Česko se chlubí uměleckými díly, která německá databáze LostArt eviduje jako majetek ukradený nacisty
V oficiální německé databázi Lost Art, shromažďující informace o uměleckých předmětech ukradených nacisty, je zapsáno přes 200 obrazů, které si přitom mohou běžně prohlížet návštěvníci na státních zámcích Hluboká, Třeboň a Český Krumlov. Další stovky obrazů tam mají brzy přibýt.
Soupis označených výtvarných děl vztahujících se k Česku obsahuje práce autorů jako jsou Johann Georg de Hamilton, Francesco Albani, Martin van Mytens nebo Carl von Blass či Friedrich Gauermann.
Převážně jde o obrazy, kresby, ale třeba i o středověké oděvy, pocházející původně ze sbírek hlubocké větve šlechtické rodiny Schwarzenbergů.
Fakt, že předměty Německé centrum pro ztracená umělecká díla (Deutsches Zentrum Kulturgutverluste) eviduje jako ukradené, vychází ze skutečnosti, že byly v roce 1940 ukradeny gestapem Adolfu Schwarzenbergovi. Souvisí však i s novodobými soudními spory.
O navrácení části rodového majetku usiluje dlouhodobě vnučka Adolfa Schwarzenberga Elisabeth Pezoldová (Adolf Schwarzenberg adoptoval jejího otce Jindřicha; Pezoldová je zároveň adoptivní sestrou poslance Karla Schwarzenberga, pozn. red.).
Obrazy ze zámků Český Krumlov, Hluboká či Třeboň byly do seznamu majetku uloupeného nacisty zapsány na návrh jejího syna Adama Pezolda. Ten se k tomu otevřeně hlásí.
Česko a ukradený majetek
„Udělal jsem to proto, že je to registr nacisty ukradeného majetku a to přesně splňuje definici tohoto našeho majetku. Byl nám nacisty ukraden a už jsme ho nikdy nedostali zpět. Je to snaha ochránit historický majetek rodiny, naplnit poslední vůli mého dědečka Jindřicha a pradědečka Adolfa,“ říká Pezold, který se jménem své matky snahám o vrácení alespoň části majetku v posledních letech aktivně věnuje.
LÍBÍ SE VÁM, CO DĚLÁ HLÍDACÍ PES? POMOZTE NÁM V TOM POKRAČOVAT
TŘEBA PRAVIDELNÝM PŘÍSPĚVKEM 100 KČ ZA MĚSÍC NEBO I VYŠŠÍM – DĚKUJEME VÁM!
Podle něj je nyní Česká republika jedním z největších držitelů majetku ukradeného nacisty.
„Česko má šanci napravit zločiny, které byly na mé rodině spáchány během druhé světové války a nebyly nikdy napraveny, může dokázat, že je zemí dodržující vlastní zákony a platné mezinárodní dohody,“ říká Pezold s poukazem například na Terezínskou deklaraci, která řeší navracení nacisty zabaveného majetku.
„Předměty, které byly do republiky repatriovány po válce, nelze považovat za nacisty ukradený majetek,“ namítá ale pracovnice českého Centra pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války Jana Jirásková. O tom, že německá databáze Lost Art eviduje stovky českých obrazů, podle svého vyjádření dosud nevěděla.
„Mrzí mne, že se současný demokratický systém stále pokouší ospravedlnit krádež majetku mé rodiny nacisty v roce 1940 a navazující krádež komunistickým režimem. Odmítáním vrácení majetku mé matce Česká republika stále trestá mou rodinu mimo jiné i za odpor mého pradědečka k nacistickému režimu,” reaguje Adam Pezold.
Správci databáze Lost Art připouštějí, že oprávněnost zápisu do registru sice prověřují, ale detailní pátrání nevedou. „Námi zveřejněný seznam předmětů byl zabaven rodině Schwarzenbergů a Pezoldů gestapem v roce 1940. Lost Art Foundation svoje vlastní zkoumání nad rámec základního ověření neprovádí,“ odpověděla na dotaz HlídacíPes.org Betraice Dayeová z Německého centra pro ztracená umělecká díla.
To, že v uznávané celosvětové databázi nacisty ukradeného majetku jsou i díla, která jsou už přes 70 let součástí sbírek českých státních zámků, Česká republika nijak neřeší. „Žádný zástupce České republiky se na nás v této věci neobrátil,“ říká za Lost Art Betraice Dayeová.
Jen hrobka u Třeboně
Národní památkový ústav, který má trojici zmíněných státních zámků ve správě, přitom přiznává, že o situaci ví.
„Kolegové z Územní památkové správy v Českých Budějovicich tuto informaci již zaznamenali. Ze strany provozovatelů databáze LostArt.de jsme nebyli o záznamech dotýkajících se majetku ve správě NPÚ nijak informováni,“ říká mluvčí Národního památkového ústavu Jan Cieslar.
„Na stránkách LostArt je návod, jak dosáhnout vymazání předmětů z databáze. O to se může ČR pokusit, například s odkazem na ukončené soudy, které se k těmto konkrétním předmětům vztahují,” podotýká Cieslar.
Pokud jde o soudy, ve většině svých žalob na vrácení majetku Elisabeth Pezoldová v tuzemsku neuspěla. Rodině před začátkem druhé světové války patřil nemovitý majetek o celkové výměře 55 tisíc hektarů. Vrácena jí ale byla po roce 1989 jen hrobka v Domaníně u Třeboně.
I spor o ni přitom musel doputovat až k Ústavnímu soudu, který v tomto případě konstatoval, že konfiskací hrobky byla porušena základní práva na soukromý a rodinný život.
„Benešovy dekrety se na majetek Schwarzenbergů nevztahovaly, protože bylo snadné dokázat, že Adolf Schwarzenberg byl loajálním občanem Československa a že byl v opozici k nacistům. Jindřich Schwarzenberg byl zatčen gestapem a vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Adolf Schwarzenberg byl v emigraci v USA, odkud finančně podporoval československou exilovou vládu v Londýně,“ vypočítává Adam Pezold.
Pyžamo a školní sešity
Schwarzenbergům nebyl jejich rozsáhlý majetek v Československu po válce zabaven prostřednictvím Benešových dekretů, ale v roce 1947 na základě zvláštního zákona, takzvaného lex Schwarzenberg. Datum před únorem 1948 je zásadní z hlediska restitučních nároků. Pezold ale s výkladem, že o majetek rodina přišla před únorem 1948, nesouhlasí.
„Česká republika a české soudy stále tvrdí, že jsme o majetek přišli před 25. únorem 1948, ale to není pravda. Lex Schwarzenberg je opatření zaměřené proti jediné osobě, proto nemůže být v souladu s ústavou, ale i kdyby byl, aplikovat jej bylo možné nejdříve v červnu 1948, kdy došlo ke zrušení národní správy na našem majetku,“ říká Adam Pezold.
„Nikdy jsme nedostali zpět ani soukromý majetek, třeba ze zámku v Hluboké nám nevrátili ani školní sešity mého dědy nebo rodinné fotografie. Tu fotku, co je za vámi, jsem si musel koupit na e-bay,“ ukazuje Pezold na fotografii stojící na skříňce ve svém pražském bytě.
Lex Schwarzenberg se přitom na osobní věci vztahovat neměl. V zákoně lze skutečně najít mimo jiné tuto větu: „Movitý majetek dosavadních vlastníků, který netvoří příslušenství nemovitostí nahoře uvedených, jako na př. osobní věci majitele, osobní konta, osobní cenné papíry, vklady a pod., zůstává tímto zákonem nedotčen.“
Podle Adama Pezolda do osobního movitého majetku jednoznačně patří i umělecké sbírky, které jeho předci shromažďovali v uplynulých čtyřech staletích.
O konkrétní umělecká díla nyní potomci a příbuzní Adolfa Schwarzenberga s Českou republikou žádný soudní spor nevedou. V registru nacisty ukradeného majetku však stovky obrazů (jež skutečně původně nacisté po roce 1940 rodině zabavili v Československu, v Rakousku i v Německu) zůstávají.
Na otázku, co to znamená pro konkrétní označené obrazy – zda mohou být například zapůjčeny na výstavy do Německa, či jim v takovém případě hrozí zabavení – nedokázala žádná z oslovených tuzemských institucí odpovědět.
Další stovky obrazů
„Dopad na konkrétní umělecká díla evidovaná ve výše zmíněné databázi nemůže Centrum pro dokumentaci posoudit. Tento dotaz by měl směřovat na Národní památkový ústav,“ reagovala Jana Jirásková za Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války.
„V tomto případě musí stát, který si díla zapůjčuje, garantovat jejich nedotknutelnost,“ říká za Národní památkový ústav mluvčí Cieslar.
Kruh uzavírá Ministerstvo kultury i Ministerstvo zahraničí, podle nichž jde o téma pro NPÚ, případně Centrum pro dokumentaci.
Co tedy nelichotivý zápis v německé databázi znamená, nikdo neví. Ani k řešení se zatím nikdo nehlásí. Seznam uměleckých děl v registru Lost Art by se přitom podle Adama Pezolda měl brzy rozrůst o další stovky obrazů z někdejší schwarzenbergské sbírky. I tyto totiž Německému centru pro ztracená umělecká díla nahlásil.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Kolik má kráva žaludků? Ústecký kraj zvýšil počet výborů, rozhodovaly stranické knížky
Čína slibuje prosperitu a mír. Udělá ale jen to, co pro ni bude výhodné
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
18 komentářů
Nemocný prezident Beneš bude v Čechách strašit na věky. Jeho sympatie k Stalinovi a jeho „budeme provádět socializmus“ ovlivnily po válce myšlení téměř všech lidí. Kdo měl německé jméno a majetek, měl smůlu.
Mimochodem, nikoliv „:.Kdo měl německé jméno a majetek, měl smůlu.“, leč smůlu měl, kdo se ve třicátých letech během sčítání přihlásil k německé národnosti.. To ano…, tak je to v těch dekretech uvedeno. Prakticky ani lepší výběr nešlo udělat, každý se k němectví přihlásil zcela dobrovolně, takže si nemohl po válce (kterou jeho Německo vyvolalo) na nic stěžovat.
Liechtensteinům nepomohlo ani to, že se k německé národnosti nikdy nehlásili. Přesnější je říci, že kdo měl majetek, měl smůlu (dříve nebo později). Masaryk asi věděl o čem mluví, když Čechům říkal, že nemají krást.
V tom je právě ta bída, že Lichtensteinové se ve třicátých letech při sčítání u nás pro účely držení majetku u nás k té německé národnosti přihlásili .
Ono to není tak jednoduché. To sčítání lidu bylo v roce 1930, tedy pár let před nástupem Hitlera, kdy byla situace úplně jiná. Navíc ve formuláři byla v jedné a té samé kolonce možnost národnost/ jazyk. A Lichtenštejni mluvili německy, Němci ale prokazatelně (a logicky) nikdy nebyli.
Ferdinand Peroutka: „Vysídlením Němců vznikla atmosféra, ve které bude možné odstranit bez velkého poplachu politického protivníka a zvyknout si na život bez práva a zákona… Když je možné potrestat člověka za to, že patří k určitému národu, pak je později také možné, že bude potrestán za to, že patří k určité společenské třídě nebo k určité politické straně.“
Deklarace lidských práv OSN v roce 1948 byla vypracována kvůli nápravě nelidského jednání, které se dělo během války a hlavně po válce. Přestože její úpravu později většina států dvakrát podepsala, není však dodnes mnoho těch, které se jimi ve všech bodech řídí, i když jsou součástí národních ústav. Operovat nějakými dekrety je stejně chytré jako operovat vedoucí úlohou KSČ
Tak to se asi pan Peroutka spletl jím popisovaná atmosféra u nás vznikla už o 7 let předtím a to přímo ze společného rozhodnutí evropských mocností 🙁
Nicméně, není ani pravda že „..Deklarace lidských práv OSN v roce 1948 byla vypracována kvůli nápravě nelidského jednání, které se dělo během války a hlavně po válce.“..Protože, ta už zpětně už nemohla napravovat nic. OSN mělo ostatně omezené možnosti jakkoliv uplatňovat dodržování tohoto práva do budoucna (nepomohla ani nám v roce 1968) ., leč to je jiná story..
Otázkou poválečného odsunu Němců (nejen od nás, ale i z Polska atd) řešila Postupimská dohoda zástupců mocností už v létě 1945 – vedle jiných efektů, vedoucí k odstranění rizika opakování válečných zločinů Německa – a plně tento odsun legitimizovala…
Ostatně, ještě poznámka k závěrečné větě „… Operovat nějakými dekrety je stejně chytré ..“..Naopak, je vždycky určité riziko chtít měnit dosud platné zákony se zpětnou platností. Tím se jenom vrší jedna nespravedlnost na druhou…Totiž, většina majetku konfiskovaného Němcům (po provedené privatizaci po roce 1989 u nás) už dávno nepatří státu. Aby se mohly vrátit Němcům, musely by se napřed zkonfiskovat českým vlastníkům.. Pěkná spravedlnost 🙂
Nelidským jednáním se rozumí vraždy, krádeže apod. Postoj mocností k ČSR byl silně ovlivně i náklonností prezidenta Beneše ke Stalinovi, blokováním západní pomoci Polsku během jeho napadení SSSR atd.
Bohužel, v tom se dostáváme,jako v řadě dalších případů, k té zásadní otázce co je to právní stát, a k čemu jsme se to vlastně přihlásili, když jsme blahé paměti vstupovali s jásotem a úsměvem na tváři do Evropské unie.
Protože – právní stát (na zásadách deklarovaných EU) každý chápal do budoucna, že bude maximálně chránit dnešní práva občanů. Nikoliv že bude přepisovat ta předešlá právní i soudní rozhodnutí z doby předešlých právních států, ještě před nástupem totalitních režimů. Tím totiž nedostáváme právní, leč právnický stát, kde lze zpochybnit veškerá předešlá právní rozhodnutí a vést prakticky nekonečné soudní spory o jakékoliv dříve neuznané právní nároky. Krom toho – vzhledem k tomu že to je poměrně drahá cesta (právníci jsou drazí), je umožněna jen těm nejbohatším (pěkná spravedlnost)
Navíc, s tím rizikem, že (jako v případě církevních restitucí) nahradí právní (soudní) řešení politické..Čili, pak už se nelze (bohužel) spoléhat na právní jistoty, leč na to která partaj je zrovna ve vládě. A to plus i mínus,..co jedna vládní (politická) koalice vydá, to druhá může restriktivně zdanit….
Tak tohle je jako navod pro neprokazatelnou kradez. Dva zlodeji se domluvi. Prvni to odcizi, ale nenecha si tu vec, odlozi ji na domluvene misto. Druhy se bude tvarit, ze tu vec proste nasel a ze nevedel, ze byla nekomu ukradena. Zaverecne titulky: prvni zlodej – nacisticke Nemecko, druhy zlodej – komunisticke Ceskoslovensko. Nejlepsi je vyvoj celeho pripadu. Oba zlodeji jsou mrtvi, vec presla v ramci pozustalostniho rizeni potomkum druheho zlodeje. V pripade (techto) obrazu se neda prokazat, ze se zlodeji domluvili. V tom pripade by si ale nemel druhy zlodej nalezenou vec jen tak ponechat a tvarit, ze ji nasel a tak mu proste patri.
No ale na to si budete muset zvyknout, že stát není totéž co zloděj, pokud své „přesuny“ provádí legislativní cestou . Když pominu poválečné Československo, tak nacistické Německo provádělo hromadně legislativně přesuny (krádeže) majetku už dávno před válkou (zejména Židů), leč bylo celým Západem považováno za stabilní , právní a uznávaný stát, a Hitler byl i na Západě obdivován jako silný politik se kterým šlo jednat. (Třeba o tom , ponechat mu obsazené Rakousko a ještě přidat třetinu Československa)…
V meziválečném Československu podobné přesuny majetku probíhaly v rámci tzv. pozemkové reformy.
V rámci prvorepublikové pozemkové reformy nešlo ale přímo o konfiskace, protože za vyvlastněné majetky se vyplácela náhrada (tak pravda, ona to byla více či méně symbolická částka a nelze říci, že by to dotčené velkostatkáře nějak uspokojilo). Ale možná aspoň jako symbolický by se ten rozdíl připomenout mohl.
Ale pokud by jste si NÁHODOU myslel, že ti dotčení aristokrati, kteří přišli za 1.ČSR o část majetků, nebo přesněji samozřejmě už jejich předkové, nikdy nekradli, tak možná víte o tom, co se u nás dělo po roce 1620… Ostatně, právě s takovýmito ideologickými pohnutkami, a pochopitelně teď dávám stranou aktuální socioekonomické otázky, byla ta pozemková reforma po roce 1918 spojena…
Agrární reformou z roku 1919 byli nejvíc postiženi Schwarcenbergové, kteří s Bílou horou neměli nic společného, v Čechách se objevili až v roce 1660. Zajímavé jsou některé údaje o tom, že během povstání se majetek hlavních povstalců přibližně zdvojnásobil.
Až v roce 1660 prodal Jan Adolf Schwarzenberg své panství na nebezpečné francouzsko-německé hranici a koupil od krále panství třeboňské, které po vymření Švamberků v roce 1619 připadlo Českému království. Mám dojem, že je známá cena, kolik Schwarzenberg zaplatil.
Z prvorepublikové agrární reformy a rozdrobení šlechtické půdy po 100 letech těží Agrofert a jiní současní oligarchové, když levně skoupili malé výměry, které při reformě byly přiděleny novým malorolníkům. Jejich potomci se bezvýznamných výměr rádi zbavili. Podobně se zachovala i většina potomků majitelů zbytkových statků, kterých velká část padla za oběť znárodnění a socialistické velkovýrobě.
Ano, máte pravdu s těmi Schwarzenbergy. Ale to že je tolik postihla agrární reforma, bylo dáno jistě i tím, že po r. 1918 právě oni platili za největší pozemkové vlastníky v Čechách (bez Moravy) – a v 18.století dost svoje majetky v jižních Čechách rozmnožili, prostřednictvím sňatku, o panství Eggenbergů, kteří tehdy jako rod vymřeli a kteří těch pobělohorských konfiskátů vlastnili dost. Když tedy zmiňujete tu Třeboň, tak jsem se teď jen narychlo mrknul do Wikipedie – a tam se tedy uvádí, že Eggenbergové před tím r. 1660 vlastnili dočasně právě i ji, jako pobělohorský konfiskát, který před tím patřil zase právě těm Vámi rovněž zmíněným Švamberkům – a, nejen podle Wikipedie, Švamberkům to bylo po Bílé Hoře zkonfiskováno a poslední mužský příslušník toho rodu zemřel až v r. 1664 v emigraci.
Ale tak v každém případě je jasné, že se za těch cca 300 let ty majetkové poměry různě proměňovaly a že situace po r. 1918 byla už úplně jiná než jak se vytvořila po r. 1620. Ale u některých dalších rodin, které u nás po r. 1918 figurovaly jako největší vlastníci pozemků (jako třeba též výše připomínaní Liechtensteinové nebo Colloredo-Mansfeldové), tak tam ty případy bezprostředního dědictví majetků zkonfiskovaných po Bílé Hoře jistě byly…
Ale k té samotné pozemkové reformě od r. 1919, on tady byl hlavní cíl vytvořit nebo posílit prosperující selskou, rolnickou vrstvu. Ani zdaleka neříkám, že se to perfektně vydařilo (tak stejně jako se platila náhrada těm původním vlastníkům, tak i ti rolníci za příděl té půdy platili, i když ne v tržních cenách – a připomíná se, jak to pochopitelně vedlo k jejich zadluženosti, stejně jako se mluví o korupci, spojené s nabýváním těch zbytkových statků, atd.)…
Ale zase když píšete, jak z toho po dalších skoro 100 letech těží Agrofert a jiní současní oligarchové, tak je také hrozně důležité vidět, co bylo mezi tím (a vlastně to také nastiňujete) – a to samozřejmě kolektivizaci zemědělství a její další důsledky… Každopádně taky, jak už jsem uvedl, hlavním proklamovaným cílem té prvorepublikové pozemkové reformy bylo vytvářet prosperující selská hospodářství a nikoliv přidělovat bezvýznamné výměry bezzemkům a drobným malorolníkům, i když v praxi i k tomu jistě docházelo. Ale ještě spíš k tomuhle docházelo až za komunistické, tzv. druhé pozemkové reformy, která byla uzákoněna až po Únoru 1948 a během které byla rozparcelována přinejmenším i většina těch zbytkových statků – a vlastně prakticky již předcházela kolektivizaci…
Jen bych si ještě dovolil dodat k těm majetkům po r. 1620, protože se také uvádí, že to ti šlechtici (myslím ty Eggenbergy a další) někdy normálně koupili – ano, jenže to šlo o panství, která byla předtím jiným zkonfiskována státem, resp. císařem (králem) Ferdinandem II., a která také byla koupena hodně pod cenou nebo prostě šlo o rodinná vlastnictví vázaná tzv. fideikomisem, tzn. že byla za normálních okolností neprodejná (a nezcizitelná). Nakonec, vždyť tenhle fideikomis jako právní norma byl u nás zrušen také právě až po roce 1918.
Právně je jasné vše jak facka. Zlodějna je zlodějna. Akorát komunisti si mysleli, že mají moc na věčné časy a zlodějnu přejmenovaly na znárodňování. Dnes je zase nebezpečí , že právníci jako paní Malá, nebo Válková ze spolku ANO, se budou snažit zlodějnu řešit až později. Komunisti to dělali ve prospěch dělnické třídy, spolek ANO ve prospěch miliardáře.
Prostě nejn co Čech to muzikant, ale také – co Čech to zloděj; platí to i jednoho ekonomického migranta ze sousedního Slovenska, co je označován jako Bureš (krací jméno) ve svazku StB reg.č. 25085.