Aleš Rozehnal: Proč znát své bohy. I kvůli snaze Ruska ukrást si myšlenku slovanství
POZNÁMKA. Když se člověk dnes zadívá na dějiny evropských národů, zdá se, že Slované jsou výjimkou. Řekové nám zanechali celý panteon bohů, Homérovy eposy, tragédie a filosofické texty, které tvoří základy evropské kultury. Germáni a Keltové mají své mýty, severské ságy i hrdinské písně. Ale co my?
Přestože Slované žili na rozsáhlých územích, tvořili velké státní celky a po staletí spoluutvářeli Evropu, nezůstala po nich žádná souvislá mytická epopej, žádná „Ilias“ ani „Odyssea“.
Neexistuje tedy žádný slovanský Homér, Hésiodos nebo Apollodórs. Neznamená to ale, že by Slované byli chudší duchem nebo méně tvůrčí. Určitě nebyli hloupější než Řekové, Římané či Germáni. Jen jejich kultura stála na jiných základech.
Kultura nestála na písmu, ale na vyprávění. Proto se legendy nezachovaly v psané podobě, ale pouze ve zlomcích, v náznacích kronikářů, v lidových pověrách, v písních a rituálech.
Slovanství se najednou ocitlo v těsné blízkosti geopolitických ambicí, které s autentickou kulturou neměly mnoho společného. Znechucení nad tímto pojetím slovanství se naplno projevilo po ruské okupaci Československa.
Zapomenuté prastaré příběhy
Češi mají ke slovanství zvláštní, často až rozpačitý vztah. Je to vztah poznamenaný historickou zkušeností, kulturním napětím i dlouhodobým hledáním vlastní identity.
Český národní příběh byl totiž po většinu své existence definován především vymezováním se vůči Němcům, jejichž jazyk, kultura i politická moc tvořily rámec našeho života. Česká identita tak vznikala v permanentním kontrastu k něčemu silnějšímu a sebevědomějšímu.
Později se přidal i další podezřelý aspekt, a to ruský imperiální panslavismus, který si slovanskou myšlenku přivlastnil a přetavil ji v nástroj moci.
Slovanství se najednou ocitlo v těsné blízkosti geopolitických ambicí, které s autentickou kulturou neměly mnoho společného. Znechucení nad tímto pojetím slovanství se naplno projevilo po ruské okupaci Československa.
V českém prostředí to zanechalo stín, který je patrný dodnes. Jakákoli zmínka o slovanských kořenech bývá často přijímána s opatrností, jako by evokovala něco podezřelého, politicky zneužitelného nebo příliš sentimentálního.
Výsledkem je paradox, který se táhne celými českými dějinami. Kulturně, institucionálně, mentálně, pojetím práva, literatury a filosofie jsme pevně spojeni s evropským Západem.
Jenže naše starší podstata sahá do prostoru, který většina lidí spontánně označuje jako východní. A mezi těmito dvěma póly vznikl prostor nejistoty. Něco jako ucelené a sebevědomé středoevropanství se v českém prostředí nikdy úplně nevyvinulo.
Možná právě proto bývají naše vlastní prastaré příběhy často odsouvány stranou. Nehodí se ani do západního obrazu racionální modernity, ani do východního politického symbolismu, kterého se oprávněně obáváme.
Přijmout vrstvu naší identity
A přitom slovanská mytologie představuje kulturní prostor, který je starší než všechny moderní ideologie. Je to svět, který existoval dávno před tím, než se slovanství stalo politickým pojmem, a jehož symboly, obrazy a příběhy formovaly naši krajinu i jazyk.
Chtěl jsem slovanský panteon alespoň částečně rehabilitovat. Očistit ho od nánosů ideologie, která si ho v minulosti přivlastnila, a ukázat ho jako kulturní prostor, který je starší než všechny politické projekty.
Pokud se dnes k těmto počátkům vracíme, nemusí to být projevem nostalgie ani romantického nacionalismu. Může to být prostě snaha pochopit, odkud přicházíme.
V posledních letech se v české společnosti objevuje nový, zdrženlivý, ale upřímný zájem o slovanské mýty, které jsme dlouho ignorovali. Slovanství v tomto pojetí není politickým programem ani manifestem identity, ale spíše pokusem dát hlas části minulosti.
Možná právě teď přichází chvíle, kdy se můžeme slovanských kořenů přestat bát, aniž bychom je idealizovali. Přijmout je jako jednu z vrstev, které tvoří naši identitu. A znovu se ptát, co z ní má smysl nést dál.
Právě to byl jeden z důvodů, proč jsem napsal knihu Příběhy slovanského nebe. Chtěl jsem slovanský panteon alespoň částečně rehabilitovat. Očistit ho od nánosů ideologie, která si ho v minulosti přivlastnila, a ukázat ho jako kulturní prostor, který je starší než všechny politické projekty. Pokusil jsem se znovu vyprávět příběhy, které byly kdysi naše, než jsme je sami odložili stranou a zapomněli na ně.
Vybrané ukázky z knihy Aleše Rozehnala Příběhy slovanského nebe nabídne HlídacíPes.org v následujících dnech.
Kniha je proto nejen literárním návratem ke slovanským mýtům, ale také hledáním toho, kde se jako Češi v tom širokém evropském prostoru vlastně nacházíme.
Nejde o národní program ani o kulturní manifest. Je to spíš snaha dát hlas části naší minulosti, která bývá často ignorována pouze proto, že si s ní neumíme poradit.
Příběhy slovanského nebe jsou pokusem vrátit starým mýtům důstojnost a sebevědomí, ale i způsobem, jak si ujasnit, jaký původ skutečně máme a co z něho chceme nést dál.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)
16 komentářů
Problém je, že Slované byli pouze kočovní nájezdníci a po těch se toho z kulturního hlediska moc nezachovalo. Stejně tak toho moc nevíme o “ kultuře Avarů a Mongolů“
Jak se to ve skutečnosti má s ruským pojetím slovanství zjistil už první český liberál a novinář Karel Havlíček Borovský z Brodu Německého. Před svým odjezdem do Ruska byl nadšeným slavjanofilem. A po příjezdu z Ruska se stal střízlivým austroslavistou. Slavjanofilství bylo jasným projevem ruské imperiální dominance a samoděržaví. Každý Rus je proto nadšen a dojat obrovitými plátny Slovanské epopeje Alfonse Muchy, na nichž světově proslulý český umělec ztvárnil ideální podobu mýtu o slovanství, ve který sám upřímně věřil. Ale jak se praví v jednom nepřekonatelném českém satirickém filmu: „Věř, ale komu věříš měř!“ (Bílá paní, 1965)
Jak díte. Slavjanofilství bylo rusky nacionální, takže zájmy ostatních slovanských národů tak nutně neřešilo – zvláště tedy těch ze západních okruhů.
Takže, rozhodně tedy Češi, by si nepomohli, kdyby přešli z sféry rakouského císaře do područí ruského cara. Což ostatně mohli vidět na příkladu Poláků.
Ale zase si přiznat, že se Rusko vojensky podílelo na osvobozování slovanských národů v jihovýchodní Evropě od tehdejší nadvlády osmanské říše .I to je tuším v té Muchově epopeji zobrazeno). A tam už se dá diskutovat, že jejich postavení se pak zlepšilo.
Ale obecně , když tvoří páni umělci, tak ani oni sami na historickou přesnost nehledí. To se dá kritizovat aj v jiných dílech, takže se ani nedá věřit, že třeba babička paní Němcové chodila radit paní kněžně….
Jen by mě zajímalo kdo “MY“? My? jeden slovan – druhý žid – třetí arab a čtvrtý černoch? To je právě to “my“? Každý ví dobře kdo je a odkud sem přivandroval. Toto území patřilo Keltům a pak Slovanům a tečka. Jistě na původní to území bylo patrně Germánům a důkaz toho je, že tzv, Arijci jsou až po Pakistán. To co se říká o těch bělovlasých to nejsou Arijci. Takže kdo “MY“? Tato země vůbec neměla vzniknout. My nejsme žádný národ asi jako USA.
Tedy, děkuji za slibovanou sérii článků. Akorát je asi zbytečné se vymezovat proti Rusům, že oni nám něco ukradli.
Protože, je nutno připomenout, že i Rusové patří historicky k východním Slovanům. A ten rozdíl je právě v tom, že oni si tu „mluvenou formu příběhů z doby pohanského náboženství udrželi až do doby, když byla zapsána i písemně /proslulé ruské byliny/.
Zatímco u nás byly beznadějně zničeny, i se svými nositeli, při nástupu i násilně šířeného křesťanství. Takže – právě že z těch pohanských bohů, uznávaných na našem území neznáme dnes nic..
Když tedy navíc – nutno připomenout, proslulou aféru s Rukopisy, která se u nás stala na počátku 19.století. Když už tehdy byly objeveny takové zapsané prastaré příběhy, tak byly s doslova fanatickou vědeckou důsledností prohlášeny za padělky.
Takže Rusové mají své mytické epopeje, zatímco my máme…
Btw – ono by sice bylo zajímavé sledovat, tu 200 let dlouhou historii sporů o pravosti Rukopisů, kdy obě strany měly argumentů dost Ovšem, co je zajímavé, že ta diskuze a její argumenty vlastně kopírovaly i diskuzi politickou, Od Masaryka, až třeba k těm zmíněným 70.letům, když byly výsledky tehdy ukončeného zkoumání skutečně jak politicky, tak ale taky tehdejší „oficiální akademickou vědou“ odmítnuty a potlačeny..
No, Rusové jsou pomíchaní hodně Mongoly a jinými Asiaty a zbytek spíše Vikingové než Slovani. No mentalitou daleko víc Asiaty než Evropany.
Ono stojí za zmínku, že třeba Juraj Červeňák – slovenský fantasy spisovatel, už dlouhá léta píše knihy postavené na slovanské mythologii. Ostatně i třeba Andrzej Sapkowski se jí ve svých knihách inspiroval odkazuje na ni a nebo také třeba Neil Gaiman ve své knize Američtí Bohové má zastoupeny i Slovanské bohy. Tedy, není to tak tristní, jak se může na první pohled zdát. Nicméně do kulturního mainstremu západního / anglofonního světa si to svou cestu ještě pořádně nenašlo. Častečně i díky silné konkurenci v popularních mythologiích jako je Nordická/Germánská, Řecká nebo Egyptská.
Ono nemáte pravdu, ani v tom že si to „nenašlo cestu do našeho kulturního mainstreamu, protože pokud vím, tak i naše veřejná a naprosto nejlepší ČT několik i sérií tohoto typu produkovala a odvysílala, že si raději ani nevzpomínám na názvy těch skvostů, protože tam splácala vše dohromady, od pohanských bohů a bohyň, přes Golema, křestanskou víru, přes vědmy léčitelky k tepeportům a k tomu ještě mafii..:))
Ale bohužel, /krom bohaté ČT), tak produkce mainstreamu je drahý a zejména tedy velké vydavatelství si musí dobře spočítat, jestli se jim vydání nějaké knihy vyplatí.
Ale jinak se dají najít tam, kde se dají produkovat a distribuovat levně – stačí se podívat na youtube na kanál Temné Záhady Čech, kde Sherloch Holmes fiktivně vyšetřuje případy z historie naší Země – a to je tedy opravdu čirá fantazy, přecházející přes magie křestanského středověku, až k pohanským základům..
Máme Radegasta a to stačí. Ostatní pohanští bozi jsou k ničemu.
„Odjel jsem do Ruska jako Slovan a vrátil jsem se jako Čech.“ To napsal Karel Havlíček již v roce 1844, z čehož je zřejmé, že se jedná o Borovského, nikoli toho současného „Dvojjediného“.
Následně jsme mu do úst vložili stručnou charakteristiku příčin:
„Je to země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu…“
On sám pak později sepsal veršovanou autobiografickou satiru „Tyrolské elegie“, na které začal pracovat v Brixenu roku 1852. Poprvé vyšly až po jeho smrti, v časopise Čas v prosinci 1860 až únoru 1861 a v Obrazech života v červnu 1861. To je tedy takový náš opožděný epos… 😉
Tedy že bych si dovolil, podle toho co zde dá dohledat, byl Havlíček ve svém pobytu v Rusku docela i kulturně spokojen, dokud ta rodina u které žil, byla v Moskvě. Ale když ho pak vzali na jejich venkovské sídlo, ve Vjazmě (asi tak 200 km za Moskvou), tak náhle český městský intelektuál Havlíček, zjistil že mu ruský venkov nevoní, a tomu tedy věnoval svůj citát „..Je to země bídy, zmaru, chlastu atd“–
Ovšem, tahle situace na venkově byla asi podobná i jinde. Možná vzpomenout proslulý kriminální případ z téže doby z Francie, travičky Marie Lafarge, která se přivdala na venkovský zámek, aby pak zjistila že to je vlastně pouze větší statek, kde odevšad něco smrdělo.
Takže – na pozorování pana Havlíčka není potřeba nic měnit. Nakonec ona myšlenka panslavismu byla v tomto směru značně naivní. Ani čeští vlastenci by si určitě nepolepšili, kdyby se dostali z moci rakouského císaře do moci ruského cara, spíše naopak.
No a jinak, Borovský napsal (spíše přepsal) docela slušné veršované fantasy, právě z prostředí Ruska – Křest svatého Vladimíra, kde popsal právě konec pohanských bohů… Ani se asi moc nespletl..
Jste trapný šašek. Bůh neexistuje to ví i malé dítě. Za neexistující se schovávají ubožáci.
Hmmm a dokázat to můžete? Zkuste to.
Jako Juncker za UFO, když pod vlivem hlásal něco, že zavolá extraterestriány no a nějak nám neletí. 😀
Pane Rozehnale věnujte se raději právům. Jak vy můžete vědět něco o Slovanech, když ani nebudete Slovan a ještě píšete knihu? To raději nechci vidět a číst nesmyly, že si Rusko ukradlo Slovanství je blábol blábolů. Celá ČR vidí na jaké straně navíc stojíte.
Máte pravdu v tom, že slovanství nestojí ani za zmínku Vynořili se z neznáma jako loupeživý kmen a naštěstí v dějinách zcela mizí. Žádná škoda.