KOMENTÁŘ. V minulých dnech mi v rámci bohatého mediálního pokrytí velkolepé korunovace krále Karla III. udělala radost zpráva o tom, že český prezidentský pár cestoval na tuto historickou událost pravidelnou leteckou linkou Praha – Londýn. Již v dubnu při cestě na jednání do Bruselu dal prezident Pavel přednost běžnému leteckému spojení před „speciálem“. Zdánlivě je to maličkost, ale má svůj význam.

Předchozí působení prezidenta Pavla ve vedení NATO a s tím spojený dlouhodobý pobyt v Bruselu nabídl podle všeho tehdejšímu generálovi – kromě odborného růstu – možnost poznat zblízka politickou kulturu lídrů vyspělých demokratických zemí.

Nemohl nevidět, že ministři obrany, ministři zahraničí i některé hlavy států členských zemí Severoatlantické aliance (s výjimkou USA) používají pro své pracovní cesty po Evropě běžné komerční letecké společnosti, přednostně samozřejmě své národní dopravce.

Není to žádná póza; jednoduše je to úspornější. K překonání vzdálenosti vyžadující let kratší než řekněme tři hodiny nepotřebují ani naši ústavní činitelé povolávat vládní letku, a to ani v případě „silné čtyřky“, čímž se rozumí prezident, premiér a šéfové obou komor parlamentu.

Občerstvení bohaté a na úrovni

Za svoji dlouholetou diplomatickou kariéru jsem měla mnohokrát příležitost cestovat v rámci delegace na palubě speciálu, anebo na druhé straně jako velvyslankyně připravovat v zemi mého přidělení návštěvu ústavních činitelů – včetně jejich letu vládní letkou. A přiznávám, že nejlepší pocit jsem zažívala, když speciál a jeho osazenstvo mizel v oblacích.

Pamětníci si možná vzpomenou na slavnou cestu ministra obrany Baudyše, během jehož cesty na palubě vládního stroje Jak 40 na cestě z Prahy do Stockholmu jeden z mužů na palubě vystřelil z pistole. Jelikož se naše vládní delegace tehdy nacházela již ve švédském vzdušném prostoru, ihned se objevily švédské stíhačky a doprovodily letoun až na přistávací dráhu. Tento incident s přehledem zastínil veškerá projednávaná témata.

V jedné rozvojové zemi, která se ale pyšní moderním mezinárodním letištěm, přistávala naše vládní delegace se strojem sovětské výroby TU 134, který svými rozměry k žádnému „rukávu“ nepasoval. Naštěstí se letištnímu personálu podařilo zařídit transport schůdků z vnitrostátního letiště. Tato operace vzbudila značný zájem, protože sovětské dopravní letadlo na tomto letišti do té doby neviděli.

Na summit NATO ve Spojených státech se v roce 2012 dopravila česká politická reprezentace dvěma letadly. O této neobvyklé situaci ihned informovala místní média a naše velkoryse pojaté cestování tak působilo trochu úsměvně.

Luxus cestování vládním letadlem si rádi dopřávají všichni naši ústavní činitelé bez ohledu na stranickou příslušnost. Takový speciál nabízí řadu výhod, kromě časové úspory a pohodlí odpadá starost o rozměr a váhu zavazadla či jiných přepravovaných předmětů, občerstvení je bohaté a na úrovni a pestrý výběr nápojů přímo vybízí ke konzumaci. A ten báječný pocit vlastní výjimečnosti je k nezaplacení.

Tak toho vezmeme taky

Služby vládní letky si může ústavní činitel vyžádat poté, kdy je jeho pracovní cesta schválena a použití speciálu odůvodněno.

Cestování speciálem je velmi oblíbené také mezi úředníky, mají šanci strávit v blízkosti svého šéfa nerušeně i několik hodin. Ze stejného důvodu se pak na cesty hlásí podnikatelé, kteří mnohdy šanci na rozhovor s vedoucím delegace berou jako hlavní důvod cesty. Členy doprovodné skupiny tvoří i vybraní novináři.

Jelikož je na palubě víc místa, než kolik činí oficiální delegace, naplňuje se kabina často podle pravidla „stejně se tam letí, nic nás to nestojí, tak toho vezmeme taky“.

Členové oficiální delegace i členové doprovodu by si ovšem měli být vědomi toho, že reprezentují naši zemi a měli by se podle toho chovat.

Pokud jejich let míří do krajin s jinými kulturními zvyklostmi, je třeba se s kulturou a historií této země seznámit a pravidla platná v navštívené zemi plně respektovat. Což ostatně platí pro všechny cestovatele bez rozdílu.

Rozhodně nejsem nijak zaujatá proti využívání vládní letky, samozřejmě v případě návštěvy vzdálenějších oblastí, kdy je výhodné spojit více destinací, je použití speciálu nezbytné. Není v našem zájmu, aby prezident, premiér nebo ministr třikrát přestupovali a dostali se do cíle své cesty po dvaceti hodinách letu a třeba bez zavazadla.

Uspořádání speciálu dává cestujícím možnost věnovat se během letu práci a přípravě na další jednání, výhodou je přítomnost nejbližších spolupracovníků, se kterými může vedoucí delegace probrat v klidu, bez vyrušování, předmět jednání a doladit strategii.

Uskromnit se i jinde

Vládní letku provozuje Generální štáb Armády České republiky, v současné době zahrnuje dva letouny typu Airbus a šest vojenských transportních letounů CASA.

Primárně slouží pro přepravu ústavních činitelů, avšak její využití je daleko širší, vládní letka je připravena vzlétnout v případech mimořádných situací, k přepravě humanitární pomoci, k evakuaci českých občanů a k přepravě záchranářů do postižených oblastí, výjimečně je využívána k přepravě sportovců.

Stejně jako v mnoha dalších oblastech by bylo vhodné postupovat s rozmyslem, bez zátěže politické příslušnosti a nadužívání služeb vládní letky omezovat.

Při cestách po Evropě jde dle mého názoru o zbytečnou okázalost, kterou si naše zadlužená země nemůže dovolit. Bylo by vhodné, aby vzácný příklad civilního přístupu k cestování, jak jej předvedl prezident republiky, našel své následovníky. Ostatně premiér Petr Fiala nedávno letěl do Spojených arabských emirátů na oficiální státní návštěvu taktéž komerčním letem (prý ale jen kvůli nedostatečné kapacitě vládní letky).

Líbilo se mi i to, že prezident Pavel dorazil na zahájení Týdnů Česko-bavorského přátelství na vlastní motorce BMW. Myslím, že to bylo vtipné a sympatické gesto a i z hlediska protokolu bylo vše naprosto v pořádku, protože se nejednalo o oficiální návštěvu.

A mimochodem – nebylo by od věci, kdybychom střídmost hlavy státu mohli sledovat i v případě předimenzované Kanceláře prezidenta republiky. Díky tomu, že její zaměstnanci mají výjimku ze služebního zákona, lze jejich počet přizpůsobovat aktuálním potřebám. Dosud se to dělo vždy směrem nahoru.

Autorka je bývalá česká diplomatka. Počátkem prosince 1989 náležela k první skupině nových pracovníků, kteří přišli na tehdejší ministerstvo zahraničí s prvním postkomunistickým ministrem Jiřím Dienstbierem. Působila jako vrchní ředitelka sekce ministra, později na velvyslaneckých postech ve Finsku, v Egyptě či Malajsii, naposledy jako generální konzulka v americkém Chicagu. V listopadu 2019 jí byla udělena rezortní medaile Za zásluhy o diplomacii. O svých zkušenostech z diplomacie napsala dvě knihy: Sametová diplomacie a Matka diplomatka.