Když si člověk odmyslí nevzhledné panorama blízké uhelné elektrárny, je to vlastně i docela hezká procházka. Vytěženými haldami hlušiny z bývalého dolu u města Chvaletice vedou vyšlapané cestičky, i když by sem prý lidé spíše chodit neměli. Jsou tu keře, traviny i vzrostlé stromy, nejčastěji břízy. Příroda si dokázala poradit i tam, kde je podzemí plné kyseliny sírové, dalších chemických látek i kovů. Jeden z nich je obzvláště zajímavý a lukrativní: mangan.

Hned pár kroků za frekventovanou železniční tratí a přímo naproti uhelné elektrárně Chvaletice je přes cestu závora. A za ní leží poklad.

Ve třech ohromných haldách vyplavené hlušiny z předchozí těžby pyritu z období 50. – 70. let minulého století je tolik manganu jako nikde jinde v Evropě. Hlušinu už v minulosti jako slibné místo k využití zkoumala společnost Bateria Slaný. To ale bylo ještě před rokem 1989 – po revoluci firma zkrachovala (i když dnes existuje její nástupce stejného jména) a plány usnuly.

Sotva dvacet kilometrů od Pardubic leží jediný známý zdroj manganu vhodný pro bateriový průmysl v Evropské unii.

„Nebude se tu nic odstřelovat, rubat, ani mlít,“ říká výkonný ředitel společnosti Mangan Chvaletice Jan Votava, který nás po bývalém odkališti Chvaletice – Trnávka provází. Mangan se zde totiž nebude těžit, nýbrž recyklovat.

I v rámci plánované investice v hodnotě zhruba 750 milionů dolarů (přibližně 17 miliard korun) to představuje značnou úsporu nákladů i omezení negativního vlivu na životní prostředí, jež v okolí Chvaletic dostává zabrat v podstatě nepřetržitě v posledních sto letech.

Ve zkratce se dá výklad o budoucím využití někdejšího odkaliště shrnout takto: začne se na haldě číslo tři, nákladní auta budou hlušinu svážet na jedno místo, kde se bude míchat s vodou (využije se k tomu odpadní voda z chvaletické elektrárny) a přes trať a přes silnici povede potrubí, kudy materiál půjde k dalšímu zpracování v závodě, který teprve vznikne.

Opačným směrem bude putovat v podstatě vyčištěná zemina určená ke zpětnému uložení a k rekultivaci, jež má probíhat postupně a paralelně s „vytěžováním“ hlušiny.

To má samo osobě svůj ekologický rozměr. Jak prokázaly sondy, z podloží se průběžně louhuje značné množství látek, které kontaminují spodní vody a odtékají do Labe: denně jde prý o 234 kilogramů síry, 38 kilogramů železa a 46 kilogramů manganu. To by mělo i díky dobývání manganu skončit.

Pohled z někdejšího odkaliště skrývajícího zásoby manganu směrem k uhelné elektrárně Chvaletice. Foto: Robert Břešťan/ HlídacíPes.org

I samotný výrobní proces má být prý co možná nejvíc ekologický: elektřina je plánována primárně z obnovitelných zdrojů, používat se bude odpadní voda z chvaletické elektrárny, dopravu má zajišťovat železniční vlečka, využívat se budou i vedlejší produkty výroby manganu: vodík a oxid uhličitý…

„To všechno hraje u zákazníků roli – kdo má nízkou uhlíkovou stopu, má konkurenční výhodu,“ zdůrazňuje Votava. Ještě podstatnější je, že tady, sotva dvacet kilometrů od Pardubic, leží jediný známý zdroj manganu vhodný pro bateriový průmysl v Evropské unii.

Co je v zemi, je státu

Pozemky, po nichž na někdejším odkališti procházíme, z větší části patří společnosti ČEZ, dále dvěma okolním obcím Chvaletice a Trnávka, zbytek pak chvaletické elektrárně spadající pod Sev.En Energy byznysmena Pavla Tykače. Většinu má už Mangan Chvaletice pod nájemní smlouvou, nebo přímo vykoupenou.

Co je pod zemí, však patří státu. Hlušina je vedena jako “chráněné ložiskové území manganu“. Mangan Chvaletice, za jehož vznikem původně stála trojice českých geologů, získala od státu nejprve možnost území prozkoumat a později byla jmenována administrátorem ložiska a získala souhlas ke stanovení dobývacího prostoru.

„To nám otevřelo možnost začít pracovat na EIA, tedy zhodnocení vlivu na životní prostředí, kdy se řešila například doprava, emise, či hluk. Dotčené obce Chvaletice a Trnávka námitky neměly, naopak vyhověly žádosti o změnu územního plánu. To je klíčové,“ říká Votava.

Výše poplatku za tunu získaného manganu je úředně stanovena na 2308 korun a plánuje se produkce padesáti tisíc tun ročně po dobu zhruba 25 let.

Podle dřívějšího vyjádření starostky Chvaletic Zdeňky Markové byla původně plocha odkaliště v územním plánu určena pro fotovoltaickou elektrárnu. Nyní je už v územním plánu obou obcí oblast vedena jako „plocha určená k těžbě nerostů“.

Na nástěnce obecního úřadu v obci Trnávka stále ještě visí výzva ministerstva životního prostředí k možnosti vyjádřit se k hodnocení vlivu na životní prostředí. Novinářská návštěva přichází mimo úřední hodiny a dveře na úřad nachází zamčené. Námitky k EIA nicméně z obce nepřišly.

Dvě dámy, které tlačí kolo podél zdi místního hřbitova, jen mávnou rukou s tím, že o manganu sice slyšely, ale jinak „o tom nic nevědí“. Místní lidé, podobně jako ti v Chvaleticích, spíše čekají, jak se vše vyvine.

Ukázkové produkty v laboratoři Manganu Chvaletice. Foto: Robert Břešťan/ HlídacíPes.org

V budově Kulturního domu Chvaletice vznikla Informační kancelář, ale zájem místních o informace o plánované výrobě manganu je prý mizivý. Přitom je ve hře hodně peněz na rozvoj obce. „Obce z toho už nyní mají příjem z nájmu či prodeje jejich pozemků na bývalém odkališti. A hlavně, až se projekt rozjede, mají nárok na podíl z 38 % poplatků, které se za každou tunu vyrobeného manganu platí státu,“ vysvětluje Votava.

Výše poplatku za tunu získaného manganu je úředně stanovena na 2308 korun a plánuje se produkce padesáti tisíc tun ročně po dobu zhruba 25 let. Pro obě obce (kdy větší část s ohledem na katastrální území zasažené těžbou připadne Trnávce) je to tedy zhruba 50 milionů korun do jejich rozpočtu každý rok po příští čtvrtstoletí.

Smůlu má blízká obec Řečany, která je sice odkališti na dohled, to však leží mimo její katastr. Ze zákona tedy na žádnou náhradu nárok nemá. V budoucnu by se prý dalo uvažovat o nějakých formách sponzoringu tamních aktivit; Mangan Chvaletice má ale zatím jen náklady a žádný zisk. „Filantropie možná je, ale až budeme skutečně vyrábět,“ podotýká Votava.

Čistý mangan na zkoušku

Hned vedle elektrárny Chvaletice leží rozsáhlý průmyslový areál, místy zchátralý a opuštěný, v některých částech využívaný spíše na menší projekty jako jsou opravny automobilů či výroba dřevěných domků. Projíždíme jím až takřka na konec, kde se okolním ponurým stavbám vymykají dvě zmodernizované, nedávno opravené.

V ověřovacím provozu by mělo brzy začít vznikat 20 – 30 kilogramů vysoce čistého manganu denně a zhruba trojnásobné množství síranu manganatého.

Pohledem běžného návštěvníka se uvnitř nachází malý průmyslový a chemický provoz. Jde o takzvanou ověřovací jednotku, v níž se v přesně daných krocích hlušina postupně změní v čistý kov.

Na začátku je v podstatě „hlína“ s obsahem manganu a dalších látek, na konci – po procesu zahrnujícím separace, čištění či elektrolýzu – buď mangan v podobě kovových plíšků, či po další úpravě jako sněhobílé krystaly síranu manganatého.

Výkonný ředitel společnosti Mangan Chvaletice Jan Votava se svým „pokladem“ – materiálem s obsahem 6,5 % manganu. Foto: Robert Břešťan/ HlídacíPes.org

V chvaletické hlušině je obsah manganu v průměru 6,5 %. Zařízení dodala na zakázku vytipovaná čínská společnost, která má prý s produkcí manganu z „chudé uhličitanové rudy“ dlouholeté zkušenosti.

Jen investice do tohoto zkušebního provozu vyšla prý zhruba na sto milionů korun. V menším se zde zkouší to, co by se od roku 2027 mělo rozjet ve velkém.

Zatím firma zaměstnává necelé tři desítky lidí, z větší části jde o místní síly. Pokud se vše rozjede, jak je v plánu, bude potřebovat celkem čtyři stovky lidí v nejrůznějších profesích od dělnických po odborné.

První vzorky kovu se průběžně testují a je možné je prezentovat budoucím možným zákazníkům a klientům. V ověřovacím provozu by mělo brzy začít vznikat 20 – 30 kilogramů vysoce čistého manganu (tedy o čistotě 99,9 %) denně a zhruba trojnásobné množství krystalického síranu manganatého.

Vysoce čistý mangan se používá například do speciálních ocelí pro nádrže na vodík, jako přídavek do hliníkových obalů na nápoje, v keramickém průmyslu a nezbytný je pro lithiové baterie, po nichž s rozmachem elektromobility dále poroste poptávka. Průměrná baterie v elektrickém voze váží kolem 500 kilogramů, pět až deset procent z ní tvoří právě mangan.

„Obvykle se mluví o lithiových bateriích, ale je v nich víc manganu než lithia. Pokud chceme jít v Evropě zelenou cestou, je nutné si uvědomit, že je to proces velmi náročný na suroviny – a ani zde nechceme být příliš závislí na Číně nebo na Rusku,“ říká Jan Votava. Právě u manganu je závislost na Číně patrná v extrémní podobě – dvě procenta celé spotřeby v EU se vozí z Jihoafrické republiky, zbylých 98 % právě z Číny.

Australská linka na mangan

Evropský zájem na tom, aby alespoň část vlastní spotřeby manganu pocházela z území EU – chvaletický provoz by prý mohl zajistit 25 – 30 % – potvrzuje i kapitálová investice ve výši téměř šesti milionů eur od Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD). Díky ní má firma potřebné finance pro přípravné práce, další si půjčuje od bank. EBRD na oplátku získala pět procent akcií mateřské kanadské společnosti Euro Manganese.

Nepřekvapí, že o tuzemský projekt byl zájem i z Číny, nabízela alespoň dodávku technologií i pro chystaný velký provoz, ale Mangan Chvaletice zvolil jiné řešení.

Pohled na část výrobní linky, na jejímž konci má být vysoce čistý mangan. Foto: Robert Břešťan/ HlídacíPes.org

„Zařízení v ověřovací jednotce je sice od Číňanů, kteří jsou jediní, kdo podobný provoz v posledních třiceti letech spustili, nicméně u velkého provozu jde i o soulad s legislativou EU. Vloni jsme dělali výběr mezi osmi potenciálními dodavateli a vybrali jsme nakonec australskou firmu Wood,“ říká Votava.

Toho, že by v budoucnu mohl technologický vývoj mangan „přeskočit“ ve prospěch jiných kovů, se v Manganu Chvaletice neobávají.

„Mangan patří v bateriích k těm levnějším materiálům, spíše se řeší, jak nahradit kobalt. Mangan navíc přispívá k vyšší životnosti, bezpečnosti i vyšší proudové hustotě,“ vysvětluje Votava.

U podobných projektů je prý běžný čas od prvních průzkumů po realizaci 10 – 16 let.

Mangan Chvaletice se zatím pohybuje na spodní hranici tohoto rozsahu: průzkumy „na vážno“ začaly v roce 2017, se zahájením výstavby zpracovatelské továrny se počítá někdy na přelomu let 2024 – 2025 a s rozjezdem recyklace a výroby manganu od roku 2027.