„Hned první den války jsme se s manželkou rozhodli, že i s pětiletým synem vyrazíme z Charkova, na jehož okraji už stáli okupanti – ruští vojáci,“ píše v textu pro HlídacíPes.org přímo z Ukrajiny novinář Michail Šuchov (jméno bylo z bezpečnostních důvodů na žádost autora – jehož identitu redakce zná – změněno, pozn. red.). Popisuje nejen okolnosti útěku na západ Ukrajiny, ale hlavně život v zemi tři měsíce po začátku ruské invaze. Válka se dotýká všech; i tam, kde se právě nebojuje.

Vzali jsme si s sebou jen tři předem připravené batohy a vyrazili na západ. Teprve o pár týdnů později jsem si všiml, že si moje žena sbalila i šaty na pláž. Všem nám ale bylo jasné, že pohoda u moře a na pláži součástí letošního léta na Ukrajině určitě nebude. Není to zdaleka jediné a ani největší omezení, s nímž se tu teď lidé musejí vyrovnat.

Řada obyčejných Ukrajinců dnes žije podle pravidel života ve vojenských podmínkách. Dokonce i ti, kteří žijí v relativně bezpečných regionech daleko od míst bojů.

Už není taková tma…

Na zákaz vycházení si už lidé zvykli. U nás v Ternopilu, kam jsme utekli, trvá od 23:00 do pěti hodin ráno (ještě donedávna to bylo už od 21:00 do šesti ráno). V této době se bez zvláštního povolení nesmíte pohybovat na ulici. Zejména, pokud řídíte auto. Existuje vysoká pravděpodobnost, že ten, kdo tyto podmínky poruší, půjde „studovat vojenské dovednosti“ a jeho auto zamíří na frontu, kde pro něj armáda najde využití.

Ani pobyt doma v době zákazu vycházení ale neznamená, že bychom se cítili tak svobodně jako před válkou. Platí povinnost mít v přesně určenou dobu zhasnuta světla v celém bytě – v závislosti na rozpisu zákazu vycházení ve vašem městě. Ve stejný čas se samozřejmě vypíná veškeré pouliční osvětlení. Opět i v relativně bezpečných oblastech.

Stejné je to i v Ternopilu, kde jsme se 28. února usadili po 950 kilometrů dlouhé cestě přes téměř celou Ukrajinu. „Tady jsme vám koupili nějaké jídlo. Ve 21:00 se musí zhasnout světlo,“ upozornili nás naši přátelé, když nás ubytovali v bytě, který pro nás našli. Nutností jsou proto tmavé závěsy, ale ani tak nenecháváme rozsvíceno.

Tedy – svítíme si na chodbě, v místnosti bez oken. Ta trocha světla, co se dostane do pokojů, nám na večerní provoz úplně stačí a ven nepronikne. Zvykl si na to už i náš malý syn.

Ne každý je tak disciplinovaný, jak plyne čas, obyvatelé si zvykají a začínají se chovat uvolněněji a některá okna září do dáli i po půlnoci.

Poplach jako kulisa

Také letecké poplachy jsou pro Ukrajince už běžnou záležitostí. Zvuky sirén jsou slyšet po celé Ukrajině už téměř tři měsíce, a to i v relativně bezpečných částech země.

Varování jde opravdu přeslechnout jen těžko, ale kdyby náhodou, existuje aplikace, která majitele chytrých telefonů na možné nebezpečí upozorňuje. Google navíc spolu s ukrajinskou vládou vytvořil systém automatických upozornění i pro ty, kdo si aplikaci sami aktivně nestáhli. Podobně se dozvíme i o zrušení leteckého poplachu.

Přiznám se, že do protileteckého krytu jsem dosud rodinu nevzal. Tedy – poprvé jsem chtěl. Když nás 24. února probudily hlasité výbuchy, rozhodli jsme se raději schovat v krytu, ve sklepě našeho činžovního domu. Jenže vstupní dveře byly zamčené a vypadalo to, že nikdo nemá klíče. Volal jsem vedoucímu bytové kanceláře a dozvěděl jsem se zhruba toto:

„Dovnitř se nedostanete. Kdo má klíče? Pokud je nutné otevřít, otevřeme a napíšeme pak oznámení u vchodu,“ odbyl mě několik hodin poté, co začala válka.

Sklep jsme nakonec nechali sklepem a rozhodli se Charkov, město sotva třicet kilometrů od hranice s Ruskem, opustit.

Fotbal i při náletu

První letecký poplach v Ternopilu jsme zažili hned první den po příjezdu. A to přesto, že město je daleko od frontové linie. Vraceli jsme se z obchodu a už na dvoře jsme slyšeli to nám již známé kvílení. Místní v panice sbíhali z bytů po schodech dolů a utíkali do krytu.

Po několika měsících se situace změnila. Když se ozvou sirény, nikdo už nikam neprchá a děti dál v klidu hrají na dvoře fotbal.

Odrazem toho, že si lidé zvykli na život s válkou za zády, jsou i dopravní zácpy. První měsíc války byly silnice v podstatě prázdné, teď se zaseknete v koloně i v době hlášení o leteckém nebezpečí. Zastavují jen autobusy a trolejbusy; jejich řidiči počkají až dozní sirény a jedou dál. Nedávno jsem viděl, jak řidiči tří autobusů nastoupili do jednoho z vozů a krátili si čekání tím, že hráli karty.

O víkendu jsme s manželkou vyrazili do obchodního centra koupit nějaké letní oblečení. Domov jsme opouštěli, když venku mrzlo, a teď už je skoro léto. Z reproduktorů nákupního centra se náhle začaly ozývat výzvy k opuštění obchodů a také informace o tom, kde je umístěn nejbližší kryt. Nejméně polovina návštěvníků se ale dál procházela po chodbách nákupního centra.

Zkrátka a dobře, v Ternopilu – a zřejmě i v řadě dalších ukrajinských měst mimo bezprostřední dosah bojů – lidé přestali sirénám věnovat pozornost. Snaží se žít jako dřív. A naši přátelé, kteří zůstali v Charkově, nám říkají, že podobné je to nakonec i u nich, i když tam letecké útoky bezprostředně hrozí a bomby padají.

Zákaz kamer a drahý benzín

Válečnou novinkou jsou od prvních dnů kontrolní stanoviště na silnicích. Někde s armádou, někde s policií, někde jen s ozbrojenými místními obyvateli. Čím dále jsme cestovali z východu země na západ, tím kontrolních stanovišť přibývalo.

Došlo to tak daleko, že si lidé zřizovali vlastní stanoviště i u vjezdů do své ulice. Později převzala kontrolu nad kontrolními stanovišti policie. Na každém teď musí být alespoň nějaký zástupce státní moci – policista nebo voják. Cestování po Ukrajině se tím o dost zrychlilo; předtím se na kontrolních stanovištích tvořily mnohakilometrové fronty.

Od prvních dnů války platilo, že řidiči nesmějí na kontrolních stanovištích používat kamery v autě. Později ukrajinské úřady kamery v autech zakázaly úplně, to aby kolaboranti a sabotéři nemohli sbírat informace užitečné nepříteli.

Na přelomu února a března se na benzinových pumpách tvořily dlouhé fronty. Lidé se v panice snažili mít vždy plnou nádrž. Po pár týdnech se ale situace uklidnila, benzín z pump nezmizel. Je to ale zhruba měsíc, co ruští vojáci zahájili cílené série útoků na infrastrukturu čerpacích stanic.

Zničili jednu ropnou rafinerii a sklady různých sítí čerpacích stanic. To přirozeně vyvolalo nedostatek a také omezení prodeje. Fronty se tvoří i na kilometry daleko, limit je stanovený na deset litrů na vůz. Cena se téměř zdvojnásobila a paliva je nedostatek.

Nenormální život

To, co zmiňuji, jsou jen střípky ze zdánlivě klidného života v relativně bezpečných ukrajinských městech během války. Nadále ale platí, že muži od 18 do 60 let nesmějí cestovat do zahraničí. Děti nechodí do školy, jejich výuka probíhá prostřednictvím videa, stejně jako to bylo během covidové karantény. I všechny ukrajinské sportovní soutěže byly pozastaveny.

Spousta lidí zůstala bez práce a nemohou najít novou. Mnoho jich přišlo o domov. Obchody ale nefungují nepřetržitě.

Někdy má člověk pocit, že tady v Ternopilu je víc přistěhovalců než místních. Na dvoře stojí stejný počet aut s místními SPZ i se značkami z jiných regionů. V relativně bezpečných městech je teď velmi obtížné pronajmout si byt. Pokud je cena jen dvakrát vyšší než před válkou, máte štěstí.

I na ulicích Ternopilu, daleko od bojů, se objevuje stále více mužů se sádrou nebo s jinými zraněními z fronty.

Na to všechno si ale Ukrajinci zvykli. Život jde dál, pořád je i dost důvodů, proč se mezi sebou hádat a nadávat si na sociálních sítích jako v časech před válkou. Jedna věc ale národ jasně spojuje: touha nepoddat se, touha zvítězit.

Jméno autora redakce z bezpečnostních důvodů změnila. Před válkou působil jako novinář v různých médiích v Charkově. Od letošního února žije v západoukrajinském Ternopilu.