Čeští filmaři objevují „rozhlasové“ téma jako vděčné pro snímky různých žánrů. Když pomineme poměrně nedávný a docela zdařilý thriller Roberta Sedláčka Promlčeno (2022), v němž rozhlasové vysílání a ambiciózní moderátorka aktivně posouvají děj, v letošním roce se rádio a jeho protagonisté objevují v několika projektech: ve Vlnách Jiřího Mádla, ve Výjimečném stavu Jana Hřebejka či v dokumentu Válečný zpravodaj, který natočila dvojice režisérů Benjamin Tuček a David Čálek (v kinech od 31. října). Rozhlas je skutečně inspirativní a zároveň i atraktivní prostředí, jež generuje silné příběhy a pozoruhodné osobnosti.

V komedii Jana Hřebejka Výjimečný stav ale dostává rádio tak trochu na frak. Je tu představeno jako místo umožňující znevěrohodnění seriózního zpravodajství.

Protože jde o médium, jehož hlavním vyjadřovacím prostředkem je zvuk, a umožňuje tak „vyrobit“ jakoukoliv dezinformaci, protože na reportéra nevidíme, pouze slyšíme jeho hlas a zvukové kulisy, v nichž se (údajně) pohybuje.

Text, jehož autorem je kulturní publicistika Agáta Pilátová, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Mezititulky jsou redakční.

Pražská redakce jásá

Hřebejkův film, který vznikl podle divadelní hry publicisty Milana Tesaře (hrála se před časem v Divadle Na Fidlovačce), na tomto omezení staví a bohatě je využívá. Má ovšem podmínku: chce to přistoupit na pravidla hry stanovená autory a vnímat všechno s vědomím komediální nadsázky. Což myslím někteří nevrlí kritici jako by poněkud opomněli. Mám proto potřebu se Hřebejkova filmu zastat.

Hlavní postava, renomovaný zahraniční zpravodaj Karel Beran na Blízkém Východě (Ondřej Vetchý), se narychlo vrací domů z mise ve smyšleném státě Kambur, protože podezírá svou partnerku z nevěry. Jenže ve chvíli, kdy dorazí do Prahy, v Kamburu zrovna vypukne revoluce.

Reportér, který je v reálu jinde, než má být, musí předstírat, že vysílá ze vzbouřené země. Daří se mu to nadmíru úspěšně. Bere si na pomoc svůj nezaměnitelný hlas plus veškeré domácí náčiní, jež má po ruce.

Každou půlhodinu vysílá „živě“ z kuchyně svého bytu, a současně přitom řeší domnělou nevěru své ženy (Tatiana Dyková). Pražská redakce jásá, protože rozhlasu závratně stoupá sledovanost. Beranovy reportáže přebírají zahraniční rádia, atmosféra v kuchyni, pardon v Kamburu houstne, teroristé pronikají do bytu…

Pokud přistoupíme na hru autorů – a to bychom asi měli, pak se na řadě míst filmu fakt bavíme a chtě nechtě připustíme, že Hřebejk natočil celkem svižnou crazy komedii.

Někteří (nejen) rozhlasoví redaktoři prý filmu zazlívají, že si dělá legraci z veřejnoprávního média, které by potřebovalo spíš podpořit, ne pomlouvat…

Lze na ní ocenit několik předností. Na rozdíl od mnoha „romantických“ komedií je postavena na nosném nápadu, jímž revoluce inscenovaná pomocí domácích spotřebičů určitě je; půvabně působí také mírně zkarikované rozhlasové prostředí, kde jsou zejména šéfové poněkud natvrdlí a v honbě za „poslechovostí“ neodhalí Beranovu kamufláž. (Jak na jednom místě poznamená Karlova partnerka: „Umí pět jazyků a nerozezná mikrovlnku od tanku.“)

Musíš za svou pravdou stát

Někteří (nejen) rozhlasoví redaktoři prý filmu zazlívají, že si dělá legraci z veřejnoprávního média, které by potřebovalo spíš podpořit, ne pomlouvat… A vůbec, je tam příliš mnoho nevěrohodných postav i momentů, takové věci se v rozhlase přece nemohou stát. Jenže tu „veřejnoprávnost“ pojímají autoři s nadsázkou. (Mimochodem, Český rozhlas se na filmu podílel!) Tak proč ji také nepřijmout?

Navíc – jiná rádia zpravidla nevysílají redaktory na dlouhodobé zahraniční mise, a na tom je postava protagonisty Výjimečného stavu založena. A k té věrohodnosti: znáte nějakou crazy komedii, kde je všechno uvěřitelné?

Vždyť Hřebejkův film baví právě díky několika absurdním situacím a bláznivým scénám! Není třeba v něm za každou cenu hledat přesný odraz reality ani hlubokomyslné myšlenkové jádro, třeba kritiku dezinformací a pranýřování dezinformátorů.

Byť, pravda, nejméně jeden působivý satirický záblesk tu můžeme najít – v epizodě rozhlasového interview bezradné redaktorky se suverénním, výtečně připraveným představitelem dezinformátorů v podání Jiřího Havelky.

Autorům lze vytknout spíš jiné věci. Například nadbytečnou, s hlavním příběhem moc nesouvisející paralelní dějovou linku. Jde v ní o souseda, bojácného učitele (Jaroslav Plesl), který nedokáže na rovinu říct matce, že se stěhuje k partnerce, a nadto má strach, že mu při operaci slepého střeva vpravili do těla zpravodajský čip.

I když se tu téma dezinformací připomíná, je to jako z jiného filmu. Ani písnička „Musíš za svou pravdou stát“, pěkně interpretovaná Jaroslavem Pleslem a Janou Plodkovou, nestačí na to, aby obě linky dostatečně spojila.

Výjimečný stav je vděčnou přehlídkou osvědčených hereckých tváří a solidních výkonů: Platí to pro Ondřeje Vetchého v hlavní roli i (i když mohl trochu ubrat ze své výbušné akcentované choleričnosti, je jí příliš), pro Tatianu Dykovou i třetí hlavní postavu – zajímavého Jordana Haje, zdařile představujícího arabského redakčního kolegu a údajného milence.

Nejde o veledílo, ale slušný nadstandard v daném žánru můžeme Výjimečnému stavu s dobrým svědomím přisoudit. A ujistit, že určitě neohrozí vážnost veřejnoprávních médií.