KOMENTÁŘ. Ode dneška vyděláváme sami na sebe. Podle Liberálního institutu připadá právě na dnešek Den daňové svobody, tedy den, kdy podnikatelé přestávají vydělávat na pokrytí výdajů státních a veřejných institucí, kdy končí virtuální období pomyslného 100% zdanění. Jak jsme na tom v porovnání se světem?

Přesné datum Dne daňové svobody se může lišit. Například podle výpočtů poradenské společnosti Deloitte budou Češi letos na odvod daní pracovat 169 dní, den daňové svobody tedy podle ní připadne až na 17. června.

Do 29. května, podle Liberálního institutu, nebo do 17. června, chcete-li, tak věnujeme veškeré peníze za naši práci v roce 2017 na zajištění základních funkcí našeho státního útvaru. Zhruba pět měsíců pracujeme chtě nechtě pro stát a zdarma.

Samozřejmě, že se jedná o výpočet průměru, ale daný mechanizmus sedí a vypovídá o daňovém zatížení v jednotlivých státech.

Je to dobře anebo špatně? Odpověď zní: není to nejhorší.

Na druhé straně, jsme vzdáleni od USA – s datem daňové svobody 9. dubna – ale tam je problém s bezplatným zdravotnictvím a nákladným právním systémem. Do budoucna se pravděpodobně tyto systémy zhroutí.

Relativně daleko jsme od Španělska – tam je oním dnem 10. květen. Ale krize a vysoká nezaměstnanost tam stále přetrvává.

Blízko nám je třeba Nový Zéland s datem daňové svobody dne 21. května – to by mohl být náš daňový vzor do budoucna.

Pro zajímavost, Slovensko letos slaví den daňové svobody 1. června.

V ideálním světě

Celkové příjmy státního rozpočtu České republiky na rok 2017 byly vládou schváleny na 1 249 miliard Kč. Celkové výdaje státního rozpočtu pak byly stanoveny na 1 309 miliard Kč. Plánovaný schodek státního rozpočtu činí 60 miliard Kč.

Téměř 80 % výdajů státního rozpočtu, dle všeobecného dogmatu, tvoří výdaje, s nimiž není možné nic dělat: mandatorní výdaje, tedy ty, které musí vláda investovat ze zákona (důchody a jiné dávky sociálního zabezpečení, dávky státní sociální podpory, podpora v nezaměstnanosti, státní příspěvky na stavební spoření, státní záruky a úroky ze státního dluhu), plus kvazimandatorní výdaje (výdaje na aktivní politiku zaměstnanosti, platy ve veřejném sektoru, obrana státu) .

Představme si ale na chvíli, že žijeme v ideálním státě. Ideální ministři zcela nezatíženě a nezávisle na svých pracovních vztazích a na svém prostředí se podívají odborně a apoliticky na svá ministerstva, analyzují činnost a navrhnou zdravý a ekonomicky úsporný rozpočet, který zcela bez problémů a efektivně zajistí komplexně příslušnou činnost, úkoly a rozvoj odvětví.

Ideální výbory vše zkontrolují opět zcela nestranně, odborně, fundovaně a apoliticky a ideálním výsledkem bude ten nejlepší možný roční rozpočet ČR.

Možné to asi není. Nebylo by ale i tak vhodné, aby se na přípravě státních rozpočtů podíleli nezávislí vědci, matematici, statistici, prognostici a auditoři?

Bez kontroly

Navenek se stát snaží vystupovat ekonomicky zodpovědně. Kupříkladu od února 2017 platí v Česku zákon o rozpočtové odpovědnosti, který zavádí nástroje proti zadlužování veřejných rozpočtů.

Nebo tu od 1. 10. 2016 máme novou variantu zákona o veřejných zakázkách, či povinnost zveřejňovat všechny „státní smlouvy“ v registru smluv.

Vypadalo by to skoro ideálně, kdyby tu nebyly i zprávy jiné – třeba o snaze poslanců registr smluv de facto „vykostit“ tak, že ztratí smysl. Nebo o trvající neochotě rozšířit kontrolní pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu.

Jsme tedy v situaci, kdy pět měsíců pracujeme pro to, aby státní aparát měl z čeho žít a fungovat. Zároveň svěřujeme své těžce vydělávané peníze do rukou politikům, kteří sami snahu o lepší kontrolu veřejných financí účinně torpédují.

A do toho již zaznívají předvolební představy o tom, jak by se které daně měly do budoucna zvyšovat. Kam se asi den daňové svobody posune příští rok?