KOMENTÁŘ. Zavedené klišé sportovních komentátorů po skončeném zápasu zní, že „na jedné straně vidíme smutek, na druhé radost“. Vztáhnout se dá i na politická klání. I při hodnocení uplynulého roku je přirozené, že to, co jednu část společnosti náramně potěšilo, druhé naopak radost neudělalo.

V běhu dní plném nových zpráv, informací i pseudoinformací se snadno zapomíná, co vše se vlastně stalo. Bez nároku na úplnost vybíráme z toho, co by nemělo zapadnout a co bylo – alespoň z hlediska autora tohoto textu – v roce 2021 potěšující.

Zkažené ruské plány

Když na sobotu 17. dubna 2021 svolali tehdejší premiér Andrej Babiš a ministr vnitra Jan Hamáček mimořádnou tiskovou konferenci, dalo se přirozeně čekat něco mimořádného. Sdělení, že za výbuchem muničního skladu ve Vrběticích z roku 2014 stáli příslušníci ruské vojenské rozvědky GRU Anatolij Čepiga a Alexandr Miškin (stejní, kteří se neúspěšně pokusili o atentát na dvojitého špiona Sergeje Skripala v britském Salisbury), očekávalo však jen pár zasvěcených.

V důsledku následných událostí se stalo to, k čemu se tuzemská diplomacie neodhodlala celých třicet let. Radikálně se snížil počet zaměstnanců ruské ambasády v Praze, jež po celou dobu sloužila jako základna pro české i další evropské akce ruských tajných služeb. Jde skutečně o přelomovou událost letošního roku.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Právě i okolnosti výbuchu a výsledky vyšetřování přispěly k tomu, že jen dva dny po inkriminované tiskovce vláda rozhodla, že po Číně bude z tendru na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany z bezpečnostních důvodů vyřazeno i Rusko, respektive ruská společnost Rosatom. To, zda v tendru zbyl někdo, kdo za předpokládané peníze, v očekávaném čase a s požadovanými parametry bude vůbec schopen nové jaderné zdroje postavit, je téma na jinou debatu.

Plány to – vedle Kremlu a Rosatomu – každopádně dosti narušilo klice kolem prezidenta Miloše Zemana. Jeho poradce Martin Nejedlý byl nikoli nadarmo považován za hlavního proruského lobbistu a tohle dílo se mu tedy rozhodně nezdařilo. Drobnou radostí je i fakt, že Nejedlý po náhlém záchvěvu odvahy ze strany premiéra i ministra zahraničí nakonec – v době Zemanova bezvědomí (ať už ve faktickém či přeneseném slova smyslu) – vrátil státu svůj diplomatický pas.

Kolem českého prezidenta bylo vůbec v roce 2021 docela rušno. Ne, že by Zeman někam cestoval, či se k čemukoli vyjadřoval. Většinu času trávil doma, respektive na detašovaném pracovišti na zámku v Lánech, strávil však i řadu týdnů na intenzivní péči ve Vojenské nemocnici, a největší debaty se tak vedly kolem jeho zdraví a schopnosti vykonávat úřad.

Jen hlupák nemění…

Jeho hospitalizace ukázala i na to, že péče o prezidenta poněkud pokulhává. Zjevný fyzický i psychický úpadek se ovšem úsilím lékařů podařilo zvrátit. Podobně se pak oživlému Zemanovi podařilo natáhnout jmenování nové vlády až na samý okraj možného. Role prezidenta (i jeho odpor k některým jménům nové vlády) ale rozhodně nebyla tak silná, jak se předpokládalo před parlamentními volbami. Vedle zchátralé tělesné schránky za to může především samotný volební výsledek.

Ten je další velkou zprávou roku 2021: Babiš ve vládní funkci oproti předpokladům skončil; a tak se jal alespoň titulovat sám sebe „předsedou opozice“.

Za dobré zprávy roku 2021 lze rozhodně označit i fakt, že poprvé vlastně za sto let z parlamentní politiky vypadli komunisté; navzdory řečem části veřejnosti o „laciném antikomunismu třicet let poté“.

Do sněmovny se – k dobru věci – nedostala ani policejní strana Přísaha, populistická Trikolóra či extremistický Volný blok. Sociální demokraté dostali (i když je to netěší) šanci na to, aby se mimo parlament zkusili vzpamatovat z osmi let strávených po boku Andreje Babiše.

Naopak tak jasnou parlamentní většinu nové vlády, 108 hlasů (byť je to v součtu pěti koaličních stran, což neslibuje snadné vládnutí), česká politika už dlouho nezažila. Ponechme pro účely tohoto textu stranou fakt, že nová vláda přebírá zemi ve značně pochroumaném stavu. Ať už jde o covid, názorově zcela rozloženou společnost, vysoký deficit veřejných financí, nárůst radikalismu či přetrvávající agrofertizaci státní správy. Fiala a spol budou mít rozhodně co dělat.

Povolební realita však přispěla k tomu, že navzdory původnímu očekávání se Babiš od Zemana – coby hlava vítězné strany (nikoli koalice) – nakonec nedočkal alespoň prvního formálního pokusu o sestavení vlády, jakkoli mu to prezident původně opakovaně slíbil. Vývoj událostí ale nakonec nakopl Babiše k rozhodnutí pokusit se skrýt v bezpečí nejvyšší ústavní funkce a kandidovat na prezidenta. I to bude dědictví roku 2021.

Malou radostí je i to, že v uplynulém roce skončila nedůstojná šestiletá tahanice o omluvu za Zemanovy výroky o novináři Ferdinandu Peroutkovi, jež zde nebudeme opakovat. Mimochodem, Hrad na to z veřejných peněz „prosoudil“ 729 tisíc korun. Protože je však hlava státu z titulu své funkce neodpovědná a ani Zeman sám o sobě se rozhodně za nic neomlouvá, omluvu za Hrad vyřešilo ministerstvo financí. Ale alespoň něco.

Zkrátka – přes všechny výše naznačené problémy, jež na své řešení čekají i v roce 2022 – to nebyl špatný rok.