Režim Alexandra Lukašenka postavil nezávislou žurnalistiku prakticky mimo zákon už na konci května, kdy podepsal dodatky k několika zákonům. Běloruské úřady v poslední době zablokovaly největší soukromá média jako Tut.by, Nasha Niva, Euroradio, Radio Liberty a celou řadu dalších regionálních médií. Kvůli brutalitě zásahů teď ze země odcházejí stovky novinářů, ale i umělců a IT expertů. I těch, kteří byli ještě na jaře odhodláni zůstat.

Historička a novinářka Paulina Skurko by za normálních okolností na konci července oslavila se svým mužem Andrejem deváté výročí svatby. Místo toho ale už měsíc tráví dny sama s 1,5letým synem a doufá, že se k ní dostane alespoň nějaká informace o manželovi. Ten je momentálně ve vězení:

„Právník se setkal s manželem a viděl jeho úsměv,“ napsala Paulina na Facebook před dvěma týdny. V podobné situaci jsou stovky dalších rodin politických vězňů v zemi, včetně desítek zadržených novinářů.

Dostat se aspoň na marodku

Andrej Skurko, marketingový ředitel zpravodajského portálu Nasha Niva, byl zadržen 8. července společně se šéfredaktorem stejného média Jahorem Marcinovičem a dalšími dvěma kolegy při policejní razii v redakci. Poté strávil dva týdny v detenčním centru Akrestina, kde panují dle svědectví nedávno propuštěných vězňů již doslova otřesné podmínky.

„V cele pro čtyři osoby nás bylo nejméně 16. Světla svítila nepřetržitě, kontroly ve dvě a ve čtyři hodiny ráno, někdy jsme neměli ani žádné hygienické potřeby (zubní kartáček, pasta), matrace, polštáře. Nebyl jsem venku, nebyl jsem ve sprše, balíček od svých příbuzných jsem nedostal,“ popisuje situaci novinář Arcjom Majorav, který zde strávil 15 dní na přelomu května a června.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Pro Andreje Skurka byla situace ještě o to složitější, že je diabetik a potřebuje čtyřikrát denně injekce inzulinu. Navíc v cele onemocněl, rodina si myslí, že dostal covid, následně mu byl diagnostikován mimo jiné zápal plic. Manželka Paulina se proto upřímně zaradovala, když se dověděla, že byl Andrej 22. července přeložen do věznice na Volodarku, kde se dostal alespoň na marodku.

Andrej Skurko s rodinou. Foto: Se souhlasem Lucie Sýkorové

Kdy se ale bude moci se svým mužem setkat, nebo kdy bude dokonce propuštěn, vůbec netuší. Běloruské úřady s rodinami politických vězňů nekomunikují a pošta mezi věznicemi a okolním světem funguje prý velmi nahodile. Jediný kontakt je maximálně jednou týdně přes právníka.

Při zatýkání Andreje Skurka a jeho kolegů uvedly ozbrojené složky jako důvod podezření na základě článku 342 trestního zákoníku (organizování nebo příprava akcí, které hrubě narušují veřejný pořádek nebo účast na nich), později bylo podezření záhadně změněno na článek 216 (podezření ze způsobení škody na majetku bez známek zpronevěry).

Žádné další informace nemají ani rodiny vězňů, ani profesní organizace BAJ (Běloruská asociace novinářů), která všechny případy zadržení novinářů eviduje a monitoruje. V současné době již ze zahraničí, protože představitelé organizace byli nuceni z bezpečnostních důvodů před týdnem Bělorusko opustit.

Lukašenko o neziskovkách: Gangsteři

V příštím týdnu navíc přijde BAJ i o svůj oficiální statut. 30. července obdržela dopis od Nejvyššího soudu s datem předběžného jednání o její likvidaci. Návrh podalo přímo ministerstvo spravedlnosti, zasedání je naplánováno na 11. srpna. Oficiálním důvodem likvidace je údajné pochybení asociace, která podle úřadů „nenapravila nedostatky odhalené ministerstvem během inspekce v červnu 2021“.

Vedení BAJ na svém webu popisuje podrobně průběh této kontroly, během níž měla například jen dva dny na předložení obrovského množství dokumentů, z nichž část navíc zabavili úředníci již dříve.

Běloruské úřady zahájily proces likvidace nevládních organizací na konci července. Aktuálně je jich na černé listině přes 60, mezi nimi běloruská pobočka PEN klubu, ale i řada organizací zapojených do pomoci seniorům a handicapovaným, kteří se v průběhu roku také přidaly k protestům.

Alexandr Lukašenko na zasedání vlády na konci července hájil zásah běloruské vlády proti těmto organizacím slovy: „Bělorusko má téměř 2 000 nevládních organizací, gangsterů a zahraničních agentů. Nyní jsme se ohlédli: je to pro stát škodlivé! Probíhá čistka. Myslíte si, že je to snadné? Tisíce lidí už pro ně pracují, jsou to naši lidé, z nichž většina má vymyté mozky za cizí peníze,“ řekl.

Nezapomeňte, prosí novináři Evropu

Andrej Skurko, Paulina Skurko. Foto: Se souhlasem Lucie Sýkorové

Běloruská asociace novinářů se přesto snaží dál podporovat novináře, kteří jsou perzekuováni, nebo již byli také nuceni vlast opustit. „Hlavním naším úkolem je zůstat efektivní a nadále pomáhat kolegům. Pokud bude naše organizace zlikvidována, pokusíme se jim pomoci jakožto obránci lidských práv a jednotlivci,“ říká pro HlídacíPes.org místopředseda BAJ Barys Haretski.

Důležitá je podle něj informační podpora a udržení mezinárodní pozornosti směrem k dění v Bělorusku: „Pro ty, kteří jsou za mřížemi, je velmi důležité vědět, že na ně svět nezapomněl. Že jejich jména a problémy jsou slyšet po celém světě.“

Pro redakce a novináře, kteří opustili Bělorusko, je zásadní i systematická materiální podpora. „Většina běloruských redakcí již nemůže vydělávat žádné peníze na domácím trhu. V zahraničí ale nadále pracují, informují o dění v Bělorusku. Množí se nyní samozřejmě dotazy, zda běloruská žurnalistika vůbec přežije. Proto je velmi důležité, aby byly takové projekty zachovány,“ zdůrazňuje Haretski.

Bělorusko podle něj opustily již stovky novinářů. „Drtivá většina kolegů odešla do neznáma, bez přesných plánů a příležitostí, prostě prchla před pronásledováním. Snažíme se dát dohromady informace, které pro ně mohou být užitečné – o všech programech podpory, stipendiích, pomoci s hledáním bydlení, práce a mnoho dalšího,“ vyjmenovává.

„Novináři nyní potřebují i tu nejzákladnější podporu v těch zemích a městech, kam odešli – musí si najít bydlení, legalizovat pobyt, získat nějaké první vybavení. Pokud chce některý z čtenářů v Evropě pomoci některému z běloruských novinářů, kontaktujte mě na [email protected],“ vyzývá místopředseda BAJ.

Kdo neodejde, skončí za mřížemi

Jedním z novinářů, kteří už Bělorusko opustili, je Arcjom Majorav, který byl zadržen 18. května při policejní razii v redakci Tut.by poté, co vyfotografoval zapečetěné vstupní dveře do redakce. „Obviněn jsem byl z „drobného chuligánství“, údajně jsem mával rukama a nadával na policejní úřad, kam mě „pozvali“ na preventivní rozhovor, jelikož jsem byl předtím zatčen v říjnu,“ popisuje 27letý novinář.

Přesně po sedmi měsících se tak vrátil do zmiňované nechvalně proslulé věznice Akrestina, kde stejně jako loni na podzim strávil 15 dní. Podmínky se zde podle něj od té doby ještě zhoršily.

Arcjom necelé tři týdny po propuštění z vězení ze země odjel. Je jedním z mála novinářů, kteří měli kam jít. „Opustil jsem Bělorusko 20. června. Nyní pokračuji v práci pro Euroradio, máme polskou kancelář ve Varšavě. Tato práce je naprosto legální, mohu nyní jako novinář zahraničních médií oslovit běloruské představitele z Varšavy,“ říká.

Někteří se ovšem rozhodli v Bělorusku zůstat i navzdory téměř jisté ztrátě svobody a šikaně ze strany státu. Mezi tyto odhodlané patří Sjarhej Hardzijevič, nezávislý novinář pracující pro zpravodajský portál Perviy Region (První region), kterého tento týden poslal režim na rok a půl do vězení. Byl shledán vinným za urážku prezidenta země a pomluvu dvou policistů.

Sjarhej Hardzijevič. Foto: Se souhlasem Lucie Sýkorové

Zadržen byl 22. prosince loňského roku pořádkovými policisty na cestě z Drahichynu do Brestu s tím, že údajně měl v září sdílet zprávu se závadným obsahem v chatovací skupině na aplikaci Viber. Od 25. prosince do 3. května byl v domácím vězení, jeho dům byl mezitím nejméně třikrát prohledán policií. Mobilní telefon mu byl zabaven jakožto nástroj jeho údajného zločinu, nesměl používat ani počítač, kameru a auto.

Hardzijevič během soudního procesu odmítl vypovídat a obvinění nepřiznal. Přesto byl vzat do vazby bezprostředně po vynesení rozsudku. „Nejzajímavější je, že bezpečnostní složky tento chat na Viberu na podzim smazaly, takže ani neexistují žádné přípustné důkazy,“ podotýká Barys Haretski z novinářské asociace.

Padesátiletý Sjarhej Hardzijevič okomentoval svůj případ ve videorozhovoru se svým kolegou z 19. července, kde také vysvětlil, proč ani přes absurdní soudní proces nepomýšlel na odchod ze země.

„Bůh nám sesílá zkoušky, ale to jsou zkoušky, kterým jsme schopni odolat. To je první věc. Za druhé, byla by to zbabělost a jistý druh zrady. Žádnou vinu jsem nepřiznal, důkazy nejsou ničím podložené. Proč utíkat? A pak být celý život na útěku? Nepovažuji se za zločince, mám dostatek odvahy, hlavní je, aby mi neselhalo zdraví.“