Albánii objevují v posledních letech Češi coby destinaci na letní dovolenou. O její historii se ale příliš nemluví, a to ani o té novodobější. Detaily o brutalitě komunistického režimu diktátora Envera Hodži se koneckonců sami Albánci začali dozvídat až po roce 2017, kdy byly zpřístupněny archivy tajné policie. Represím a mučení čelila i rodina Kemala Libohovy, která dříve patřila k nejbohatším v albánské historii. Rodinnou anabázi popisuje Libohova pro HlídacíPes.org.

Odborníci odhadují, že během 45 let trvání totalitního režimu v Albánii bylo zabito nejméně šest tisíc osob a zhruba čtyři tisíce jsou stále pohřešovány. Desítky tisíc lidí byly deportovány do pracovních táborů a vězněny, mnozí byli krutě mučeni. Patřili mezi ně i rodiče Kemala Libohovy, přestože se nijak neangažovali proti režimu.

Po zatčení syna se musela Olga vystěhovat do stáje pro dobytek. „Otec byl odsouzen na deset let. Byl držen v celách hradu Gjirokastra v nehumánních podmínkách s tím nejbrutálnějším mučením. Poté byl poslán na zvláštní vyšetřování v Tiraně, kde byl opět denně mučen.“

Příslušníci rodiny Libohova, která patřila k významným rodům už v 15. století a sídlila ve stejnojmenné obci na jihu Albánie, studovali tradičně na nejprestižnějších univerzitách v Evropě. Po studiích se vraceli domů a zastávali často vysoké funkce prefektů, starostů nebo ministrů.

Kemal Libohova před rodným domem své matky v Tiraně. Foto: se souhlasem Kemal Libohova

Kemalův dědeček, Mufid Bey Libohova, byl jedním z nejznámějších příslušníků rodu. Působil jako ministr vnitra v první albánské vládě po osamostatnění země od nadvlády Osmanské říše v roce 1912. Po první světové válce se zasloužil o italské uznání albánské nezávislosti a zastával několik ministerských postů v prozatímní vládě ustanovené na konci prosince 1918 i v následujících vládách až do své smrti v roce 1927. Je také považován za otce albánské měny lek. Navrhoval její název a byl ministrem financí, když byl lek v roce 1926 uveden v platnost.

Mufid Bey se oženil s dánskou umělkyní Olgou Schweitzer, kterou poznal na studiích v Istanbulu. Madam Olga, jak byla Dánka zvána místními, zůstala v Albánii i po smrti manžela a těšila se velké oblibě v sídle rodu, městečku Libohova poblíž hranic s Řeckem.

Dochovala se například příhoda o tom, jak Olga přesvědčila v roce 1944 německé okupanty, aby upustili od záměru zastřelit stovku místních mužů, které fašisté podezírali z ukrývání partyzánů. „Velmi pomáhala chudým a dětem, připravovala svatební šaty pro zasnoubené dívky ve městě, všichni ji milovali a vážili si jí,“ vypráví její vnuk Kemal Libohova.

Nepřítelem lidu v 25 letech

Na konci listopadu 1944 byla Albánie osvobozena od německých nacistů a k moci se dostal pozdější diktátor Enver Hodža. Pro významné rodiny jako Libohova to znamenalo brzký nástup tvrdých represí, mučení a pronásledování. Krutosti režimu neunikla ani Olga Schweitzer.

Její syn Elmaz, později Kemalův otec, studoval v té době v Římě. „Otec se vrátil koncem roku 1945 z Itálie vlakem přes Terst a Kosovo, protože Jaderské moře bylo zaminováno britskými spojeneckými silami, takže se v té době nedalo cestovat námořní dopravou. Zhruba po roce zatkla našeho otce, kterému tehdy bylo 25 let, tajná policie, s obviněním, že je nepřítelem lidu. Jeho rodný dům v Libohové byl zabaven, veškerý majetek vyrabován. Knihovna dědečka Mufida a madam Olgy s pěti tisíci knihami, včetně spisů a historických knih, které Mufid sám napsal, byla spálena,“ popisuje Kemal Libohova.

Před rodným domem matky Kemala Libohovy. Foto: se souhlasem Kemal Libohova

Po zatčení syna se musela Olga vystěhovat do stáje pro dobytek. „Otec byl odsouzen na deset let. Byl držen v celách hradu Gjirokastra v nehumánních podmínkách s tím nejbrutálnějším mučením. Poté byl poslán na zvláštní vyšetřování v Tiraně, kde byl opět denně mučen,“ popisuje Kemal.

Olga Schweitzer byla později deportována z Libohové: „Kamkoli šla hledat práci a přístřeší, řekli jí, že je nechtěná a musí odejít. Putovala tak s kufrem rodinných fotografií a několika dalšími osobními věcmi, které jí zbyly, zatímco její syn, náš otec Elmaz, neměl tušení, kde jeho matka je, zda je ještě živa, protože tajná policie mu nedala žádné informace.“

Internace a život v chlévě

Po deseti letech byl Elmaz Libohova ve velmi špatném zdravotním stavu propuštěn z vězení a v roce 1957 se připojil ke své matce. Byli internováni ve vesnici Tresh v okresu Lezhes, kde žili v chlévě pro prasata za nuzných podmínek. Tam Olga v listopadu 1958 zemřela.

„Otec poté vykonával ruční práce na poli, pracoval 10-12 hodin denně a dvě hodiny musel jít pěšky po silnici, aby se dostal do práce a z práce. V těchto podmínkách jsem se narodil a byl jsem jako dítě svědkem toho utrpení. Ale otec si nestěžoval, nikdy nám nedal najevo svou fyzickou a psychickou únavu, ale každou noc nás učil a vzdělával tak, jak ho vychovávala jeho matka,“ vypráví Kemal.

Ani po třiceti letech od pádu režimu se v Albánii téměř nemluví o hrůzách, které tisíce lidí za éry Envera Hodžy zažívaly. Moji předkové nemají nikde ani malou pamětní desku, nejsou nikde zmíněni, přestože hráli kdysi významnou roli v procesu osamostatnění Albánie. To bych chtěl nyní změnit

Elmaz se oženil s manželkou Myzafere a měli postupně tři děti. „Naše matka pocházela z urozené albánské rodiny, od pěti do osmnácti let žila na severu Itálie. Oba rodiče spolu doma mluvili plynně italsky a francouzsky, i v internačním táboře,“ vzpomíná Kemal Libohova.

„V roce 1977 naši matku zatkli, drželi ji osm měsíců v cele a mučili ji elektrickými šoky. Byla odsouzena na čtyři roky za propagandistickou agitaci. Bylo to absurdní, protože naše matka ani my jsme se neodvážili mluvit s nikým mimo rodinu. Ukázalo se, že její zatčení měli na svědomí falešní svědci, kteří byli pověřeni tajnou bezpečnostní službou diktátorského režimu. Po dvaceti dnech po zatčení mé matky mi můj otec zemřel v náručí s krvácením do mozku. Mamince v cele neřekli, že její manžel je mrtvý. Zprávu se dověděla až poté, co byla po osmi měsících postavena před soud.“

Z jednoho drinku byl odchod do Dánska

Kemal Libohova po rozpadu režimu odešel do Dánska, odkud pocházela jeho babička Olga Schweitzer. Dopomohlo tomu náhodné setkání v Tiraně, která je od roku 1920 hlavním městem Albánie.

„Zdědil jsem z matčiny strany některé nemovitosti, které nám byly zabaveny za komunismu a částečně vráceny po rozpadu režimu v roce 1991. Jeden z pozemků v centru Tirany jsme tehdy využívali jako parkoviště. Jednou večer mě zda oslovila skupinka cizinců, abych jim doporučil nějaký bar. Doprovodil jsem je a pozvali mě na drink. Ukázalo se, že jeden z nich byl starostou dánského města Odense. Vyprávěl jsem mu příběh naší dánské babičky, madam Olgy,“ vzpomíná Kemal Libohova.

V roce 1997 propukla v Albánii občanská válka v důsledku podvodných pyramidových her, v níž lidé přišli o peníze a často i o své domovy. Stát několik měsíců nefungoval. Kemal Libohova dostal v té době pozvánku od onoho dánského starosty, aby přijel do Dánska.

„Poslal mi speciální pozvánku a vše bylo hotovo během několika dní. Byl to pouhý rok od chvíle, kdy moje matka ve věku 60 let zemřela, byl jsem smutný a neměl jsem myšlenky na stěhování. Můj přítel ale trval na tom, abych okamžitě odjel a neriskoval život v rozvrácené zemi, kde v ulicích bujely ozbrojené konflikty. Jel jsem tedy do Dánska, původně pouze na dva měsíce s turistickým vízem.“

„Ani malá pamětní deska“

Situace v Albánii se ale v následujících měsících neuklidnila. Kemal Libohova nakonec v Dánsku zůstal, vystudoval jazykovou školu a začal pracovat jako překladatel v azylových centrech z Kosova a Albánie. Později absolvoval také několik kurzů o válečných traumatech a krizích.

„V roce 2004 jsem začal pracovat na magistrátu v oblasti pomoci lidem s traumatem a duševními problémy, kde jsem dodnes. Zároveň pracuji jako překladatel z albánštiny do dánštiny v několika překladatelských kancelářích pro lidi se sociálními problémy, pro psychiatry, psychology a různé nemocnice,“ říká.

V příštím roce se Kemal Libohova chystá v Albánii uspořádat vzpomínkovou akci na památku svých předků. Ve spolupráci se Společností Lola Aleksi Gjoka, Dánsko-albánskou asociací a současným starostou obce Libohova organizuje vzpomínkový koncert na počest Olgy Schweitzer a ve městě chce také odhalit pomník na její památku.

Na akci, která by se měla uskutečnit v červnu, vystoupí dánští umělci jako Stig Fogh Andersen, Gitta-Maria Sjöberg společně s Knudem Rasmussenem a Feride Gillesberg.

„Ani po třiceti letech od pádu režimu se v Albánii téměř nemluví o hrůzách, které tisíce lidí za éry Envera Hodžy zažívaly. Moji předkové nemají nikde ani malou pamětní desku, nejsou nikde zmíněni, přestože hráli kdysi významnou roli v procesu osamostatnění Albánie. To bych chtěl nyní změnit,“ říká Kemal Libohova.