Vesmír není jen nekonečný prostor, ale i oblast, k níž směřují politické, technologické, byznysové i vojenské plány řady zemí světa. Také Evropská unie vesmír považuje za zásadní pro další technologický rozvoj i svou bezpečnost a snaží se dojít k dohodě o využívání vesmíru. Jak v rámci EU, tak ve vztahu k třetím zemím.

O tom, že vesmír je s rozvojem technologií i bezpečností spojen v každodenním životě, svědčí třeba nedávné incidenty, kdy se dopravní letadla v oblasti Baltu potýkala s rušením satelitního signálu GPS. Pravděpodobně v důsledku aktivit Ruska.

Kromě něj má své zájmy ve vesmíru mnoho dalších zemí: Čína, Indie, USA, některé evropské státy, ale i velcí byznysoví hráči jako je Elon Musk.

Vesmíru se i proto již nyní týká řada mezinárodních dohod. Podle původních plánů měl být letos na jaře hotov i návrh evropského vesmírného zákona (European Space Law). Jisté je, že se to nestihne, zákon je stále ve stadiu příprav. „Jde o to, aby nám neujel vlak, v tomto případě spíše neuletěla raketa,“ podotýká Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.

K čemu má být evropský vesmírný zákon dobrý a co by měl řešit?

Povaha vesmírného práva je trošku specifická. Obecně platí, že abyste mohli mít právo, čili pravidla, podle kterých se lidé chovají, musíte mít někoho, kdo ta pravidla stanovuje a hlavně pak trestá a vynucuje, když se nedodržují. Tím jediným suverénním subjektem je stát. U mezinárodního práva veřejného ale není nikdo, kdo by dodržování pravidel mohl opravdu vynucovat – to platí pro vesmír, stejně jako třeba pro Antarktidu a vůbec místa, nad nimiž nikdo nemá úplnou kontrolu. Závaznost je tedy dána ochotou všech hráčů respektovat pravidla. Donedávna bylo na světě jen pár států, které měly možnost, kapacitu, schopnost a finanční prostředky na to, aby do vesmíru dokázaly něco vyslat, jenže to se v poslední době velmi rychle mění. Všichni také znají Elona Muska a jeho SpaceX a ten unikátní počet satelitů, které vyslal na běžnou dráhu. V oboru je ale i řada dalších soukromých firem plus množství státních hráčů, kteří tam dříve nebyli.

Tématu se věnuje i další díl podcastu Bruselská setba, který HlídacíPes.org připravuje spolu s Kamilem Blažkem, partnerem právní kanceláře Kinstellar. Poslechnout si jej můžete na běžných podcastových platformách a také zde:

To přirozeně vede k otázce, co Evropská unie v tomto směru chce uzákonit, když je tam vedle lidí jako je Elon Musk, Čína, Indie, Rusko a další státy, které mají také zájem o vesmír?

Je to i Japonsko, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Austrálie… Zkrátka země, které dříve na té vesmírné mapě nikdy nebyly.

O to víc mě překvapuje, že je snaha, aby vesmírný zákon vznikl na úrovni EU, když to logicky nemůže být závazné pro státy mimo unii. Jak je to tedy zamýšleno?

Odněkud se začít musí a je důležité vytvořit nějakou harmonizaci současného prostředí. Evropský vesmírný zákon nemá žít ve vzduchoprázdnu, ale vychází z toho, že řada evropských zemí už dnes sama nějak upravuje své fungování ve vesmíru – ať už se to týká vědy, výzkumu, komunikace nebo sběru informací a dat. Národní úpravy na evropské úrovni tedy existují, ale nejsou sjednocené. Je tu tedy ambice tohle právo sjednotit s ohledem na ekonomický rozvoj, ale hlavně z pohledu obrany, vojenství, bezpečnosti, ale i civilní ochrany osobních údajů a ochrany dat. Zejména možnosti vojenského zpravodajského využití vesmíru raketově rostou.

V jaké fázi ty přípravy společného evropského zákona jsou?

Na papíře je zatím idea a shoda v rámci EU, že se něco takového vytvořit má. Je tam zpoždění oproti původnímu plánu, kdy se počítalo s tím, že touto dobou na jaře už bude hotový návrh právního předpisu. Takhle daleko nejsme, ale proběhl už konzultační proces mezi zainteresovanými subjekty; jak mezi členskými státy, tak firmami a úřady jednotlivých zemí EU. Za Českou republiku se k tomu, pokud vím, vyjadřoval jenom NÚKIB (Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost, pozn. red.) a celkově těch komentářů nepřišlo mnoho. Jsme každopádně ve fázi, kdy má každý, tedy i Česká republika, možnost a šanci vznikající předpis ovlivnit tím, že k nim zaujme pozici. Tím, že si splní domácí úkoly v rámci diskuse s firmami, státními úřady či nevládními organizacemi na téma, co tedy je ta pozice České republiky a jaké máme zájmy.

Ale zatím se k tomu tedy za Česko vyjádřil pouze NÚKIB?

Ano a ne. Konzultační proces sice skončil, ale teď bude probíhat vlastní příprava předpisu v rámci evropských orgánů, primárně tedy Evropské komise a tu můžeme prostřednictvím naší státní reprezentace ovlivnit, stejně jako pak dále v Evropské radě a v parlamentu. Také si musíme říct, jestli v oblasti vesmírného práva toho máme tolik co říct – a já si myslím, že určitě máme. Ostatně v Praze sídlí EUSPA, Agentura Evropské unie pro kosmický program, což je pro Česko významný úspěch.

Co by prakticky měl ten zákon upravovat? Je to třeba vysílání a využívání satelitů, to, aby se vesmír „nezaplevelil“, nebo třeba úklid vesmírného odpadu?

Zhruba tak, ale ona samozřejmě existuje řada mezinárodních smluv – už desítky let, na úrovni OSN, které se týkají mírového využití vesmíru. K nim se nějakým způsobem připojily všechny mocnosti, ale ne všichni je pak i ratifikovali a úroveň shody je relativně nízká. Ještě před deseti dvaceti lety to nebyl tak velký problém, protože těch hráčů s vesmírnými možnostmi bylo málo, ale jejich počet rychle narůstá. I proto je důležité, aby Evropa měla jednotnou pozici a o té pozici pak jednala s ostatními velkými aktéry – s USA, s Čínou, potenciálně s Ruskem. Tak, aby vznikl závazný právní rámec a k tomu doporučující opatření ideálně na globální úrovni.

Už jste ale zmínil podobnost s právem kolem Antarktidy. Ani tam se státy nejsou schopny či ochotny dohodnout na svých nárocích či vlivu…

V tomto smyslu pravidla skutečně nejsou. Stane se, že přistanu na Měsíci, dám si tam vlajku, postavím si tam stanici a znamená to tedy co? Že je to moje? Nebo to platí jen do doby, než přijde někdo jiný, jako nějaké jiné dítě s kyblíčkem a lopatičkou a tu bábovičku, tu stanici mi nerozbije… Ale je tu snaha nějakým způsobem tohle téma přemostit. Bude taky důležité, aby v tom to chystané evropské právo bylo flexibilní, abychom byli schopni ustoupit ve chvíli, kdy to bude nutné. Protože dosáhnout globální jednoty a kompromisu bude výrazně důležitější, než prosadit jakýkoliv jednotlivý nápad, i když ho třeba považujeme za super.

V materiálech, které jsou k tématu k dispozici, je zjevné, že významnou roli tam hraje prvek bezpečnosti, obrany. Zároveň ale sama EU připouští, že je těžké odlišit to, co je určeno ve vesmíru k vojenským účelům a co k těm mírovým. Jak náročné je, z hlediska právníka, kodifikovat něco, co vlastně neumíme definovat, nebo kde neumíme odlišit, co slouží k civilním a co k vojenským účelům?

To se asi definovat úplně nedá. Řada věcí, a v případě vesmíru to bude i většina, má možnost více než dvojího použití. Ať už jde o sběr informací, dat, meteorologická a fyzická pozorování… To vše se dá použít k dobrému i k špatnému cíli. Úplně rozlišit se to nedá. Ostatně myslím, že ty vojenské instalace budou stejně stranou tohoto předpisu. Už proto, že jedním z cílů je mít evidenci satelitů, respektive zařízení, které se pohybují po oběžné dráze, aby se snížilo riziko kolizí. Ale u vojenských satelitů těžko očekávat, že budou ve veřejném registru nebo že budou dopředu hlásit pohyby a změny tras. Na to bude nepochybně nějaká bezpečnostní výjimka.

Vedle té obranné části je tu i ta technologická a byznysová. Je v tom i snaha podpořit i ekonomický rozvoj Evropské unie?

Určitě ano. Kromě toho, že se objevují prognózy, že nějaké příští války se budou odehrávat ve vesmíru, jsou i odhady, že příští Gatesové a Muskové své bohatství získají někde mimo zeměkouli. Nevíme, kdy přesně to bude, ale určitě záleží na celkové podpoře vědy, výzkumu a technologií. A jde o to, aby nám neujel vlak, v tomto případě spíše neuletěla raketa. Kromě Francie nemá Evropa samostatný funkční projekt umožňující lety do vesmíru. A vidíme, jakou cestou šly Spojené státy, které v tom ponechaly volnou ruku soukromým firmám. Kdyby se povedlo v Evropě toto odvětví liberalizovat tak, abychom přestali jenom regulovat, ale naopak otvírali dveře pro soukromé firmy, bylo by to jenom dobře.