Bezpečnost především, dalo by se ve dvou slovech shrnout setkání s mužem, který dva roky sloužil jako tlumočník i jako průvodce místními zvyky a kulturou českým vojákům na misi v Afghánistánu. Zveřejnit nechce ani jméno, ani to, kde žije, ani své rodinné poměry – bojí se hlavně o členy rodiny, kteří zůstali v Kábulu. „Jsem založením umírněný člověk, demokrat, vážím si svobody. Dnešní Afghánistán je pravý opak toho všeho,“ říká.

Říkejme mu Abdul. „To je docela typické afghánské jméno. Používali jsme ho ostatně i na misích, kdy se vojáci setkávali s místními a bylo lepší, když nás kvůli bezpečnosti neoslovovali našimi skutečnými jmény,“ souhlasí s pseudonymem třicátník sportovního typu, do kterého by při letmém setkání člověk řekl spíše, že je to západní turista.

Mluví dobře anglicky a právě to ho už před lety kvalifikovalo – kromě toho, že vystudoval literaturu na Kábulské univerzitě – k tomu, aby začal pracovat jako tlumočník pro spojenecké armády působící v Afghánistánu.

Historie, kterou chtějí smazat

Spolupracoval s maďarskými a chorvatskými vojáky, pracoval v Afghánistánu pro zástupce NATO a poslední dva roky před tím, než se Tálibán vrátil k moci, také pro českou armádu: „Musím říct, že práce pro českou armádu byla asi nejlepší. Spřátelili jsme se, trávili jsme spolu spoustu času, potkal jsem tam skvělé lidi,“ shrnuje.

Mám srovnání a musím říct, že chování českých vojáků bylo výborné: měli respekt k cizí kultuře a chovali se k lidem přátelsky.

S „Abdulem“ se potkáváme v kavárně v jednom okresním městě. To, kde nyní žije, zveřejnit nechce. „Jsme tu ve městě jen dva a asi by bylo docela snadné mě identifikovat,“ podotýká. Ze stejného důvodu si nepřeje publikovat ani to, kde pracuje, ani žádné detaily o své rodině, byť o ní jinak mluví rád. Dělá to právě kvůli té části příbuzenstva, která zůstala v Kábulu.

Jak dodává, podobně se o osud blízkých, kteří zůstali v Afghánistánu, obávají i další někdejší spolupracovníci Česka, kteří byli před dvěma lety (ale někteří i dříve) ze země evakuováni.

Opatrnost Abdul zachovává i ve vztahu ke svému životu v Česku. „Nepochybuji, že i Tálibán má své špiony, agenty. Věřím, že mají zájem zjistit, kde jsme a kde žijeme. Roli v tom hraje i jejich pocit, že jsme byli bohatí, že jsme si ve službách cizích armády vydělali spoustu peněz. Oni by pak mohli naše příbuzné, kteří zůstali v zemi, snadno vydírat,“ říká. „Pro Tálibán jsme symbol toho, co bylo, historie, kterou chtějí smazat,“ dodává.

Práce u zahraničních armád, jak vysvětluje, nespočívala zdaleka jen v tlumočení, ale obecně ve snaze o porozumění místním Afgháncům.

„Byla to spíše role jakéhosi kulturního poradce. Šlo o porozumění celé zemi, kultuře, zvykům, myšlení lidí. Občas bylo nutné vojákům vysvětlit, že je něco pro místní lidi urážlivé, jakkoli to tak oni nemysleli. Bylo to oboustranně prospěšné. Mám také srovnání a musím říct, že chování českých vojáků bylo výborné: měli respekt k cizí kultuře a chovali se k lidem přátelsky. Říkali mi to sami Afghánci,“ popisuje s tím, že s některými vojáky z mise byl po svém příletu do Česka v občasném kontaktu.

„Oni ale mají své životy tady v Česku a já mám tady už taky svůj život. Nicméně kdyby byla ta možnost, vůbec bych neváhal a pro českou armádu zase rád pracoval.“

Chaos v Kábulu, let do Česka

Součástí jeho kontraktu prý na počátku nebyla nabídka potenciálního přesídlení do Česka, především proto, že s návratem Tálibánu tehdy nikdo nepočítal: „Tálibán byl roky pryč, žilo se docela svobodně, měli jsme svou zvolenou vládu, policii, armádu.“

V létě roku 2021 ale přišel radikální zlom. V polovině srpna bojovníci islamistického hnutí Tálibán provedli rychlou ofenzivu a vstoupili do metropole Kábul, kde vypukl chaos. Narychlo se zavíraly ambasády a zahraniční mise. Dostat se do bezpečí mohli i místní spolupracovníci české ambasády a armády.

„Všechny afghánské spolupracovníky, kteří splnili podmínky pro zařazení do programu, měli zájem a úspěšně prošli bezpečnostním screeningem, jsme i s jejich rodinami přepravili do ČR. Detaily z bezpečnostních důvodů komentovat nemůžeme,“ potvrdila už dříve mluvčí ministerstva vnitra Simona Cigánková.

Viděno Abdulovýma očima byla evakuace zvládnutá dobře. Přesně prý věděl kde a kdy má být, jmenné seznamy byly prý připravené. „Odletěl jsem hned prvním evakuačním letadlem. Nebylo to ale úplně bez komplikací. Panoval ohromný chaos, lidi měli děsný strach a zaplnili ranvej tak, že letadlo nemohlo přistát. Odlet se odložil na druhý den,“ popisuje den, kdy se mu radikálně změnila budoucnost.

„Báli jsme se o život, nevěděli jsme, co se stane. Tálibán byl najednou všude, probíhaly kontroly, zatýkali lid, byly i popravy. A děje se to pořád, navzdory tomu, že se dnes Tálibán snaží navenek tvářit umírněně. Prostě čas od času někdo zmizí.“

Letadlo bylo tehdy plné afghánských spolupracovníků české ambasády v Kábulu a právě tlumočníků, kteří roky pomáhali české armádě. Každý, kdo měl na evakuaci nárok, mohl odletět i s nejbližšími rodinnými příslušníky: manželkou, dětmi a rodiči.

„Báli jsme se o život, nevěděli jsme, co se stane. Tálibán byl najednou všude, probíhaly kontroly, zatýkali lid, byly i popravy. A děje se to pořád, navzdory tomu, že se dnes Tálibán snaží navenek tvářit umírněně. Prostě čas od času někdo zmizí,“ podotýká Abdul s tím, že nadále platí, že kdo pracoval pro zahraniční armádu, je Tálibánci považován za zrádce.

„Jsem přes internet v pravidelném kontaktu s přáteli a s bratrem a vím, že život pod Tálibánem je drsný. Už jenom to, že moje neteře nemohou chodit do školy, nemohou studovat, platí tam hloupá pravidla, která Tálibán diktuje. Běžné jsou únosy, vraždy,“ říká Abdul, který rodné město opustil před třemi lety jen s jednou taškou a notebookem.

„Od dětství jsem žil v podstatě ve svobodné zemi, byl jsem šťastný, že nemusím žít pod Tálibánem, jsem založením umírněný člověk, demokrat, mám rád svobodu. Dnešní Afghánistán je pravý opak toho všeho,“ říká.

Na místě, kde Abdul působil u české armády (ani konkrétní provincii nechce kvůli možné identifikaci publikovat), byli tlumočníci čtyři. Všichni čtyři byli také evakuováni. Dva zůstali v České republice, jeden později odletěl do Spojených států – díky tomu, že předtím tlumočil i americkým vojákům – další odletěl za příbuznými do Velké Británie.

Hlavně tu jsem v bezpečí

V Česku je někdejších armádních tlumočníků více, rozeseti jsou po různých městech. Zpočátku jim pomohla armáda, pak prošli standardním azylovým řízením a sociální pomocí. Nyní se všichni spoléhají především sami na sebe, našli si práci, starají se o své rodiny.

Nepochybuji, že i Tálibán má své špiony, agenty. Věřím, že mají zájem zjistit, kde jsme a kde žijeme.

„Situace třeba s prací nebo bydlením se nám trochu zkomplikovala po příchodu uprchlíků z Ukrajiny,“ podotýká Abdul s tím, že si ale nestěžuje a snaží se najít lepší práci. Ideálně takovou, která by mu umožnila zakotvit v přeci jen dosti kosmopolitnější Praze.

V Česku žije podle odhadů zhruba padesát afghánských rodin. „Není to ale nijak aktivní skupina, když se potkáváme, tak občas jedna dvě rodiny. Nejaktivnější je ve snaze nás spojovat a pomáhat nám asi Mirka Pašková,“ odkazuje Abdul na ženu, která vede spolek Vlčí máky, jenž má za cíl primárně podporu válečným veteránům. Mezi ně ovšem počítá právě i někdejší tlumočníky a pomocníky českých vojáků.

HlídacíPes.org již dříve popsal, že v Afghánistánu podle všeho část někdejších tlumočníků a spolupracovníků české armády zůstává. Zmíněná Mirka Pešková říká, že je jich čtrnáct, respektive dvanáct.

„Neformálními cestami jsme byli vyrozuměni, že české tajné služby nedoporučují k přesídlení dvě osoby, což plně respektujeme, ale nevidíme důvod k ignoraci dvanácti zbývajících tlumočníků,“ řekla pro HlídacíPes.org Pašková, která se v evakuacích z Kábulu aktivně angažovala a tlumočníkům pomáhá doposud – jak těm, kteří se dostali do Česka, tak těm, kterým se zemi dosud opustit nepodařilo. Tématu jsme se detailně věnovali ZDE.

„Jsem tu spokojený. Hlavně tu jsem v bezpečí. Žádnou vládní podporu už nemám. Mám práci, našel jsem si bydlení a mám v plánu v Česku zůstat,“ říká Abdul, který v Česku získal azyl, učí se Česky a až splní podmínky, rád by zažádal i o českém občanství.

Podobně jako většina jeho krajanů je i on islámského vyznání, označuje se ale za umírněného a náboženství nijak zvlášť neprožívá. Podle svých slov po příchodu do Česka nezažil ani žádný zvláštní kulturní šok: „Samozřejmě je to tu pro mne jiné, ale nijak dramaticky.“