Bezpečnostní analytik Tomáš Šmíd: Malý průvodce rusko-ukrajinským konfliktem
ANALÝZA. Ukrajina je důležitá pro sebepojetí Ruska – historické a velmocenské. Bez nadvlády nad Ukrajinou o sobě Rusko nemůže uvažovat jako o supervelmoci, a dokonce ani eurasijské velmoci. Je pouze velmocí asijskou, píše ve své analýze pro HlídacíPes.org politolog Tomáš Šmíd.
Proč je Ukrajina pro Rusko důležitá? Z řady důvodů. První důvod je vojensko-bezpečnostní, jelikož Ukrajina je západním sousedem. Ať v Rusku vládne kdokoliv a jakýkoliv režim, je nutno si říci, že starost o západní hranice je naprosto pochopitelná. Ukrajina vždycky tvořila nárazník pro hrozby ze západu a dlužno dodat, že Rusko ze Západu skutečně několikrát napadeno bylo – např. Švédy či Napoleonem. Z jihu/jihozápadu existovala osmanská hrozba a ostatně rusko-turecké války byly jedním z ne zcela nepodstatných příběhů 19. století.
Klíčová byla také díky přístupu k Černomoří, a tudíž skrze turecké úžiny k teplým mořím, jakkoliv v tomto ohledu byl ještě významnější Krym, který se stal součástí Ukrajiny až v 50. letech.
I v dobách SSSR byla Ukrajina hlavním nárazníkem pro případný vojenský útok ze západního směru, a navíc šlo o jednu z hlavním průmyslových i zemědělských základen celé bolševické říše. K tomu je třeba dodat, že to byla druhá nejlidnatější svazová republika.
Rusko se ze západu zkrátka cítí ohroženo, respektive zranitelné, a Ukrajina je (spolu s Běloruskem) jádrem těchto obav. Například svého času japonské anebo potenciálně čínské choutky na ruský Dálný Východ v sobě neměly nikdy takovou fatálnost, protože jsou podstatně dál od jádra ruského osídlení a od Moskvy. Peking je vzdálen od Moskvy autem kolem 7300 km, Kyjev ani ne 900 km. Pro Rusko jsou jeho zájmy v tomto regionu v mnoha ohledech existenční. Tak to prostě je.
Asijská „supervelmoc“
Ukrajinu a Rusko pojí velmi úzké vztahy – historické, kulturní, politické i ekonomické. Ukrajina je důležitá pro sebepojetí Ruska – historické a velmocenské. Bez nadvlády nad Ukrajinou o sobě Rusko nemůže uvažovat jako o supervelmoci, a dokonce ani eurasijské velmoci. Je pouze velmocí asijskou. Jeho mezinárodní prestiž tedy ztrátou Ukrajiny v roce 1991 dramaticky oslabila a z vojensko-strategického hlediska se stalo zranitelnější, jelikož přišlo o onen cordon sanitaire – nárazníkovou zónu.
Dokud v Kyjevě nevládla vysloveně protiruská vláda, nebyl problém tak palčivý. Potíže pro Rusko nastaly v momentě, kdy na Ukrajině začaly sílit prozápadní nálady. A pro ukrajinskou teritoriální integritu bylo vždy velmi riskantní, že štěpení „prozápadní vs. provýchodní směřování“ se poměrně dobře dělilo geograficky. Západní polovina země více tíhla k Západu a východní naopak. Ukrajina v tomto ohledu nebyla nikdy zcela jednotná, a i z řady dalších důvodů (včetně stalinské národnostní politiky vrcholící nejprve genocidou v době hladomoru a následně tzv. Velkým terorem) šlo o vnitřně ne zcela kompaktní státní útvar, což ho vždy oslabovalo. A Rusko, nota bene putinské Rusko, nehodlalo připustit, aby Ukrajina byla protirusky orientovaná, když už nemůže být přímo ruská.
První velkým otřesem z hlediska tohoto elementárního ruského zájmu byla tzv. Oranžová revoluce v roce 2004 a ještě větším pak její pokračování o 10 let později – Majdan. V reakci na takto prudké trhnutí Ukrajinou směrem na západ Kreml přistoupil jednak k anexi Krymu důležitého pro jeho černomořskou flotilu a jednak rozehrál či pomohl rozehrát separatistickou, potažmo iredentistickou válku na Donbase (byť ta měla řadu specifických vnitroukrajinských příčin, především v podobě vlivových střetů mezi různými ukrajinskými oligarchy).
Ruský zájem o Ukrajinu a dominanci nad ní je tedy z geopolitického a vojensko-strategického hlediska přirozený. To je potřeba brát jako fakt. Můžeme nesouhlasit s postupy, strategiemi, taktikami, praktickými kroky, charakterem ruského režimu, ale ten zájem je naprosto přirozený a realizoval by ho prakticky jakýkoliv ruský vládce.
Nenahraditelný Sevastopol
Z výše uvedených důvodů se Rusko vždy snažilo o politický vliv v zemi. A události Oranžové revoluce (potažmo později Majdanu), které směřovaly proti jím preferovanému prezidentskému kandidátovi Viktoru Janukovyčovi, byly velkou ranou ruským zájmům (stejně jako další tzv. barevné revoluce v Gruzii 2003, Kyrgyzstánu 2005, a vlastně i Arménii 2018).
Z geopolitického, potažmo geostrategického hlediska je nepochybně důležitý Krym. Pod správu Ukrajinské SSR jej převedl N. S. Chruščov v roce 1954, nicméně po rozpadu SSSR řada ruských nacionalistů, ale i vojenských stratégů a zahraničně-politických poradců začala požadovat návrat Krymu pod ruskou svrchovanost. Krym, hlavně přístav Sevastopol, je klíčový díky vlivu v Černomoří. Především pro vojenské námořnictvo není nahraditelný žádným podobným přístavem ve východním Černomoří na ruském pobřeží. Tam je relativně mělká voda, což je pro kotvení těžkých bitevních lodí překážka. Rusko má na Ukrajině také nemalé geoekonomické zájmy, což souvisí především s energetickými surovinami a jejich transportem. Ukrajinské produktovody byly vždy klíčové pro dodávky zemního plynu pro zákazníky ve střední a jihovýchodní Evropě. Kyjev za to samozřejmě dostával tranzitní poplatky, a to v řádech miliard dolarů. V polovině roku 2021 situaci ovšem zásadně mění projekt Nord Stream 2, který jde pod Baltem přímo do Německa, čímž význam Ukrajiny pro Rusko jako producentskou zemi výrazně klesá.
Tématu se věnoval i podcast Bezpečnostní hrozby s Tomášem Šmídem,
poslechnout si ho můžete pod odkazem
Rusko má na Ukrajině také nemálo soukmenovců. Podle sčítání z před 20 let na Ukrajině žije cca osm milionů Rusů, navíc další miliony mají v tomto ohledu ne zcela ujasněnou identitu a obrovské množství smíšených sňatků a důsledky stalinských deportací situaci činí ještě složitější. Rusko si každopádně činí nárok na to být ochráncem těchto skupin populace. V situaci, kdy navíc na Ukrajině došlo ke krokům komplikujícím pozici obecně rozšířeného ruského jazyka, došlo ještě k dalšímu prohloubení napětí. Nehledě na skutečnost, že ruštinu k běžné každodenní komunikaci používá i mnoho lidí, kteří se jinak považují za Ukrajince. Mnozí ji mají dokonce jako první jazyk. Ostatně i hustě protkané příbuzenské vztahy činí Ukrajinu v ruských očích čímsi unikátním – s žádným jiným postsovětským státem tolik příbuzenských vazeb Rusko nemá.
Nikoli nepodstatná je i historická a identitární rovina vzájemných vztahů. Kyjevská Rus je považována za první státní útvar v prostoru ruského impéria. A Kyjev má v tomto ohledu stejnou ideovou i emocionální váhu jako Moskva a St. Peterburg. Kyjevská Rus je zkrátka historickým, náboženským a kulturním základem pro východní Slovany, kteří spolu po staletí udržovali opravdu blízké styky.
Ruská snaha dostat pod svoji plnou kontrolu Ukrajinu (což nutně neznamená přímé fyzické připojení) je tedy do značné míry revanšistická. Je to snaha o revanš za dění po rozpadu SSSR, snaha stát se opět supervelmocí a získat zpět ztracenou prestiž. V tomto ohledu je ostatně celá putinská éra revanšistická, především „druhý Putin“, který se vrátil do prezidentského křesla po medvěděvovském intermezzu. Obsazení Krymu byl naprosto jasný krok a díky plné faktické suverenitě může Rusko na Krymu svoji vojenskou přítomnost posilovat velmi zásadně, což lze následně projektovat lepším přístupem nejen do Černomoří, ale i Středomoří, a to znamená i do Severní Afriky a na Blízký a Střední Východ.
Na Donbase je situace složitější, především tedy, co se budoucnosti regionu týče. Ruským cílem může být mnohem více neustálá politická nestabilita na Ukrajině způsobená zakonzervováním situace a existencí de facto států, než přímé připojení DNR a LNR. Ostatně tato skutečnost se vyjevila poměrně dobře v době deeskalace války, což zklamalo celou řadu přesvědčených velkoruských nacionalistů, kteří opravdu snili o přímém připojení tzv. Novoruska k Rusku.
Ale znovu – klíčovým cílem putinského Ruska je nikdy nedopustit, aby se Ukrajina stala protiruskou, a to v očích Kremlu zároveň znamená, že nesmí být nikdy prozápadní, natož do západních struktur přímo integrovaná. Putinovo loňské vyjádření, že „Rusové a Ukrajinci jsou jeden lid, který obývá ten samý historický a duchovní prostor“, je v tomto ohledu zcela jasné. Jde o zachování Ukrajiny pod svým vlivem, aby zůstala součástí „russkogo mira“, ruského světa, aby se neintegrovala do západních struktur, především ne do NATO. Případný relativně úspěšný posun Ukrajiny na Západ by vlastně znamenal úspěch Majdanu a inspirační potenciál barevných revolucí pro Rusko je ta největší obava Vladimira Putina, a to už právě od předchůdkyně Majdanu, od Oranžové revoluce před téměř 20 lety.
Chce Rusko invazi a chce invazi přímo Putin?
Rusko opakovaně popírá, že by plánovalo vojenskou invazi, aby prozápadnímu směřování Ukrajiny zamezilo. Nicméně důkazy o přesunech vojenských sil k ukrajinským hranicím jsou zkrátka nepopiratelné – zhruba 130 000 mužů, tanky, bojová vozidla pěchoty, raketomety a další výzbroj. K tomu je třeba dodat i přesun jednotek a raket země vzduch S-400 do Běloruska. K těm pohybům nedochází jen tak. Navíc Bělorusko sousedí s členskými zeměmi NATO – Litvou, Lotyšskem a Polskem. Rusko přesunuje i námořní síly v Azovském a Černém moři. Provádí také cvičení v Atlantiku a Pacifiku, a také s Číňany v Arabském moři. Vojenská cvičení probíhají také na jihu Ruska a na Kavkaze. To je skutečně nestandardní aktivita.
Cílem Ruska samozřejmě nemusí být použití vojenské síly přímo k boji, ale může sloužit primárně k zesílení diplomatického nátlaku. A je dost pravděpodobné, že tomu tak je, protože plnohodnotnou vysoce intenzivní válku, natož za jistých okolností přímo s NATO, Putin rozhodně nevidí a ani nemůže vidět jako ideální variantu vývoje. Diplomatický nátlak, strašení zbraněmi, omezené ozbrojené akce ve východní části Donbasu, vyvolávání atmosféry strachu různými diverzemi, to všechno je reálné, ale plnohodnotná válka, natož nějaký pochod až na Dněpr, je málo pravděpodobná. Vyloučit ji zcela nejde, ale stávající koncentrace sil u ukrajinských hranic je jednoznačně nedostatečná k tomu, aby Rusko obsadilo celou Ukrajinu. Je to dostatečné k tomu, aby obsadilo klíčové pozice, které by propojily skrze Donbas Rusko s Krymem, ale i to by bylo v případě ukrajinského odporu velmi náročné.
Foto: Profimedia
Vypuknutí velkého ozbrojeného konfliktu není skutečně v zájmu žádného ze zainteresovaných aktérů, a to ani Ruska. Byť je třeba upozornit, že autor této stati se necítí být natolik insiderem, aby znal psychologické rozpoložení Putina a jeho klíčových spolupracovníků. Rusko je ovšem nepochybně slabší aktér, což ukazuje i tím, že vydírá a vyhrožuje. To většinou v mezinárodní politice dělají ti slabí, protože vědí, že zítra budou ještě slabší, a proto chtějí zachovat status quo. A Rusko opravdu oslabuje i vojensky, a to především kvůli sankcím, které na něj mají dlouhodobě naprosto zřejmý dopad.
Osamocenou Ukrajinu by ruská armáda ještě zvládla, jakkoliv bych rozhodně nezapomínal na čečenské memento, kde i přes absolutní absenci protivzdušné obrany a vůbec těžké bojové techniky na čečenské straně vykazovala ruská armáda obrovské ztráty, a to i ve druhé válce, do níž šli Čečenci v mnohem horší kondici než do první a Rusové byli už přece jen připravenější. Ale na válku se zeměmi NATO Rusko absolutně nemá, ať si píšou proruští trollové na sociálních sítích, co chtějí.
Jak se do dějin zapíše Putin?
A hraje-li Moskva nyní tento diplomatický poker, musí kalkulovat s možností, že za jistých okolností se události mohou zřetězit natolik, že dojde k přímé konfrontaci s vojsky NATO. Jak řekl jeden můj nejmenovaný ruský kolega – kdyby se Putin rozhodl pro ozbrojený konflikt s NATO v čele s Američany, bylo by to rozhodnutí ve stylu kamikadze. Nicméně za jistých okolností nelze vyloučit, že by Putin raději dohrál svoji roli jako pomyslný politik-kamikadze, než aby skončil jako uličník zahnaný za plot strážcem švestkového sadu. Putinovi bude letos již 70 let a hraje o svůj zápis do ruských dějin. Jeho kroky jsou stále více řízeny tímto způsobem uvažování. Ostatně, že politika dostala přednost před ekonomikou, vidíme po celou éru „druhého Putina“, především pak od anexe Krymu. Tento až psychologický rozměr situace by neměl být podceňován. Putinova snaha zapsat se do ruských dějin jako ten, kdo znovu vrátil ruskému světu Ukrajinu, to může být obrovské pokušení. Navzdory mezinárodně-politickým a ekonomickým nákladům. A takový vývoj může skončit nepochybně velmi tragicky.
Na to ovšem může sázet i řada ruských činovníků mladší generace, která zoufale čeká na svoji příležitost v podobě generační výměny v nejvyšších mocenských patrech. A takový otřes v podobě zásadní vojenské prohry by byl ideální, aby se mohli zbavit putinské garnitury, která se ve své podstatě stala již gerontokracií. Jakkoliv s velkými ztrátami pro Rusko, dostali by se k moci. V Rusku, ale i v řadě dalších postsovětských zemí se nejvyšší elity neměnily prakticky od gorbačovovské, či raně jelcinské éry. Jsou tvořeny čekisty, nomenklaturními kádry a gangstery – těmito třemi sociálními vrstvami. A ty rozhodně nemají zájem na nějaké transformaci a žádné další politické či zájmové skupiny nehodlají pustit ani ke zdrojům, ani k podílu na moci.
Odstavit je lze tedy jedině násilím, případně velkým celospolečenským otřesem. A otřes v podobě vojenské porážky by totální změnu elit nejspíše přinesl. I takové, poněkud psychologizující, úvahy je třeba při přemýšlení nad tím, zda dojde k ruské invazi, brát v potaz.
Jaké mohou být ruské geostrategické vojenské cíle
V Moskvě bezesporu rozpracovali potenciální strategické i takticko-operační plány na několik variant vojenské operace a celkového vývoje, ty jsou ovšem pochopitelně tajné. I přesto jsou předmětem celé řady debat a analýz světových zahraničně-politických a vojenských expertů.
Hodně se operuje s tím, že Rusko ozbrojené síly používá pouze jako bluf, jako pomyslnou karu v diplomatickém pokeru, a stáhne je, respektive sníží jejich počet v momentě, kdy vyjednávání dopadnou z jeho úhlu pohledu uspokojivě. Otázka v této souvislosti panuje ohledně de facto států na Donbase. Není příliš pravděpodobné, že by Rusko v dohledné době souhlasilo s reintegrací DNR a LNR do Ukrajiny, nejreálnější je, že i přes snížení mezinárodního napětí bude Rusko nadále podporovat místní „opolčence“ a v případě nutnosti zde provádět různé skryté či černé operace. Není ani vyloučeno, že na území obou neuznaných států může poslat své konvenční síly pod hlavičkou „mírových sil“ a nestáhne je, dokud Kyjev neustoupí.
Plány jsou bezesporu vytvořeny na obsazení pásu území od DNR ke Krymu, tzn. celé pobřeží Azovského moře s přístavy Mariupol a Berdjansk a nejspíše i s městem Melitopol. Tento vývoj považuje autor toho textu ve střednědobém horizontu za dosti pravděpodobný, jelikož je potřeba zajistit stabilní zásobování Krymu, především pitnou vodou, které je na poloostrově velký nedostatek a různé inženýrské sítě jsou propojeny s Ukrajinou, jelikož Chruščov a jeho následovníci s rozpadem SSSR zkrátka nepočítali.
Další variantou je obsazení celého ukrajinského pobřeží, tedy nejen azovského, ale i černomořského, kdy by bylo Rusko propojeno s letitým proruským de facto státem Podněstřím a do ruských rukou by padla i jazykově převážně ruská Oděsa a logicky i Cherson. Ukrajina by tak byla zcela odříznuta od moře. Rusko by se ovšem vyhnulo velkým a riskantním bitvám o Charkov a Kyjev.
Další variantou, ke které existují s největší pravděpodobností vypracované plány, je zabrání území až po Dněpr, z čehož nevyhnutelně vyplývá i zabrání ukrajinského pobřeží. Přinejmenším azovského, ale při tak velkém nasazení vojenských sil i politického kapitálu by opět šlo nejspíše o zábor celého pobřeží až po Podněstří. Inkorporace takového území do Ruské federace by již byla velkou geopolitickou změnou a zbytek Ukrajiny by byl jen obtížně ekonomicky životaschopný. V takovém případě bychom byly svědky již skutečně velké konvenční války s obrovskými ztrátami na životech.
Vyloučena není ani méně rozsáhlá operace, která by obsadila co nejvíce území na západ od DNR a LNR a vytvořil by se jakýsi „větší Donbas“. Nicméně tato varianta by měla opět smysl pouze v případě, že by došlo k suchozemskému spojení Krymu a vlastního Ruska.
Varianta obsazení celé Ukrajiny a vytvoření nějakého Východoslovanského svazu, obdoby ruského impéria složeného s Velké Rusi, Malé Rusi a Bílé Rusi, je varianta v dohledné době opravdu nepravděpodobná. Nicméně myslet si, že nad ní kromě různých velkokoruských nacionalistů nepřemýšlí, samozřejmě v rámci svých myšlenkových paradigmat, i vojenští stratégové, by bylo naivní.
Je Rusko invaze schopno?
Přes všechny výše řečené možnosti by stálo za to si ruské přemýšlení a plány aspoň trochu zeschematizovat a podívat se na možnosti, které by přineslo rozhodnutí Ruska přistoupit k velké invazi se snahou dosáhnout Dněpru a Podněstří.
Opět – ruské vojenské plány jsou samozřejmě tajné, ale vojenští experti napříč světem mají určité pohledy na to, jak by to mohlo konkrétněji vypadat. I ukrajinská strana zveřejnila svůj pohled, jak může být invaze provedena. Kdyby se Rusko rozhodlo zaútočit přímo na Kyjev, snažilo by se jej izolovat a případně přímo okupovat vpádem ze tří směrů. Zaprvé postupem z Krymu na sever, z Běloruska na jih a od Volgoradu (potažmo Rostova, Doněcka a Bělgorodu) na západ. Kyjev by byl obklíčen a celá řekněme levobřežní Ukrajina (byť historicky to 100% tomuto pojmu neodpovídá) by byla pod kontrolou Ruska.
Ze severu na jih jde hlavně o cestu z Běloruska, samozřejmě za předpokladu, že by dal Lukašenko zelenou, a jednotky by postupovaly od Mazyru přes Korosten a napadly by Kyjev vlastně od západu/severozápadu. Druhou větví postupu ze severu by byl směr od Nových Jurkoviči v Brjanské oblasti, které leží prakticky na ukrajinské hranici a poblíž rusko-ukrajinsko-běloruského trojmezí. Vojska by postupovala na Kyjev přes Černihiv. Třetí větví severní fronty by byl postup od ruského Trojebortnoje přes ukrajinské Kolotop a Nižyn. Opět na Kyjev.
Východní fronta, nebo též Centrální směr, kdy by vojska postupovala na západ, má také tři větve. První od Bělgorodu, byť ten lze částečně subsumovat i pod severní směr, by směřoval na Charkov a Poltavu až po Kremenčuk na březích Dněpru. Druhá větev by směřovala od Doněcka, respektive skrze něj na Záporoží, případně i na Dnipro, čili by tato větev mohla být rozvinuta na dva podsměry. A třetím směrem by byl postup vedoucí od Rostova (případně už od Volgogradu) směrem na Mariupol a Berdjansk a Melitopol. Čili podél azovského pobřeží. Tím by došlo k pozemnímu spojení Ruska s Krymem.
Jižní fronta by postupovala na sever z Krymu, a to dvěma směry. Jeden opět na Melitopol, kde by se jižní a východní fronta setkaly. Druhý směr by postupoval na Cherson, tzn. více na severozápad od Krymu a směrem k Podněstří. Jižní fronta by bylo pro Rusko nejnáročnější z logistického hlediska. Podél Azovského moře není dostatek železničního spojení žádoucím směrem.
Nicméně je třeba zmínit, že zde existuje několik strategických problémů. První je nepochybně logistický. Manévry a boj vedený ve vysoké intenzitě by vyžadovaly zásobování, a to tedy ze tří velkých směrů na poměrně dlouhé vzdálenosti. Zpočátku by bylo nutno zajistit zásobování především palivem a mazivy. Jakmile by se dosáhlo Kyjeva, boje by se zintenzivnily a pohyb a manévrování snížil. A v takové situaci by se logicky zvýšila potřeba munice. A jakákoliv nekoordinovanost, výpadky a další problémy, jejichž riziko by bylo tím vyšší, čím úpornější by byl ukrajinský odpor, by ruské válečné úsilí hodně komplikovaly.
Dále je třeba zmínit, že válku vedenou na třech frontách by vedly nevyzkoušené jednotky. Od 2. světové války Rusko nevedlo takový typ konvenční manévrové války, a ani žádný z jeho velitelů nemá s válkou vedenou mnoha divizemi zkušenosti, jakkoliv jsou to velitelé nepochybně patřičně vzdělaní. Čečenské války měly jiný charakter, Afghánistán také nebyl příkladem manévrového válečnictví o mnoha divizích. Navíc to jsou už starší příběhy. V Afghánistánu současní nevyšší velitelé sloužili maximálně na poddůstojnických postech nebo tam často nesloužili vůbec. Náčelník generálního štábu Gerasimov měl první válečnou zkušenost až z druhé čečenské války, velitel západního vojenského okruhu Alexandr Žuravljov až z intervence v Sýrii. Velitel Černomořské flotily Admirál Igor Osipov je zcela bez válečných zkušeností, není mu ještě 50 let, nezažil reálně už ani službu v sovětské armádě. A manévrové válečnictví vyžaduje velmi zkušené velitele schopné strategického uvažování. A jak známo, výborný taktik nemusí být vůbec dobrý stratég. Tím spíše, když má pod palbou nezkušené jednotky.
Také je potřeba brát v potaz, že válka, hlavně rozsáhlejší, by pro Rusko byla ekonomicky velmi zatěžující. I proto, že by se bezesporu ještě více omezily styky se Západem, pravděpodobně by došlo k přitvrzení sankcí a ruské hospodářství rozhodně nepatří k nejsilnějším, nejvýkonnějším a nejsoběstačnějším. Spíše naopak. Ostatně jedním z dějinných traumat Ruska je skutečnost, že se sice prakticky vždy jednalo o velmoc vojenskou, ale hospodářskou velmocí nebylo nikdy.
Závěrem: Spouštěčem může být takřka cokoli
Pokud toto opravdu berou v Kremlu vážně, znamená to, že Kreml hraje opravdu diplomatický poker se snahou stupňováním svých požadavků a napětí dosáhnout toho, aby se Ukrajina nevymanila z ruského vlivu. Sázet může i na vnitropolitický rozkol na Ukrajině a posílení proruských kruhů. Zde je ale problém, že za posledních osm let od anexe Krymu proruské nálady v ukrajinské populaci hodně poklesly. A to i mezi těmi, kteří by v roce 2014 Putina klidně uvítali až v Kyjevě. Společenské nálady se skutečně hodně změnily.
Dále musí Rusko chtě nechtě kalkulovat s Američany. Ti tam sice svoje jednotky podle autorova názory nepošlou, ale kdyby hypoteticky ano (a řetězec bezpečnostních dilemat a miskalkulací k tomu teoreticky dospět může), tak na to Rusko absolutně není připraveno. Americká armáda je bojově zkušenější, mnohem lépe připravená a její letecká a raketová síla je obrovská. Dost na to, aby vše, co Rusko potřebuje k velkým manévrovým operacím, zásadně oslabila. Jak obrněnou techniku, tak logistické zabezpečení. Ať je to ve skutečnosti jakkoli, Rusko musí USA prostě do svých válečných kalkulací zahrnout. Včetně možnosti americké intervence přímo na Ukrajině. A USA ji vysloveně zcela nevyloučily. Ostatně přesuny sil NATO na východní křídlo jsou jednoznačné a také pochopitelné.
Aktéři v takových případech již jednají podle klasické logiky bezpečnostního dilematu. Klíčoví aktéři vůči sobě pociťují nejistotu, nedůvěru a vzájemné obavy a na každé opatření jedné strany ta druhá reaguje protiopatřeními. A dochází-li ke krokům, jako je posilování vojenských kapacit a jejich přesuny, situace se stává velmi nebezpečnou a výbušnou a k eskalaci násilí pak často stačí relativně drobné incidenty. Vzpomeňme na dění před první světovou válkou.
Tady je to velké riziko pro mezinárodní bezpečnost. Spouštěčem může být ve stále více vybičované atmosféře téměř cokoliv. Jedna sabotáž, intenzivnější přestřelka na frontové linii na Donbase či v Luhanské oblasti, komunikační nedorozumění při linii velení či vzájemné vnitřní spory, ať na té či oné straně. A to hovořím o situaci, kdy onen spouštěč bude ze strany nejvyššího vedení spíše nezamýšlený.
Pokud dojde k jasnému politickému rozhodnutí například v Kremlu, že má být invaze opravdu vědomě zahájena, najde se téměř jakýkoliv spouštěč. Autor podporuje diplomatické řešení, nicméně akceptoval-li by Západ kremelské požadavky na navrácení statu quo do roku 1997, může celé NATO rovnou rozpustit. Je ovšem nepravděpodobné, že to Západ udělá, jakkoliv takové Německo, ale i Francie, jsou naladěny mnohem kompromisněji než angolsaské křídlo či třeba Polsko. Je ale samozřejmě dost možné, že Západ nakonec obětuje Ukrajinu v tom smyslu, že fakticky na její integraci do západních struktur rezignuje. A je ostatně i na uvážení Kyjeva, zda může dlouhodobě koexistovat vedle nepřátelsky naladěného vojensky mocného jaderného souseda. To je prostě geopolitická realita, jakkoliv se nám takové tvrzení může zdát až příliš cynické.
Tomáš Šmíd je politolog a bezpečnostní analytik. Kmenově působí na VŠ AMBIS v Praze a Brně a přednáší též na Historickém ústavu Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Rozhodněte o přesunu sochy okupanta. Místostarosta je brzda, vyzývá iniciativa
Jan Horník: Putin neustoupí. Nás čeká moment pravdy
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
61 komentářů
Ukrajina je ve válce s Ruskem osmý rok a teprve teď se někteří „politici“ probírají z dřímot!!
Máte to ve špatném pořadí, Ukrajina není ve válce s Ruskem, ale Rusko chce za každou cenu dostat Ukrajinu na kolena. Poté co rozstřílela a rozbila z děl, raket a minometů průmyslový Donbas a obsadilo zelenými mužíky Krym, tak se Putinovi zdá málo a chce zabrat ukrajinskou obilnici na úrodné černozemi, aby Ukrajinu dohnal k hladomoru- stejně jako ruští bolševici ve 30.letech minulého století. A je fakt, že když už vstoupí ze všech stran na Ukrajinu, tak to vezmou z jedné vody načisto. Rusové byli vždycky dobyvačný národ a nadarmo se neříkalo- Co Rus zachvátí, v životě nenavrátí.
je to tak…ale my mame velke stesti, ze u nas uz rusky vojak neni a v dohledne dobe urcite nebude, coz je moc dobre a musime si toho vazit, co by za to dnes vetsina ukrajincu dala…putin je agresor a valecny zakomplexovany stvac a boji se mozna i o zivot, dobre vi, co by ho cekalo, kdyby se rusove krmeni jeho vylhanou propagandou probrali a svrhli ho..zatim to moc bohuzel nehrozi, ale co neni dnes, muze byt zitra…
Myslíš jak zaútočil na Irák a pak tam nic nenašel,akorát tam byli tisíce civilistů mrtvích
Ale našli,zjisti si pravdu
pro Kingi :
no ale v Associated Press to nebylo napsáno a ten slavný „nález nenález“ nikdo z White House v tiskovce slavně neukazoval a to až dosud…Čili spíše blouffe…
Ale Asád si aspoň mohl otrávit své lidi iráckým plynem.
V roce 1968 obsazovalo ČSSR 500 tisíc vojáků. A to se nepředpokládal odpor!
Takže nějakých cca 150 tisíc vojáků, které má údajně Rusko u hranic s Ukrajinou by stačilo tak na zahnání Ukrajinců útočících na Donbas. I když i v tomto případě by podle mne k pozemní invazi nedošlo. Útočící ukrajinskou armádu by rozprášily a zahnaly zpět ruské rakety a letectvo. Viz. válka v Sýrii, kde na povstalce stačilo nasazení cca 36 letadel – cca 1% ruského letectva. Tady by mohli použít mnohonásobně silnější vzdušnou sílu, proti které nemá Ukrajina obranu….zkrátka ani by nepoznali, odkud to na ně padá…..
Ona je otázka kolik těch vojáků potřebují. ČSSR mělo na dnešní poměry obrovskou armádu a vybavení v podstatě stejné jako Sověti. Dneska se k invazím nepoužívá tak velké množství množství vojáku, důležitá je technická převaha.
Myslíte, že Ukrajina je proti letectvu bezbranná? Ono Ukrajinci vyvíjeli poměrně hodně raketové systémy, ale v jaké fázi použitelnosti jsou je těžko říct.
Ano jak pisete, a to se nepredpokladal odpor.Presneji receno tenkrat si Rusove na zacatku te invaze zajistili ze nasi vojaci zustanou v kasarnach a branit nebudou. Obavam se ze zaridit si neco podobneho alespon pro vychod Ukrajiny neni tak nemozne.
Slované se budou zabíjet a západ s Amerikou na tom vydělávat v zbrojení tvrdě na to doplatí střední Europa.
Souhlas
Pláčeš na špatném hrobě. Tohle sdělení musíš poslat covidovému strašpytlovi puťkovi, který vyvolává krize.
Rusko dělá všechno možné aby bylo Ukrajinou nenáviděné. Na rozdíl od líných rusů se ukrajinci naučili pracovat kdežto rusové se dál živí jenom zločinem. Jejich nadutost a zákeřnost stojí za jejich úpadkem a ani plyn a ropa je nezachrání.
… a co by Rusko z „obsazení“ Ukrajiny mělo ? Ukrajina je v podstatě zkrachovalý stát a to už možná skoro 30 let.. Kdy jsem začali přicházet jejich lidé, no ? Když uvedu, že to určitě je víc jak 25 let, tak možná budu mít pravdu… Pro Ukrajinu jako takovou je to tragedie, která nemá brzké řešení… Když tehdy Janukovyč nepodepsal přístupové protokoly k EU, tak jedním z důvodů bylo to, že musí „zastavit“ státní subvence k plynu a ropě.. A ten plyn by se musel 6x zdražit, ale pak by „nastoupila adresná pomoc “ k jednotlivým občanům – něco jako u nás teď „energetická adresnost“… A tak začínají „hrátky s chudobou“ ( u nás skoro s „Jurečkou“)…
Ty asi budeš nějaký Pepa z Depa a vůbec neznáš mapu, když se ptáš co by z toho Rusko mělo, kdyby obsadilo Ukrajinu. Rusové by naopak zabili jednou ranou několik much. Za první by posunuli hranice svého státu až do jádra východní Evropy. Sousedili by od Severu k Jihu s Polskem, Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem, Bulharskem. Tím, že by obsadili Ukrajinu by se dostali suchou nohou na Krym a do Černého moře by nepustili lodě žádných zemí které mají východní hranici u Černého moře. Za další by byli pečení a vaření ve Středozemním moři, které brázdí přes Sýrii už v dnešní době. Píšeš něco o zkrachovalé Ukrajině, ale na Ukrajině je i dnes vyšší životní úroveň obyčejných občanů. Sám Putin ve svém projevu se podivoval nad tím, že v 50% obcí nemají žádnou občanskou vybavenost jako je například elektřina, nezávadná pitná voda, nevedou do nich asfaltové cesty. Když se k tomu přičte ještě ten problém, že Sibiř začíná rozmrzat a není žádné město na Sibiři, kde by se nezačínaly postupně propadat činžáky do rozmrzlého permafrostu. A to je jenom počátek- až se z toho rozmrzlého permafrostu začne uvolňovat metan a kysličník uhličitý, pak to nebude už obyvatelné a proto se Rusové tlačí do Evropy.
… no mapu znam velice dobře… Stále ale nedokážu pochopit proč by Rusko mělo mít zájem na zkrachovalé Ukrajině. Za bývalého SSSR neslo „hlavní zátěž“ celého svazu Rusko – to také po osamostatnění všech zaplatilo veškeré závazky bývalých svazových republik všem věřitelům… Čili každá nová republika vstupovala s čistým štítem… Ukrajina se do stavu v jakém je dostala sama, odcházejí jí mraky lidí dělat naprosto podřadné práce za almužny v jiných „demo“ státech (mají-li to štěstí, že je neokradou jejich vlastní bossové-mafiáni – jak mi říkala jedna známá uklízečka z Ukrajiny). Putinovi dalo spoustu práce dát po Jelcinovi ten jeho „chaos“ (a to je ještě mírný výraz) alespoň trochu do pořádku, a Ukrajina k tomu ještě zdaleka nedospěla… My tady u nás můžeme být rádi, že tam je to zatím tak, protože tu práci ti Ukrajinci tady udělají…
Tak to vysvětli prezidentovi zkrachovalého rusácka puťkovi, že na Ukrajině nemá co dělat, josef. Prozatím se tvou radou nehodlá řídit. Mimochodem tvoje fantasmagorie kdo jakou nesl zátěž, jsou pro smích. Stav v jakém je rusácko a Ukrajina je důsledek 70 let russovětského hraní si na vojáčky a centrálně řízené bordelu, a následně zlodějin rusáckých oligarchů, naposledy v čele s puťkou.
zkusim odpovedet na zasadni otazku, co by rusko z obsazeni ukrajiny melo. tak predevsim to mozna neni ani hlavni cil ruska, to my nevime jiste, ale jednim z cilu putinovskeho ruska je naprosto nepochybne to, aby se ukrajina vice nepriblizovala k integraci do EU struktur nebo dokonce do NATO, to putin nechce pripustit za zadnou cenu, mozna i cenu valky. a tak dela bordel na Donbase, kde by bez jeho podpory separatisti uz davno skoncili, anekotval krym a narusil uz davno suverenitu ukrajiny, on ji povazuje za „svoje uzemi“ a nechce na tom nic menit prestoze uz je jasne, ze vetsina ukrajincu si preje neco jineho a timto tyto nalady na ukrajine jeste posilil. putin se obava, ze pokud by se ukrajina vydala timto smerem, tak se ji brzy zacne ekonomicky darit lepe nez rusku a to uz by bylo ohrozeni jeho samotneho, protoze to by se rusove dozvedeli a mohlo by to nakonec smest i putina, takze takhle nejak to je ale co nakonec opravdu udela stale vice nevypocitatelny a sileny putin, to nevi nikdo, uz se ho totiz zacinaji obavat i „jemu sprizneni rusti oligarchove“, protoze ti si valku nepreji, to by je velmi poskodilo
Tedy, že se pletete v obou věcech, i když spolu souvisí.
Za prvé, Rusko vůbec nerozstřílelo a nerozbilo z děl, raket a minometů průmyslový Donbas , na Donbase se vede interní válka, kde bojují jedni Ukrajinci proti druhým Ukrajincům (rozuměno občané Ukrajiny na obou obou stranách). Jestli máte na mysli ty původní zelené mužíky, kteří destabilizovali východ Ukrajiny v době po Majdanu, tak tahle etapa války už je dávno pryč protože ti s sebou určitě děla, rakety ani minomety netahali. Ostatně i Krym byl tak destabilizovaný, že když se tam vylodili skuteční ruští vojáci, tak už jim nikdo z ukrajinské armády vojensky nebránil.. Ani aspoň tak jako na tom Donbase..
Peprh, ty budeš dobře krmený ruskou propagandou. Kdyby proti Ukrajině bojovali v interní válce jedni Ukrajinci ruské národnosti proti ukrajinské armádě, pak by tato 5. kolona s ručními zbraněmi toho moc nesvedla. Od samého počátku té války na východní Ukrajině je na ruské straně hranice stálá vojenská posádka ruské armády na pozemní základně, kde se čas od času vymění vojáci, ale vojenské vozidla a zbraně tam mají do dneška. Lidé jako ty jsou ochotní uvěřit Putinovi i jeho tvrzení, že Kreml nemá nic společného s tzv. Braunovou armádou, prý je to soukromá armáda, kterou pozvali do Sýrie a nově do Mali.
Chápete Vy vůbec občanská válka? To prostě není pár maníků s ručními zbraněmi. Mrkněte se třeba na tu ve Španělsku co dokázal Franco.
Ale jestli Vám jde o to, že povstalci na východě Ukrajiny mají i těžší zbraně, tak to že jim je dodávají potají Rusové nepopírám, stejně jako že Ukrajině je dodává Západ. To je prostě součást občanské války. Bohužel, o to je to horší..
Na Krymu se ruští vojáci nevylodili,byly tam na pronajaté vojenské základně.Kdyyby se ruská armáda nezapojila do bojů na Donbase,tak by takzvaný proruští povstalci dávno prohráli,a přesto,že je rusko vyzbrojovalo.Neplácej lži a nesmysli,soudruhu.
To asi bylo už od Napoleona a pokračovalo to 1. svět. a za Hitlera.
Jen znalosti dějepisu chybi , co?
Ano, chybí ti znalosti dějepisu. Například to, jak se třeba Alexandr I. ocitl u Slavkova, nebo proč nedodržoval kontinentální blokádu, i když se k tomu v mírové smlouvě s Napoleonem zavázal. Nebo například to, že další ruský car Mikuláš II zaútočil v roce 1914 na Rakousko-Uhersko a nikoli naopak. Případně proč se masový vrah stalin paktoval s hitlerem, rozdělil si s ním Evropu a následně ruskou společnou a nerozdílnou rozpoutali druhou světovou válku.
Březinski prohlásil, že Rusko bez Ukrajiny je dost směšná zem. Teď se konečně doneslo k Putinovi a tomu se zatmělo před očima. Rusákům může pomoci jenom náhlá srdeční příhoda.
Válka mezi dvěma státy nemá žádné pořadí i když agresor je jenom jeden.
Pan autor vynechal jednu zvláště závažnou věc. Nejen Krym bolševický vůdce Chruščov, ale před ním Stalin připojil Novorusko, Donbas a další k tehdy bolševiky vymyšlené Ukrajině ( stačí se podívat jakou daleko menší a reálnou „svobodnou“ Ukrajinu měl na mysli Bandera se svou nacionalistickou sebrankou) aniž se obyvatel kdokoliv ptal jestli chtějí nebo nechtějí. Zajímavé, že v Kyjevě dnes vykřikují o zločinnosti bolševické éry, o nápravě komunistických křivd, ale jak se zdá, jen některých. To , co se jim hodí blahosklonně přecházejí a vracet a napravovat nechtějí a ani oni se místního obyvatelstva nehodlají ptát na jeho názor a přání. Nejraději by tam bačovali stále a navíc nutili místní obyvatelstvo mluvit tou podivnou hantýrkou ruštiny , polštiny a jen Bůh ví čeho ještě, které říkají Ukrajinština a mluví se jí víceméně jen v západních částech dnešní Ukrajiny (viz Bandervův vysněný stát). A to je jádro problému, že se přehlíží mínění milionů lidí a zadělává se na letitý problém ….
Rusko je ve válce s Ukrajinou,a hybridně s Evropou,spinkej dál
… no já jsem si myslel, že válka začne až pozítří (když to tedy hlásí z USA)..? To už tedy Rusko zřejmě dávno překročilo Rubikon, že ale nikdo z demosvěta netroubí na poplach, to je tedy také divné. Zrovna dnes jsem četl, že Biden prohlásil, že „ani centimetr území Ukrajiny nebude okupován (no možná tedy to jsou jen milimetry a neporušuje to Bidenovo prohlášení – jsou zřejmě velmi přesní….). A hybridní hrozby ? No to u nás rozhodně není, protože velitelkou této kontraskupiny je paní Romancovová a jí pomáhají Pavlové Fischer a Žáček. Tady jim hybridní pšenka nepokvete…
Já si myslím, že náš samozvaný bezpečnostní analytyk už má vyfasoanou velkou polní, aby mohl včas zasáhnout.
(první emigruje, kdyby se něco stalo)
Ospravedlnění agrese tímto způsobem je možné pouze u méně vyspělých zemí. Pro většinu států světa dnes nejsou geografické pozice nebo výdobytky racionálni politické téma. Západ se snažil s Ruskem před Ukrajinou prokazatelně zbližovat, bylo mnoho společných vojenských akcí a cvičení, ale z pohledu nikdy nekončícího vládce, kterého začalo naplňovat pouze boj o sebezáchovu v na životu nebezpečné oligarchické společnosti, je teď mír nemožný.
„klíčovým cílem putinského Ruska je nikdy nedopustit, aby se Ukrajina stala protiruskou, a to v očích Kremlu zároveň znamená, že nesmí být nikdy prozápadní“ Pokud je to skutečně tak, tak puťka pohnojil na co sáhl. Z Ukrajiny, která před rokem 2014 chtěla JEN spolupracovat s EU a vztah obyvatel k Rusku byl většinově neutrální svou zločineckou agresí udělal zemi, která se USILUJE o členství v NATO a vztah obyvatel k Rusku je většinově negativní. Nejde o to, zda je to TEĎ reálné nebo ne. Jde o názorový vývoj. Zároveň tato agrese způsobila to, že Finsko a Švédsko se začaly posouvat směrem ke vstupu do NATO, i když před pár lety by je to ještě ani nenapadlo. Ve zkratce místo jedné země se zájmem o EU má puťka tři země se zájmem o NATO.
No je možné, že si myslel, že když osadí Krym a bude chvíli válčit na Donbase, tak se Ukrajina složí a za pár let bídy se ráda vrátí k Rusku. Bylo to už víckrát, proto byly na Ukrajině barevné revoluce dvě. Po první se vrátil proruský režim. Taky si myslím, že věřil, že západ na to za pár let zapomene.
Jenže západ nezapomněl a drží dál sankce. EU a Amíci nacpali do Ukrajiny spoustu peněz a kupodivu i myšlení ukrajinců se přehupuje k západu. Jestli navždycky je záhadou.
Z dnešního pohledu si myslím, že pro Rusko by bylo výhodnější nechat Majdan proplout a pak intervenovat politicky.
Dneska ať Rusko udělá cokoliv, tak nemůže vyhrát. Podle mě, když na Ukrajinu dneska nevlítne, tak za pár let budou mít Ukrajinci takovou armádu, že bude velice nebezpečné s ní Válčit. Nebo na ní vlítne, Ukrajina bude navždycky rozsypaná na padrť, protože Putin na to jí dát dohromady peníze mít nikdy nebude, ale to mu bude jedno. Lidi nějak chtít budou žít a tak si v marasmu budou přežívat a za třicet let jim to bude připadat jako norma.
Pokud by západ opravdu postupoval tvrdě, tak to bude fatální i pro Rusko. Trěba dcera Lavrova studovala NY a dát stopku lidem kolem Putina by je hodně bolelo. Obyčejní Rusové si zvyknou. Rádi trpí za vlast.
… no na Ukrajině byly dvě „barevné revoluce“, ale ta první byla s „Juščenkem“, který rozhodně nebyl proruský, protože třeba rehabilitoval Stěpana Banderu – a k tomu tzv.svět mlčel… No a druhá revoluce už byla s významným přispěním tzv.západu ( a to včetně nás). Začátek nepokojů byl na podzim 2013, když Janukovyč nepodepsal tzv.přístupové dohody k EU, které mj. určovaly=nařizovaly, že se nesmí subvencovat cena plynu pro domácnosti – to by tehdy znamenalo, že ta cena se zvedne až 6x (měly se ale k tomu vytvořit takovéty „občanské žebračenky“, které by demokraticky určily, že se může žádat stát o podporu… – něco jako nyní u nás k energiím…). Pak někdy v únoru 2014 souhlasil Janukovyč s dohodou tří ministrů EU (Polsko, Francie, Německo), že se změní prezidentský systém na parlamentní a že budou předčasné nové volby jak prezidentské tak i parlamentní… No to ale po přednesu tohoto usnesení na Majdanu Vitalijem Kličkem (starostou Kyjeva), tak to Majdan „rozhodnutím lidového vůdce“ těchto protestů Andrijem Parubijem ml. kategoricky zavrhl s tím, že tedy „na Majdanu se 5 měsíců neprotestovalo, aby to následně mělo takto skončit dohodou…“ A tím to bylo už „vymalováno“ do budoucna… Evropské a světové demokracie k tomu mlčely a žádné sankce „majdanu“ nevyměřily … Ukrajina (tedy někteří) si vybrala puč a má se to tedy brát jako status quo a ze státníků a politiků otevřeně o puči mluví bohužel jen snad prezident Chorvatska..
Nechápu, proč v proběhlých střetech nikdo z vedoucích politiků jasně neřekl, že příslušníci neznámých ozbrojených seskupení, bez označení příslušnosti a hodností (zelení mužíci obecně) působící ozbrojené akce budou považováni za bandity a bude s nimi takto nakládáno (zabít a nechat ležet – rozhodně nebrat zajatce déle než k výslechu) s použitím veškeré síly dotčeného státu. Takto se podařilo vymýtit pirátství a na otevřeném moři to tak funguje i dnes.
Jenomže, ono to tak už dneska nefunguje. Podle moderního právního řádu se dneska ani banditi hned nestřílí ale jsou vyšetřování , postaví se před soud,a i kdyby je pak odsoudili (není jisté) je pak čeká tak fešácký kriminál, že by to pro někoho mohlo znít i jako odměna.
Předchozí komentáře mají svoji pravdu, hlavně jsou slušné, orientované, poctivé i věrohodné.
Dovoluji si přidat také svůj názor:
Bezpečnostní analytik Tomáš Šmíd je opravdu znalý veškerých poměrů v dotčených oblastech, nejen ve vojenskohistorických ale i minulých převratových událostech 2004, 2014 až po dnešek – hlavně na tzv.Kyjevské Rusi. Stejně tak popíše zájem ruskosovětského superoligarchy o černomořské či středozemní pobřeží jako o atraktivní „oplocení“ Ukrajiny. Velmi znale se také věnuje osobnostním pohnutkám čingistánského vládce na Rusi.
Analyticky fundovaný je popis možných alterntiv vojenských zásahů, vč. připomínky rozličných náhod či úradků, které mohou i nechtěně nastat obdobně jako u I. či II. světové války.
Autorův text by měl sloužit všem našim politikům k solidnímu vhledu do problematiky obecného rozdílu západního a východního vůdcovského myšlení.
Uvedená „Bezpečnostní hrozba“ Tomáše Šmída by měla být přeložena alespoň do němčiny
a předána současné politické špičce v Německu; nemluvě o stejné potřebě pro všechny ostatní postkomunistické země.
Souhlasím s Vámi, Šmídova analýza je vysoce profesionální, nic lepšího jsem v poslední době k tomuto tématu nečetla.
Má pravdu Tomáš je to odborník, ovšem doposud jsem nepochopil, že nejsilnější armáda a nejlépe vyzbrojená na světě, nejsilnější obranný pakt NATO z Evropy 300 tisíc moderně vyzbrojených a vycvičených Afgánských vojáků a proti 60 tisíc zahalených s turbanem na hlavě a kalašnikovem přes záda mužíků si poradilo s protivníkem.
To musíš do historie,velmi blízké,SSSR dostal v Afganistánu daleko víc na prdel,než USA.Už chápeš,rudý noku?
… no nevím jestli dostal víc na prdel, když domů tehdy odjížděl s fanfárami za blízké hranice… No ale teď v tom Afghanistánu muselo najednou utéct až 60 států, kteří tam konaly dobro – to sice neskončilo dobře pro ně, ale mají evakuační zkušenosti… To ten SSSR měl tu výhodu, že tam byl sám a nemusel tedy čekat na povolení o odletu i s tlumočníky… Tehdy stačilo přejet jedno oudolíčko a byl doma…
Když ono to tak vlastně je, ale asi je nutné dodat dvě informace
1) Ona „..Asijská „supervelmoc““ historicky byla a je světovou velmocí. Ovšem je to právě ona , kdož v 90.letech utrpěla největší ztráty vlivu. Jak ztrátou kontroly nad satelity ve střední Evropě, tak rozpadem SSSR se její vliv zmenšil na rozlohu (přibližně) po potupné kapitulaci s velkými ztrátami, sjednané v brestl-litevské smlouvě s Německem v březnu 1918. Takže – a s ohledem na to, že to stále světová velmoc je, se realisticky řečeno, pod silným Putinem (a po něm třeba příjdou další) do vysoké geopolitiky. Různými prostředky. Je to tak…
2) Ovšem za druhé, při pohledu na Ukrajinu, je nutné si přiznat, co v článku krátce zmíněno – skutečně v jejích východních oblastech žijí silné menšiny prorusky orientovaných občanů, a už asi 6 let tam zuří tvrdá občanská válka, kterou se Ukrajina snaží po těch 6 let vojensky potlačit. Takže – nějaké řešení už i jen v tomto přijít musí. Diplomatické (ovšem s kompromisem i na straně Kyjeva), nebo jiné..
3) A pokud se podíváme na analogii s námi, tak se podívejme na naší situaci v letech 1990-1993 – kdy nacionalistické Slovensko požadovalo vlastní samostatnost. Že bych se zeptal, bránili jsme mu v tom, poslali jsme snad na Slovensko české divize, aby tam bojovaly 6 let s místními vzbouřenci? Požadovali jsme snad pro tuto občanskou válku na Západě pomoc, peníze, poradce, zbraně, munici,…?
Jářku jasně že ne, slušně jsme se rozdělili, i když jsme tím ztratili zhruba třetinu obyvatel i území. Chybí nám to snad dneska??
Co tu meleš o tom, že na Ukrajině je silná menšina prorusky orientovaných ukrajinských občanů. Na Ukrajině je 12% občanů ruské národnosti a minimálně polovina z nich nechce aby ty zabrané regiony přešly pod Rusko, protože pokud se tak stane, dostanou se tito Rusové ještě do většího srabu. Na zabraném Krymu klesla kvalita života a celkově životní úroveň. Celá ta válka byla plánovaná tak, aby Rusko dovedlo Ukrajinu do neřešitelné situace, proto trvá tak dlouho. Kdyby se Rusové chtěli zachovat ke svému slovanskému bratru na Ukrajině, tak by je nechali na pokoji. V Rusku je takové přísloví- Soused je na tom hůře než já, zdechla mu koza, já kozu nemám.
Já bezpečnostní analytik nejsem ale je mi jasné, že Německo potřebuje Rusko a Rusko zase Německo. Ale nepotřebují aby se jim do toho pletlo NATO tedy USA. Ukrajina potřebuje jen dokonalé zbraně, jako každý kdo se chce bránit přesile. jako Izrael.
Velmi kvalitní článek a je vidět, že autor má nejenom obsáhlé znalosti, ale také bystrý úsudek. Osobně si myslím, že Putin rozehrál svoji životní hru a počítá s dvěma scénáři vývoje. První je, že se Ukrajina i západ skutečně zaleknou reálné hrozby a Rusku v mnoha směrech ustoupí. A ta druhá je, že když neustoupí, tak Putin tu hru dohraje po svém. V jednom bodě se s autorem rozcházím. Můj názor je ten, že ukrajinská armáda, přes mohutné proklamace, na tom je velmi špatně a ta ruská ji prostě převálcuje, byla by to naprosto jednoznačná záležitost. Za 2-3 dny by byly ruské taky v Kyjevě… Pak Ukrajina podepíše vše, co jí Putin předloží… Uzná ztrátu Krymu, široká autonomie východu, zaručení „neutrality“… a přesně tam to dle mého směřuje…
A co varianta preventivního (zastrašujícího) jaderného úderu po vzoru USA ze srpna 1945? Myslíte, že o tom Putin vůbec neuvažuje?
Tím se ale dostáváme k té zásadní otázce čeho by chtěl vlastně Putin dosáhnout, Pokud by chtěl Ukrajinu okupovat a připojit k Rusku, tak potom by takové radioaktivní spáleniště ve vlastním státu byl sakra problém.
Takže shrneme – li to, je nejrealističtější „finlandizace“ Ukrajiny, za kteroužto prognózu byl po Majdanu prezident Zeman značen za Putinova agenta . . . .
– každá pravda má tři fáze. Nejprve je vysmívána, pak rezolutně popírána a nakonec přijata, jako samozřejmost . . . .
Ta vaše „pravda“ Vlado 1 se dále než do té první fáze nedostala a nejspíše se ani dál nedostane. Naštěstí.
Tak tomu říkám analýza situace. Většina toho, co čtu a slyším od politiků, je něco jako vymývání mého mozku. Ale analýza Tomáše Šmída je pro mne to, co mi scházelo a co jsem potřeboval.
Z Kyjeva prchal v r. 1918 i TGMa a naše legie po BL miru. Plk Svoboda se probojoval s brigádu jako první do Kyjeva, opomíjené. Vr, 1968 bylo velení při obsazeni ČSSR v Kyjevu. Podnik kde jsem pracoval dodaval velké investiční celky do Zdanova nyní Mariupol, nedobitne pohledávky, prodány obskurní firmám atd. Jeden náš obchodník tam zahynul za podivných okolností. Prohlašovat se ke spojenectví s Ukrajinou je hazard, jako tomu bylo vždy v minulosti
A co s tím budete dělat?
Co tu meleš o tom, že na Ukrajině je silná menšina prorusky orientovaných ukrajinských občanů. Na Ukrajině je 12% občanů ruské národnosti a minimálně polovina z nich nechce aby ty zabrané regiony přešly pod Rusko, protože pokud se tak stane, dostanou se tito Rusové ještě do většího srabu. Na zabraném Krymu klesla kvalita života a celkově životní úroveň. Celá ta válka byla plánovaná tak, aby Rusko dovedlo Ukrajinu do neřešitelné situace, proto trvá tak dlouho. Kdyby se Rusové chtěli zachovat ke svému slovanskému bratru na Ukrajině, tak by je nechali na pokoji. V Rusku je takové přísloví- Soused je na tom hůře než já, zdechla mu koza, já kozu nemám.
ze je zakomplexovany kremelsky muzik agresivni stvac je naprosto jasne a neni treba o tom vubec diskutovat..on proste bere ukrajinu jako „sferu sveho vlivu“ a nechce pripustit za zadnou cenu, aby se vice integrovala do zapadnich struktur, at uz EU, nebo NATO, protoze to by mohlo ohrozovat i jeho samotneho..je to samozrejme velmi obludne, protoze likviduje suverenni stat, ale takovy je i soucasny rusky rezim, ktery uznava pouze silu, appeasmentem na putina niceho nedosahneme a verim , ze uz si to snad vetsina lidru uvedomuje..
Putin jde ještě dále, on nepřipustí ani tu možnost, že by Ukrajina mohla být jenom neutrální zemí, tak jak jsem slyšel od komunistické poslankyně v Evropském parlamentu. Jenomže tato poslankyně Konečná Kateřina je tak hloupá, že prvním předpokladem vyhlášení neutrality je souhlas všech sousedů, kteří mají s Ukrajinou společnou hranici a v tom je problém. Ani ruský vazal Bělorusko a už vůbec Rusko by s neutralitou Ukrajiny za současných hranic nesouhlasili. Putinovi jde jenom o to, aby Ukrajinu dostal na kolena a toho dosáhne tak, že ji připraví o přístup k Černému moři a zabere území černozemě, protože v nejbližší době bude i boj o pozemky vhodné na zemědělskou výrobu a produkci potravin.
… no tu „neutralitu“ Ukrajiny by „Putin“ rozhodně podpořil, ale to by rozhodně nechtěly ty „moci a velmoci“, protože ony to nemůžou chtít… Buď s námi nebo proti nám…
A je to tady, čeští komunisté ožívají. včera už u nás zase měli sjezd a zase asi tekla vodka, tak jako při protigorbačovském puči. Ten už pamatuje jen pár rudých kmetů, ale vyrostla jim nová generace, která jezdí v bavorácích a která se se v chlastu vyzná.
Krym, hlavně přístav Sevastopol, je klíčový díky vlivu v Černomoří. Především pro vojenské námořnictvo není nahraditelný žádným podobným přístavem ve východním Černomoří na ruském pobřeží. Tam je relativně mělká voda, což je pro kotvení těžkých bitevních lodí překážka. Konec citátu. Otázka: kde se pan Tomáš Šmíd dozvěděl, že Rusko má na Černém moři těžké bitevní lodě? Má samozřejmě na Černém moři válečné lodě, ale těžké bitevní lodě? Pokud je mi známo, tak do ruských přístavů ve východním Černém moři běžně směřují plně naložená obchodní plavidla a o trochu menší hloubka v této části Černého moře pro ně není žádnou překážkou. To znamená, že by tato hloubka neměla být překážkou pro ta válečná plavidla, která Rusko v současné době na Černém moři má. Ostatně vstup do Černého moře přes Dardanely a Bospor ovládá Turecko, člen NATO, tak že nějaké těžké bitevní lodě nemají pro Rusko ani na Černém moři žádný význam. Proto je má umístěné na severu v přístavech okolo Murmanska, Archangelska nebo ve Vladivostoku na východě.
Bospor ovládá Turecko,to máš pravdu,ale nemůže bránit Rusku v proplouváním vojenských lodi……..ty jsi demagog,nebo hlupák
V případě války, kdy by ty těžké bitevní lodě byly potřeba, může. A v případě války také bude.