Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Profimedia,

Aleš Rozehnal: Trumpův prezidentský odkaz není tak tragický, jak to z médií vypadá

Už při nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta mnohá média předpokládala, že jeho vládnutí bude katastrofou pro USA a celý svět. Ke konci jeho funkčního období se toto hodnocení příliš nemění. Jaký odkaz ale po sobě Donald Trump – vedle negativního otisku svého nezměrného ega – zanechává?

V oblasti mezinárodní politiky je zřejmě jeho nejvýznamnějším krokem to, že odstoupil od mnoha mezinárodních smluv, které považoval za nevýhodné pro Spojené státy americké. Zejména se jednalo o jadernou dohodu s Íránem a Pařížskou dohodu o klimatu.

Dlužno říct, že jaderná dohoda s Íránem nebyla nevýhodná jen pro USA, ale pro celý svět. Írán na základě ní získal vše, co žádal, a to výměnou za pouhé zpomalení programu výroby jaderných zbraní v příštím desetiletí.

Dohoda? Spíše kapitulace

Ačkoli Írán zatím nebyl schopen vyrobit použitelnou jadernou bombu, podržel si zařízení, které mu umožní v tomto vývoji pokračovat. Jakmile ve vývoji pokročí, bude mu stačit přibližně jeden rok, aby znovu obohatil uran na potřebnou míru, jež umožňuje jeho vojenské využití

Jaderná dohoda ve skutečnosti znamenala uznání Íránu jako hegemona Středního východu, a to zejména Perského zálivu, a jaderné mocnosti. Jaderný Írán by v budoucnu vyvolal závody v jaderném zbrojení na Středním východě, což by vedlo ke katastrofálním výsledkům.

 

 

Dohoda také radikalizovala šíitské minority v ostatních zemích a je potenciální hrozbou pro sunnitské Araby.

Spíše než dohodu tak připomínal Společný komplexní akční plán, jak se dohoda oficiálně jmenuje, kapitulaci. Díky zrušení sankcí bylo navíc Íránu uvolněno 150 miliard dolarů, za které nakoupil od Ruska protiraketové střely, dodává zbraně teroristům a poskytuje jim další materiální podporu.

Jaderná dohoda s Íránem neznamenala, že se Írán přestane snažit vyrábět jaderné zbraně, přestane používat nestátní entity k destabilizaci svých sousedů a začne respektovat suverenitu jiných zemí.

Dlouhodobého míru zkrátka není možno dosáhnout politikou appeasementu.

Proč nelitovat „Paříže“

Ani odstoupení od Pařížské klimatické dohody není třeba litovat. Bez ohledu na přesvědčení, zda je globální oteplování způsobeno lidskou aktivitou nebo zda se jedná o přirozený teplotní cyklus, je nutno konstatovat, že dohoda byla mimořádně špatná, problém skleníkových plynů neřešila, a byla spíše vítězstvím politiky nad odborným postojem k problémům.

Pařížská dohoda totiž oproti všeobecnému přesvědčení ke snižování emisí skleníkových plynů nezavazuje. Text používá termíny jako „doporučuje“, „povzbuzuje“, „naléhá“ nebo „vítá“, ale neobsahuje žádný závazek ke snížení emisí.

Nejostřeji formulovaným závazkem je závazek států předložit cíle, které chce příslušný stát dosáhnout. Pokud budou tyto cíle pravidelně aktualizovány a pokud budou vlády „jednat tak, aby směřovaly k cíli“, nedojde k porušení dohody, i kdyby se emise nesnížily ani o gram.

Rozvinuté země si tak prostřednictvím dohody koupily souhlas rozvojových zemí s jejím obsahem, který ale téměř k ničemu nezavazuje. Země, které označujeme jako rozvojové, přitom produkují čtyři pětiny všech emisí oxidu uhličitého.

Z těchto zemí jsou největšími znečišťovateli ovzduší Čína a Indie. Čína je dokonce odpovědná za jednu třetinu emisí celého světa.

Čínské emise vrcholí

Čína se v rámci Pařížské dohody zavázala, že vrcholu produkce emisí oxidu uhličitého dosáhne kolem roku 2030 a k tomuto datu zároveň sníží emise na jednotku HDP o 60 až 65 procent oproti úrovni roku 2005. I před přijetím tohoto závazku k provedení klimatického plánu však byly prognózy takové, že čínské emise budou vrcholit kolem roku 2030.

Tento závazek tedy ve skutečnosti není ekologickým závazkem, ale pouze konstatováním reality, k jejímuž dosažení není zapotřebí žádného zvláštního úsilí. Snížení emisí na jednotku HDP o 60 až 65 procent oproti úrovni roku 2005 je navíc dokonce ještě menším snížením, než kterého by Čína dosáhla, kdyby pokračovala ve stávající politice týkající se fosilních zdrojů.

Indie se zavázala, že do roku 2030 sníží emise na jednotku HDP o 35 %. Vzhledem ke zlepšování energetické účinnosti zdrojů Indie je to však ještě menší snížení, než kterého dosáhla v posledních letech před podpisem Pařížské dohody. Zároveň ovšem Indie odhaduje, že na realizaci svého plánu bude potřebovat 2,5 bilionu dolarů, které jí mají poskytnout rozvinuté země.

Rozvojové země by měly na základě dohody dostávat od rozvinutých zemí ročně 100 miliard dolarů, a to výměnou za dobrovolné a nevynutitelné sliby cílů, které by s největší pravděpodobností rozvojové země dosáhly i bez klimatického plánu. Na druhou stranu je nutno konstatovat, že i závazek této platby je formulován pouze v preambuli, aniž by byl právně závazný.

Nová americká administrativa se však ke klimatické dohodě zřejmě znovu velmi rychle připojí.

Úspěchy na Blízkém východě

Donald Trump také rozhodnul o vystoupení z několika světových organizací, jako byla Světová zdravotnická organizace nebo Rada OSN pro lidská práva. Do této Rady jsou zvoleny státy jako Čínská lidová republika, Saúdská Arábie nebo Kuba, které patří ke státům, které lidská práva porušují ve vrchovaté míře. Rada navíc funguje jako prominentní protiizraelské fórum.

Dalším důležitým důsledkem Trumpova prezidenství je rapidní zhoršení americko-čínských vztahů, sebevědomý přístup k Pekingu ale USA dlouho chyběl.

Velmi úspěšný byl Donald Trump na Blízkém východě. Zcela zásadně napomohl historickým dohodám mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem a Súdánem, které normalizovaly vztahy mezi těmito státy. Jednoznačně se také postavil na stranu Izraele, když přislíbil přesunout americkou ambasádu do Jeruzaléma.

Méně úspěšná byla jeho politika vůči Íránu. Přes veškerý tlak, který vyvinul, nedokázal přimět íránský režim ke změně politiky nebo k nové nukleární dohodě. Místo toho napětí mezi oběma státy vzrostlo.

Stejně tak jeho historické úsilí při jednání se Severní Koreou nevedlo k žádnému výsledku. Naopak se díky Trumpovi dostalo Kim Čong-unovi mezinárodního uznání na nejvyšší úrovni, kterého nedosáhl ani jeho děd, ani otec. Zbavil se také otravující kritiky kvůli nedodržování lidských práv a dal příklad dalším diktátorům. Pokud se ocitnou v mezinárodní izolaci, je potřeba si pořídit jaderné zbraně, a dříve nebo později dostanou pozvánku do Bílého domu.

Trumpova ekonomika

Důležitým bodem Trumpovy politiky byla otázka imigrace. Trump přiškrtil hranice, omezil přistěhovalectví a přístup k azylu. Vyvíjel mimořádný tlak na Mexiko a země Střední Ameriky, aby bránily svými občanům stěhovat se do Spojených států.

Trump vynaložil miliardy dolarů na stavbu zdi na jižní hranici země, jejíž výstavbu mělo podle něj dosti nelogicky platit Mexiko. Ke konci jeho funkčního období je zeď nedokončená a Mexiko její stavbu určitě platit nebude. Počátky této tvrdé politiky provázely navíc excesy v podobě oddělování dětských imigrantů od jejich rodičů.

V oblasti domácí politiky se Donald Trump snažil získat pro USA zpátky pracovní pozice, které se přesunuly do jiných částí světa, a snížit obchodní deficit s dalšími zeměmi, zejména pak s Čínou. Z tohoto důvodu zavedl nové dovozní daně a další překážky importu zboží. Vycouval i z Transpacifického partnerství, které spočívalo v obchodní dohodě s dvanácti asijskými zeměmi.

Ekonomicky se Spojeným státům v prvních dvou letech Trumpova prezidentství dařilo a mírné zpomalení přišlo až v roce 2019. Celní válka s Čínou výrazně zdražila čínský import, a čínská odvetná opatření omezila americký export do Číny, a to zejména export zemědělských komodit. Z toho důvodu musela americká vláda začít farmáře masivně finančně podporovat.

Ekonomický konflikt s Čínou zároveň zdražil spotřebitelské ceny a zdražení importu zlikvidovalo velké množství pracovních míst, i když jich toto zdražení také mnoho vytvořilo. Pracovnímu trhu se ale obecně v Trumpově volebním období dařilo. Reálné mzdy začaly stoupat, a to i mzdy nízkopříjmových skupin.

Odchod nesympatické osoby

Donald Trump provedl největší daňovou reformu od 80. let minulého století. Tato reforma znamenala masivní snížení daňové zátěže. Znamenala také obrovský příliv peněz amerických korporací ze zahraničí zpět do USA a oživení akciového trhu. Spojené státy se staly atraktivnější pro zahraniční investice. Snížení daní ale znamenalo zároveň zvýšení rozpočtového deficitu.

Nová americká administrativa daně zcela jistě opět zvýší. Zároveň se ale nedá očekávat, že by opustila Trumpovu politiku vysokého rozpočtového deficitu a ochrany amerického průmyslu a pracovních míst ohrožovaných zejména Čínou.

Donald Trump výrazně ovlivnil i podobu amerického soudnictví, a to na dlouhou dobu dopředu. Díky němu získali konzervativní soudci většinu ve složení Nejvyššího soudu a jmenoval mnoho konzervativních soudců i do dalších soudních instancí.

Otázka potratů, práv menšin, trestu smrti, regulace podnikání nebo ochrana životního prostředí bude tedy po dlouhou dobu ovládána při soudním rozhodování konzervativním pohledem na věc.

Jak je ale v součtu vidět, odkaz Trumpova prezidentství není nikterak tragický. Tragické je pouze to, že nedokázal udržet na uzdě své ego, cíleně štěpil americkou společnost a z politické scény odchází jako pro mnoho lidí velmi nesympatická osoba.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře