Velké firmy budou muset prověřovat spolupracující podniky a dodavatele kvůli jejich vztahu k ochraně životního prostředí či s ohledem na to, zda nevyužívají dětskou práci nebo třeba otrockou práci Ujgurů. Jde o takzvanou due diligence směrnici požadující odpovědnost firem za jejich dodavatelský řetězec, která je před schválením v Evropském parlamentu. Hlasování je naplánováno na 24. dubna.

Sami spotřebitelé, zejména v západním světě, mnohem víc než kdykoli předtím řeší, jak a kým bylo zboží, které kupují, vyrobeno – směrnice a z ní vzešlé zákony však budou mít ale zejména na velké firmy množství nároků…

„Pod ty principy se podepíše asi úplně každý. Teď ale půjde o to, jak se to v rámci té směrnice promítne do praxe. Mimochodem i v Česku už je docela dost firem, především jde o velké korporace, které dbají na svou společenskou odpovědnost a po kterých to i vyžadují jejich obchodní partneři,“ říká v podcastu Bruselská setba advokát z právní kanceláře Kinstellar Kamil Blažek.

Návrh na vznik téhle směrnice je už z roku 2022, nedávno se ho snažila protlačit Belgie v rámci svého předsednictví, ovšem narážela na jisté problémy, hlavní výhrady měly klíčové členské státy jako Německo a Itálie, ale i některé další země. V jaké fázi je tedy nyní návrh směrnice?

Je to další z opatření, které nějakým způsobem souvisí s Green Dealem a do budoucna významně zasáhnou do podnikatelské sféry. Myšlenka za tím je celkem stará a dá se shrnout do sdělení, že by firmy a státy měly při svých aktivitách dbát na to, že se dodržují určité – řekněme bohulibé – principy a posouvá to do praktické roviny. A je jisté, že pokud se ta směrnice opravdu zavede, bude to firmy stát čas, práci i peníze. Na druhé straně jim to možná i něco přinese, to ale uvidíme.

Bruselská setba je nový podcast serveru HlídacíPes.org. Spolu s Kamilem Blažkem, partnerem právní kanceláře Kinstellar, se bavíme o tématech a opatřeních spojených s Evropskou unií; zejména o tom, co se chystá a co bude mít dříve nebo později dopad na Česko, na lidi, na firmy. Poslechnout si ho můžete na běžných podcastových platfomách, nebo také zde:

Zmínil jsem ten odpor Německa, Itálie, ale nyní by se tím návrhem už měl zabývat Evropský parlament, takže to je ten závěrečný krok?

Ten dosavadní vývoj byl poměrně zajímavý. Návrh šel do legislativního procesu už před několika lety, mj. Evropskému parlamentu a ten původní podobu od Evropské komise dost zpřísnil a to vyvolalo velké protesty firem a podnikatelských svazů, ale i členských států. Řešilo se to pak v rámci trialogu, kdy se Evropský parlament a Evropská rada, za účasti Evropské komise snažily dosáhnout kompromisního znění. A teď už tikají hodiny, v červnu máme evropské volby a činnost Evropského parlamentu, potažmo komise bude končit už za jeden, dva měsíce. To, co se nepovede schválit teď na jaře, už se nepovede schválit v tomto funkčním období vůbec.

Pro firmy to s ohledem na směrnici bude zásadní a opravdu to dopadne do jejich dennodenního života, do jejich nákladů, do množství administrativy a byrokracie.

A i ta dlouhá práce na téhle směrnici by spadla ze stolu, čili tam byl tlak na všechny strany, který vyústil v kompromis, na kterém se všichni shodli. Jenže zasáhla vnitrostátní politika v Německu a společenská citlivost témat okolo Green Dealu. V německé koaliční vládě strana FDP prohlásila, že je proti a vláda to musela respektovat a vše se zase zkomplikovalo. Tudíž se směrnice zase stáhla z programu (konečného schvalování Evropskou radou), což se rozhodně nestává každý den. Respektive si nepamatuji, že by se kdy stalo, že něco, co už bylo takto dohodnuté a upečené se najednou z té pomyslné trouby vytáhlo.

A výsledkem je tedy co? Nějaké změkčení, úprava těch původních představ, co firmy budou muset plnit a na koho se to bude vztahovat?

Ještě před měsícem bych vám řekl, že si myslím, že ten předpis nakonec vůbec nevznikne, protože se kompromis nenajde. Hodně práce na tom odvedly Belgie, Nizozemsko a další země, které to naopak podporovaly, a výsledkem je návrh přijatelný pro většinu členských států.

Podívejme se tedy na obsah. Cílem té due diligence směrnice je „podpora udržitelného odpovědného chování všech společenství“, jak zní ta definice, dále „zakotvení lidských práv a ohledů na životní prostředí do fungování firem, a to včetně zahraničních dodavatelů“. Jak to ale firmy vlastně mají zjistit, že třeba u dodavatelů ze třetích zemí dochází k něčemu – řekněme – nekalému?

Je dobré říct, že v ideové rovině to zase tak velká novinka nebude, protože existuje třeba iniciativa na úrovni OSN (jako je UN Global Compact), k níž mohou dobrovolně přistupovat firmy, organizace a členské státy, a ta zakotvuje takových deset základních principů. Mezi nimi například odstranění dětské práce, odstranění diskriminace zaměstnanců, odpovědnost vůči životnímu prostředí… Pod ty principy se podepíše asi úplně každý. Teď ale půjde o to, jak se to v rámci té směrnice promítne do praxe. Mimochodem i v Česku už je docela dost firem, především jde o velké korporace, které dbají na svou společenskou odpovědnost a po kterých to i vyžadují jejich obchodní partneři. Zákony o řádné péči podniků v oblasti dodavatelského řetězce už platí několik let ve Francii nebo v Německu. A všichni, kdo dodávají německým firmám do Německa to samozřejmě musí dodržovat taky. Takže pro firmy to nemusí být nutně zákon, stačí, že to po nich jejich smluvní partner prostě chce.

Takže takové to obvyklé zděšení, co si to zase ten Brusel vymyslel, tady není úplně na místě, protože, jak říkáte, řada českých firem už to zná a provozuje?

Ve smyslu rozsahu a dopadů té směrnice bych to rozhodně nezlehčoval. I když ta myšlenka není nová, pro firmy to s ohledem na směrnici bude zásadní a opravdu to dopadne do jejich dennodenního života, do jejich nákladů, do množství administrativy a byrokracie. Nebude to nic malého. Přestože se to má primárně vztahovat jen na soukromé firmy od nějaké velikosti a vždycky se říkalo, že se to nebude vztahovat na malé a střední podniky, stejně je to alespoň zprostředkovaně zasáhne – jak vidíme už dnes na zprostředkované aplikaci německého zákona o dodavatelských řetězcích na české dodavatelské firmy.

FAKTA o Corporate Sustainability Due Diligence Directive

(neboli CSDDD či CS3D, česky Směrnice o řádné péči podniků v oblasti udržitelnosti)

• předpis bude stanovovat na evropské úrovni pravidla pro chování velkých korporací s ohledem na jejich činnost, výrobu, zaměstnávání a subdodavatelský řetězec
• cílem je, aby při jejich činnostech byla dodržována lidská práva, a to nejen základní, ale i ta v širším slova smyslu a aby byl brán ohled na principy ochrany životního prostředí, především ve smyslu principů politiky Green Dealu a dekarbonizace
• zahrnuje povinnost těchto firem dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050 a mít konkrétní seznam kroků a plány na pětiletá období, roční reporting apod.
• protože povinnosti ve směrnici zavazují velké firmy i k tomu, aby zajistily dodržování těchto povinností v rámci svých subdodavatelských řetězců, dopadne opatření sice nepřímo, ale tvrdě a jasně i na malé a střední firmy a podnikatele, kteří chtějí ve vztahu se svými odběrateli nadále zůstat

Jaká přesně lidská práva a ohledy na životní prostředí budou chráněná?

• konkrétně se to bude vyvíjet v průběhu let; předpis sám stanoví především rámec, jakým způsobem se mají tyto povinnosti plnit nebo jaké jsou sankce za jejich porušení
• do českých zákonů se změny promítnou s odstupem několika let, reálně je s nimi ale třeba počítat okamžitě: dodavatelské řetězce velkých firem se totiž staví roky, v důsledku CSDDD je bude zapotřebí výrazně přestavět, a proto se bude příprava a plnění požadavků vyžadovat v hospodářském životě už nyní, a i malé firmy se proto musí začít v této problematice orientovat
• důležitým bičem na podniky bude kromě systému sankcí a národních regulátorů především civilněprávní odpovědnost za porušení povinností a tedy možnost být žalovány dotčenými subjekty (a těch může být opravdu hodně).

Úmysly mohou být šlechetné: asi nikdo nechce nosit boty, na kterých pracovali, řekněme, Ujguři v zajateckých lágrech nebo děti kdesi v Asii… Ale nemůže se stát, že ve finále tohle opatření vedle té administrativní zátěže dopadne i tam, kam nechceme? V tom smyslu, že v dobrých dobách si asi můžeme dovolit být zelenější než zelení, dbát na ekologii, ale v krizi, která může přijít, jsou ty priority úplně jinde a tahle směrnice může podvázat třeba nějaké výrobní možnosti v důležitých segmentech, jako je dnes třeba zbrojní průmysl?

To teoretické riziko tam je, ale neviděl bych ho jako úplně velké. Ve chvíli krize a válek a v podobných situací se ke zdravému rozumu dopracují i širší politické masy. V tu chvíli se ta pravidla změní, prostě proto, že to je potřeba. Viděli jsme to za covidu, viděli jsme to na začátku války Ruska proti Ukrajině. Denně vidíme, že se pravidla měnit dají. Koneckonců i po teroristických útocích na Světové obchodní centrum jsme v minulosti v evropských zemích viděli různá omezení nebo úpravu práv, která se týkají shromažďování, svobod, tisku, sbírání informací, monitorování občanů, které by třeba před 30 lety nebyly představitelné.

Povinnost, která se neplní, pouze vede lidi k tomu, že ignorují právo jako takové. A stát nemá jinou možnost, než říct, že bude nějaký systém kontroly, když se to nebude dodržovat, budou pokuty nebo jiné sankce.

Nebál bych se tedy, že si na sebe pleteme bič, který ve chvílích krize způsobí kolaps. Protože v krizi se prostě ke změnám sáhne a nebude to tak náročné. Jiná otázka je, co i tahle směrnice udělá s naší ekonomikou a s konkurenceschopností firem. Obavy tohoto typu jsou oprávněné a právě o tom se hlavně vedla ta diskuze v posledních třech letech. Proto se třeba navýšil parametr velikosti firmy: teď je v návrhu to, že se směrnice vztahuje na evropské firmy s obratem nad 450 milionů eur a s více než tisíci zaměstnanci, což je oproti předchozímu návrhu, kde bylo 100 milionů eur a 500 zaměstnanců opravdu velký rozdíl; podobně kritérium pro mimoevropské firmy je nově tak, že generují více než 450 milionů eur na trzích EU. Je třeba také říci, že velikost firem je odstupňovaná do třech fází, v prvním roce se má začít s firmami s ročním obratem nad 1500 milionů eur a 5000 zaměstnanci.

Původně tam měla být i osobní odpovědnost vedení firem…

Ten návrh je dost rozsáhlý, ale přiznám se, že v poslední verzi jsem zatím na takový paragraf o přímé osobní odpovědnosti statutárních orgánů nenarazil. Ale stejně se tam osobní odpovědnost vedení firem dostane zprostředkovaně. Pokud mají firmy jasné povinnosti, které mají plnit, a z jejichž neplnění jim bude vyplývat majetková odpovědnost – například žaloby na náhradu škody od třetích osob a pokuty, což je přesně náš případ, tak pokud statutární orgány nezajistí plnění těchto povinností, jejich majetková (a někdy i trestní) odpovědnost z toho logicky bude plynout. Navíc, když se ta směrnice schválí, tak bude rok a půl až dva roky času na implementaci, to znamená, že z ní každá členská země bude muset udělat národní zákon. A je možné, že na plnění povinností podle zákona zavede přímé civilně právní odpovědnosti vedení firem. Kromě toho tam bude i nějaký systém pokut, národní regulátor, ať už existující nebo nově vytvořený úřad, který na to bude v rámci České republiky dohlížet a vyžadovat plnění informační povinnosti, reportingu a podobně.

Myslím, že když zase někdo uslyší, že by se měl tvořit nějaký nový úřad, tak už dostává mžitky před očima.

To asi ano, ale tak to prostě je: u každé nové povinnosti, kterou si vymyslíme a kterou stát chce, aby se plnila, musí být někdo, kdo to bude hlídat. Protože jinak se z toho nakonec stane prázdný papír a z pohledu právníka to pak je to nejhorší možné řešení. Pak by bylo lepší, aby taková povinnost vůbec nevznikla. Povinnost, která se neplní, pouze vede lidi k tomu, že ignorují právo jako takové. A stát nemá jinou možnost, než říct, že bude nějaký systém kontroly, když se to nebude dodržovat, budou pokuty nebo jiné sankce. Povzdech, že nám roste byrokracie, chápu. Byrokracie sice nemusí být vždycky špatná, ale když je jí hodně, tak prostě zatěžuje. Ale jediná obrana proti růstu byrokracie je nevymýšlet si další povinnosti. Když si ale řekneme, že něco chceme – a dnešní společnost má spoustu různých zájmových skupin, z nichž každá něco chce – tak se to bez další byrokracie v podstatě udělat nedá.

Už jsem zmínil, že zejména západní zákazníci vlastně vyžadují to, aby výrobky, které nosí a používají, ať už jde o telefony, brýle nebo boty a oblečení, garantovaly, že nejsou spojeny s něčím nehezkým, jako je třeba dětská práce. Jak to vlastně je: vznikl požadavek na tuhle směrnici shora, nebo zdola?

Nevím, kdo s tím přišel první, ono se to asi ani zjistit nedá. Ale určitě to není něco, co by se vymyslelo tento rok nebo před pěti lety někde v Evropské komisi. To, že chceme, aby se dodržovala lidská a občanská práva, práva menšin, práva žen, práva dětí, je asi v pořádku. A teď tu v zásadě vzniká nástroj, jak nutit firmy, aby v podstatě pomáhaly státům a vládám vymáhat respektování lidských práv. A i lidé, spotřebitelé, skutečně asi nechtějí zboží, které v hrozných podmínkách vyrábějí Ujgurové nebo někdo, kdo musí pracovat 18 hodin denně a dožívá se 45 let průměrného věku. Známe různé bojkoty výrobků, které dříve podobné informace vyvolaly. Na druhou stranu zařídit, aby se to opravdu nedělo, je mnohem obtížnější, než to zní. Jistě – chceme brát dodržování lidských práv vážně a myšlenka na omezování dětské práce nám může připadat hezká, ale ještě v 19. století, na počátku 20. to bylo běžné i u nás.

Časy se ale mění.

To je pravda, ale řada lidí nevnímá to, že se rozdíly ekonomické úrovně a rozvoje jednotlivých zemí výrazně liší. Je správné chtít po východoasijských zemích, které jsou dnes na jiné ekonomické úrovni, aby dodržovaly ta samá pravidla, jako my, kteří si to můžeme dovolit? Evropský přístup je v tom trochu naivní, je poněkud ideologický, ale každopádně to vedlo k tomu, že tu tento předpis brzo budeme mít.