KOMENTÁŘ. Vládní koalice ANO, SPD a Motoristů potvrdila, že uskuteční plán nahradit dosavadní způsob financování České televize a Českého rozhlasu a zrušit poplatky označované jako koncesionářské. Proti tomuto záměru se zvedla kritika, a to například i od Senátu, který vyjádřil obavu o nezávislost těchto institucí. Televizní a rozhlasové poplatky však nejsou posvátnou krávou a mají alternativy.

Poplatky mají své výhody i nevýhody. Jsou jednoduché, zajišťují předvídatelný a do určité míry dostatečný zdroj příjmů veřejnoprávních vysílatelů a nezávislost na vládě. Na druhou stranu je musí platit i lidé, kteří veřejnoprávní média nesledují, nebo je sledují jen minimálně.

Alternativy poplatků však existují. Jsou jimi financování ze státního rozpočtu, prostřednictvím reklamy, předplatného nebo speciální daně, popřípadě kombinací všech těchto způsobů. Žádný z nich není bez rizik.

Skutečným problémem tedy není zrušení televizních a rozhlasových poplatků, ale model, který toto financování nahradí.

Jak to platit?

Financování veřejnoprávních médií z reklam není vhodným modelem. Hlavním rizikem příjmů z předplatného a reklam je to, že by se z veřejnoprávních vysílatelů mohli stát v podstatě komerční vysílatelé, jejichž hlavním zájmem je maximalizace zisku.

Plně na místě je i obava z bulvarizace a pokleslosti obsahu podbízejících se co nejširšímu diváckému a posluchačskému okruhu.

Veřejnoprávní médium nemusí být zestátněno ani formálně podřízeno státu, aby ztratilo nezávislost. Stačí, aby o jeho rozpočtu rozhodoval stát.

Možností je i zavedení systému předplatného, což by ale zcela jistě snížilo počet platících diváků a zvýšilo náklady těch, kteří by si službu předplatili. Vyloučilo by z možnosti sledovat či poslouchat veřejnoprávní vysílatele sociálně slabé diváky a posluchače.

Předplatné by tedy do značné míry omezilo všeobecnou dostupnost vysílání médií veřejné služby. Na druhé straně by vytvořilo prostředí pro tvorbu vysokonákladových projektů, protože by vysílání nemuselo být zaměřeno na všechny vrstvy obyvatel, ale pouze na předplatitele.

Veřejnoprávní vysílatelé by se tak více mohli soustředit na kvalitu na úkor kvantity. Většina současné produkce totiž není pokleslá, ale je na ní znát, že má omezený rozpočet a omezené ambice, což vede k omezenému produktu.

Pokud by média veřejné služby byla zbavena povinnosti vytvářet „něco pro všechny“, mohla by se zaměřit pouze na vysokou kvalitu tak, aby přilákala předplatitele. Je očividné, že by to zmenšilo demokratizační zaměření veřejnoprávních vysílatelů spočívající v jejich univerzalitě, která byla jejich podstatou.

Další z možností je, že některé základní programy veřejné služby v oblasti televizního vysílání by byly financovány z veřejných prostředků a další prémiové služby by byly financovány z předplatného. Veřejná služba v oblasti vysílání by tak byla více personifikována, i když by zůstala zachována do určité míry její univerzálnost.

Financování prostřednictvím speciální „rozhlasové a televizní“ daně by bylo levné z hlediska výběru daně a sociálně spravedlivější. Muselo by se ale jednat o daň do určité míry plošnou, protože příjemcem veřejné služby v oblasti televizního vysílání může být každý. Otázka, kdo by měl být poplatníkem takové daně, a otázka její progrese či regrese by byla určitě předmětem společenského konfliktu.

Vzhledem k tomu, že vládní koalice halí zrušení poplatků do hávů úlevy občanům, je zavedení takové daně nepravděpodobné.

Jiná forma politické kontroly

Zbývá tedy poslední možnost, a to financování veřejnoprávních vysílatelů ze státního rozpočtu. Pokud by se z České televize a Českého rozhlasu stala v podstatě pouze jiná forma rozpočtové nebo příspěvkové organizace, stala by se jejich nezávislost iluzorní.

Kde existuje možnost rozpočet krátit, zmrazovat či selektivně navyšovat, existuje i možnost nepřímého nátlaku.

Nezávislost České televize a Českého rozhlasu není možné omezit pouze přímými zásahy do obsahu, personálními změnami nebo tlakem na redakce. Stejně účinným, a často ještě účinnějším nástrojem je právě kontrola nad jejich financováním.

Ten, kdo kontroluje rozpočet, v konečném důsledku kontroluje rozsah činnosti instituce, její personální kapacity, technologický rozvoj i schopnost dlouhodobě plánovat. Nemusí vydávat žádné otevřené pokyny k obsahu. Stačí vytvářet prostředí permanentní finanční nejistoty.

Pokud jsou veřejnoprávní média financována v závislosti na rozhodnutí vlády, dostávají se do strukturální závislosti na vládní většině. Takový model vytváří silnou motivaci k autocenzuře, opatrnictví a vyhýbání se konfliktům s politickou mocí.

Veřejnoprávní médium tedy nemusí být zestátněno ani formálně podřízeno státu, aby ztratilo nezávislost. Stačí, aby o jeho rozpočtu rozhodoval stát. Vláda by navíc byla neustále v pokušení rozpočet veřejnoprávních vysílatelů snižovat a alokovat tyto zdroje pro jiné veřejné potřeby.

Skutečnou institucionální nezávislost veřejnoprávních médií by v podmínkách financování ze státního rozpočtu mohl zajistit pouze takový model, v němž by byla pro jejich financování pevně stanovena zákonná část státního rozpočtu, odvozená například od určitého procenta HDP, daňových příjmů nebo jiného objektivního makroekonomického ukazatele, a v němž by vládnoucí politická reprezentace neměla diskreční pravomoc tuto částku každoročně měnit.

Klíčovým prvkem je, aby tato výše fungovala nezávisle na politické vůli aktuální vlády. Jinak by financování zůstalo pouze jinou formou politické kontroly.

Bez takového pojistného mechanismu by totiž financování ze státního rozpočtu vždy znamenalo, že vláda disponuje silnou pákou vůči médiím veřejné služby. A tam, kde existuje možnost rozpočet krátit, zmrazovat či selektivně navyšovat, existuje i možnost nepřímého nátlaku.

Buď jsou veřejnoprávní média financována prostřednictvím přímého vztahu s občany v podobě poplatků, nebo prostřednictvím rozpočtového modelu, který je natolik rigidní, že je z politického cyklu fakticky vyňat. Všechny ostatní varianty představují pouze různé stupně závislosti.