ANALÝZA. Deficit státního rozpočtu byl za první tři měsíce roku 166 miliard, což byl nejhorší výsledek od vzniku samostatné republiky. Ke konci dubna deficit poskočil už na 200 miliard Kč. Rostou povinné (mandatorní) výdaje státu a stát funguje jako pověstný nenasytný Bumbrlíček, kde „všichni mají na všechno nárok“. Co bude dál?

Má dáti, dal v Česku hrubě nevychází – na počátku všeho byla hloupost se zrušením superhrubé mzdy, kterou rukou společnou prosadila ODS a tehdy vládní ANO. Marně analytici a experti varovali, ideologie a kalkul zvítězila nad kalkulačkou. Výpadek v příjmech je přes 100 miliard korun, které citelně chybějí.

Do toho rostou mandatorní výdaje, náklady na obsluhu státního dluhu, či na úřednictvo a na straně druhé tomu neodpovídají příjmy. V součtu to prostě vycházet nemůže. Navzdory tvrzení některých dřívějších politiků, že „dluhy se neplatí“, opak je pravdou.

A pokud se tenhle neblahý trend nezmění, tak nás dožene. Třeba až na řeckou trajektorii, jíž jsme se tu před lety zpovzdálí tak trochu posmívali a ťukali si na čelo, jak to, že to někdo nechal dojít tak daleko. Teď vidíme, že to jde docela snadno.

Již zítra (11. května) by vláda měla představit balík opatření, jak tento negativní trend když ne zvrátit, tak alespoň znatelně zbrzdit. Pokud se na představách změn a reforem tedy skutečně dokáže shodnout.

Dosud jen unikaly z vlády fragmenty nápadů, nástřelů a pokusných balónků, které lidi dílem vyděsily, dílem rozčílily. Brzy zjistíme, co bylo myšleno vážně a co raději ne.

Vytáhnout nápady ze šuplíku

Za to, že součty na ekonomické kalkulačce nevycházejí, mohou samozřejmě i těžko ovlivnitelné vnější vlivy, jako je válka na Ukrajině. Ale jen částečně.

Jak popsal Nejvyšší kontrolní úřad ve své zprávě za rok 2022: ekonomika sice čelila nepříznivým vlivům války na Ukrajině, většina ekonomických problémů však s válkou přímo nesouvisí.

„Naši ekonomickou kondici v roce 2022 bezesporu ovlivnila válka na Ukrajině a její dopady. Většina nedostatků, na které ve zprávě poukazujeme, ale s válkou nijak nesouvisí anebo jen velmi okrajově,“ konstatuje prezident NKÚ Miloslav Kala.

Kromě toho NKÚ popsal i smutný fakt, že klíčové reformy důchodového, zdravotního a sociálního systému nutné k udržení stability veřejných financí prostě připravené nejsou a ani je nikdo vážně neplánuje.

Vláda zrovna neoplývá ekonomickými experty, je si toho snad i vědoma; když tedy oživila ideu NERVu – Národní ekonomické rady vlády, kde experti jsou a svou odbornou radou a analýzou jsou připraveni vládě pomoct a také to dělají, vypadalo to zprvu celkem nadějně.

Jenže návrhy a analýzy zatím končily v lepším případě v šuplíku. Ucelený návrh změn NERV předložil už vloni v listopadu. Reakce? „Náměty budou dále rozpracovávány podle postoje vlády a některé z nich, pokud na nich bude politická shoda, mohou být realizovány,“ pravila vláda, co z toho promění v realitu má říct už brzy. 

Mnohé z nápadů NERVu by leckoho zabolely, ale odpovědná vláda musí být připravena dělat i nepopulární opatření. To však v časech kromobyčejného nárůstu populismu vyžaduje politickou odvahu, z níž volič sice v budoucnu něco mít bude, ale bezprostředně za ni rozhodně děkovat nebude. O to silněji pociťujeme (a ještě pocítíme) to, že v Česku nyní neexistuje předvídatelná nepopulistická a neextremistická opozice.

Mezi návrhy NERVu patřilo třeba zpoplatnění vysokých škol, zrušení zbytných finančních institucí státu, privatizace státních podniků, zrušení školkovného, zvýšení daně z nemovitých věcí či růst korporátní daně.

Problém je v tom, že jak škrty ve výdajích, tak snaha zvýšit příjmy rozpočtu vždycky na někoho dopadnou. A to si lid nepřeje.

„Na velikost státu, jakou Češi chtějí, naše aktuální příjmy prostě nestačí,“ řekl v podcastu webu Czech Crunch předseda Národní rozpočtové rady (ze zákona dohlíží na to, zda stát a další veřejné instituce dodržují pravidla rozpočtové odpovědnosti) a bývalý viceguvernér centrální banky Mojmír Hampl a doplnil:

„V minulých letech jsme zvyšovali výdaje v největších kapitolách, tedy v penzích, ve zdravotnictví, ve školství… Současně jsme salámovou metodou ukrajovali příjmy. Jenže to dohromady nefunguje. A když dnes někdo tvrdí, že to jde opravit, aniž by to kdokoli pocítil, tak já říkám, že to je lež, že to vždycky někdo pocítí.“

Když dluhy rostou 

Další nápady NERVu by zase daly moc práce (a času je v ubíhajícím čtyřletém volebním cyklu tak málo) a vyžadovaly by i součinnost s opozicí, což je varianta dnes spíše nemožná. Každopádně třeba omezení neobyčejně zbytnělého sektoru samospráv a místních vlád, který téměř nemá srovnání se zbytkem Evropy, jak píše NERV, by smysl mělo.

Extrémně vysoký počet obcí (6254) znamená i značný počet volených politiků (přes 60 000) a tak i vysoké výdaje na samosprávu v poměru k celkovým výdajům vládního sektoru (téměř 30%). Asi každý si umí představit úspory z rozsahu, když by obcí bylo méně, respektive se pro potřeby řízení slučovaly třeba nad limitem dvou tisíc obyvatel.

Česko má také nadprůměrně vysoký počet policistů na 100 tisíc obyvatel (376, průměr EU je 332). „Snížením počtu policistů o cca 3000 by se ČR přiblížila těmto zemím, zároveň by se vrátila na úrovně let 2012-2014, které nebyly z hlediska kriminality o tolik odlišné od dneška,“ píše NERV. A zároveň probíhají náborové kampaně k policii…

Do toho vláda vymyslela další mandatorní výdaje, k nimž ji přitom – kromě snahy o nárůst vlastní popularity – nic nenutilo. Jen nekoncepční bonus za výchovu dítěte k důchodu stojí státní kasu 19 miliard korun ročně. Celkově je důchodový systém jen letos zhruba 70 miliard v mínusu.

Růst českého HDP byl vloni o 1,1 procentního bodu nižší než průměr EU, zatímco inflace vzrostla na páté nejvyšší místo v EU. Od roku 2020 (není to tedy rozhodně jen vina této vlády, ale i vliv covidu a vina rozhazovačné politiky Babišovy vlády) se také výrazně zvyšuje státní dluh. Ten na konci roku 2022 činil téměř 2 895 mld. Kč, což je meziroční nárůst o více než 429 mld. Kč.

Podíl státního dluhu vztažený k HDP se meziročně zvýšil o 2,5 procentního bodu na téměř 43 %. Spolu s tím přirozeně rostou výdaje na obsluhu dluhu; od roku 2020 se zvýšily o téměř 10 miliard na celkových 49,7 mld. Kč. Ačkoliv ČR v evropském srovnání stále patří mezi méně zadlužené země (a politici to rádi připomínají), tempo růstu státního dluhu v roce 2022 bylo v rámci EU třetí nejvyšší.

Změny ano, ale ne u mne

Abychom ale netepali jen současné vládní politiky. Vláda Andreje Babiše mohutně utrácela, stamiliardové sekery jsou její dědictví. Většina výdajů z té doby – jak potvrdil NKÚ – vůbec nesouvisela s covidovými opatřeními a kompenzacemi, šlo o ryzí uplácení voličských skupin.

V lidech to úspěšně vypěstovalo pocit, že stát je tu od toho, aby jim něco dával. A lidé si na to přesvědčení rychle zvykli. Což bylo vidět nedávno na rozhořčení, které způsobilo rozhodnutí vlády, že důchody sice opět vzrostou, ale ne o tolik…

Česká ekonomika se mimochodem z covidové facky dosud nevzpamatovala. Česko a Španělsko jsou dvě země z celé EU, které se výkonem ekonomiky nedostaly na předcovidovou úroveň.

A do toho je tu inflace, jeden z projevů faktu, že výkon české ekonomiky neodpovídá nárokům a spotřebě. Inflace je už druhý rok dvouciferná, na což jsme tu desetiletí nebyli zvyklí. Bankovní rada ČNB se ale ve své většině zatím stále tváří, že úrokové sazby jsou nastavené správně a vlastně není moc co dělat. A to přesto, že teď sama zhoršila vlastní výhled letošní inflace na 11,2 %. Vloni na jaře ji přitom tatáž instituce odhadovala optimisticky na 4,1 %.

Guvernér Aleš Michl si s premiérem Petrem Fialou vyměňuje na dálku názory na vliv fiskální (vládní) politiky na inflaci a tak i měnovou politiku ČNB. Jisté je, že ten, kdo za inflaci odpovídá, je ČNB, ale jako by se na to ve veřejné debatě nějak zapomnělo. To, co zůstává, je všeobecné brblání.

„Mnohem víc mluví o tom, jak rozdělovat koláč, a ne o tom, jak ho zvětšovat. To je pro mne nové. A do toho je tu jakési permanentní pasivní rozhořčení, které nás neposouvá, ale ničí to atmosféru,“ říká Mojmír Hampl. Ze spořivých Čechů se podle něj stávají „černí pasažéři systému, kteří mají pocit, že zdroje tu jsou a jejich nároky jsou oprávněné“.

„Shodnou se sice na tom, že je třeba s veřejnými financemi a dluhem něco dělat, ale ne tak, aby se to dotklo jich. Nemá se to týkat jejich daní a jejich spotřeby,“ řekl Hampl v podcastu Tři mačety.

Vláda a nenasytný Bumbrlíček

Změnu tuzemského mentálního nastavení ilustruje třeba i reakce na čerstvé rozhodnutí vlády zrušit loňskou výjimku (v reakci na prudký růst cen pohonných hmot v důsledku ruské války) a vrátit spotřební daň z nafty na původní hodnotu. Což pak třeba server iDnes v hlavním textu uvedl titulkem: Vláda chce zvýšit od července daň na naftu o korunu a 50 haléřů. Pak tu nemáme mít zástupy vyděšených a naštvaných lidí.

Brzy tu bude čas představit – pokud možno realistický – rozpočet na rok 2024. Je na vládě, aby přišla se srozumitelným a důvěryhodným plánem na to, co s tím.

Premiér Fiala píše svým jménem na sociální sítě, že chce „štíhlý stát, který je silný, plní své funkce, je schopen chránit lidi, zajistit jim energie, ale zároveň není zbytečně byrokratický a rozbujelý“. Nechť tedy přesvědčivě koná. Aby totiž nakonec nenasytný rozpočtový Bumbrlíček předčasně nesežral i tuto vládu.