ROZHOVOR. Už rok v plném rozsahu platí evropské nařízení o digitálních službách. Jeho snahou je mimo jiné regulovat činnost velkých platforem jako je Facebook, X, TikTok nebo Instagram – i s ohledem na to, aby se na nich nešířil nelegální či „jinak škodlivý“ obsah. O nařízení a jeho vymáhání se nyní hodně mluví v souvislosti s kampaní před německými parlamentními volbami či s ohledem na zrušené prvního kola rumunských prezidentských voleb. Česká verze zákona na schválení ale ještě čeká.

„Je to první taková opravdu komplexní legislativa na světě, na straně druhé je to další regulace, tedy významná zátěž pro adresáty i uživatele. Zahrnuje celou škálu poskytovatelů různých služeb v oblasti digitálního světa: od online tržišť, přes sociální sítě, obchody s aplikacemi, ale i on-line cestovní kanceláře, ubytovací služby online jako je Booking.com či poskytovatele internetového připojení a domén,“ vysvětluje advokát Kamil Blažek, partner právní kanceláře Kinstellar.

„Spektrum služeb je rozsáhlé, včetně těch, o kterých běžný uživatel ani neví. Všichni známe Amazon, Twitter nebo Google, ale je i řada významných firem, které mají statisíce i miliony zákazníků a mají významnou úlohu pro funkčnost celého systému, ale normálně o nich nevíte, protože jsou jen jedním ze subdodavatelů digitálního světa,“ dodává.

Rozhovor je textovou verzí podcastu Bruselská setba, který upozorňuje na nové nařízení a zákony s původem v Bruselu a na jejich dopady na Česko. Připravuje jej šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan a Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.

Na čem můžeme ukázat, jak se tohle nařízení už využívá a aplikuje v praxi?

Mohl si toho už všimnout každý, kdo někdy v poslední době uzavřel smlouvu či odklikl uživatelské podmínky u různých digitálních služeb, u připojení k internetu a podobně. Poskytovatelé už museli promítnout obsah toho nařízení i do všeobecných obchodních podmínek. Třeba u toho, jak postupovat v případě, že dojde k nějakému problému, když kupříkladu někde najdete nějakou lživou informaci o vás a podobně. Řada poskytovatelů služeb už to udělala dříve a dobrovolně, ale teď je to povinné, s jasným rozsahem a s možnými sankcemi.

Aby systém fungoval, vymáhání povinností má být předvídatelné, dlouhodobé a průběžné. To je začátek a možná i konec úspěchu, protože jinak ty mechanismy také mohou zůstat jen někde na papíře.

Každopádně ideou nařízení o digitálních službách je vytvořit „bezpečnější digitální prostor“. Je tam snaha přimět zejména platformy, kde lidé publikují svůj obsah, to znamená Facebook, Twitter a podobně, aby byly za tento obsah odpovědné? Podobně jako je odpovědný vydavatel za obsah klasických novin nebo časopisů?

Tahle myšlenka tam určitě byla, ale ono se to takto zkopírovat nedá. Každá z těch platforem funguje trochu jinak a obsah se tam od lidí, kteří tam mají svůj účet, objevuje vlastně bez odsouhlasení provozovatelem. To, co se v rámci DSA změnilo, je odpovědnost za ten rámec poskytování služby. Platformy musejí nyní dodržovat obecná pravidla, je třeba možnost domáhat se odstranění obsahu, který je nelegální či zjevně nepravdivý nebo zasahuje do něčích práv nezákonným způsobem. Je pak samozřejmě otázka, jaký přístup zvolí.

Existence nařízení o digitálních službách se teď hodně připomíná v souvislosti s volbami. Ať už s těmi, které budou zanedlouho v Německu nebo se zrušeným prvním kolem prezidentských voleb v Rumunsku, kde hrála významnou roli manipulace s algoritmy TikToku. Nedávno také skupina dvanácti zemí Evropské unie, včetně České republiky, vyzvala Evropskou komisi, aby důrazně postupovala vůči snaze o zahraniční ovlivňování voleb právě na velkých internetových platformách. Ta výzva žádá, aby Evropská komise „plně využívala páku“, kterou jí dává DSA. Co tedy Evropská komise může skutečně prakticky dělat?

Výzvy k tomu, aby se něco stalo, jsou sice hezké, ale otázka je skutečně to, jaké jsou praktické možnosti. I z doby „předdigitálního světa“ třeba platí volební zákon, který vyžaduje moratorium na zveřejňování předvolebních průzkumů v dané době před konáním voleb. Aby se to v dnešní době reálně naplnilo, museli bychom na ten čas asi vypnout všechna sociální média. A pro to samozřejmě není – zatím – žádný právní základ, i když se třeba takové požadavky objevit můžou. Ale co tedy může Evropská komise dělat? To nařízení je založeno na tom, že plnění povinností má vynucovat regulátor; jak na národní úrovni, u nás je to Český telekomunikační úřad, tak na celoevropské úrovni, kde je to Evropská komise. A jde o to, že aby systém fungoval, vymáhání povinností má být předvídatelné, dlouhodobé a průběžné. To je začátek a možná i konec úspěchu, protože jinak ty mechanismy také mohou zůstat jen někde na papíře.

Nařízení obsahuje celou řadu povinností, které se týkají „běžného života“ technologických firem například v oblasti compliance postupů, nezávislých auditorů, uchovávání záznamů apod., a je potřeba, aby na tomto rámci technologické firmy neustále pracovaly a regulátor aby to aktivně propagoval a současně i vynucoval.

Ono to není zas tak dobrovolné. Mají to jako povinnost. A když pravidla a povinnosti nebudou dodržovat, můžou přijít i sankce.

Ti velcí hráči, definovaní jako ti, kdo mají v EU více než 45 milionů uživatelů, mají třeba dávat k dispozici i informace o tom, jak fungují jejich algoritmy, což se ukazuje jako klíčová věc – třeba u zmíněných voleb v Rumunsku, manipulovaných skrze algoritmy TikToku, jak popsali experti v oboru. Jaká je ale síla Evropské komise vůči technologickým gigantům z Číny nebo ze Spojených států, když sice EU požaduje, aby třeba Facebook nebo X, mají bránili šíření nenávistných, rasistických a xenofobních příspěvků, ale zrovna Facebook a síť X ohlásili, že ruší fact-checking a nechají to na takzvaně kolektivním mozku uživatelů? Má komise vůbec nějaké páky, nebo to je na více méně dobrovolné spolupráci těchto platforem?

Ono to není zas tak dobrovolné. Mají to jako povinnost. A když pravidla a povinnosti nebudou dodržovat, můžou přijít i sankce. Je tam maximální pokuta šest procent ročního obratu, což je ohromná částka pro jakýkoliv podnik. Samozřejmě to je maximum, ke kterému se většinou nikdy nedostanete, protože ta provinění nebývají tak masivní, ale rozhodně by to zabolelo. Jenže jako regulátor zároveň nemůžete čekat a jen jednou za čtyři roky si vzpomenout, že budou volby a že by se teď mělo něco dělat. Regulátor to má dělat dnes a denně, snažit se být o krok před nimi, což není samozřejmě jednoduché z různých důvodů, včetně finančních. Ale zatím to může znít tak, že je ta regulace vlastně super, že něco zlepšuje, ale má to i svoji stinnou stránku…

Jakou?

Tu, že to nemusí být dobré pro ekonomický rozvoj Evropské unie. Stačí se podívat na seznam velkých poskytovatelů digitálních služeb. Patří tam firmy jako Microsoft, TikTok, Apple, Meta, Instagram, Google, Twitter, Amazon. Snad jediná platforma, která je z EU, je Spotify – a to zdaleka nepatří mezi největší. Není náhoda, že ti velcí hráči nejsou v Evropské unii. Zjevně se jim tady nepodniká dobře, a to ani na začátku, když to ještě byly start-upy. To, že to všechno vymysleli a vyvinuli někde jinde, má své důvody. A my jako Evropané se musíme zamýšlet nad tím, co je lepší: mít „absolutní bezpečí“ v přeregulovaném světě, nebo otevřenou ekonomiku, která nám pomůže vytvořit technologické giganty, kteří třeba tu Evropu potáhnou dále.

Zrovna nedávno jsem narazil na podobný příměr, když Evropská komise zveřejnila s velkou pompou, že EU je první na světě, kdo vydal nějakou směrnici upravující umělou inteligenci a kdosi pak trefně poznamenal, EU sice umělou inteligenci reguluje, ovšem AI se vyvíjí úplně někde jinde…

Což ale není jen důsledek regulací. V předchozích podcastech jsme mluvili i o kapitálovém trhu, že je sice snaha jej v EU zlepšit, ale že tu zatím funguje špatně. Ekosystém pro podporu start-upů a slibných menších firem prostě v Evropě není dobře nastaven. Podobně se můžeme podívat na pracovní právo, na možnosti výpovědí. To vše, stejně jako regulace internetu, jsou věci, které brání rozvoji a vyhánějí kapitál a ty chytré lidi, kteří ty věci vymýšlí, mimo EU. Mezinárodní digitální služby jsou přitom globální komodita, globální služba. I když v tom na druhé straně nějaká míra regulace smysl dává – aby se poskytovatelé těch služeb chovali rozumně a slušně a scéna se kultivovala.

Spousta věcí se ve slušné společnosti nedělá a asi všichni tušíme, co jsou ty nelegální věci, byť může dojít ke sporným momentům, které třeba až po letech rozhodne soud.

Najdeme v tom nařízení DSA i nějakou definici, jak rozlišit mezi nelegálním či škodlivým obsahem a obsahem, který se nám třeba nemusí líbit, ale spadá pod svobodu projevu? Protože jistě sám slyšíte z veřejného prostoru, jak často se ozývá volání: „Cenzura, cenzura!“ Co se tedy konkrétně myslí tím nelegálním a škodlivým?

To je velmi široká otázka. Jedna věc je nelegální obsah, druhá věc je škodlivý obsah. U nelegálního obsahu je celkem jasná obecná definice – je to obsah, který je v rozporu se zákonem. Ať už jde o vraždy, teroristické útoky nebo třeba online krádeže. Prostě to, co má charakter trestné činnosti nebo jiného porušení zákona. Spousta věcí se ve slušné společnosti nedělá a asi všichni tušíme, co jsou ty nelegální věci, byť může dojít ke sporným momentům, které třeba až po letech rozhodne soud. Samozřejmě, že v každém konkrétním případě se někdo může hádat o to, jestli ten rozpor se zákonem je dán či není, ale ta dělící hranice bude většinou jasná a vždy určitelná soudem.

Pak máme ten škodlivý obsah. Tam to asi bude s definicí výrazně náročnější.

Každá z velkých platforem (tzv. VLOPů) a velmi velkých internetových vyhledávačů má povinnost posuzovat systémová rizika, která plynou z fungování jejich služby, vyhodnocovat je a analyzovat. Ty škodlivé věci jsou skutečně obtížně uchopitelné a liší se i na základě politického a mravního nastavení každého člověka, každé společnosti v různých zemích světa. Z definice jde ale o rizika s nepříznivými dopady na výkon základních práv, která jsou definovaná v listině práv a svobod. Jde tedy zejména o nerespektování lidské důstojnosti, soukromého rodinného života, svobody projevu, svobody informací, zákazu diskriminace a tak dál. A dalším bodem výčtu systémových rizik jsou i jakékoliv skutečné nebo předvídatelné nepříznivé dopady na občanský diskurs, na volební procesy a veřejnou bezpečnost. Už od roku 2022 poskytovatelé musejí průběžně vyhodnocovat třeba právě i rizika toho, že někdo zneužije, zmanipuluje jejich algoritmus.

V našem případě cenzura nevypadá tak, že nám tu někdo zakazuje sdělovat své názory, nikdo nás nenutí, že musíme své názory změnit. Můžete si je psát koneckonců i do novin, či jinam, když najdete noviny, které to otisknou.

A týká se to i uživatelů. Většina z nás odklikne, že souhlasí se smluvními podmínkami. A v nich je někde napsáno, že když je nebudete plnit, můžou vám i zrušit váš účet. Patrně tam někde je i váš souhlas s tím, že mohou vyhodnocovat, zda vaše příspěvky nejsou v rozporu s jejich systémovými pravidly a s kodexem chování, který se může v čase měnit. V přeneseném slova smyslu třeba, že nemáte brát peníze za podporu rumunského prezidentského kandidáta od ruských tajných služeb. Když to děláte, tak vás mohou vyškrtnout.

Už jsem zmínil slovo cenzura, které je, myslím, aspoň v českém veřejném prostoru hodně nadužívané. Vy jste zase řekl, že platformy mohou smazat příspěvek nebo celý účet. Jenže pak přiběhne takzvaný ochránce svobody slova a bude křičet, že to je přece ta cenzura. Mám ale právo domáhat se publikace svých myšlenek na soukromém Facebooku, na soukromém Twitteru nebo kdekoliv jinde?

Cenzura v nějaké formě tu s námi běžně je. Spíše ve formě autocenzury, kdy sami přemýšlíme, co, komu a v jaké situace říct, jak se zachovat. Jinak má slovo cenzura v Česku samozřejmě konotace k době před Listopadem 1989. Přirozeně jsme citlivější na cenzuru politických názorů a svobody vyjadřování. V našem případě ale cenzura nevypadá tak, že nám tu někdo zakazuje sdělovat své názory, nikdo nás nenutí, že musíme své názory změnit. Můžete si je psát koneckonců i do novin, či jinam, když najdete noviny, které to otisknou. Velké online platformy ale nejsou noviny, jak jsme si už řekli. Jsou to prostě nástroje, přes které se nekontrolovaně distribuuje nějaká komunikace. Proto je tu nařízení, které se snaží tu komunikaci, v hranicích, o nichž jsme už mluvili, filtrovat. Jestli úspěšně, to asi ne, ale alespoň nějak. Ale abychom jen nemluvili o domnělé nebo skutečné cenzuře. Chci zdůraznit, že digitální svět je dnes jedním z hlavních byznysových odvětví na planetě, což se v nejbližších letech určitě nezmění, naopak to pořád dál poroste. V tom bychom i v Česku měli vidět příležitost. Ne se na to dívat jenom jako na riziko. Měli bychom přemýšlet i v rámci domácí legislativy, jak usnadnit růst byznysu a podnikatelů, kteří v tom odvětví jsou. Restrikce vedou jen ke snížení konkurence, protože se s nimi snáze a jednodušeji vyrovnají ti největší a nejbohatší a hůře dopadnou na ty, kteří teprve začínají a snaží se prorazit tu konkurenční bariéru. A na to ve finále doplatí jen uživatel.