Mezi pražským sídlištěm Barrandov a Prokopským údolím stojí Klukovice. Celkem nenápadné místo má docela slušný zářez v historii českého undergroundu. V garáži starší cihlové vilky zkoušela kapela Garáž, jen kousek vedle, v hospodě Na Zavadilce, zase legendární The Plastic People of the Universe. Dodnes jsou tu v krabicích uložené artefakty spojené s dějinami českého undergroundu a se jmény jako Mejla Hlavsa či Ivan Martin Jirous.

Schraňuje je tu Ivo Pospíšil, který sám v české hudbě a kultuře zanechal pozoruhodnou stopu. V sedmdesátých letech působil v úzkém okruhu okolo skupin Plastic People a DG 307, později hrál rock’n’roll, založil a třináct let vedl skupinu Garáž, byl manažerem kapely Půlnoc a hrál na basovou kytaru v kapele s Ivanem Králem. Je i jedním ze zakladatelů pražského klubu Radost FX. Dodnes vystupuje, jako Tea Jay Ivo pouští svou srdcovku – hudbu 50. a 60. let.

„Žijeme v příjemné a pohodlné době, takže se lidem vybavuje z minulosti spíše to hezčí. Ale já rozhodně nebudu říkat zlatá sedmdesátá, nebo zlatá osmdesátá, protože to ve skutečnosti bylo docela peklo, které navíc jenom houstlo,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Tady v Klukovicích jste vyrůstal, poslouchal západní rádio, seznamoval se s hudbou, Plastici sem jezdili do hospody Na Zavadilce, kterou vedla vaše matka, potkávali se tu lidé z undergroundu, zkoušela tu kapela Garáž… Co je pro vás nejsilnější vzpomínka spojená s tímto místem?

Ivo Pospíšil a Mejla Hlavsa. Foto: archiv Ivo Pospíšila/ se svolením Ivo Pospíšila

Nejsilnější vzpomínka je doprovod mojí matky do smrti. To se odehrálo před dvěma lety a trvalo to celkem tři roky. Doporučil bych každému, aby svého nejbližšího takto doprovodil až do konce. Jednak proto, že to každého z nás čeká a tak poznáte, jaké to asi bude, a hlavně vás to sblíží. To se stalo i mně – matka byla při výchově docela drsná, u nás v rodině se moc nehladilo, moc neděkovalo, byl jsem vychovávaný bez nějakého objímání a ty tři poslední roky náš vztah změnily, přiblížily nás.

To je pro mne určitě nejsilnější zážitek, i proto, že ještě není tak vzdálený. Jinak tu samozřejmě mám kupu jiných vzpomínek: první nahrávka Garáže je tady ze sklepa, a kupodivu se ukazuje, že na fajnšmekry pořád funguje nejlépe. Jezdil sem za mnou Mejla Hlavsa a Pavel Zajíček…

Víte, že to bude brzy rovných padesát let – 8. července 1973 – od prvního klukovického koncertu Plastiků?

To je snad lepší nevědět, že je to už tak dávno… Pro mne to ale bylo hodně vzrušující, byl jsem v té době na vojně, kde člověk hladověl po jakékoli kultuře, po kontaktu s blízkými lidmi. Už předtím se mi podařilo propojit matku s Magorem (Ivan Martin Jirous) a s Plastikama a oni tady začali zkoušet, u ní v hospodě. Chodil jsem tam a poslouchal jejich zkoušky. Tehdy začali hrát první české texty, od Egona Bondyho. Byla to jejich nová kapitola, bylo to vzrušující už jen tím, že se prostě něco dělo.

Zároveň to bylo i takové období klidu, kdy policajti ještě nebyli moc vidět. Na koncert se svolávalo přes hospody, kdy jeden řekl druhému, že Plastici hrají v Klukovicích a kdy tam jede autobus. A lidi přijeli. Já měl opušťák z vojny a byl to pro mě silný zážitek. Tenkrát sice Plastici ještě moc hrát neuměli, ale i tak to byla to velká událost. Poprvé jsem tu viděl i jejich publikum, fanoušky a atmosféru, kterou dokázali vytvořit.

Dokud jsi svými texty neútočil proti systému, tak tě nechávali svým způsobem žít. Už proto, že sami potřebovali pracovní náplň, psát na nás hlášení, jejich spolupracovníci potřebovali udávat…

Estébáci si nás pěstovali

Lidé mají často takzvaný vzpomínkový optimismus – na mládí, na zajímavé akce, na přátelé z té doby… Ale předpokládám, že vy byste tu dobu 70. ani 80. let už zpátky nechtěl?

Žijeme v příjemné a pohodlné době, takže se lidem vybavuje z minulosti spíše to hezčí. Ale já rozhodně nebudu říkat zlatá sedmdesátá, nebo zlatá osmdesátá, protože to ve skutečnosti bylo docela peklo, které navíc jenom houstlo. Jsem rád, že jsem to prožil tak, jak jsem to prožil. Ten přístup Plastiků, že se dá pokračovat a být svobodný i bez souhlasu strany a vlády, mne hodně zformoval a inspirovali i v mé vlastní cestě.

Ale jsem i rád, že je to za mnou a dívám se spíše dopředu. Těší mě, že jsem potkal parťačku, TJ Barbaru, které předávám tu mou současnou kariéru pouštění hudby 50. a 60. let.

Vychováváte si ji jako nástupce, který tu bude dál pouštět a připomínat muziku, kterou tady v podstatě už nikdo nehraje a nepouští?

Přesně tak. Já se téhle hudbě věnuji od svých 14 let, kdy jsem tady v garáži poslouchal Svobodnou Evropu, která mne nasměrovala na britskou invazi a na rhythm and blues. Pauzu jsem si dal asi jen když jsem měl obchod v Radosti FX a v počátku 90. let, kdy se mi zdála být nadějná taneční hudba, ale to už je taky pryč. Pořád vidím největší hudební sílu, rajc, svobodu a chuť do života právě v tom období 50. a 60. let.

Říkáte, že jste i v době komunismu žil i díky hudbě do jisté míry svobodně. Jak to ale šlo, navzdory represím komunistického režimu ve vztahu k undergroundu, či k Plastic People?

Šlo to. Můj pohled na to je, že dokud na tebe chodilo sto lidí za měsíc a hrál jsi jen občas, tak jsi pro státní moc nebyl nebezpečný. Dokud jsi svými texty třeba neútočil proti systému, tak tě nechávali svým způsobem žít. Už proto, že sami potřebovali pracovní náplň, psát na nás hlášení, jejich spolupracovníci potřebovali udávat…

Byl to jistý druh symbiózy, kterou do určité doby pěstovali. Pokud jsi ale chtěl hrát za peníze, tak – z mého pohledu – ses stal už spolupracovníkem, i když se dnes umělci a zpěváci tváří, že oni s režimem nijak nespolupracovali. Když ale kopeš za kulturu placenou komunistama, tak prostě spolupracovník jsi.

Vám osobně se přímé represe vyhnuly, byť jste prošel i výslechy a tlakem na podpis spolupráce, který jste ustál. Čím to, že vám pak dali pokoj? Mělo vliv, že jste byl svého času „vyloučen z undergroundu“, protože jste chtěl hrát – a hrál – rock ‚n‘ roll s kapelou The Old Teenagers?

Myslím, že estébáci měli dobré informace. Vždyť, jak se později ukázalo, půlka undergroundu udávala, takže oni věděli, kdo je aktivní, kdo má vliv a sílu. Když byla v roce 1976 akce Bojanovice, po níž kluky zavřeli, tak o mně se už skutečně říkalo, že jsem vyloučen z undergroundu, protože jsem se rozhodl hrát rock ‚n‘ roll.

I v těch Bojanovicích (undergroundový festival v roce 1976 při příležitosti svatby Juliány a Ivana Martina Jirouse, pozn. red.) jsme sice s The Old Teenagers hráli, ale vystoupili jsme jako první, dohráli a vypadli jsme. Cítili jsme, že tam nepatříme. Ale když pak kluky zavírali, měl jsem strach. Mejla u mne chvíli bydlel, byli jsme si blízcí a říkal jsem si, že když zavřeli jeho, proč by nezavřeli mě? Ale nestalo se.

Napsal jste vzpomínkovou knihu Příliš pozdě zemřít mladý, kterou prochází známá jména undergroundu a historie před rokem 1989. Rád bych některá z nich probral a požádal o to, jak na ně vzpomínáte, čím pro vás, ale i šířeji pro lidi z undergroundu byli. Letos 11. dubna zemřela Dana Němcová…

Vzpomínková kniha, kterou sepsal Ivo Pospíšil spolu s Vladimírem Juráskem. Foto: Archiv Ivo Pospíšila

Dana byla nepochybně výjimečná žena a Němcovi byli výjimečná rodina, i když ne se vším, co se tam dělo, jsem souhlasil. Ale Ječná byla i pro mě nějakých pět šest let hodně důležité místo, kam jsme s Mejlou a Pavlem Zajíčkem chodili pravidelně třeba i o poledních pauzách, v době, kdy jsme dělali kulisáky v divadle. Byl to pro nás takový druhý domov a bylo to tam příjemné. Dana byla hodná žena, která pomohla, komu mohla.

Mejla Hlavsa – jak on procházel vaším životem?

Mejla Hlavsa mým životem procházel asi tak, jako procházel všemi životy. Osobně to mám tak, že když někoho přijmu, tak úplně. Takže nějaký čas, rok dva, jsme byli opravdu propojení. Postupně si ho pro sebe ale víc přitáhl Pavel Zajíček, protože dobře věděl, jak důležitý Mejla je pro DG 307. A nakonec se mi stalo to, co se stalo asi každému kolem Mejly, že přišel jeden dva jeho podrazy, kdy člověk nadskočí a diví se, jestli to je fakt ten člověk, kterého znáte… Ale časem jsme se k sobě zase vrátili.

Mejla byl geniální skladatel, dokázal pro Garáž vytvořit písničky, které měly sílu a energii, dávaly smysl a my je dokázali zahrát. Já mu zase pomohl dát dohromady Půlnoc a celý chod kolem téhle kapely, dělal jsem mu chvíli manažera. Myslím, že jsme se doplňovali, občas jsme se vzdálili a pak zas přiblížili.

Další jméno je Magor, tedy Ivan Martin Jirous. Stýkali jste se i po listopadu 1989?

Byla tam jistá pauza. Magor se v listopadu 1989 vrátil z kriminálu a byl najednou hodně žádaný u spousty lidí. Ale pak jsme s ním a s Mejlou společně jezdili po kulturácích, dělali jsme debaty a pak i nějaké výstavy. Každopádně Magor byl hlavní, podle mne spíše jediná osobnost českého undergroundu. Když se opil, vystupoval arogantně a násilnicky, ale vnitřně to byl velmi jemný a zajímavý člověk. Myslím, že ten, kdo nepronikl do jeho nitra, byl hodně ochuzen.

Devadesátky byly neuvěřitelně vzrušující a zajímavé období. Pokud byly divoké, tak možná pro kamarády Václava Klause, kteří se na tom pakovali.

Změnit můžeš jenom sebe

V čem vy sám vidíte svůj hlavní vklad pro tuzemskou hudbu, ať už před rokem 1989, nebo po něm?

Myslím, že je to hlavně produkce. Já se necítím jako muzikant, ale dokážu propojit věci, u nichž jiní nevidí, že by se měly propojit, a díky tomu vznikají zajímavé nové věci. Jsem asi i docela pracovitý, takže přechod od toho úplného amatérismu se mi po roce 1989 s Garáží a Půlnocí povedl i přesto, že jsem si na všechno musel přicházet sám. Podařilo se mi z těch kapel vytvořit obchodní značku, začít ji prodávat a být úspěšný.

Výhoda byla, že jsme byli na straně změny a zajímali jsme pořadatele na Západě. Hráli jsme v Německu, Holandsku, ve Francii, měli jsme koncert v Central Parku, Půlnoc nahrávala v Americe… Měli jsme hodně našlápnuto, ale jak je u českých kapel zvykem, když už se skoro něco povede, tak to ti kluci pose*ou a zmizí to. To se stalo jak Půlnoci, tak Garáži.

Předpokládám, že šlo hlavně o peníze, nebo ne?

V té době se začaly dělit poměry peněz a toho, co kdo vydělává. Lidé, kteří třeba jako já hned zkraje sekli s jistotou zaměstnání a šli do nejistoty, došli dál, začali dělat větší věci a začali mít i větší peníze. Já jsem dělal klub Radost, koupil jsem auto, vozil jsem kapely… A ostatní kluci byli dál kulisáci, ale viděli to, jak se mají jiní a začali závidět. Konec Garáže byl myslím právě kvůli závisti a kvůli tomu, že si kluci mysleli, že když už jsou takhle vysoko, že dál už to půjde samo. Ukázalo se, že ne.

U Půlnoci, podobně jako v Plasticích, byl zase problém, že chyběla hlavní postava, která by rozhodovala. Místo toho se politikařilo. Největší vliv měl sice Mejla, ale nevzal na sebe tu manažerskou odpovědnost. Pepa Janíček byl sice kapelník, řešil hlavně muzikanty, ale ani on nechtěl být manažer. A Magor byl spíše takový politruk, který vymýšlel propojení umění a hudby, ale taky nebyl manažer. A na tom dohráli Plastici i Půlnoc.

Už jste zmínil, že i vy jste se vrhl do kapitalismu. Devadesátým létům se v poslední době dává přízvisko „divoká“. Souhlasíte s tím, byla pro vás taková?

Bylo to neuvěřitelně vzrušující a zajímavé období. Pokud bylo divoké, tak možná pro kamarády Václava Klause, kteří se na tom pakovali. Před změnou režimu jsme to vnímali spíše tak, že peníze jsou špatná věc. Nešli jsme na diskotéku, kam chodili taxikáři, šmelináři, veksláci, byly tam sice ty jejich prachy, hrála tam Abba a Bee Gees, byly hezký holky, kterých v androši bylo jenom pár, ale prostě jsi tam nešel.

A já tu změnu bral hlavně jako možnost realizovat něco, co jsem dřív nemohl. Možnost vydělávat hudbou peníze, mít svůj klub, svoje rádio, svůj časopis. Bylo to hodně tvůrčí, i když občas o kejhák, protože se rychle měnily zákony a pravidla. Nebyly moc mantinely a chyběla předvídatelnost. Ale šel jsem do toho, i když jsem na to byl vlastně už starý. A díky tomu jsem se posunul dál.

Jaká byla vlastně vaše role při vzniku a pak i provozu legendárního klubu Radost FX?

Moje role byla v získání nájemní smlouvy. Ten prostor, který nám nakonec na dvacet let přiklepli, byl strašně zdevastovaný a věděl jsem, že na přestavbu nemáme. Nakonec jsem narazil na Richarda Zoli, který tu plánoval otevřít nějaký obchod. Žil v USA, dokázal si tam půjčit a sehnat investory a podařilo se ho ukecat, aby do toho šel. Nakonec jsme klub rozjeli a já tam pak dělal ve dne v noci něco jako manažera.

Nahoře vznikl obchod a když jsem pak viděl, že to Richard tlačí jako správný Američan hlavně do byznysu, řekl jsem si, že ten obchod mi bude bližší a začal jsem tam prodávat muziku a filmy.

Tam jste zažil i tu totální proměnu hudebního průmyslu. Od desek, kazet, cédéček k digitální hudbě na internetu. Byl tohle konec toho obchodu?

Myslím, že internet znamená konec většiny věcí… Určitě přinesl konec hudebního byznysu, jak jsme ho znali, odchod fajnšmekrů a nástup manažerů a prodavačů prášků na praní, kteří změnili hudbu v prodej produktu. Měl jsem aspoň tu kliku, že jsem chytil konec vinylu, naplno cédéčka a ještě pak mírný comeback vinylu.

Jste spokojen, jak to u nás s tím kapitalismem a s demokracií dopadlo a dopadá?

Spokojenej… To záleží na lidech a národ je takový, jaký je. Já byl před časem tři měsíce v Barceloně, hrál jsem tam, bral jsem to jako poslední možnost zkusit si být venku a buď tam zůstat, nebo se vrátit. Jsem za tu zkušenost rád, protože jsem si uvědomil, že jsem tam měl sice úspěch, co se týče hudby, ale pořád jsem tam byl jen host. Uvědomil jsem si, že moje kořeny jsou tady, že patřím do toho našeho kalného rybníku s těmi šedivýma nas*anýma rybičkama a že mi nezbývá, než se vrátit a dál se s tím srovnávat.

Můžeš si říkat, že jsi nespokojený, ale stejně nakonec můžeš změnit jenom sebe. Půlka lidí jsou tu voliči Zemana a Babiše, půlka jich volí někoho jiného, občas to padne tak, podruhé tak. Lidi jsou navíc zmasakrovaní vývojem technologií a způsobem života, kdy sice mají pocit, že oni prohráli, ale jsou v té své prohře vlastně spokojení.

Jak se se svými zkušenostmi z undergroundu díváte třeba na ty řeči o tom, že je tu cenzura, řeči o nové totalitě, které u některých frustrovaných lidí celkem pravidelně zaznívají?

Obávám se, že to jsou lidé, kteří na sebe nechtějí vzít zodpovědnost, nechtějí nést rizika za sebe, ani za svůj vývoj. Chtějí, aby se o ně někdo staral a zajímá je hlavně jejich pohodlnost. A do toho internet, sociální sítě, Facebook, kam si každý prdne, co chce. Vidím na sobě, že hlava potřebuje spíš čistit, než furt něčím dalším obsazovat. Na světě je spoustě lidem hodně špatně, my se tu naopak máme hodně dobře, ale dost lidí má pocit, že tu trpí. Ale jak říkal Magor, je to jejich cesta, s*át na ně.

Beru jako výzvu, že ta moje hudba obstojí i u typu lidí, s nimiž jsem zažil bizarní historky, kdy jsem si přes pult přehazoval dvoutisícovku, kterou mi někdo cpal, abych mu zahrál „tu jeho“.

Když se zhroutí svět

Ve své knize zmiňujete velmi stručně, že roky 2009 – 2010 byly pro vás těžké období: sám v nové realitě, bez obchodu, bez zaměstnání a s invalidním důchodem v ruce… Co se stalo?

Po 25 letech se mi rozpadl vztah, o němž jsem byl přesvědčen, že vydrží, a mně se zhroutil svět. Ve finále jsem už stál v otevřeném okně, ale pak mi došlo, že tohle svému synovi udělat nechci. Do toho se projevilo, že devadesátá léta byly velký fofr a já nebyl tak dvacet let u doktora. Cítil jsem v sobě nějaké změny a nakonec jsem se dokopal na vyšetření a byla z toho operace rakoviny prostaty. Takže se to fakt blbě sešlo, dostal jsem výpověď z obchodu, partnerka mne vytlačila z bytu, neměl jsem práci, byl jsem sám, bylo mi přes padesát a musel jsem začít znova.

Ale i když ti to v tu chvíli nepřijde, ukázalo se, že je to příležitost pro změnu. Řekl jsem si, že toho musím ještě dost udělat a že prostě neumřu. A zase mi pomohla hudba, začal jsem pouštět muziku 50. a 60. let, na níž jsem vyrostl a které věřím. A to je začátek Tea Jay Iva. Nakoplo mne to a začal mi nový život.

Ale všechny zakázky na hraní neberete. Pokud vím, před pár lety jste třeba odmítl pozvání na dýdžejing vánočního večírku PPF. Proč?

Chci dělat práci, která mě baví a která mi přináší radost. Penězi jsem se nikdy nenechával strhnout, vybírám si a chci hrát pro lidi, kteří jsou mi nějak blízcí a kteří respektují, to, co hraju. Pouštět Abbu, Michaela Jacksona nebo Bee Gees, to u mne fakt ne.

V posledních pár letech jsem hrál třeba v Becher´s baru v rámci festivalu v Karlových Varech, což je vždycky trochu peklo, protože tam je výběr lidí, kteří z hudby znají jen to, co se hraje v rádiích, a chtějí to ten večer slyšet. Na přání ale zásadně nehraju. Naopak beru jako výzvu, že ta moje hudba obstojí i u tohoto typu lidí, i když jsem tam zažil i bizarní historky, kdy jsem si s někým přes pult přehazoval dvoutisícovku, kterou mi cpal, abych mu zahrál „tu jeho“.

Vloni jste oslavil sedmdesátku, pořád jste aktivní. Nějaký důchod bude, nebo budete hrát, dokud budou nohy, ruce a uši sloužit?

Nejradši bych umřel někde za těma cédéčkama, ale uvidíme, jak to dopadne. Pomalu ze scény ustupuji, což ilustruje i to, že jsem se přestěhoval zpět sem do Klukovic, kde jsem trochu stranou. Ale jak už jsem zmínil, vychovávám si v muzice nástupkyni, Barbaru, což mne ohromně těší a je to pro mne důležité.

Na první stránce vaší knihy je věnování „všem ženám a mužům s rock and rollovým srdcem“. Co je to rock and rollové srdce?

To je srdce plné opravdové radosti a sexu. Když slyšíš tu hudbu 50. a 60. let, tak je to jadrné, silné, trochu nepohodlné na uši, ale strhává tě to. Pozdější hudba už je rozmělněná, záměrně příjemnější a technologie pracují na tom, aby ty naše uši podplatily. Já mám radši poctivost, tah na bránu a taky tu vzpouru, kterou pořádná muzika vždycky obsahuje.