Ačkoli v České republice neexistuje extrémní bída, žije u nás pod hranicí chudoby téměř milion obyvatel. Nejde sice o číslo závratné, ale vzhledem k tomu, že kvalita společnosti se pozná podle toho, jak se dokáže postarat o své nejbědnější příslušníky, kteří se do tohoto stavu nedostali vlastní vinou, měl by stát dělat vše pro snižování počtu lidí pod hranicí chudoby.

Příčinami chudoby jsou nemoci, nedostatek pracovních návyků, závislost na alkoholu a omamných látkách, nezaměstnanost a nedostatek vzdělání. Příčinou nezaměstnanosti je nedostatečná a nevyhovující kvalifikace nezaměstnaných, nedostatečná prostorová mobilita a flexibilita. Největší skupinu nezaměstnaných tvoří osoby se základním vzděláním či praktickou školou, se středním odborným vzděláním a osoby s úplným středním odborným vzděláním.

Trvale nižší nezaměstnanost vykazují osoby s úplným středním vzděláním, zejména absolventi gymnázií, osoby s vyšším odborným vzděláním a vysokoškoláci. Jak je tedy vidět, příčina chudoby a nezaměstnanosti je částečně stále táž, a to nedostatečná vzdělanost chudých a nezaměstnaných.

Oxbridge náš vzor?

Česká republika má systém univerzálního vzdělání, což znamená, že formálně je dostupné většině populace. Ze statistických údajů však vyplývá, že rozdílné příjmové sociální skupiny získávají kvalitativně naprosto odlišné vzdělání.

Terciální školský sektor je sice formálně otevřen velkému počtu studentů, ale vyprofilovaly se obory, fakulty nebo celé školy, které se staly elitními a které jsou ve skutečnosti přístupné pouze dětem z vysoko příjmových rodin.V České republice tak dochází k přetrvávání či dokonce prohlubování vzdělanostních nerovností, a to přesně podle sociální stratifikace společnosti, resp. formování třídní struktury české společnosti.

Studenti elitních vysokých škol pocházejí z rodin náležících k vyšším vzdělanostním skupinám a ke skupinám s vyšším sociálně ekonomickým statusem. K obdobnému jevu došlo i ve Velké Británii, kde dvě nejznámější elitní univerzity známé pod přezdívkou Oxbridge mají naprostou většinu studentů z rodin s vysokým společenským postavením a silným ekonomickým zázemím.

Rozhoduje vzdělání rodičů

Český systém středního vzdělávání obsahuje značnou nerovnováhu mezi nabídkovou a poptávkovou stranou, neboť existuje málo škol v požadované kvalitě v dostupné vzdálenosti od místa bydliště studenta. Rozdělení studentů do jednotlivých typů škol odpovídá jejich ekonomickému, sociálnímu a kulturnímu statusu a v rámci studia nedochází k jejich diferenciaci.

Střední školy pouze reprodukují rozdíly, se kterými studenti na tyto školy vstupovali. Nematuritní odborné vzdělání není ani účinnou sociální sítí proti nezaměstnanosti, ani efektivní přípravou na další studium a na těchto oborech se kumulují studenti s nějakým typem handicapu (ekonomickým, sociálním nebo kulturním). Podle absolvované střední školy je tak více méně rozhodnuto, zda bude student pokračovat v dalším vzdělávání, a pokud ano, o jaký druh vysoké školy se bude jednat. Obdobná diferenciace se začíná objevovat už i u škol základních.

Úroveň vzdělání je mimo inteligenčně volních vlastností studenta ovlivněna sociálním statusem rodičů, vzděláním rodičů a typem rodiny, ze které pocházejí (děti pocházející z úplných rodin dosahují vyšší vzdělání než děti vyrůstající v neúplných rodinách). Sociální statut rodiny tedy není jedinou devizou, kterou si student do svého studia přináší.

Student z rodiny, v níž má otec akademické vzdělání a vykonává práci odpovídající tomuto vzdělání, přičemž matka nepracuje a stará se o domácnost, je na tom z hlediska studijních předpokladů lépe, než student z rodiny, v níž oba rodiče vykonávají dělnické profese, i když součet jejich příjmů je stejný, jako příjem zmíněného otce.

Samostatnou kapitolou jsou pak děti z učitelských rodin, které jsou často nízkopříjmové, ale děti z těchto rodin mají dobré studijní předpoklady, protože rodiče kladou vzdělání na vysokou příčku životních hodnot.

Chudí dál chudnou, bohatí…

Náš vzdělávací systém nemá žádné mechanismy, které by rozdíly v zázemí studentů zmírňovaly či kompenzovaly. To způsobuje nerovnost v přístupu ke vzdělání, sociální nespravedlivost a koneckonců nespravedlivou distribuci bohatství. Chudí jsou tak stále chudí či chudší a bohatí stále bohatí či bohatší.

Tato nespravedlnost je o to větší, že současné ekonomické a společenské elity získaly často své postavení v rámci komunistického totalitního režimu nebo díky dobré orientaci v něm. Student může ovlivnit své intelektuální a volní studijní předpoklady, ale nijak neovlivní, z jaké sociální třídy pochází.

Řešením by bylo přijetí preferenčního programu, který by zvýhodnil studenty, kteří se narodili do rodin s ekonomickou, sociální nebo kulturní nevýhodou. Cílem tohoto programu by mělo být nabídnout skutečnou rovnost příležitostí, kde se mohou rozvinout přirozené talenty do svého skutečného plného potenciálu. Tento systém by měl být zabudován do systému přijímání studentů ke studiu na všech typech škol, i když nejvíce je uplatnitelný na školách středních a vysokých.

Pokud dítě vykazuje velmi dobré výsledky přes různé překážky, které mu způsobily rodinné okolnosti, znamená to, že je velmi talentované nebo pilné. V takovém případě si zaslouží větší podporu, protože má zřejmě dlouhodobě velký potenciál. Navíc jeho skutečný potenciál mohl být potlačen nevýhodami, které nijak nezavinilo.

Pozitivní diskriminace dětí Tigera Woodse?

Musí se však jednat o systém, který je pochopitelný a transparentní. Bylo by zcela jistě záhodno podporovat dítě, které pochází z rodiny alkoholiků či dealerů drog, či z domácnosti, která nevlastní vůbec žádnou knihu, ale bylo by velmi obtížené takové informace veřejnou autoritou nějak věrohodně ověřit.

Preferenční systém by měl spočívat v tom, že k bodovým výsledkům vstupních znalostních testů by sociálně znevýhodněný student získal ještě určitý počet bodů odrážející míru jeho znevýhodnění. Jedná se tak o určitou formu pozitivní diskriminace, která se v České republice netěší přílišné oblibě.

Veřejnost pozitivní diskriminaci povětšinou spojuje s kvótami, jejichž zavádění je skutečně problematické a je otázkou, zda je ústavně konformní. Preferenční systém žádné kvóty nezavádí, ale pouze rozšiřuje paletu zkoumaných studijních předpokladů s tím, že nezohledňuje pouze intelektuální přednosti dítěte, ale i nezaviněnou zátěž, která mohla jeho přednosti upozadit.

S pozitivní diskriminací na základě třídního rozvrstvení příliš velké zkušenosti nejsou. Nicméně USA mají ve školském systému bohatou praxi pozitivní diskriminace na základě rasy. Uchazečům o studium je automaticky přiřazován určitý počet bodů, pokud se jedná o Afroameričany nebo Hispánce.

V tomto systému tedy získají preferenční body např. děti Tigera Woodse oproti dětem samoživitelky pracující jako zdravotní sestra v McAllenu v Texasu.

Systém pozitivní diskriminace na základě rasy není u nás aplikovatelný, protože se zde různé rasy nevyskytují. Mohla by být sice zavedena preference studentů romské národnosti, kteří navíc často pochází ze sociálně slabých rodin, ale toto zvýhodnění by naráželo na zásadní problém, a to sice na rozpoznávání, kdo je a kdo není Rom.

K romské národnosti se totiž hlásí relativně málo osob. Navíc je příslušnost k národnosti otázkou vlastního cítění a volby. Založit pozitivní diskriminaci pouze na cítění rodičů či dětí by pak mohlo být relativně snadno zneužitelné.

Klíč k určování potřebných

Systém tedy musí být založen na verifikovatelných informacích, jako je příjem rodičů, jejich vzdělání a jejich profese. Tyto faktory by měly být zkoumány v souvislosti s faktorem bohatství rodiny, kvality předchozího vzdělání dítěte, vlivu okolí na dítě a struktury rodiny.

Nabízí se otázka, jak ohodnotit profesi rodičů. Je zřejmé, že mezi profesemi je celá řada rozdílů. Existují zaměstnání v soukromém, veřejném či státním sektoru, zaměstnání založená na fyzické či duševní práci, profese vykonávané samostatně či jako závislé práce, profese s větší či menší společenskou důležitostí, profese vyžadující větší či menší talent či zkušenosti a podobně.

Z tohoto důvodu bylo vytvořeno několik žebříčků profesí, které vychází např. z vyžadovaného vzdělání a dosahovaných příjmů nebo ze stupně inteligence požadované pro danou profesi. Úroveň této profese rodičů je pak buď výhodou či naopak hendikepem dítěte v jeho studiu.

Bohatství rodičů musí být zkoumáno z toho důvodu, že existují zaměstnání rodičů se značně nerovnoměrně rozloženými příjmy, popř. může nastat případ, kdy si bohatí rodiče vezmou roční dovolenou, aby se mohli více věnovat sobě a svým dětem.

Stejně tak důležité je okolí, ve kterém dítě vyrůstá, jehož úroveň je nejlépe měřitelná podle počtu chudých domácností, které se nachází v okolí rodiny, v níž dítě vyrůstá. Struktura rodiny má pak význam pro vzdělanostní předpoklady dítěte z jednoho prostého důvodu, a to, že pokud je dítě vychováváno pouze jedním rodičem, má na něj rodič přesně polovinu času, než který mu může být věnován v úplné rodině.

Vytvářet podmínky, studium neulehčovat

Upřednostňování studentů na základě příslušnosti ke společenské třídě neodstraní sociální deficit zcela. Proto je nesmyslné vyžadovat, aby se na všech typech škol vyskytovali zástupci studentů ze všech společenských tříd. Některé přirozeně chytré děti z chudých rodin nenaplní svůj potenciál zcela, protože si osvojí hodnoty kultury chudoby, jako je orientace na přítomnost, neschopnost investic do budoucna, nízká pracovní morálka, podceňování vzdělání apod.

Stejně tak by tento systém nezajistil, aby i přirozeně chytré a motivované, ale rodinou nepřipravené dítě nakonec nerezignovalo nad náročností studia. Ulehčování studia hendikepovaným studenům totiž není v zájmu ani těchto studentů. Mělo by ale být v zájmu společnosti, pokusit se všem, a to i těm hendikepovaným dětem, vytvořit obdobné studijní příležitosti, což by bylo nejen spravedlivější, ale vedlo by to i ke zmenšení chudoby.