Nařčení z cenzury je v české veřejné diskusi dosti běžné. Že jsou cenzoři, se dozvídají moderátoři internetových diskusí či soukromé firmy, které se rozhodnou s dezinformátory ukončit reklamní spolupráci. Podobných reakcí se dostalo i letos otevřenému Centru proti terorismu a hybridním hrozbám při Ministerstvu vnitra.

V reakci na svůj komentář Neutrální postoj k dezinformacím je chyba i autorka tohoto textu schytala spoustu kritiky, jejímž leitmotivem byla právě údajná snaha cenzurovat internet.

Ve svém pobouření nad jakýmikoli zásahy do svobody slova však lidé často zapomínají, že jejich příspěvky na internetu jsou již dávno spravovány a tedy podle jejich logiky „cenzurovány“, a to nikým jiným, než digitálními platformami.

Duopol moci

Jak jsem již popsala v minulém článku, Facebook, Google i další platformy včetně Seznamu se snaží udržet si status neutrálních zprostředkovatelů obsahu (novinového i jakéhokoli jiného), aby za něj nemusely právně odpovídat.

Zdaleka nejmocnějšími „cenzory“ jsou dnes tedy Facebook a Google, firmy s bezprecedentním globálním dosahem a duopolistickou pozicí na poli globální reklamy.

Facebook měsíčně navštěvují dvě miliardy uživatelů, zatímco Google kontroluje 80 % globálního trhu vyhledávačů a uspokojí přes miliardu zvědavých uživatelů měsíčně.

V roce 2016 jen tyto dvě firmy kontrolovaly až tři čtvrtiny amerického trhu s digitální reklamou a byly zároveň zodpovědné za téměř veškerý jeho roční růst.

Zasahování do obsahu ze strany Facebooku a Google se již děje – a je kontroverzní.

Algoritmus rozhodne za vás

Na facebookovém feedu totiž vidíme jen 10 % příspěvků, které bychom bez užití algoritmů vidět mohli. Na příspěvek zařazený na desátém místě klikneme desetkrát méně pravděpodobně než na příspěvek na místě prvním.

V reakci na protesty pravicových extremistů v Charlottesvillu digitální platformy začaly kupříkladu mazat profily zúčastněných extremistů.

Facebook v minulosti také smazal ikonickou fotku nahé běžící vietnamské dívky popálené napalmem. Blokováním ze stranu Facebooku a Googlu čelí například i umělci tvořící kontroverzní obsah.

Lidé živící se online marketingem dobře vědí, že algoritmická změna facebookového newsfeedu může viditelně ovlivnit úspěch jejich reklamní strategie.

Krokům digitálních platforem proti rasistům nebo fakenews můžeme aplaudovat, nebo je můžeme kritizovat.

Všichni bychom však měli vědět, že k těmto praktikám firmy sahají na základě vlastní, nikým nekontrolované libovůle. Oznamují to ve svých podmínkách služby a v tiskových zprávách, které většinou nečteme, aplikují pomocí algoritmů, kterým by většina z nás neporozuměla ani v případě, že by firmy toto svoje obchodní tajemství odtajnily (tip: Zdrojový kód své stránky na Facebooku najdete v menu po kliknutí pravého tlačítka myši na své facebookové stránce. Sledujte, jak se mění např. v reakci na interakce s vašimi přáteli).

Algoritmy se na rozdíl například od editorských praktik tradičních médií hůře kontrolují i proto, že jsou individualizované pro každého z nás a neustále se mění.

Hodná firma a zlý stát

Zřejmě i česká zkušenost s komunismem přispívá k tomu, že lidé se štítí státních regulací týkajících se svobody slova (případně slovo cenzura nadužívají i tam, kde nedává smysl).

Nejsou však už zdaleka tak přísní na to, jak jejich svobodu slova ovlivňují nestátní aktéři a především soukromé firmy.

V naší diskusi o cenzuře internetu slyšíme argumenty, podle kterých si firmy jako Facebook a Google jejich vlastníci sami založili, a tak mají právo dělat si s naším nahraným obsahem, co chtějí, aniž by za to nesli jakoukoli odpovědnost.

Naopak, kdykoli stát nebo třeba EU vystoupí s regulačním návrhem, dohodou či sankcí týkající se těchto firem, či se pokusí regulovat např. hate speech, je oheň na střeše.

Toto dogmatické vnímání hodná firma – zlý stát je o to absurdnější, že Facebook a Google mají bezprecedentní vliv na celosvětové veřejné mínění, o kterém si většina států může nechat jenom zdát.

Facebook má stejně uživatelů jako má Čína, USA a Indonésie dohromady obyvatel a jeho algoritmické změny mohou firmu či jedince ovlivnit podobně, jako je ovlivňují jejich státní zákony.

Argument, že z Facebooku můžeme odejít a Google nemusíme používat, zatímco státní příslušnosti se nezbavíme, také pokulhává.

Máme opravdu takový výběr v situaci, kdy je náš společenský i profesní život na těchto platformách do značné míry závislý? Jediný zásadní rozdíl zůstává v tom, že tyto firmy se nám nijak demokraticky nezodpovídají a ani nefungují transparentně.

Transparentní pravidla

Otázka, zda by měly digitální platformy rozšiřovat svoje editorské praktiky například proti fakenews, si zaslouží delší debatu.

Je pravda, že původní rozhodnutí Seznamu stáhnout reklamu z nedůvěryhodných webů nadefinovaných Seznamem by vedlo k posílení moci Seznamu na úkor ostatních firem. I proto jsem Seznamu doporučovala využití takových opatření, která se dají průhledně a objektivně nadefinovat (např. vlastnictví webu).

Alibistické chování Seznamu ve stylu „nemám s tím nic společného, jsem technologická firma“ dokazuje, že si firma tuto svoji zodpovědnost za mediální trh vůbec neuvědomuje.

Diskuse ohledně regulace a editorských praktik online platforem teprve začíná a bude složitá. Na formulaci těch správných odpovědí je brzy.

Sama jsem se o to aspoň předběžně pokusila a jako hlavní doporučení mi vychází transparentnost.

Uživatelé by měli lépe rozumět tomu, proč se jim ten nebo jiný obsah zobrazuje, proč je blokovaný a měli by mít možnost to ovlivnit.

Funkce států by pro začátek měla spočívat v tom, že standardy této transparentnosti nastaví, budou na ně dohlížet a tím zabrání naprosté libovůli mocných digitálních platforem v nakládání s obsahem.

I když je to pro českou postkomunistickou společnost přirozeně těžké pochopit, ne vždy je největším nebezpečím pro naši svobodu slova stát.