriegel, jediný československý politik, který po sovětské okupaci v roce 1968 nepodepsal kapitulantské takzvané moskevské protokoly o trvaném pobytu sovětských okupačních vojsk na našem území.

Režisér Petr Nikolaev je podepsán mimo jiné pod úspěšnými tituly Báječná léta pod psa, Kousek nebe, Lidice, či Příběh kmotra. Film o Krieglovi, natočený podle scénáře Ivana Fíly, právě přichází do kin. V rozhovoru uvažuje Nikolaev o aktuálním přesahu tématu i o obdivuhodné osobnosti protagonisty.

Váš snímek se převážně odehrává před 55 lety, v roce sovětské okupace Československa, ale v souvislosti se současnou válkou na Ukrajině působí velmi aktuálně. Vnímáte to podobně?

Jistě, a nejen kvůli tématu. Také proto, že jsme na Ukrajině našli vhodné lokace a začali tam na filmu pracovat. Předtím jsem tu zemi neznal, měl jsem příležitost poznat Kyjev až před chystaným natáčením. Samozřejmě jsme netušili, že přijde válka. Těsně před konfliktem, v listopadu 2021, začalo natáčení ve městě Buča.

Kreml jsme měli točit v Kyjevě, měli jsme tam vybrané motivy, už se vymýšlelo, jak pomocí vizuálních efektů vytvoříme moskevské bulváry. Po přepadení Ukrajiny Ruskem to samozřejmě úplně ztroskotalo.

Opravdu v tom městě nedaleko Kyjeva, které se o několik měsíců později stalo bolestně známým kvůli zvěrstvům Rusů?

Ano, právě tam, ve zrušeném místním vězení. Po únoru 2022 dostalo jméno Buča úplně jiný rozměr. Bylo to pro nás nesmírně silné, taky v souvislosti s tím, jak obvykle začínám na place pracovat. Víte, já mám ve zvyku vždycky před první klapkou vyzvat štáb, abychom se všichni chytili za ruce a zamysleli se nad tím, co nás čeká, a v duchu se pomodlili k filmařskému pánubohu. Aby štáb cítil vzájemné propojení. Je to takový jakoby křesťanský prvek, ale myslím, že to do naší profese patří.

Všichni jsme hodně závislí na jednotě a společné touze uspět, proto tento malý rituál provozuji už od Báječných let pod psa. Snažím se lidi před natáčením nějakým způsobem sjednotit. V Buči jsem vedl řeč nejen o tématu filmu, ale i o tom, že my, stejně jako Ukrajinci, máme společného nepřítele, protože máme zkušenost s Ruskem. I když v různém měřítku, na Ukrajině to znají v nesrovnatelně horší podobě. Takže než jsme se pustili do natáčení, zažili jsme velkou a symbolickou sílu okamžiku.

Symbolika se ovšem velmi brzy proměnila v realitu…

O několik měsíců potom tam vtrhli Rusové a udělali v Buči to, co udělali.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

(titulek je redakční, autorem textu je kulturní publicistka Agáta Pilátová. 

Šedesátý osmý rok jste zažil ještě jako dítě, že?

Ano, a náš film je pro mě i proto plný symbolů a vzpomínek na to, co jsem za sovětské okupace v roce 1968 zažil jako jedenáctiletý kluk v pražské Haštalské ulici, kde jsem vyrůstal a hrával kuličky. Dlažbu tam jizvily ruské tanky. Nikdy jsem jim to neodpustil, stejně jako většina lidí. Jsem rád, že mi okolnosti seslaly tímto filmem možnost aspoň trochu jim vystavit účet. Děkuji za tu příležitost.

František Kriegel je ve filmu zobrazen v několika polohách: jako politik, lékař, manžel. Bylo těžké je všechny vyvážit?

Já se sice vždycky snažím shromáždit co nejvíc informací a dat, ale můj přístup je hodně emotivní. Potřebuji s protagonisty filmu být kamarád, fandit jim. U tohoto snímku pro mě znamenalo zásadní a citově silný moment objevení dokumentárního filmového záběru ze září 1968. Zachycuje jeden ze dnů, kdy už bylo všechno ztraceno a chystalo se Krieglovo vyloučení z veřejného života: Na Pražský hrad přijíždějí na zasedání členové tehdejšího ústředního výboru KSČ. Jedna šestsettrojka za druhou, jen František Kriegel přichází pěšky. Vedle něj cupitá manželka Riva, která ho v určité chvíli popostrčí dopředu. Jako by mu dodávala kuráž, aby tam šel s odvahou.

On asi moc povzbuzovat k odvaze nepotřeboval, protože to byl odvážný člověk, ale emotivní síla toho záběru je v něčem jiném – je tu vidět, že Riva za ním stojí a umí mu být oporou. Byla to žena, který prošla koncentrákem a zažila velmi dramatické situace. Myslím, že bez ní by to František Kriegel měl mnohem těžší, protože ona mu rozuměla. Během těch několika vteřin záběru se mi vyjevila komplicita mezi těmito dvěma lidmi a byla pro mě klíčem k pochopení, jak spolu fungovali.

Zdánlivě malý lidský moment, jenž svědčí o silném vztahu.

Byl pro mě důležitý, protože jinak by možná vznikl „mužský“ a pouze politický film, kde chlapi řeční, jednají, hádají se. Ten dokumentární záběr jsem promítl Zuzaně Mauréry, vynikající slovenské herečce, která ztvárňuje Rivu. A ona to okamžitě pochopila a tento okamžik, prosvícený několika vteřinami poznání, dokázala herecky ztvárnit.

Také k dalším postavám jste přistupoval s pochopením a objektivitou. I k těm negativním.

Ano, snažil jsem se být objektivní dokonce i ve vztahu k figuře Brežněva. Všichni jsme ho právem nenáviděli jako hlavního „rohatýho“, který to všechno zavinil, ale během příprav jsem pochopil, že i on byl v těžké situaci. A Ukrajinec Alexander Ignatusha, který Brežněva hraje, vynikající herec a skvělý člověk, to myslím chápal. Hrál ho přiměřeně, v jeho podání to nebyl prvoplánově ďábel. Navíc – Brežněv nebyl mezi nimi ten hlavní pekelník, největší jestřáb byl Šelest, tajemník komunistické strany Ukrajiny, který na Brežněva tlačil.

Kriegel byl idealista- Krátce poté, co dokončil studia, vyrazil do Španělska do interbrigád léčit raněné a bojovat. To nebyla legrace. Když na frontě operoval, lítaly kolem bomby, Němci tam masivně používali ničivé zbraně. Právě tehdy a tam prokázal odvahu a schopnost velet.

S podobnou korektností zobrazuje film třeba i kontroverzní postavy Gustáva Husáka a Ludvíka Svobody ve vynikajícím podání Adriana Jastrabana a Aloise Švehlíka. Co vás k té snaze o objektivnost vedlo?

Myslím, že když nedáme divákovi informace o motivaci figur, ztrácí možnost je sám posoudit. Neví, co je vedlo k tomu či onomu jednání. Bylo by to zjednodušení až deformace historické pravdy. Proto se snažím umožnit divákům, aby si na jednání postav udělali názor sami, třeba i na Biľaka a ostatní jemu podobné. My víme, že to od nich byla velká národní zrada, protože národ si tehdy nepochybně přál jiné směřování země a vyjadřoval vůli po změně, tehdejší vzedmutí lidí bylo naprosto mimořádné. Ale chtěl jsem, aby divák pochopil, proč to dělali.

Zajímavě pojata je i Husákova figura.

Adrian to neměl lehké. Husák byl mimořádně inteligentní člověk. Byl jiná liga než Dubček, kterým pohrdal. Jak vím ze svědectví lidí, kteří ho znali na Slovensku, měl takový mozek, že by asi nezůstal bezejmenný a prosadil se i v jiném oboru. Měl ovšem extrémní ctižádost, takže už v roce 1945 se stal „povereníkem“ ministerstva vnitra, což byla mocensky největší poválečná šajba na Slovensku. Jenže ho pak skrouhli a v procesech ho odsoudili na mnoho let do vězení. Až v srpnu 1968 dostal novou příležitost.

Ve vašem filmu se objevuje i takzvaný „zvací dopis“ a historka, jak to s ním bylo. Dlouho se nevědělo, jestli vůbec existoval.

Scénárista filmu měl k dispozici historika Michala Macháčka, který mu zpřístupnil výsledky svých rešerší. Ty obsahovaly i materiály z moskevských archívů, kde byla i řada pro nás dosud neznámých faktů.

Pro zajímavost: kde jste natáčeli Kreml?

Měli jsme ho točit v Kyjevě, měli jsme tam vybrané motivy, už se vymýšlelo, jak pomocí vizuálních efektů vytvoříme moskevské bulváry. Po přepadení Ukrajiny Ruskem to samozřejmě úplně ztroskotalo. Náhle jsme stáli před úkolem, kde tu Moskvu náhradně udělat. A díky výkonné producentce Kateřině Špůrové to dobře dopadlo, protože se jí se na poslední chvíli podařilo získat povolení k natáčení v Paláci kultury a vědy ve Varšavě, což je obří stalinistická budova v centru Varšavy.

Působivě jsou ve filmu ztvárněny „státnické“ ikonické polibky, rituál, na který si potrpěli komunističtí papaláši.

Jsem rád, že to připomínáte, protože na ty scény jsem mimořádně hrdý. V naší kultuře je líbání mužů na ústa šokující. Rusové to měli jako důkaz přátelství, a musím říct, že mně z toho bylo při natáčení úzko, podobně jako mi bývá úzko ze sexuálních scén, když mám k takovým úkonům herce nutit. I když ty polibky ve scénáři nebyly, já věděl, že jestli představitele Brežněva, Dubčeka a Svobody k líbání nepřesvědčím, film bude o hodně chudší. Neměl jsem to dopředu domluveno, jen jsem přišel na plac a řekl Dano Heribanovi, který představoval Dubčeka, a Alexandru Ignatushovi, představiteli Brežněva: „Vy se musíte před kamerou políbit!“ Příjemně mě překvapili, brali to jako herecký úkol a dali si takového francouzáka, že jsem málem spadl ze židle. Podle mě to je hrozně důležitý moment filmu, protože ilustruje určitý druh až perverzního násilí. I když se Dubček na dokumentárních záběrech z Čierné nad Tisou při polibku usmívá, je jasné, že mu to vzhledem k okolnostem po chuti být nemohlo.

Kriegl v podání Tomáše Töpfera je velmi přesvědčivý. Byla vaše to první volba?

Tomáše Töpfera obsadil do titulní role už Ivan Fíla, jsem mu za to vděčný. Byl pro film požehnáním. Když vezmu třeba jen tu nejpříjemnější věc – měl vždycky na natáčení dobrou náladu, což je velmi důležité, protože byl na place skoro pořád. Když máte někoho, kdo je stále dobře naložen, baví se s lidmi, vypráví vtipy, je to moc dobře. Tomáš má samozřejmě pro tu roli skvělé předpoklady a vybavení. Mimo jiné velké zkušenosti z politiky, zná politickou praxi, což je pro ztvárnění politika velký přínos. Navíc jeho původ má magickou souvislost s hrdinou, kterého ztvárňuje. Stejně jako většina lidí židovského původu skutečně ví, co je to utrpení. Zkrátka, Tomáš byl ideální volbou z mnoha důvodů. Vážím si také toho, že cítil tu roli jako velkou příležitost. Byl jsem z něj nadšený. Ještě zmíním skutečnost, že když jsme začali natáčet v Buči, jeden natáčecí den trval celých dvacet jedna hodin. A on to vydržel a podával skvělé výkony! Tam, s nadsázkou řečeno ve válečných podmínkách, jsme se poznali a začali mít rádi.

Dovolte malou odbočku v pomyslné závorce: Kolem filmu jsou už delší dobu veřejné mediální hádky, kontroverze, dokonce byl soudní spor Ivana Fíly s producentem o natáčecí práva. Ten ale pokud vím scenárista prohrál. Přesto to stále trvá?

Tohle téma je asi třeba otevřít, protože ho stále nesmyslně otvírá Ivan Fíla a projekt tím poškozuje. Bezesporu napsal dobrý scénář, ale potom se s producentem filmu rozešli. A já rozumím tomu, proč se Miloš Šmídmajer nakonec rozhodl scénář nabídnout někomu jinému. Fíla se nedokáže s nikým dohodnout, má tendenci se rozhádat se svým pracovním okolím. Je to velká škoda, protože ty dva filmy, které natočil, jsou dobré. (Pozn. red.: Lea, Král zlodějů.) Ten poslední ale dokončil před dvaceti lety a od té doby se skoro s každým hádá a soudí.

Vraťme se ke Krieglovi. Z jeho dramatického života vybral scénárista pouze několik měsíců roku 1968. Když nepočítáme flashbacky. Volba byla pochopitelná, nechtěli jste vytvořit životopisný film, spíš politické drama. Můžete k motivům této volby ještě něco dodat?

Bylo samozřejmě frustrující takto omezit bohatý život tohoto muže, protože o Kriegelovi se dal natočit i životopisný film. Nedávno ho jeden žurnalista vtipně nazval zapomenutým Indianou Jonesem české historie. Formuloval to poněkud popkulturně, ale je na tom kus pravdy. Dovedu si představit, že by vznikl scénář životopisného filmu, jak se malý Ferenc – tak se v dětství jmenoval – vydal do světa na studia, bojoval ve Španělsku a tak dále, a končilo by to jeho smrtí. Byl by to úplně jiný příběh než ten náš. Mohl by být hrozně zajímavý, protože Kriegel byl opravdu skoro všude, na většině míst, kde se lámal chleba.

Měl strhující životopis…

Měl. Pocházel z Haliče a nemohl studovat na univerzitě ve Lvově, protože tam byl pro Židy numerus clausus. Rozhodl se tedy jet jinam. Já tomu dobře rozumím, protože můj dědeček, který pocházel z Varny, totiž stejným způsobem jel studovat medicínu do Prahy. Byl asi o osm let starší než Kriegel, možná se na studiích nebo někde jinde v Praze potkali.

Významnou součástí jeho životopisu byla španělská válka.

Kriegel byl idealista, o čemž svědčí také fakt, že krátce poté, co dokončil studia, vyrazil do Španělska do interbrigád léčit raněné a bojovat. To nebyla legrace. Když na frontě operoval, lítaly kolem bomby, Němci tam masivně používali ničivé zbraně. Právě tehdy a tam prokázal odvahu a schopnost velet, během jednoho roku se stal šéflékařem celé divize, na aragonské frontě tudíž pod něj spadalo několik tisíc lidí. Vystupoval s velkou rozhodností a je známo, že s pistolí v ruce bránil lékařům, kteří ošetřovali zraněné, aby utíkali z bojiště.

Pro jeho životní příběh i pro dějiny je ovšem rozhodující především rok 1968.

Je rozhodující pro národ.

Nicméně v jeho životní dráze byly sporné momenty. Dokážete porozumět tomu, že vzdělaný lékař, který znal spoustu světových jazyků, projel kus světa, poznal různé režimy, demokratické i totalitní, tak pevně věřil v komunismus? Byl věrný i totalitnímu systému, pomáhal jej nastolit a upevňovat. Podle jeho životopisce Martina Gromana zůstal komunistickým ideálům věrný celý život. Jak to bylo možné?

To je velká otázka. Já si to taky úplně nedovedu v hlavě srovnat. Možná to souvisí s tím, že byl idealistou. Nebo snad dospěl ke komunistickým ideálům i na základě osobních zkušeností, ovlivněn dětstvím v chudé rodině. Zároveň ale musíme říct, že na rozdíl od jiných komunistických lídrů nasazoval vlastní život, dostával se do mimořádných situací. Nebyla to funkcionářská, papalášská povaha, ani – což je asi Gromanův objev – kariérista. Spíš někdo, přes jehož záda se vyšplhali nahoru k moci jiní. Byl komunistou, který měl s komunisty potíže.

Možná pro jeho nekonformní komunismus ho Brežněv a další sovětští vůdcové nenáviděli víc než ostatní představitele pražského jara 1968. Myslím, že v tom nebyl pouze antisemitismus. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Sovětské nenávisti rozumím víc než jeho komunistické víře. Kriegel byl člověk, který měl sebevědomí získané za bojových podmínek. Zažil situace, kdy šlo o život, rozhodoval a osvědčil se. V extrémních podmínkách chránil lidi. Sověti ho nenáviděli, protože se jich nebál. Byl nebezpečný, byl nezávislý, nejel podle žádné jejich brožurky. Nebyl ponížený. Mimochodem, podle mě právě tohle našemu národu někdy chybí…

Co může říct Krieglův příběh našim současníkům?

Teď jste zmínila něco, co i mně mockrát procházelo hlavou. Toužím po tom, aby ten film byl pro diváky víc než jen příběh Františka Kriegla, aby to byla zpráva o chování statečného člověka. Ano, dělo se to za historických okolností roku 68, ale byl bych rád, aby ten film mluvil k dnešním mladým lidem obecněji. Od začátku jsem chtěl, aby byl lidsky aktuální, a netušil jsem, jak se moje přání naplní ruským vpádem na Ukrajinu. Tím se ten film stal ještě důležitějším jako důkaz, že agresivita Ruska se nemění.

Kdosi z někdejších pamětníků mi řekl, že Kriegel dokázal nepodepsat a nebát se, protože byl „španělák“. Čímž jinými slovy říkal to, co vy: zažil extrémní situace, byl „v půtkách tužený“, jak by řekl klasik.

Ano, a tím se vracím k otázce, proč ho Rusové nesnášeli a báli se ho: protože on se jich nebál.