Evropa se bojí „naprogramovaných“ plodin. Jako jediná na světě

Pěstování geneticky modifikovaných plodin (GMO) vzbuzuje v Evropské unii již nejméně dvě desítky let vzrušené emoce: dát jim zelenou, nebo úplně zakázat?

I proto unie stále uplatňuje šalamounské řešení, které umožňuje jednotlivým členským zemím odrůdy modifikovaných plodin (schválených unií pro využití na evropském trhu) podle vlastní vůle na svém území, povolit, nebo zakázat. Co je pro Českou republiku – z hlediska ekonomického, strategického i ekologického – výhodnější? Podívejme se na nejčastější pro a proti.

V rámci unie nepatří Česká republika ortodoxním odpůrcům modifikovaných plodin. Celá řada zdejších odborníků oponuje odpůrcům biotechnologií (zejména z řad aktivistů) prostřednictvím seriózních vědeckých argumentů. Právě reálný pohled na pozitiva i negativa geneticky modifikovaných potravin je klíčový pro správné strategické rozhodnutí, které může napomoci konkurenceschopnosti našeho zemědělství, nebo jej naopak v konkurenci s dalšími evropskými, ale zejména mimoevropskými zeměmi, znevýhodnit.

Brání se jen starý kontinent

Evropská unie je v současné době jediným významným ekonomickým prostorem ve světě, který programově odmítá využití biotechnologií v zemědělství. Všude jinde se tyto plodiny využívají stále více, a to i navzdory hlasům tamních odpůrci. Podle nevládní organizace ISAAA (mezinárodní agentura pro agrobiotechnologie), která každoročně vydává globální statistiku o pěstování modifikovaných plodin, se ve světě vloni zvýšila jimi osázená plocha na 181 milionů hektarů (ze 175 milionů hektarů v roce 2013).

Biotechnologie využívá 18 milionů farmářů ve 28 zemích světa. Při pěstování používají méně pesticidů. Za dvacet let snížili jejich spotřebu o 37 procent, hektarové výnosy naopak zvedly 22 procent a jejich zisky poskočily 68 procent, uvádí též ISAAA.

ISAAA je brána spíše jako lobbistická organizace, která „kope“ za geneticky modifikované plodiny, proto je o uvedených číslech nutné seriózně diskutovat. Jejich ekonomický přínos je zřejmý, otázky ovšem budí jejich dopad na životní prostředí.

Škodí člověku? Přímý vliv se zatím neprokázal

Faktem zůstává, že za dvacet let jejich pěstování (reálně spíše třicet let, neboť před komerčním využitím se poměrně dlouho prováděly laboratorní testy i pokusy v přírodě) se nepodařil prokázat negativní vliv na lidský organismus. Další protiargumenty vycházejí z úvah o dopadech pěstování těchto plodin na další živé organismy, kvalitu půdy či vody.

Jejich přímý vliv též dosud nic neprokázalo, hodně se ale v jejich souvislosti hovoří o herbicidu, který se při pěstování používá proti šíření plevele. Konkrétně se jedná se o glysofát (je obsažen v přípravku Roundup), který může mít i karcinogenní účinky. Nerozkládá se na biologicky neaktivní látky, jak původně tvrdil jeho výrobce, naopak se jeho stopové množství dostává i do i do pitné vody a celého přírodního cyklu.

Některé studie spojují tento proces se řadou zdravotních problémů sužující vyspělé země, kde se herbicid masivně používá. To se však netýká jen geneticky modifikovaných potravin. Glysofát obsahuje každá rostlina, pěstovaná na půdě kdykoliv (tedy i dříve) tímto prostředkem ošetřené.

Odpůrci genetických modifikací také varují před možným nekontrolovatelným rozšířením upravených plodin prostřednictvím náletů jejich semen. Teoreticky tyto rostliny mohou zcela vytlačit původní vegetaci i tam, kde to nikdo nechce.

Odpor proti modifikovaným plodinám často vychází i z předpokladu, že biotechnologické laboratorní křížení rostlin je něčím nepřirozeným, a tudíž škodlivým. Studie Výzkumného ústavu rostlinné výroby (VÚRV) ovšem tvrdí pravý opak: „Z hodnocení změn chemického složení (GM plodin – pozn. aut.) vyplývá, že se objevují velmi silné důkazy o tom, že transgenoze narušuje složení plodin méně než tradiční šlechtění“ (transgenoze je šlechtění prostřednictvím biotechnologií, jehož výstupem jsou právě geneticky modifikované plodiny, pozn. autora).

Plodiny se dají „naprogramovat“

Laboratorní testy i následné praktické zkušenosti potvrdily některé vlastnosti geneticky upravených plodin. Jsou odolnější proti různým škůdcům a plísním, přičemž si tuto vlastnost zachovávají i po sklizni. Dají se využít při dekontaminaci půdy, například vyčištění pozemků pozůstatků těžkých kovů. Upravené rostliny mají schopnost „vytáhnout“ je ze země, a zlepšit tak její složení. Genetickou modifikací je možné v rostlinách zvýšit podíl pro člověka žádoucích látek, například vitamínů. Dá se u nich zvýšit odolnost vůči suchu nebo naopak abnormální vlhkosti.

Evropská unie se opakovaně snažila geneticky upravené potraviny na svém území zakázat. V rámci světová obchodní organizace WTO proběhlo několik soudních sporů, Brusel ale zatím všechny prohrál, a nemůže tedy plošný zákaz reálně uplatnit. To jej vede k tomu, aby trh s modifikovanými potravinami přísně sledoval, takže ty patří k vůbec nejlépe prověřovaným.

V současné době mohu být na společném evropském jen potraviny či krmivo z bavlníku, kukuřice, brambor, řepky, sóji, cukrové řepy, jedné bakteriální a jedné kvasinkové kultura. Český spotřebitel se
nejčastěji setká v obchodě s rostlinnými oleji.

Co na to říkají zemědělci?

Mezi evropskými zemědělci panují na geneticky upravené potraviny rozporné názory. Část z nich je s různými argumenty odmítá, důvodem je hlavně obava z konkurence americké a asijské produkce. Jiní ale sepsali petici, v ní Evropskou komisi o přehodnocení odmítavého stanoviska. Evropskou regulaci označili za své znevýhodnění vůči neevropským farmářům. Navíc obvinili Brusel, že brání inovacím a technologického pokroku. K jejich argumentům patří i skutečnost, že modifikované rostlinné a živočišné suroviny se zcela běžně i v Evropě používají v jiných oblastech, například v oděvním průmyslu a zdravotnictví.

V České republice se zatím pěstuje jen upravená kukuřice určená pro krmení. Zemědělci, kteří s ní mají, zkušenosti hovoří o deseti až patnáctiprocentním zvýšení výnosu a nižších nákladech na chemické ošetření porostů. Podle nich lze na hektaru zhruba patnáct set korun. Vyšší jsou ale náklady na osivo.