Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Zemřel sebestředný diktátor Fidel Castro

 -   - 

Fidel a Miky

Vůdce kubánské revoluce a dlouholetý prezident Fidel Castro zemřel. Národu to v sobotu brzy ráno oznámil bratr zesnulého vůdce a úřadující prezident Kuby Raúl Castro.

Když Barack Obama letos v březnu přiletěl na Kubu jako první americký prezident po 88 letech, panovala všeobecná shoda na tom, že návštěva je událostí mimořádného významu nejen ve vztazích mezi Spojenými státy americkými a Kubou, ale i v kontextu světové politiky.

Brněnský publicista Kristián Chalupa, který se dlouhodobě věnuje studiu totalitních režimů, v článku pro HlídacíPes.org tehdy popsal historii, současnost i perspektivy kubánského režimu reprezentovaného bratry Castrovými. Jeho analýzu znovu publikujeme v souvislosti s úmrtím devadesátiletého Lídera Máxima.

Fidelova životní láska

O kubánském vůdci Fidelu Castrovi vyšla v zahraničí, ale i u nás, řada publikací. Od počátku své politické kariéry pozornost mnoha publicistů přitahoval. Vesměs se shodli, že tento charismatický a rozporuplný muž, pocházející z bohaté rodiny, miloval jednu věc nade vše – moc.

Zajímavým a velmi čtivým pohledem na kubánského diktátora je téměř čtyřsetstránková kniha Castro s podtitulem partyzánský princ od významné americké novinářky a expertky na Latinskou Ameriku Georgie Anne Geyerové (Jiří Buchal – BB art, 2001).

Na knize pracovala celých sedm let a setkala se přitom s Castrovými spolubojovníky, předními světovými politiky i s významnými Kubánci, kteří před Castrem utekli do zahraničí. Geyerová pátrala také po Castrově manželce, jeho milenkách, a našla i několik jeho dětí. Osobně hovořila s Fidelem.

Autorka publikace, která jako patnáctiletá navštívila Kubu poprvé v roce 1950, v jednotlivých kapitolách popisuje všechny důležité momenty Castrova neobyčejného životního příběhu – univerzitní studia a působení pouličních gangů, útok na kasárna Moncada či vylodění a následný debakl 1400 proticastrovských emigrantů v Zátoce sviní v roce 1961.

V kapitole Marxista – leninista, na straně 268, mapuje americká novinářka ukončení karibské krize v říjnu 1962, kdy Castro přesvědčoval sovětského předsedu vlády Chruščova, aby Sovětský svaz udeřil na USA jadernými zbraněmi. Krize pominula a Castro podle novinářky Geyerové přimhouřenýma a nedůvěřivýma očima přihlížel, jak svět tleská Kennedyho vládě za to, že neponížila Chruščova a navíc se zbavila ruských raket.

Pozoroval, jak stejní ruští vojáci, kteří rakety přivezli na Kubu, je nyní demontují a na lodích odvážejí zpátky do Sovětského svazu. Castro zůstal sám a zuřil jako nikdy. Před kubánskými novináři měl údajně hrubě nadávat Chruščovovi do zkurvysynů, parchantů a hajzlů. Později prý dokonce Chruščova nazval teploušem. Rozkopl přitom zrcadlo visící na zdi místnosti.

Vězení obklopené vodou

Zatímco vítězství Fidela Castra a jeho „barbudos“ na Kubě a ostře protiamerická politika revoluční Kuby vyvolávaly u Sovětského svazu, jeho satelitních států a nejrůznějších levicových hnutí v 60. letech obrovské nadšení, mladší sestra Fidela a Raúla Juanita v roce 1964 „ostrov svobody“ opustila.

Přes Mexiko emigrovala do USA, kde požádala o politický azyl. Její útěk tehdy vzbudil ve světě značnou pozornost. Juanita ve svých vystoupeních pro americké sdělovací prostředky konstatovala, že Kuba je díky jejím dvěma bratrům jedno velké vězení obklopené vodou. Uvedla také, že dopomohla k útěku asi dvěma stovkám lidí z tohoto „ostrovního vězení“.  Po svém útěku se rovněž důrazně ohradila proti nařčení, že zradila Fidela Castra a prohlásila, že naopak on zradil své blízké a revoluci.

Před sedmi roky pak prominentní exulantka přiznala, že v letech 1961 až 1964 spolupracovala s americkou Ústřední zpravodajskou službou CIA. V současné době se Juanita politikou aktivně nezabývá a užívá si na Floridě důchodu. Před odchodem do penze provozovala v Miami lékárnu.

Raději než na zvířata střílel Fidel kontrarevolucionáře

S Kubánci, kteří patří k velmi komunikativním a příjemným lidem, se stýkám od svých školních let. Asi čtyři roky po Castrově revoluci přijela do Kopřivnice, kde jsem tehdy žil, čtyřčlenná skupina mužů ve věku kolem třiceti let. Dodnes si vybavuji jejich křestní jména – Rafael, Jorge, Orlando. Čtvrtým byl pak jakýsi prominent v rámci této skupinky, který se představoval jako Manuel Echevarria.

Není ale jisté, zda to bylo jeho skutečné jméno. Nechal si ode mne a ještě od jednoho spolužáka, který podobně jako já vyhledával setkávání s cizinci, říkat compañero Manuel. Tvrdil o sobě, že patřil k osmdesátičlenné skupině vedené Fidelem Castrem, která se v roce 1956 vylodila na Kubě z jachty Granma. Po střetu s vojáky diktátora Fulgencia Batisty se přeživším, snad dvanácti mužům (jiné zdroje uvádějí šestnácti), podařilo uniknout do pohoří Sierra Maestra. Odtud zahájili ozbrojený boj, který vítězně završili 1. ledna 1959 vstupem revolučních sil do Havany.

Compañero Manuel mně a spolužákovi jednou barvitě líčil, jak v horách společně s Fidelem, jeho bratrem Raúlem, Che Guevarou, Camilem Cienfuegosem a dalšími „barbudos“ ve chvílích odpočinku hlasitě diskutovali o svobodné Kubě. Přitom, jak zdůraznil, kouřili slavné havanské doutníky.

Manuel během tohoto vyprávění mával divoce rukama a evidentně tak napodoboval Fidela. Svému veliteli se vysokou postavou i plnovousem ostatně velmi podobal, byl ale přibližně o deset let mladší než Fidel Castro. Se spolužákem jsme pak se souhlasem ředitele základní školy zorganizovali besedu pro žáky osmých a devátých tříd. Po úvodních slovech ředitele školy a Manuela dostali účastníci setkání v tělocvičně prostor pro dotazy.

S tím nejlepším přišel jeden mírně problematický žák deváté třídy, když se Manuela zeptal, jestli Fidel Castro umí dobře střílet. Po kladné odpovědi pak tázající položil další otázku, zda by Fidel dokázal na vzdálenost dvou set metrů trefit krokodýla do pravého oka? Manuel Echevarria se krátce zamyslel a pak odpověděl, že by to Fidel určitě dokázal, ale raději než na vzácná zvířata střílí na odporné kontrarevolucionáře. Učitelé byli trochu odpovědí zaskočeni, ale potlesk žáků osmých a devátých tříd nebral konce.

Za vousatým revolucionářem Manuelem přiletěla přes Kanadu později jeho půvabná manželka s dvouletou holčičkou Pelusitou. I to svědčilo o tom, že Echevarria má v rámci ostatních Kubánců výsadní postavení. Po asi roční praxi v kopřivnické Tatře odjela skupinka těchto Kubánců na několik měsíců do automobilky LIAZ Liberec. Manuel se mi ještě z Liberce ozval pohlednicí, což jsem od Fidelova spolubojovníka považoval za docela velké gesto vůči školákovi ze severní Moravy. Údajně po něm zůstaly v Liberci dluhy, které kopřivnická Tatra zaplatila.

Ředitel Radio y Televisión Martí

V říjnu roku 2012 jsem měl při návštěvě Floridy možnost s manželkou navštívit v Miami rozhlasovou a televizní stanici Martí a přes hodinu hovořit s jejím ředitelem Carlosem A. Garciou-Perezem. Stanice, pojmenovaná po kubánském protišpanělském revolucionáři a spisovateli José Martím, zahájila své vysílání pro posluchače na Castrově Kubě za prezidenta Ronalda Reagana v polovině 80. let minulého století. O návštěvu jsme požádali příslušná vládní místa ve Washingtonu prostřednictvím českého novináře žijícího v USA.

Po zběžné prohlídce jsme byli zavedeni do zasedací místnosti rozhlasové stanice, kam za námi záhy přišel ředitel Garcia-Perez. Tento vystudovaný právník a ekonom, který se kubánským rodičům-emigrantům narodil již v USA, nás během více než hodinového rozhovoru seznámil s chodem stanice a strukturou pořadů.

Připustil, že situace se na Kubě pozvolna mění a lidé pomalu ztrácejí strach. Souvisí to mj. s novou generací Kubánců, kteří již nepamatují teror a represe z doby po vítězství Castrových lidí. Nyní má Rádio a televize Martí již zpětnou vazbu na své posluchače na Kubě. Mnozí lidé telefonují přímo do vysílání, posílají krátké textové zprávy.

Stanice rovněž zorganizovala vědomostní soutěže pro posluchače na Kubě, které jsou samozřejmě zcela apolitického zaměření. Úspěšní soutěžící dostávají z USA hodnotné ceny. V poslední soutěži se hrálo o šest mopedů, které byly pak vítězům dopraveny na Kubu.

Ředitel Garcia-Perez je poměrně dobře obeznámen se situací v bývalém Československu a je také informován o starší sesterské rozhlasové stanici Svobodná Evropa.

Na socialismus tam již nikdo nevěří

Lingvista José Rodriguez, který pochází ze smíšeného česko-kubánského manželství, žije v Brně. Na Kubě byl naposledy před deseti roky. Vzpomíná, jak se za své poslední návštěvy bavil s Kubánci ze všech možných koutů ostrova. Nálada na Kubě mu již tehdy evokovala konec 80. let u nás.

Podle jeho slov na nějaký reálný socialismus tam nevěří již nikdo. Je problém sehnat si vůbec obživu. Instituce přídělových knížek sice stále existuje, ale když v obchodech nic není, tak na knížky stejně nic nedostanou.

Havana

Havana” Autor: Bryan Ledgard

Pokud si třeba zemědělec zkouší přilepšit tím, že vypěstuje prase a zkusí maso prodat na trhu, musí buď masivně uplácet, nebo přijdou policisté a zboží mu zabaví – a pak má ještě „opletačky“ se zákonem. „S tím rádoby soukromým podnikáním to zase není taková sláva,“ říká José.

„Funguje to jen v Havaně a snad ještě v pár větších městech. Většinou jsou to stejně služby navázané na turistiku. Prostituce a sexuální turistika (ve všech kategoriích) kvetou jako před revolucí, protože jen tak se dá něco vydělat. Korupce bují. Strach z moci převažuje, ale často už ho převažuje pocit bezmoci, frustrace,“ tvrdí.

Američanům už není co vracet

Bratři Castrové jsou podle Rodrigueze oportunisté, kteří se snaží vytěžit ze situace a přežít. Kdyby se nepokoušeli o změny, bude situace za pár let neudržitelná. Prebendy pochází z toho, že obchodní příležitosti a nerostné bohatství byly asi před 20 lety prodány Španělsku, Kanadě a Holandsku, což byly tři státy, s jejichž vládami se Fidel v tichosti domluvil na spolupráci v oblasti cestovního ruchu, služeb a zpracování nerostných zdrojů.

Tyto prebendy jsou už nejspíše dávno vyčerpané a rozdělené mezi vládnoucí vrstvu. Teď už není Američanům co vracet, protože „starý lišák“ rozprodal, co šlo – většinou formou polostátních akciových společností (51/49 procent kubánský stát/soukromý investor), a v jejich správních radách sedí většinou straničtí představitelé nebo jejich „synci“ v oblecích od Armaniho.

Buďto Castrové dojednají odprodej privátních podílů Američanům, nebo jim prodají něco z těch státních 51 procent, a tak se žádný „odchod ze slepé uličky“ nejspíše konat nebude. Kuba skončí tam, odkud ji před 67 lety vytáhli – pod naprostou dominancí cizího kapitálu, bez možnosti vlastního rozvoje. Z toho, co jim revoluce před lety dala, Kubáncům mnoho nezbylo.

„Systém bezplatné zdravotní péče je v troskách, ale pořád lepší než totální nula na okolních ostrovech. A stejné je to se vzděláváním. To je to zásadní, čím se Kuba bude ještě nějakou dobu lišit od Jamajky, Haiti a některých dalších zemí – Kubánci budou umět číst a psát. To je jediná možnost, jak se mohou realizovat. Pokud nebudou líní, budou mít šanci se uplatnit svou gramotností,“ tvrdí Rodriguez.


Fidel Castro Ruz

Vystudovaný právník,  profesionální revolucionář, první tajemník Komunistické strany Kuby, předseda vlády a do roku 2006 prezident Fidel Alejandro Castro Ruz se narodil 13. srpna 1926 v Biránu v provincii Holguín, Z důvodu těžkého onemocnění se vzdal funkce hlavy státu a o pět let později i prvního tajemníka Komunistické strany Kuby. V obou těchto funkcích jej nahradil mladší bratr Raúl.

Vláda Fidela Castra se zapsala do dějin ostrovní země výstavbou socialismu, rozvojem zemědělství, vzrůstem vzdělanosti, integrací do RVHP, ale také cenzurou tisku, porušováním lidských práv, zadržováním velkého počtu politických vězňů či neúspěšným vyrovnáním se s chudobou obyvatelstva na přelomu 20. a 21. století.

Líder Máximo ( nejvyšší vůdce) nebo také Comandante en Jefe (vrchní velitel) se během své téměř padesátileté vlády stal jedním z nejkontroverznějších politiků světa. Původně sliboval demokratické reformy, ale brzy po uchopení moci  znárodnil veškeré pozemky a průmyslové podniky, které byly ovládány především Američany, na Kubě nastolil autoritativní režim.

Revoluci později prohlásil za komunistickou a následně navázal blízké vztahy se Sovětským svazem a dalšími komunistickými zeměmi. V době tzv. karibské krize, kdy SSSR tajně umístil na Kubě rakety středního doletu, přivedl sovětský vůdce Nikita Chruščov společně s Castrem svět na práh třetí světové války.

Podle sovětského vzoru zaváděl rychle školství, aby zvýšil gramotnost Kubánců. Za jeho vlády byla rovněž zavedena i bezplatná lékařská péče. Castro si nejdříve získal u obyvatel Kuby značnou oblibu. Vysláním kubánských vojáků do Angoly a některých dalších rozvojových zemí, kde působily levicové gerily, demonstroval odhodlanost země bojovat za komunismus kdekoliv na světě.

V roce 1979 se stal předsedou  Hnutí nezúčastněných zemí. Poté, co ale schválil sovětskou intervenci do Afghánistánu (člena Hnutí nezúčastněných zemí) jeho podpora silně poklesla nejen v zahraničí, ale i doma. Postupem času zklamal lidi jak neúspěšnými vojenskými akcemi, tak svým hrubým porušováním lidských práv, pronásledováním opozičních představitelů, špatnou ekonomickou politikou, tvrdou cenzurou tisku.

Po rozpadu SSSR, na němž byla Kuba závislá, se hospodářská situace země podstatně zhoršila. Největším problémem se stalo zásobování ropou a Castro byl nucen zavést drastická opatření na záchranu  ekonomiky své země  před krachem. Na začátku 21. století dokázal opět obnovit spojenectví se zahraničními levicovými vládami ve Venezuele, Ekvádoru, Bolívií a Nikaragui, což pomohlo silně poškozené kubánské ekonomice.

V létě 2006 se značně zhoršil jeho zdravotní stav a prodělal komplikovanou operaci. Řízení státu pak převzal jeho bratr Raúl.

Raúl Castro Ruz

Současný prezident Kuby Raúl Castro Ruz se narodil 3. června 1931. V čele Kuby stanul po Fidelově onemocnění v roce 2006. Na rozdíl od bratra nemá takové řečnické schopnosti, neumí strhnout davy. Na podzim 2007 vyhlásil parlamentní volby, ve kterých se počet kandidátů rovnal počtu křesel. Prezidentem Kuby se stal v únoru 2008.

Obecně je považován za radikálnějšího než jeho bratr Fidel, ale místo reforem vyhlášených na sjezdu Komunistické strany Kuby v dubnu 2011 se Kuba postupně otvírá zahraničnímu kapitálu, pravděpodobně vzhledem k hospodářským potížím. V únoru 2013 kubánský parlament Raúla Castra potvrdil v čele Státní rady. Funkční období mu má skončit v roce 2018, kdy mu bude 86 let.

„Jasně také říkám, že toto je moje poslední funkční období v čele země,“ uvedl před časem Raúl. Plánuje rovněž ústavní změny, včetně omezení počtu funkčních období, změnit chce i věkový limit pro některé politické úřady. Castro mladší ale zároveň odmítá, že by na Kubě končil socialismus.

Zdůrazňuje, že byl zvolen z toho důvodu, aby socialismus bránil, prosazoval a zdokonaloval.  Raúl Castro pochází ze sedmi sourozenců, kromě Fidela měl ještě bratra Ramóna (1924–2016) a čtyři sestry. Jednou z nich je na Floridě žijící Juanita. Jeho ženou byla již zesnulá Vilma Espín, s níž má tři dcery a syna.


Kristián Chalupa se dlouhodobě zabývá studiem totalitních režimů.

Je autorem knihy Osobnosti, lidé a podlidé.

Chalupa

O autorovi

Autorem článku je Kristián Chalupa

Komentáře

Komentářů (4)
  1. ČERT napsal - dne 26.11.2016

    Tak samozřejmě, názory na Fidela Castra, tak jako na mnoho jiných státníků (a třebaže i diktátorů, nebo i právě proto, že diktátorů), se mohou různit. Ale v každém případě bych se nebál ho označit za nejvýraznější postavu světových politických dějin z celé Latinské Ameriky přinejmenším druhé poloviny 20.století. A to už je docela co říci, když si uvědomíme, že Kuba (některými základními parametry jako rozloha a počet obyvatel víceméně srovnatelná s ČR nebo bývalým Československem) není ani v rámci té tzv. Latinské Ameriky, tj. té převážně španělsky a portugalsky hovořící Ameriky jižně od USA, vymezené Mexikem na severu a Chile a Argentinou na jihu, zdaleka největší zemí. Není principiálně ani např. nějakou regionální mocností. Ale Castro z ní, s materiální pomocí SSSR a dalších evropských komunistických zemí vč. ČSSR, alespoň načas určitou mocnost, poměrně významného hráče na globálním poli, udělal. Přitom ani jeho vztahy k SSSR nebyly vždy bezproblémové – jak je ostatně naznačeno i v článku v souvislosti s jeho postojem k Chruščovovi po tzv. karibské krizi.

  2. Marie napsal - dne 26.11.2016

    Za svůj život vlastně nedosáhl ničeho.Uchvátil vládu,zavíral,popravoval,ale za celý svůj dlouhý život u moci nedokázal lidem zajistit dostatek ničeho a už vůbec ne spokojený život.Mocichtiví tyrani jsou prokletím světa a tento byl jeden z největších.

    • josef napsal - dne 26.11.2016

      No pokud byste to považoval v kontextu zemí Latinské Ameriky, tak Castro by se řadil rozhodně mezi úspěšné. To, že se nelíbil USA neznamená vůbec, že oni (USA) se chovali vzorně. Podpora jejich režimů v Guatemale, v Nikaragui za Somozy atd. včetně nepřímé podpory Pinocheta v Chile, Videly v Argentině, Stroessnera v Paraguayi a dále s tím, že celá tato Latinská Amerika byla z USA chápána jako jejich “zadní dvorek”, kde mají právo přímo nebo nepřímo zasahovat dle své libosti, jim právě na Kubě s Castrem nevyšla. Proto z jejich strany ten odpor k němu a k čemuž , bohužel, po roce 1989 jsme se přidali i my prostřednictvím V.Havla a jeho (našich) barbudos typu Rumla, Pánka, Palouše a dalších tzv.lidskoprávních boys… Václav Havel viděl na Kubě porušování lidských práv, ale do takových zemí jako Saudská Arábie, Kuvajt, Turecko, Egypt aj. se hrnul neskutečně rád, protože mu to bylo doporučeno z USA….

  3. jan rich napsal - dne 26.11.2016

    Mám za to,že Fidel Castro byl psychicky nemocný člověk.Při jeho nesporné vysoké inteligenci a odvaze nemůže vyrovnaný člověk napáchat tolik zvratů a nesnází lidu,z kterého pochází.Zpronevěřil se heslům,s kterými svrhoval diktátora Babtistu.Je štěstím pro lidstvo,že mu plánovaný vývoz revoluce absolutně zkolaboval.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinné položky jsou označeny (*)