Měsíc listopad nabízí i některá výročí, která si lidé už příliš nepamatují, či nijak nepřipomínají. Jedno z nich se týká někdejšího prezidenta pomnichovské Česko-Slovenské republiky a následně protektorátu Čechy a Morava Emila Háchy. Od jeho zvolení prezidentem takzvané druhé republiky ze 30. listopadu 1938 uplynulo 85 let.

Ne nadarmo sám Hácha o svém zvolení mluvil jako o osobní oběti. Historie a historici na něj po desetiletích, kdy byl označován výhradně za kolaboranta, nabízí smířlivější pohled. Jedním z nich je Jaroslav Rokoský, vedoucí oddělení výzkumu období 1945-1968 Ústavu pro studium totalitních režimů a vyučující na katedře historie Filosofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

„Stereotypy jsou natolik zažité, že řadě lidí automaticky naskočí u jména Hácha slova zrádce a kolaborant a svou představu si nechtějí moc měnit. Ale myslím, že čas hraje ve prospěch Háchy: když o něm dnes na veřejnosti mluvíte, už nenarážíte na zásadní odmítání a lidem začíná být jasné, jakému tlaku a zoufalým situacím byl vystaven. A buďme rádi, že my sami jsme podobným zkouškám vystaveni nebyli,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Jaký je aktuální pohled historiků na Emila Háchu? Padouch, nebo hrdina?

Nebyl to ani padouch, ani hrdina. Doktor Hácha byl jediným naším prezidentem, který prezidentem být nechtěl. Nechal se ale před těmi 85 lety, v listopadu 1938, přemluvit politickou elitou. S jeho jménem tehdy přišel sociální demokrat Antonín Hampl a prosadil to agrárník Rudolf Beran, ale byla na něm shoda všech demokratických politických stran, které byly otřeseny Mnichovem.

Podařilo se i v rámci vaší práce historika najít nějaké nové informace, dokumenty o Háchovi a jeho působení v roli prezidenta?

Jaroslav Rokoský, historik, vedoucí oddělení výzkumu období 1945-1968 Ústavu pro studium totalitních režimů. Foto: se svolením ÚSTR

S tím, že by se dnes objevila nějaká zásadní nová fakta, nemůžeme počítat. Období protektorátu Čechy a Morava je z pohledu fungování státního prezidenta a protektorátních vlád dobře známé a zmapované. Shrnul bych to tak, že doktor Hácha byl dobrý Čech, který, jak jen to bylo možné, hájil české zájmy a zachraňoval životy. Pravda je, že po zabití Heydricha se leckdy choval nestatečně, ale sotva kdy zrádně. Ivan Medek mi kdysi řekl, že Hácha měl jednu vzácnou vlastnost – že nedbal na své dobré jméno a byl ochoten jej dát všanc, aby zachránil lidské životy.

Už jste zmínil, že se Hácha prezidentem stát nechtěl. Byl to ve své době respektovaný právník a prezident Nejvyššího správního soudu a sám mluvil o tom, že podstoupil oběť, když nominaci přijal. Byla to oběť?

Do jisté míry ano. Bylo mu v té době 66 let, měl za sebou úspěšnou kariéru, byl respektovaná osobnost – právník evropského rozhledu, intelektuál, který znal výtvarné umění, literaturu, sám psal básně a překládal. Takže do té doby vedl šťastný, naplněný život. Pokud by doktor Hácha nekývl na to prezidentství, jsem přesvědčen, že dnes udělujeme právnickou cenu doktora Emila Háchy a ocenění právníci by to považovali za čest. Místo toho se stal historickou postavou, vstoupil do povědomí široké veřejnosti, ale jiným způsobem, než si představoval a než si asi zasloužil.

Dá se zpětně vysledovat, jak se na něj a jeho roli prezidenta dívali jeho současníci? Brali to tak, že to někdo dělat musí?

Háchova volba byla přijata příznivě doma i zahraničí. Bylo to dáno tím, že se hledal muž, který by byl přijatelný jak pro Čechy, tak pro české Němce, tak pro Slováky, tak pro Rusíny. A tohle Hácha splňoval, protože rozsudky, které jako soudce vynášel, nestranily nějaké národnosti, ale byly vždy na straně práva. Také v tom prvním období protektorátu, od 15. března 1939 do příchodu Heydricha v září 1941, byl vnímán příznivě. I když nemohl veřejnosti vysvětlovat, co dělá a proč to dělá, udržoval kontakty s domácím i zahraničním odbojem, financoval mnoho aktivit, řadě lidí pomáhal.

On skutečně zachránil stovky až tisíce životů, to vůbec není málo. Zachránil v podstatě jednu generaci české inteligence, to je třeba mu přiznat. Ale na oplátku se musel sklonit a dělat okupační moci různé ústupky.

Podařilo se mu vyreklamovat většinu vysokoškolských studentů zatčených po 17. listopadu 1939. Pak ale přišel Heydrich a situace se mění. Heydrich začal tím, že zatkl Háchovu pravou ruku, Jiřího Havelku, a také předsedu vlády Eliáše – a pak Háchu vydíral tím, že je nechá popravit. Tehdy se mluvilo o tom, že by prezident podal demisi. Kdyby to býval udělal, asi by byl dnes vnímán kladně; jeho obraz by byl jiný. Heydrich celou protektorátní reprezentaci vystavil nemilosrdnému tlaku. Po jeho zabití pak Háchu už zcela zlomili. Zvedal pravici, účastnil se veřejných akcí, při nichž se manifestačně vyjadřovala loajalita k říši, vystoupil proti československému exilu. Jeho vnější obraz se změnil a příznivé chápání jeho situace se postupně vytrácelo do přesvědčení, že kolaboruje, což ilustrují průpovídky typu Hácha, Hitlerův brácha. Svou roli sehrál i Háchův zdravotní stav, který byl od roku 1943 už velmi špatný.

Je to slovo kolaborace na místě?

Osobně se nedomnívám, že by Hácha byl nějaký zrádce a kolaborant. Ale tyhle interpretace se vynořily hned od května 1945 a po dlouhá desetiletí dodnes přežívají u širší veřejnosti.

Nebylo to poválečné a poúnorové morální odsouzení Emila Háchy i formou čištění si svědomí části populace?

Začalo to hned květnem 1945, šlo o rozhodnutí košické vlády Národní fronty a prezidenta Edvarda Beneše: ministr vnitra Václav Nosek nechal 13. května 1945 v Lánech doktora Háchu zatknout. Sanitním vozem ho převezli do Pankrácké věznice, kde ho pak nechali zemřít v naprosto nedůstojných, ponižujících podmínkách. Doktor Hácha byl umístěn na cele číslo čtyři, kde také večer 27. června 1945 zemřel. A komunista Václav Nosek to komentoval tak, že „svůj bídný život dokonal za mřížemi“. Jeho pohřeb 30. června 1945 byl tajný, směla se ho zúčastnit jenom jeho dcera Milada s bývalým manželem. A na rodinné hrobce na pražských Vinohradech pak Hácha neměl ani uvedeno jméno. To tam bylo doplněno až na podzim 1994.

Symbolizuje tenhle detail i tu postupnou změnu pohledu na Emila Háchu?

Myslím si, že ano. Nicméně v době třetí republiky se Háchy nikdo nezastal, byl líčen jako zrádce a kolaborant a demokraté v Národní frontě pro něj nic neučinili. To se ale týkalo i celé řady dalších lidí, kteří byli spjati s protektorátem Čechy a Morava. Národní fronta ho chtěla postavit před Národní soud a odsoudit. Toho byl tedy Hácha ušetřen, stejně jako vyšetřování, které by pro něj bylo jistě náročné, protože ministerstvo vnitra už řídili komunisté a nelze předpokládat, že by vyšetřování bylo jakkoli objektivní. Naopak byla snaha hledat cokoli, co by se proti němu dalo použít. A vzhledem k tomu, že po příchodu Heydricha a po jeho zabití se Hácha některých aktivit skutečně účastnil, nebyl by problém to veřejnosti prodat jako důkaz.

Myslíte, že by býval měl Hácha u soudu, jako zkušený právník, šanci alespoň vysvětlit všechny okolnosti, své činy a rozhodnutí?

Šanci by dostal, před Národním soudem by se mohl obhajovat, ale jsem přesvědčen, že by se neobhájil. Byl by to politický proces. Jak je vidět na případu bývalého předsedy vlády Rudolfa Berana: byl to odbojář, kterého nacisté odsoudili k deseti letům těžkého žaláře, a přesto byl Národním soudem odsouzen k dvaceti letům vězení za údajnou kolaboraci. Rovněž generál Syrový dostal dvacet let – a to ve srovnání s Háchou byli lidé, kteří se protektorátního života v podstatě neúčastnili, případně podporovali odboj. Takže za třetí republiky by doktor Hácha neměl šanci se obhájit a po únoru 1948 už to nepřicházelo v úvahu vůbec. Marxistickou historiografií ve stalinském Československu byl líčen jako nezpochybnitelný zrádce a kolaborant. Mluvilo se o háchovštině, což byl termín, který symbolizoval zbabělou, poklonkující politiku, která zrazuje stát a národ ve prospěch okupantů a buržoazie. Odsudek to byl jednoznačný. Doplněný o dehonestace a urážky. Tehdejší historické práce byly spíš propagandistické čtivo a pro historické poznání neměly význam.

V novodobé historii jsou jména, která v lidech okamžitě vyvolají emoce, kontroverze, či rovnou odpor. Ať už jde o bratry Mašíny nebo právě Emila Háchu. Je tohle dopad té dlouhodobé práce komunistické historiografie a propagandy?

Myslím, že tomu tak je. Ani v těch „zlatých 60. letech“, kdy docházelo k pozvolnému uvolňování, se pohled na doktora Háchu neměnil. Mladší generace historiků se s tím sice pokoušela nějakým způsobem vyrovnat, ale jakmile by přesáhli horizont, že to byl zrádce a kolaborant, tak by byli hned umravněni stranickými koryfeji, jako byl Václav Král. A s příchodem husákovské normalizace se to vrátilo do starých kolejí. Do listopadu 1989 v komunistickém Československu se Hácha objektivního, spravedlivého posouzení svých činů nedočkal a ani dočkat nemohl.

A jak je to teď? Setkáváte se třeba i vy osobně s nějakým nepochopením, když se snažíte o Emilu Háchovi mluvit objektivně, s větším nadhledem?

Otevřely se nové možnosti a interpretace. Česká i německá historiografie už leccos vykonaly. Historik Tomáš Pasák se tomu věnoval už na sklonku 80. let a v polovině 90. let vydal o Háchovi monografii. Stejně tak historik Robert Kvaček s publicistou Dušanem Tomáškem publikovali práci Causa Emil Hácha. Nebo o generaci mladší historik Vít Machálek, jemuž vyšla v devadesátých letech knížka Prezident v zajetí, a nedávno vydal obsáhlou monografii Prezident lidskosti. To vše byla snaha nějakým způsobem objektivně a kriticky posoudit počínání doktora Háchy, klady a zápory jeho působení, aby ten pohled byl věcný a vyvážený, aby to nebyl jen ten jednoznačný odsudek. A to pokračuje do dnešních dnů, zejména zásluhou historika Josefa Tomeše. Otázka je, jaký to má dopad na širší veřejnost. Stereotypy jsou natolik zažité, že řadě lidí automaticky naskočí u jména Hácha slova zrádce a kolaborant a svou představu si nechtějí moc měnit. Ale myslím, že čas hraje ve prospěch Háchy: když o něm dnes na veřejnosti mluvíte, už nenarážíte na zásadní odmítání a lidem začíná být jasné, jakému tlaku a zoufalým situacím byl vystaven. A buďme rádi, že my sami jsme podobným zkouškám vystaveni nebyli.

Když si srovnáme počínání Ludvíka Svobody a Emila Háchy, tak bych řekl, že Hácha z toho po 15. březnu 1939 vychází rozhodně lépe než Ludvík Svoboda po 21. srpnu 1968.

Několikrát jste zmínil klady a zápory. Například pomoc vysokoškolským studentům versus chování po nástupu Heydricha. Kdybych se zeptal na hlavní klad a hlavní zápor Háchova prezidentského působení, bylo by to tohle?

Hlavní klad za doby protektorátu u Háchy byl, že hájil – jak jen to bylo možné, protože ty hranice se pořád posouvaly a hranice byla křehká – české zájmy a zachraňoval lidské životy. On skutečně zachránil stovky až tisíce životů, to vůbec není málo. Zachránil v podstatě jednu generaci české inteligence, to je třeba mu přiznat. Ale na oplátku se musel sklonit a dělat okupační moci různé ústupky. Každý na ně může nahlížet různě: pro někoho je to příliš, pro někoho je to ještě přijatelné. Problém nastal s příchodem Heydricha a po jeho zabití, kdy už se mu manévrovací prostor zúžil a musel čelit brutálnímu zlu.

Jaký byl vůbec vztah Háchy a Beneše?

Prezident Beneš Háchovi k jeho zvolení gratuloval a myslím, že to i považoval za dobrou volbu. Až do příchodu Heydricha spolu přes různé kanály udržovali kontakt a vztah byl vcelku korektní. Hácha se považoval za jakéhosi místodržícího prezidentského úřadu pro Beneše, až se ta situace vrátí – a on věřil, že se vrátí – do demokratických poměrů a až nacistické Německo bude poraženo. Přestože tomu třeba v roce 1941 nic nenasvědčovalo; v tomhle ohledu byl Hácha skutečně český vlastenec. Situace se mění po květnu 1942, po zabití Heydricha, kdy si Londýn začal držet od Háchy odstup a začal proti němu brojit. Prezident Beneš později, když Hácha zemřel v Pankrácké věznici, řekl, že „to se nemělo stát“, ale sám pro něj nic neučinil. V danou chvíli přitom mohl dát jednoduše pokyn, aby byl Hácha třeba převezen do nějakého sanatoria. Ale neudělal pro něj vůbec nic, stejně jako pro jiné osobnosti, které přitom udělaly hodně pro návrat demokracie a svobody.

Není to tak, že jak se mění pohled na Háchu směrem k tomu pozitivnímu, tak se postupně mění pohled na Beneše spíše k tomu negativnímu?

Do jisté míry ano, ale u Edvarda Beneše jsou dva vyhraněné tábory: jedni ho obhajují a hledají všechny klady, druzí ho v lásce nemají a hledají naopak vše, co by mu mohli přičíst k tíži. Srovnatelnější je spíše situace s Ludvíkem Svobodou, který se stal prezidentem v březnu 1968 a musel rovněž čelit dějinné pohromě. A když si srovnáme počínání Ludvíka Svobody a Emila Háchy, tak bych řekl, že Hácha z toho po 15. březnu 1939 vychází rozhodně lépe než Ludvík Svoboda po 21. srpnu 1968. A přitom když se vysloví jméno Ludvík Svoboda, žádný velký problém to pro většinu lidí není. Když se podíváte, kolik tady má ulic, že se po něm jmenují školy, tak Hácha nemá ani jednu školu, ani jednu ulici a ani to nikdo neplánuje.

A Beneš má dokonce vlastní zákon o tom, že se zasloužil o stát… Ryze hypotetická otázka: když se o Háchovi více mluví, objektivně se zkoumá a přemýšlí se o něm jinak, myslíte, že se jednou posmrtně může dočkat třeba i vysokého státního vyznamenání? Že někdo bude mít tu odvahu říct, že ta historie není černobílá?

Historie má pestrou paletu barev a odstínů. Na státní vyznamenání bych to pro doktora Háchu neviděl, ale pohled na něj by měl být objektivní, kritický a věcný, plusy a mínusy by se měly dát do rovnováhy. Z doby protektorátu Čechy a Morava tu pořád máme spoustu mužů a žen, kteří by si to státní vyznamenání zasloužili, ale dnes jsou už často zapomenuti. Vedle dnes už neznámých jmen lidí, kteří prokázali statečnost a charakter, se nabízí třeba Rudolf Beran nebo Jan Syrový, kteří byli Národní frontou odsouzení za smyšlenou kolaboraci, a teprve v loňském roce se je podařilo rehabilitovat.