Premiér Andrej Babiš vzbudil pozornost svým výrokem pro server iDnes.cz o tom, že jako pracovník zahraničního obchodu, jehož pracovní náplní bylo cestovat do zahraničí, nevěděl, že bez výjezdní doložky lidi nemohou vycestovat do ciziny. Jak to tedy chodilo za časů výjezdních doložek?

Na výstavě v Národním muzeu Babiš zahlédl originál někdejší výjezdní doložky a v pozdějším rozhovoru se tomu podivil. „Mladí to dnes ani nepochopí. Tehdy jsem jako pracovník zahraničního obchodu, jehož pracovní náplní bylo cestovat do zahraničí, ani nevěděl, že bez toho lidi nemohou vycestovávat do zahraničí. Kdo nám to měl říct? Neměl jsem se to odkud dozvědět.“ Na námitku novináře, že se to přeci všeobecně vědělo, reagoval: „Jak se to vědělo? Kdo mi to měl říct?“

V souvislosti s tím jsou zajímavým čtením statistiky, které nedávno ve svém časopise Statistika & My zveřejnil o cestovním ruchu před rokem 1989 Český statistický úřad.

Každý je potenciální emigrant

V roce 1988 z ČSSR sice vycestovalo 7,3 milionu občanů, ale pouze 687 tisíc z nich mohlo navštívit některý ze západních, nesocialistických států. To je zhruba tolik, kolik Čechů v současnosti každoročně navštíví třeba jen samotnou Itálii.

Výsadu cest na Západ měl tedy zhruba jeden z dvaceti obyvatel tehdejšího patnáctimilionového Československa. Hlavním cílem těchto „vyvolených“ bylo západní Německo, kam zamířilo – s povolením státu a strany – čtvrt milionu lidí.

Výjezdy československých občanů do zahraničí podléhaly přísné kontrole. S nástupem pražského jara až do léta 1969 byl režim poměrně liberální. Pokud občan předložil devizový příslib nebo pozvání osoby žijící v zahraničí, většinou cestovní pas i výjezdní doložku dostal. S nástupem normalizace se všechno zásadně změnilo.

„Došlo k okamžitému zrušení již vydaných výjezdních doložek k jakýmkoli soukromým cestám mimo země RVHP. Téměř každý československý občan mohl být považován za potenciálního emigranta či oběť zpravodajských služeb, cizinec zase za emisara diverzních center nebo agenta kapitalistických bezpečnostních složek,“ popisuje v časopise Statistika & My autor textu Pavel Hortig z oddělení komunikace ČSÚ.

Orgány pasů a víz tehdejšího ministerstva vnitra mohly odepřít vydání cestovních dokladů rodinným příslušníkům v případech, že „cesta do ciziny nebyla v souladu se státními zájmy“. Často se za negativním rozhodnutím skrývala msta, případně snaha potrestat občana za jeho kritické postoje k režimu.

K problematice cestování do zahraničí se mimochodem opakovaně vyjadřovala Charta 77. V březnu 1979 vydala dokument, ve kterém upozorňovala zejména na právní, materiální a morální aspekty porušování základních občanských práv v oblasti cestování Čechoslováků do ciziny, především pak na problém navštěvování příbuzných v zahraničí.

Dejte nám vaše valuty

Návštěvám cizinců ze Západu se naopak komunistické Československo nebránilo, zejména s ohledem na potřebu valut.

V roce 1980 do ČSSR přijelo 1,1 milionu cizinců, v roce 1988 už 1,7 milionu. Nejvíce lidí přicestovalo ze západního Německa, z Rakouska a z Itálie. Na čtvrtém místě skončili turisté ze Spojených států amerických.

Návštěvníků ze socialistických států bylo však násobně více. Jen z východního Německa ve stejném roce dorazilo 9,4 milionu lidí.

Například do Spojených států, „hlavního hnízda kapitalismu“, mohlo v roce 1988 odjet  z Československa pouze osm tisíc lidí. „Průměrná délka pobytu byla impozantní, protože dosáhla 55,4 dne. Kolik našich občanů se z cesty do kapitalistické ciziny nevrátilo domů, již oficiální statistiky neuvádějí,“ konstatuje Pavel Hortig.

Pro srovnání: v roce 2018 uskutečnili Češi například 607 tisíc delších cest do Itálie, 328 tisíc do Rakouska, 813 tisíc do Chorvatska, 724 tisíc na Slovensko, 472 tisíc do Řecka, 265 tisíc do Egypta, 211 tisíc do Španělska a další stovky tisíc cest do ostatních zemí světa.