Jsem přesvědčen, že kvůli nárůstu cen energií a vstupních materiálů neexistuje výrobní firma, která by neměla potíže. Otázka je, jestli jsou ty problémy větší nebo menší, říká úspěšný český podnikatel, majitel Agrostroje Pelhřimov Lubomír Stoklásek.

„My patříme mezi ty, které problémy mají menší. Je zásadní, abychom plnili závazky vůči našim partnerům, a to si myslím, na 98 % plníme. A to je dnes Agrostroj s 90 tisíci tunami plechu myslím už jeho největší zpracovatel v Česku. Větší než Škodovka,“ říká v rozhovoru pro ekonomický podcast MakroMixér (připravuje jej šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan a hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš, pozn. red.)

Původně Stoklásek nakupoval za cenu 500 – 550 eur za tunu oceli, dnes jsou ceny skoro na trojnásobku: „A to je opravdu obrovský zásah do cash-flow firem. Je ale potřeba si uvědomit, že nakonec to vše zaplatí koncový zákazník,“ říká. „Osobně jsem přesvědčen, že za tím vším stojí Čína, protože nestačila vyrábět, a vymyslela proto systém, že pokrátí dodávky na světový trh. Tím se zvedla cena a potom Čína začala průběžně dodávat za tyto vysoké ceny,“ dodává.

Ty stávající vysoké ceny materiálů, hlavně kovů, tedy spekulativně vyvolala Čína?

Podle mého názoru je to uměle vyvolaná spekulace. Mluvím teď hlavně o oceli, ale v principu se to dotýká i energií. Velké společnosti a fondy využijí každou příležitost, aby ceny vyhrotily. Závislost firem z Evropy a USA na oceli z Číny je obrovská, a nezbývá jim než teď nakupovat za ty vysoké ceny. Evropa si sice nakoupila i u evropských oceláren, ale jinak je Evropa jaká je, má na všechno dost času a ten balon nakonec zůstal na naší straně.

Dodavatelská krize má i další rozměr: nejde jen o primární suroviny jako kovy, ale třeba i polovodiče, v automobilovém průmyslu čipy. I vy dodáváte pro autoprůmysl. Dotýká se vás to?

Dodáváme prakticky do všech odvětví, s výjimkou osobních aut. Dodáváme výrobcům nákladních aut jako je Scania, Mercedes, DAF, Volvo, dodáváme pro stavební stroje: to je asi 50 % našeho obratu, dalších 50 % představuje zemědělská technika. I my nějaké čipy potřebujeme, ale určitě ne v takové míře jako v osobních autech.

Zmínili jsme i rostoucí ceny energií. Ty také musíte promítat do ceny vašich výrobků?

Samozřejmě, cena energií je neskutečná. My už asi osm let nakupujeme energie na burze. Před dvěma lety jsem nakupoval jeden megawatt za 34 eur. Letos se na jaře to bylo 52 nebo 54 eur za megawatt a dnes se nabízí za 180. Takže ten nárůst je veliký.

Kam až to poroste?

Nad tím se musí zamyslet Brusel. Opět jsou za tím spekulace. Nemáme přeci nárůst výroby o 300 nebo 500 %, jenže cen energií ano. Podobné je to u plynu, který stál 15 eur za megawatt a dnes je to 54. To způsobují různé fondy a obchodní organizace, které využívají situace. Je potřeba, aby se tím jednotlivé státy i Brusel zabývaly, protože to poškodí celé hospodářství. A opět to, jako vždycky, stejně zaplatí spotřebitelé. Jsme v tom za minutu dvanáct, musí se to řešit, protože ta spirála je neskutečná.

A nejsou za tím hlavně rostoucí ceny emisních povolenek na straně Bruselu? A u plynu zase politika Ruska, které nepouští tolik plynu do evropských zásobníků?

Samozřejmě tam je i podíl růstu ceny emisních povolenek, ale u nich šly ceny nahoru o nějakých 30 až 50 %, jenže my máme nárůst energií o 300 – 500 %. Regulaci těch zásadních vstupů pro občana i pro firmy by měly zabezpečovat jednotlivé státy a Brusel. Jinak se dostáváme do slepé uličky a není z toho východisko, protože soukromé subjekty prostě budou vydělávat za každou cenu.

Kdyby Česko bylo Pelhřimov

Pokud říkáte, že růst cen jde hlavně za spekulanty, kteří využívají abnormání postcovidové doby, předpokládáte, že ta situace časem pomine, že se vrátíme k levnějším energiím?

Tak třeba v roce 2020 jsme za energie platili sto milionů, letos to je 180 milionů. A zase to zaplatí ten zákazník. Opravdu se ta situace musí nějakým způsobem regulovat. Trh si to jistě také určí sám, poptávka bude menší, i regulace bank sníží poptávku a to bude mít také dopad na ceny vstupů. Trochu je to vidět už teď, z těch zmíněných 1350 eur za tunu oceli jsme teď trochu níže, na 1100 eurech za tunu.

Ale pořád je to o dost více než původně a jak říkáte, zaplatí to lidi. Znamená to, že se nedivíte rostoucí inflaci, protože ji dennodenně vidíte všude kolem sebe?

Jestliže někdo napumpuje neskutečné peníze do oběhu, tak je jasné, že tím oživí poptávku. Ty peníze si nikdo nenechá doma. Vždyť domácnosti vykázaly obrovský nárůst úspor, o nějakých 300 miliard korun. Lidé dostali peníze, často kvůli tomu ani nemuseli pracovat, neměli moc kde utrácet a ještě jim zůstalo v součtu 300 miliard na účtě. Takže někde se asi stala chyba.

Vidím opravdu nezvládnuté řízení vlád jednotlivých států i Bruselu. Určitě na to doplatí spousta firem, náklady na energie jsou takové, že to už neutáhnou. Jsem přesvědčený o tom, že velké státy zase jako vždycky najdou cestu, jak svou výrobu podporovat, což ale bohužel není Česká republika.

V roce 2020 firmy i domácnosti přestaly na čas investovat, byla tam vysoká nejistota. Rok 2021 vypadá optimističtěji, ale třeba v Číně jsou opakované výpadky fabrik, jsou tam problémy v logistice. Jak se vy díváte na další rizika covidu pro vaše podnikání?

My jsme v Agrostroji v období covidu 2020 nezavřeli ani na minutu. Což je v kontrastu ke státní správě, kde dáte nějakou žádost a možná za tři měsíce se dočkáte odpovědi. Myslím, že celosvětově výroba fungovala na 100 %, protože do výroby nemůžete zavést home-office. To si mohou dovolit jen firmy, které nerealizují denní produkt. Když pekař zavře, doma u počítače chleba neupeče. Měli bychom si uvědomit, co tento stát živí, a i v těchto složitých obdobích vytvářet podmínky vhodné pro výrobu. My jsme například od státu na náhradách za covid nedostali ani korunu. Zaměstnáváme asi tři tisíce lidí a nedostali jsme na ně nic, na rozdíl třeba od podpory OSVČ či různých jiných oborů. Výsledek je tragický: lidi se odnaučili pracovat a trend je takový, že všechno uděláme v kanceláři, ve tři zavřeme a všechno je vyřešeno.

Ty dotace měly být minimálně o 50 % menší a nemusel být tak vysoký dopad do státního rozpočtu. Republika je neskutečným způsobem zadlužená, za tři roky jsme se zadlužili tak, jak jsme se nezadlužili za 30 let předtím. A zase – kdo to bude splácet? Ne vláda, ale občan, spotřebitel. Národ by měl začít přemýšlet a chápat, že když jsem dneska něco dostal, tak to zítra budu muset zaplatit.

Zmínil jste, že si lidé v Česku odvykli pracovat. U vás v Pelhřimově je ovšem nejnižší nezaměstnanost mezi muži v České republice. Předpokládám, že drtivou většinu těchto mužů zaměstnáváte vy. Jak svoje zaměstnance motivujete?

Já dnes podnikání beru jako poslání a to, co nezvládá Česká republika, se snažíme realizovat aspoň v okrese Pelhřimov. V roce 2000 jsme začali třeba se systémem vzdělávání a za těch dvacet roků se nám podařilo to, že ve výrobě máme 42 % zaměstnanců s maturitou. Máme také minimálně o 20 % vyšší plat, než je průměr v region. Dokončili jsme také výstavbu 96 domů s plochou bytu 95 m2, každý má dva balkony a garážové stání. Takový byt by v Praze stál minimálně 12 – 15 milionů a my jej pronajímáme našim zaměstnancům s tím, že to mají 15 minut pěšky do práce.

A když u vás přestanou pracovat?

Byty pronajímáme, neprodáváme, protože za takovou cenu bychom ho už nikdy nepostavili.
Kdyby ho stavěl developer, tak by to dělal za úplně jiné náklady, ale já nedovedu stavět nekvalitně, Ale v plánu máme to, že těm, co jsou v nájmu, nabídneme stavební plochu o celkové rozloze asi 15 hektarů, kde si mohou v průběhu let postavit svůj dům.

Co vám nejvíc chybí na českých absolventech? Co nemají a měli by mít?

Myslím, že to platí plošně bez ohledu na to, zda je to člověk vyučený, středoškolák nebo vysokoškolák: minimálně u 70 % z nich platí, že po absolvování neumějí nic. Já přijímám osobně každého technika, udělám s ním pohovor a ten, kdo se přizná, že nic neumí, má polehčující okolnost. Ve škole se naučili možná tak požádat o vysoký plat. Je to velká tragédie a z České republiky se při tomto systému vzdělávání stává nekonkurenční země.

U nás dostane šanci klidně i ten, kdo není vyučen, protože se stává, že je vám 18 a místo toho, abyste se vzdělával, radši sedíte v hospodě nebo tančíte na diskotékách. U nás je jedna jediná podmínka: mít zájem se vzdělávat, chtít pracovat. My už každého naučíme pracovat i na těch nejmodernějších technologiích. I lidé, kteří u nás začínali v nejjednodušších profesích někde v lakovně, se postupně vyškolili na operátora svařování na robotu a dnes si vydělají 40 – 45 tisíc. Všechno jsme je naučili v naší škole.

Vy máte výrobní závod i v Rusku. Jaké tam mají pracovní návyky, jak tam vypadá práce se zaměstnanci?

Tomu nikdo nebude věřit, ale v té lokalitě, kde jsme, je střední odborné učiliště, které má 500 žáků. Ministr školství té oblasti přijel k nám do Agrostroje, seznámil se s tím, jak to u nás funguje, a pochopil, že kdo získá certifikát Agrostroje, nemůže být v Evropské unii nezaměstnaný. Začalo je to velmi zajímat, přijel i gubernátor. My jsme pak pro tu školu zpracovali skripta a během neskutečných dvou měsíců oni otevřeli dvě třídy duálního systému vzdělávání. Speciálně kvůli nám.

V čem spočívá ten duální systém vzdělávání?

Tento systém vzdělávání funguje ve všech úspěšných ekonomikách na světě. Funguje v Německu, v Rakousku, ve Švédsku, všude. Princip je ten, že mám sice teorii, ale musím ji umět aplikovat v praxi. U nás to byla za komunistů asi jediná věc, která se tu dělala dobře: týden jste byl ve škole, týden v provozu. Česká ekonomika do dnešního dne žije právě z tohoto systému vzdělávání. Spočítejte si to: kdo v roce 1989 už něco uměl, měl řekněme třicet roků, dnes máme 32 let po revoluci, takže nám v podstatě zbývá ještě tak pět sedm let než odejdou do penze poslední absolventi tohoto systému duálního vzdělávání. Proto už dnes nejsou řemeslníci, nejsou kvalifikovaní lidé. Ta situace se ještě zhorší, protože už ani na školách to nikdo pořádně neumí učit a všichni se schovávají za to, že přece budou pracovat s počítači a že tu bude ta znalostní ekonomika. Přitom každá technologie, kterou my dneska ve výrobě používáme, je jeden velký počítač. Jen ten náš váží klidně 60 tun.

Ale to asi není vaše filipika proti tomu, abychom se stali znalostní ekonomikou a spíše finálními producenty?

Samozřejmě to přeji všem, ale myslím si, že to není jednoduchá cesta. Kdo zná trochu svět, ví, že karty v něm jsou už rozdány. A představy politiků, že my budeme finálními producenty, jsou mylné. Aby se něco takového stalo, musel by stát napumpovat neskutečné peníze do firem, které by touto cestou šly. Vidím, kolik peněz jde v USA nebo v Německu do vybavení, do nových progresivních technologií, v Česku to není prakticky nic. Přitom moderní technologie mají násobně vyšší výkon, s jednodušší obsluhou a právě tam se získává ta přidaná hodnota, která nakonec skončí ve státní kase. Na to za těch třicet roků nepřišel ani jeden politik.

Umění přesvědčit Němce

Před nedávnem jste koupil německou společnost Stoll. Bylo náročné překonat bariéru toho, že přichází kapitál odněkud „z východu“, hraje ta národnostní rovina velkou roli?

Když máte za sebou Německo, USA nebo Švýcarsko, je to vždy úplně o něčem jiném. My nemáme to postavení, nemáme v ničem dominanci, prakticky nic nevyvážíme, akorát tak škodovky, a na ty se ve světě stejně dívají jako na výrobek Volkswagenu. Nemáme žádnou pozitivní prezentaci našich produktů, na jejichž základě by se hodnotila úroveň naší výroby. A stát nemá zájem podporovat firmy, které jinak dělají maximum pro to, aby se na tom světovém fóru prosadily.

Pokud jde o nákup firmy Stoll, v Hospodářských novinách jste to popsal tak, že „ nejdřív nás odmítli, pak se urazili a nakonec jsme je koupili“.

Už před deseti lety jsme si stanovili, že bychom chtěli mít vlastní finální produkt, a hledali jsme ten, který by nebyl v konfliktu zájmů s našimi obchodní partnery. Kdybychom koupili dejme tomu Zetor, tak máme problémy s John Deerem a dalšími. Takže jsme si našli tu cestu, že by to mohly být čelní nakladače. V té době Stoll vlastnil investiční fond, který, jak všichni víme, po určité době firmy prodává. Zjistili jsme ale, že výběrové řízení na potenciálního kupce bylo ukončeno, přesto jsme je oslovili a ptali se, proč do poptávky nezařadili nás, když jsme v oboru v Evropě určitě velký hráč. A bylo nám řečeno, že je to nenapadlo. Tedy – nenapadlo je oslovit nějakou firmu z východní Evropy. To je realita, která jenom potvrzuje to, co jsem říkal před chvíli. Půl roku jsme diskutovali, pak jsme vedení fondu pozvali do Agrostroje. Názor na firmu se změnil a začali jsme jednat. To trvalo dva roky. Pak jsme pozvali i vedení firmy Stoll a ti byli nadšeni našimi technologickými možnostmi a hlavně našimi obchodními partnery, kteří jsou ve své branži na prvním až pátém místě na světě; 98 % naší produkce jde na export.

Hrál třeba nějakou roli fakt, že jste rodinná firma? Vy sám říkáte, že jsou to firmy, které jsou obvyklé mnohem odolnější vůči negativním ekonomickým vlivům a různým krizím.

Podívejme se do světa. Přední úspěšné firmy a zaměstnavatelé i těch nejúspěšnějších ekonomikách jsou rodinné firmy. V Německu, ve Švédsku, v Rakousku… Bohužel s ohledem na naši historii je to u nás tak, že zaměstnanci byli zvyklí, že jsme si všichni rovni, a najednou Pepa, s kterým jsem chodil za holkama, je zaměstnanec a vy majitel. V Německu, v Rakousku, každý zaměstnanec, pokud je spokojený, rád z dálky pozdraví svého zaměstnavatele. V tomhle máme v Česku ještě pěkných pár kroků před sebou.

Rozhovor je textovou verzí ekonomického podcastu MakroMixér, který připravují hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš a šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan.

Podcast najdete ve všech běžných podcastových aplikacích:

 Spotify, Apple Podcasts, SoundCloud a Google Podcast.