Srpnové nepokoje v ulicích zhruba dvacítky anglických měst a také v Belfastu vedly v Británii k hluboké reflexi a snaze poznat, v čem spočívají kořeny masově se šířících výbuchů rasové a náboženské nenávisti. Demokratické instituce – policie a místní úřady – čelí globálně organizované síle, o jejímž rozsahu a moci nemají mnoho ponětí.

Letní nepokoje v Británii prokázaly, že nemáme co do činění s fašismem jakožto hierarchií vedenou jedním vůdcem, jedním führerem, jako to bylo v nacistickém Německu, nýbrž s fašismem horizontálně rozvětvené struktury: kořeny komunikují přímo s dalšími kořeny nezávisle na kmeni, přičemž moderní ekvivalent Mein Kampfu vytvářejí v reálném čase sami čtenáři.

Text, který připravil novinář Ivan Kytka, vychází ze statě Nový fašismus publikované v říjnovém vydání renomovaného měsíčníku Prospect spisovatele a lektora univerzity ve Wolverhamptonu Paula Masona. Pasáže, které mají přesah i mimo Británii, jsou citované se souhlasem redakce. Na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční. 

„Jedním ze znaků post-organizačních struktur je, že jsou v zásadě transnacionální,“ říká anglický filozof Stephen Mulhall. „Takže i když jsou nepokoje hyperlokální, výlučné v té které komunitě, sítě, které je řídí, jsou globální – a právě to zvyšuje pocit krize. Výtržníci neběsní jen kvůli kuřecím halal nugetám, které se podávají ve školní jídelně v Bradfordu. Běsní stejně tak kvůli kuřecím halal nugetám ve škole v Minneapolis nebo v Budapešti.”

Zažehnout globální konflikt

Dnešní fašismus je svou povahou mezinárodní a otevřeně strukturovaný kolem teorie vítězství. Když tedy jeden z jeho anglických protagonistů James Goddard podomně prodává fantazie o vyhlazení muslimů a hovoří o chvíli, kdy „zvítězíme“, hraje si s klíčovým principem teorie „Velké výměny“ (Great Replacement Theory).

Moderní fašisté chápou, že když napadnou své vlastní demokratické multietnické společnosti společně, můžou výrazně přiblížit chvíli, kdy zažehnou globální konflikt.

Tu v roce 2011 zformuloval francouzský spisovatel Renaud Camus. Tvrdí v ní, že ne-bílá imigrace do Evropy a do Spojených států není náhodná, ale úmyslná. Má jít o plán nahradit bílé křesťany dovozem nebílých komunit s vyšší mírou porodnosti.

Jednou z největších chyb v 90. letech minulého století byl předpoklad, že krajně pravicový populismus může fungovat jako neprůstřelná ochrana proti násilnému a otevřenému fašismu. Populismus krajní pravice – jakkoliv byla tato politika nechutná – dokázal rasisticky motivovaný hněv stran jako UKIP a Front National přetavit do volebních výsledků, nikoliv do výbuchů násilí.

Poslední desetiletí se ale tato obranná zeď začíná hroutit. Ideologii pravicového konzervatismu a populismu jako magnety přitahují dogmata fašismu, a mýtus „záměny“ či „nahrazení“ se stal jeho centrální premisou.

Zbytek nového fašistického nastavení mysli pak vychází právě z tohoto Camusova východiska: migranti jsou okupanti a ti, kteří s nimi spolupracují, jsou liberálové, právníci specializovaní na lidská práva a feministé. Právníci chrání lidská práva menšin. Feministé potlačují porodnost (lidí) bílé pleti, a navíc zvrátili přírodní řád, podle něhož bílí alfa muži mají nárok na ty nejkrásnější přítelkyně.

Za právníky, liberály a feministy se skrývá skutečný nepřítel: kulturní marxisté, kteří se spikli, aby uskutečnili civilizační převrat. Toto obvinění je převzato přímo z (konceptu) amerického paleokonzervatismu, který tvrdí, že marxistická levice poté, kdy opustila proletariát, usiluje – společně se stínovou židovskou elitou – o podkopání západní společnosti propagováním multikulturalismu, reprodukčních práv, práv transsexuálů a homosexuality.

Mnohé aspekty moderní fašistické mytologie jsou převzaty z precedentů známých z 20. století. Historikům fašismu neuniklo, že „kulturní marxismus“ hraje přesně stejnou funkci jako koncept „židobolševismu“ pro bývalé nacisty: je to skrytá globální síla odpovědná za všechna zla současného světa.

Podobně genocidou inspirovaní influenceři požadující uvěznění, vyvlastnění a deportace muslimů a uprchlíků nijak nepřekvapí ty, kteří nacismus studovali.

Odilo Globocnik, velitel Operace Reinhard, plánu na vyhlazení židovských obyvatel Polska, psal pouze o „odeslání židů za řeku Bug“. Nikde nezmiňoval – ani ve svých zprávách a rozkazech – smrt 1,7 milionu židů, které zavraždil v Treblince, Belzeku či Sobiboru…

Je tu ale několik nových okolností: povýšení násilné nenávisti vůči ženám na úplně stejnou úroveň jako rasismus; odhodlání „být připraven“ spíše než rovnou vypochodovat z (mnichovských) pivnic v předčasném pokusu o puč; a nade vše internacionalimus.

Internet je skvělý digitální urychlovač individualismu a chaosu, který dokáže vytvářet pohlcující prostředí předsudků a bludů. Klíčovým zdrojem síly fašismu v 21. století je technologická zdatnost.

Moderní fašisté chápou, že když napadnou své vlastní demokratické multietnické společnosti společně, můžou výrazně přiblížit chvíli, kdy zažehnou globální konflikt.

Absorbovali princip formulovaný nacistickým právníkem Carlem Schmittem: opravdovou suverenitu vlastní ten, kdo dokáže suspendovat demokracii.

A tak považují autoritářský hinduistický nacionalismus Narendry Modiho a vražedný ruský nacionalismus Vladimira Putina za komplementární s jejich úkolem ve Spojeném království – zvláště, když jejich sdílená informační mašinérie útočí na společné nepřátele.

Internet je zbraň

A pak je tu samozřejmě internet, ten skvělý digitální urychlovač individualismu a chaosu, který dokáže vytvářet pohlcující prostředí předsudků a bludů. Mohou-li se v něm jeho účastnící navzájem najít během okamžiku, dokáže je nasměrovat k účasti na extrémních projevech chování, které by nebylo možné odpozorovat v jejich každodenním životě.

Nečelíme tedy zbytnělým pozůstatkům minulé ideologie. Nejde o nějakou kocovinu z éry rasistických bavičů v dělnických klubech. Jde o pravicovou ideologii schopnou replikovat sebe sama a jak napsal historik Ernst Nolte o nacismu, obsahuje „ohromující logickou soudržnost“ pro ty, kteří přijali její zvrácenou premisu.

Klíčovým zdrojem síly fašismu v 21. století je technologická zdatnost. Krajní pravice používá digitální sítě překračující hranice v mnohem větším rozsahu než sociální demokraté nebo evropská levice. Její technologická infrastruktura momentálně zdaleka převyšuje vše, co má k dispozici demokratický stát, aby jí čelil.