KOMENTÁŘ. Žijeme v nelehké době. Covid, válka na Ukrajině, vysoké ceny energií, konflikt na Blízkém východě, komplikovaná situace v USA. Vše toto a mnohé další naši společnost velmi rozkolísalo. Jedním z důsledků je velký nárůst populismu a extrémismu, na který jakoby nemáme účinnou zbraň.

Česká republika se v mnoha ohledech a ekonomických analýz stala bohatou zemí. Jsme zároveň jednou z nejbezpečnějších zemí na světě, máme špičkovou a poměrně hustou síť zdravotní péče, robustní síť škol, máme vcelku fungující infrastrukturu, navenek fungující instituce a krásnou přírodu.

Pro člověka, jehož hlavním životním cílem je mít se dobře a mít klid, je Česká republika skutečně ráj. Nikdo po vás nic moc nechce, stát vás v zásadě nechá žít, a když potřebujete, nějak se vše nakonec zařídí a většinou se o vás někdo postará.

Zdá se, že jsme takovým idylickým skanzenem oproti nebezpečným částem západního světa plného násilí, uprchlíků, drahoty, placeného zdravotnictví a velké konkurence. Jsme však v tomto našem prostředí skutečně šťastnou společností, která je plná úspěšných, aktivních a schopných lidí?

Jsme opravdu otevřenou společností, kde je radost žít, kde si lidé důvěřují, kde soused sousedovi přeje úspěch a kde lidé věří institucím a cítí odpovědnost za celek? Tedy to, co také můžeme vidět v západním světě? Naše každodenní současnost nám ukazuje, že tohle u nás zoufale chybí.

Když se systém rozsype

Je velký rozdíl mezi životní úrovní (materiální pohodou) a civilizační vyspělostí. Jako měřítko nemůžeme použít jen vnější atributy života či objektivní potíže té které společnosti. Je zapotřebí srovnávat i její vnitřní sílu.

Můžete žít v luxusním domě a mít velmi dobře placenou práci, ale to vše může být v nesvobodné autokracii či přímo v diktatuře. Můžete žít v materiálně bohaté, ale duchovně a hodnotově prázdné zemi.

Na Západě sice mají své problémy, ale mají také demokracii založenou na hodnotách a staletou tradici institucí, které problémy řeší. My máme ten náš klid také jen díky tomu, že jsme v závětří a zatím nás nic pořádně netrefilo. Fakticky neválčíme, nebojujeme s ilegální migrací, nezažili jsme strmý pád životní úrovně, nejsou tady generální stávky.

Jakmile nás ale něco z toho trefí, náš systém se rozsype jako domeček z karet. Prostě proto, že jsme nedokázali vybudovat odolnou společnost založenou na skutečných demokratických hodnotách. Protože to je velmi bolestivý a dlouhý proces, a oproti tomu je jednoduší mít ten svůj klid a řešit jen svou materiální pohodu.

Sametová revoluce v roce 1989 přinesla pro většinu z nás, kteří jsme ji zažili, obrovskou naději a sny o lepší budoucnosti. Naději právě i v tom, že se země brzy vrátí k demokratickým tradicím a hodnotám západní Evropy. Po 36 letech, tedy po relativně dlouhé době, se musíme ptát, zda se to skutečně podařilo?

Máme u nás demokracii a hodnoty jako má západní Evropa? Nemáme. Máme zde jen formální demokracii a žijeme v kultuře klidu a strachu. A celé to zužujeme jen na to, kdy a zda vůbec někdy budeme mít německé platy. O tom to ale přece vůbec není.

Ano, máme u nás svobodné volby. Navenek zde fungují instituce, máme nezávislá média, máme neziskové organizace pečující o veřejný prostor a služby, máme nezávislé soudnictví, můžeme se svobodně vyjadřovat a nikomu nehrozí trestní stíhání za politický názor, můžeme zcela volně cestovat, studovat a pracovat kdekoliv na světě.

Už nepotřebujeme politické procesy ani výslechy na StB. Stačí hypotéka na 30 let, strach ze ztráty zaměstnání a společenský tlak na „úspěch“.

Tyto věci jsou nesmírně důležité a musíme si velice vážit, že tyto možnosti máme. Není to ale ve své podstatě jen taková fasáda a vnitřek je úplně prázdný? Nejde pouze o formu bez hlubšího hodnotového ukotvení?

Západní společnosti, s mnoha svými závažnými problémy, fungují na úplně jiném základě. Demokracie založená na hodnotách. Je to demokracie, která je nepohodlná, náročná a vyžaduje pravdu a odpovědnost za své jednání.

Demokracie, která spočívá u odvahy unést upřímnost druhého, a která se nebojí (hodnotových) konfliktů. A co jsou ty hodnoty? Například právní stát, ochrana menšin, občanská společnost, důsledná dělba moci, kultura dialogu, kdy oponent není nepřítel, kterého je třeba zničit, ale partner v diskusi.

Nejde o to, že by snad na Západě byli lidé chytřejší, vzdělanější či měli jiné potřeby. Ne. Jiný je systém založený na hodnotách a odpovědnosti. Systém, který generuje aktivní občany. Občany, kteří požadují vymahatelnost práva, transparentnost, kteří se nebojí (hodnotového) konfliktu, kteří mají nulovou toleranci ke korupci.

Náš systém, velkým dílem i z historické zkušenosti, vede k něčemu úplně jinému. Až na výjimky odměňuje konformitu a trestá vizi a aktivitu. Nutným výsledkem je pak kultura klidu a strachu.

Moderní nástroj k ohýbání páteří

Pojďme si ten problém názorně ozřejmit na základních rozdílech mezi Východem a Západem. Z mého pohledu jsou v zásadě tři: vztah k autoritě, odpovědnost za celek a definice úspěchu.

Na Východě je autorita nedotknutelná věc, málokdo si vůči ní ze strachu něco dovolí. Na Západě je autorita podrobována diskusi a (hodnotovému) konfliktu.

Na Východě se člověk stará hlavně o svoje soukromé potřeby a veřejný prostor je pro něj něco špinavého, v čemž nemá smysl se angažovat. Na Západě si občané uvědomují svoji odpovědnost za celek (společnost) a je u nich výrazné vnímání svobody a spravedlnosti společnosti.

A konečně, úspěch je na Východě definován tím, že se má člověk lépe než ostatní. Kdežto na Západě je úspěch spíše o tom, že člověk dokázal změnit svět kolem sebe k lepšímu. K čemu má Česká republika v tomto výčtu blíže? Bohužel jednoznačně k Východu.

Co jsme zde za 36 let společensky (hodnotově) vybudovali? Prostředí, kde je většinová neochota vyčnívat, neochota ozvat se proti nespravedlnosti, zastat se slabšího nebo přijmout osobní odpovědnost za věci veřejné.

Je zde ekonomický a sociální tlak jako moderní nástroj k ohýbání páteří. Už nepotřebujeme politické procesy ani výslechy na StB. Stačí hypotéka na 30 let, strach ze ztráty zaměstnání a společenský tlak na „úspěch“.

Ten aktivní, často mladý idealistický člověk, který chtěl měnit svět (nebo školství, zdravotnictví, veřejnou správu atd.), a je jich mezi námi hodně, se tak velmi rychle ocitne v kleci, kde si musí vybrat: buď bude bojovat s větrnými mlýny se systémem, který se nechce měnit (a přijde o energii, peníze i přátele), nebo se přizpůsobí, aby uživil rodinu.

Jen málo z nás má tak silnou osobní integritu a odvahu, aby to ustál. Jako by zde nastala nová normalizace, ne nepodobná té po roce 1968. Tedy: budu držet ústa a krok, nebudu se starat o slabé, postižené, o inkluzi, o uprchlíky, o spravedlnost, o politiku… a vy mi za to dáte klid na můj osobní prospěch, slevy v supermarketu a pivo.

Neustále opakujeme mantru o nutnosti reformy školství, ale málokdy si přiznáme, v čem spočívá její skutečné jádro, a proto k žádné zásadní reformě v této oblasti nikdy nedošlo.

Chybí nám, čest výjimkám, odvaha, aktivita, odpovědnost. Schováváme to vše za rodinné štěstí a rezignovali jsme na okolní svět. Ten, kdo by to mohl změnit, tedy naše děti, v nás vidí to, že je pro nás veřejný prostor něco zkaženého, v němž nemá cenu se angažovat.

Vidí v nás, že osobní pohodlí je víc než pravda. A že být zticha se vyplácí víc než se ozvat, když se děje bezpráví. Tímto ale našim dětem připravujeme budoucnost v nesvobodě.

Pokud děti uvidí, že táta nebo máma sklonili hlavu pro klid v rodině, udělají v dospělosti totéž a kolotoč rezignace nikdy neskončí.

Základní problém je v systému, který odvážné, aktivní a hodnotově založené občany většinou izoluje. Společensky, vztahově, profesně. Proto raději lidé přejdou do pasivity a volí taktiku chytré adaptace.

Využijí života ve formální demokracii, vystudují, najdou si místo v korporátu nebo ve svobodném povolání, zajistí si hypotéku a materiálně dobrý život, jezdí na zahraniční dovolené, mají pěkná auta a přežijí v soukromém luxusu. Je toto však řešení? Není. Je to duchovní chudoba v materiálním nadbytku.

Vystoupit z komfortní zóny

Přitom by ten náš současný systém šel změnit. Nezmění jej většinová společnost, ale menšina, v jejíchž schopnostech to je: lékaři, právníci, učitelé, novináři, akademici, ekonomové. A zajisté politici.

V budoucnu pak naše děti, pokud u nich tedy přerušíme onen řetězec apatie a cynismu ke společenským hodnotám. Přitom nejde o to tvořit revoluci, ale systém měnit malými krůčky.

To znamená ozvat se, když se druhému děje nespravedlnost, zastat se slabšího, pomáhat druhým lidem, v práci neshodit kolegu jen proto, abych se se zalíbil šéfovi, podpořit učitele svého dítěte, když chce učit jinak, nenechat se otrávit závistí, když se někomu daří poctivě, zajímat se o své okolí.

Pokud by se nám dařilo tyto krůčky v našich životech činit, výsledek by se dostavil, a za dekádu už bychom žili v mnohem lepší společnosti, která je soudržná a v krizi odolá.

Samozřejmě, že ve svém souhrnu je to vše náročné. Vidíme to na příkladu školství. Neustále opakujeme mantru o nutnosti reformy školství, ale málokdy si přiznáme, v čem spočívá její skutečné jádro, a proto k žádné zásadní reformě v této oblasti nikdy nedošlo. Západní společnost začíná tam, kde škola přestává být trenažérem poslušnosti a stává se dílnou charakteru. Integrita se nedá naučit z učebnice. Učí se tím, že dítěti dovolíme pochybovat, oponovat autoritě a nést za svůj postoj odpovědnost.

Pokud budeme dál děti učit, že úspěch v životě se rovná schopnosti proplout systémem bez jediného škrábance na pověsti bezproblémového žáka s výbornými známkami, pak z nich nevychováváme budoucí aktivní a odvážné občany, ale jen další generaci lidí, kteří sklopí hlavu před každým, kdo na ně zakřičí silnějším hlasem nebo kdo nad nimi bude mít (zdánlivou) moc.

V České republice žije spousta schopných, aktivních, vzdělaných a pracovitých lidí. Pokud tito lidé v sobě najdou vnitřní sílu změnit popsaný systém a umožní zde vznik společnosti, která je založená na hodnotách, v České republice zachováme demokracii a svobodu a budeme moderním, prosperujícím státem, který se směle vyrovná těch nevyspělejším státům světa.

Pokud toto vystoupení z komfortní zóny nebude aktivní menšina (ke které se pak přidá zbytek) ochotna podstoupit, o uvedené hodnoty přijdeme. A to při prvním větším otřesu, který v budoucnu bezpochyby přijde, naše nynější formální demokracie neustojí.

Autor je právník, doktorand na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, externí vyučující na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, autor odborných publikací a článků v oblasti veřejného práva a lektor právnických vzdělávacích programů.