KOMENTÁŘ. Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc prosazuje snížení hranice trestní odpovědnosti na 13 let u nejzávažnějších zločinů, typicky vraždy. Dá se předpokládat, že tento návrh najde širokou podporu veřejnosti, která vždy fandí zpřísnění represe.

Debata o snížení věku trestní odpovědnosti na 13 let se v politické debatě pravidelně vrací. Návrhy na snížení věku trestní odpovědnosti jsou však vždy vedeny čistým populismem, zatímco právní a kriminologická realita je zcela opomíjena.

Základní otázka totiž nezní, zda stát má reagovat na závažné činy dětí, protože reaguje již dnes, ale zda by změna věkové hranice trestní odpovědnosti vedla k reálnému snížení kriminality a zvýšení bezpečnosti společnosti nebo jde společnosti pouze o potrestání asociálních dětí.

Maximálně čtyři případy ročně

Současný český právní řád vychází z ochranného modelu reakce na protiprávní jednání dětí. Osoby mladší 15 let nejsou trestně odpovědné, ale stát na jejich jednání reaguje prostřednictvím ochranných nástrojů, zejména ochranné výchovy, ochranného léčení či ústavní péče.

Nejde tedy o právní vakuum ani o absenci reakce státu, ale o vědomé rozlišení mezi represí a výchovnou intervencí.

Snížení hranice trestní odpovědnosti na 13 let by znamenalo zásadní systémový posun od ochranného paradigmatu směrem k paradigmatu represivnímu. Dítě ve věku třinácti či čtrnácti let by se stalo subjektem trestního řízení, se všemi důsledky, které trestní právo nese, a to stigmatizací, formalizovaným řízením a potenciální trestní sankcí.

Představa, že dítě odradí hrozba trestní odpovědnosti, předpokládá racionální právní uvědomění, které je v tomto věku vývojově omezené.

Z kriminologického hlediska je nutné vycházet z dat, nikoli z mediálně hojně referovaných výjimečných případů. Českou republikou se totiž nepohybují desítky dětských vrahů, jak by se někdy mohlo zdát. Počet vražd spáchaných dětmi do 15 let se dlouhodobě pohybuje od nuly do čtyř případů ročně. Tento fakt má zásadní právně-politický význam. Legislativní změna zaměřená na extrémně vzácný jev má totiž ze své podstaty omezený preventivní potenciál.

Právo zde naráží na klasický problém proporcionality veřejné politiky. Pokud je jev statisticky marginální, zpřísnění represivního nástroje nemusí vést k měřitelnému poklesu jeho výskytu, protože jeho příčiny neleží v oblasti racionální kalkulace trestní odpovědnosti.

Riziko budoucí recidivy

Jedním z hlavních argumentů zastánců snížení věku trestní odpovědnosti je prevenční a odstrašující funkce trestu. Kriminologický a psychologický výzkum však dlouhodobě ukazuje, že u dětí je tento efekt výrazně oslaben. Děti ve věku 13–14 let zpravidla nejednají na základě právního kalkulu, ale pod vlivem impulzivity, emocí, rodinného prostředí či psychosociálních faktorů.

Klíčovým faktorem není samotná legislativní hranice, ale kvalita preventivních, sociálních a resocializačních mechanismů.

Představa, že dítě odradí hrozba trestní odpovědnosti, předpokládá racionální právní uvědomění, které je v tomto věku vývojově omezené. Závažné násilné činy dětí navíc často souvisejí s kumulací rizikových faktorů, jako jsou zanedbávání, traumata, duševní poruchy či dlouhodobé sociální selhání, nikoli s vědomým zvažováním právních následků.

Evropské právní systémy vykazují značnou variabilitu ve stanovení věku trestní odpovědnosti. Německo a Rakousko stanoví hranici na 14 letech, některé anglosaské systémy výrazně níže (10–12 let), zatímco severské státy udržují spíše vyšší ochranný model. Komparativní analýzy však neprokazují korelaci mezi nižším věkem trestní odpovědnosti a nižší mírou dětské násilné kriminality.

To naznačuje, že klíčovým faktorem není samotná legislativní hranice, ale kvalita preventivních, sociálních a resocializačních mechanismů.

Předčasná kriminalizace dítěte může navíc zvýšit riziko budoucí recidivy, neboť dítě je institucionalizováno v trestním systému a identifikuje se s rolí pachatele. Trestní řízení může rovněž oslabit resocializační potenciál a zhoršit reintegraci do společnosti.

Je třeba zdůraznit, že i současný systém umožňuje dlouhodobou ochrannou intervenci vůči nebezpečným dětem, včetně ústavního umístění a intenzivního dohledu.

Debata o snížení věkové hranice je proto méně otázkou bezpečnosti a více otázkou politickou. Ta otázka spočívá v tom, zda má právní řád vůči dětem preferovat ochranný a resocializační model, nebo model represivní.

V právním státě založeném na principu proporcionality a ochraně lidské důstojnosti dítěte se jeví klíčové spíše posilování včasné intervence, psychologické péče a sociální prevence než rozšiřování trestní represe vůči stále mladším věkovým skupinám.

Je ale sporné, zda současná vládní garnitura založená mimo jiné na populismu je schopna tyto nuance vnímat.