András Baneth je jeden z nejznámějších bruselských lobbistů. On sám ale tohle slovo moc v lásce nemá; před lobbingem dává přednost názvu „public affairs“.

Baneth je ředitelem mezinárodní organizace Public Affairs Council a také autorem „Ultimate EU Test Book“. Knihy, jež pomáhá uchazečům o práci ve strukturách Evropské unie uspět ve výběrovém řízení.

Ze stejného důvodu si jej jako konzultanta najímají i vlády Dánska, Španělska či Nizozemska. Podle Banetha je v zájmu členských států Evropské unie mít v unijních strukturách, v co nejvyšších pozicích, co nejvyšší počet svých krajanů.

„Řada vlád už dávno pochopila, jak důležité je mít v Bruselu své lidi. Jsou skvělým zdrojem informací, co se kde děje, a pomáhají vládám pochopit řadu komplikovaných témat,“ říká v rozhovoru pro HlídacíhoPsa András Baneth. Česká vláda si jej zatím nenajala.

Brusel je obvykle považován za místo, kde každý rok vzniká spousta různých zbytečných směrnic, zákonů a nařízení, které také často podléhají lobbistickým tlakům. Souhlasíte s takovým pohledem na věc?
Tenhle pohled je poměrně běžný, ale vychází jen z představ a pocitů, ne z reality. Skutečnost je taková, že ve vztahu k normám vznikajícím v Bruselu platí pravidlo 80:20. Tedy, že 80 % pravidel dává smysl, jsou užitečná a mají svůj důvod a 20 % jsou naprosté nesmysly. V těch osmdesáti procentech jsou normální a rozumné věci jako je třeba vzájemné uznávání diplomů, standardy kvality, kvalita potravin nebo ekologické normy. Do těch zbylých dvaceti procent obvykle promlouvá politická a byrokratická mašinérie…

Firmy jsou i proti sobě

Když jsme u těch procent, dá se říct, kolik evropských zákonů a nařízení dostává svou konečnou podobu vlivem změn prosazených lobbisty?
To se dá těžko určit. Metoda, která se nabízí je vzít návrhy legislativy z Evropské komise a porovnat to s verzí, která byla nakonec schválena. A na základě toho se můžete domýšlet, kdo měl na konečné znění asi největší vliv. Může to být stejně dobře nevládní ekologické organizace jako česká vláda nebo i země, která není členem EU, ale s jistotou to nebudete vědět nikdy. Své pozměňovací návrhy prosazují i firmy a dá se vysledovat, že některé z nich si vezmou za své někteří europoslanci. Často se třeba vede boj o to, zda plnění některých nařízení bude povinné nebo dobrovolné.

Ale dalo by se čekat, že právě firmy a jejich lobbisté jsou v Bruselu nejaktivnější.
To je zajímavá věc, kterou se snažím pravidelně vysvětlovat. Není možné vycházet jen z počtu schůzek, které mají zástupci firem s členy Evropské komise nebo s europoslanci a srovnávat je s se schůzkami, jež mají třeba nevládní organizace. To je dost zavádějící, protože firmy přece nikdy nemají totožné zájmy. Každá, ať jde o tabákový, ropný, energetický či jakýkoli jiný průmysl, hraje za sebe a snaží se prosazovat svá témata a individuální zájmy.

Sám o sobě říkáte, že nejste lobbista, ale že se zabýváte „public affairs“. Přesto, slovo lobbista není v Česku moc populární; jak se na lobbisty dívá Brusel?
Je asi nutné rozlišovat mezi životem v bruselské bublině a širší veřejností. V rámci struktur EU je lobbismus považovaný za legitimní součást hry. Mimo ně to bude velmi podobné jako v Česku: slovo lobbismus mnoho pozitivních asociací nevyvolává. To je i jeden z důvodů, proč dávám přednost výrazu public affairs. Což ale není jiné slovo pro tutéž věc, ale jde o širší koncept. Pokud budete definovat lobbismus jen jako snahu měnit legislativu ve svůj privátní prospěch, je jasné, že se pojem lobbista nebude nikomu líbit.

Dá se říct, jaký druh firem, z jakých oborů, využívá služeb lobbistů či „public affairs“ společností nejčastěji? Člověka přirozeně napadnou asi tabákové firmy nebo automobilky…
To souvisí s otázkou, kde má Evropská unie své legislativní pravomoci, co se reguluje na evropské a co na národní úrovni. Brusel má velké pravomoci v oblasti obchodu, trhu a hospodářské soutěže, v potravinové bezpečnosti, ekologických standardech, v regulaci zemědělství… Od toho se odvíjí velký zájem výrobců potravin a nápojů, tabákových firem. Protože když se nějaké opatření přijme na evropské úrovni, má dopad na 28 zemí a 500 milionů lidí. Ale to není všechno. Řada firem působí globálně a zjevný je pak i dopad evropských rozhodnutí na světové trhy, na legislativu třeba v Brazílii či v USA. A protože EU sdružuje nejvyspělejší země světa, mají opatření v EU své dopady i v rozvíjejících se zemích.

Lobbismus v národním zájmu

Je podle vás v zájmu členských států Evropské unie mít v unijních strukturách, v co nejvyšších pozicích, co nejvyšší počet svých krajanů? I to přeci může být součástí lobbingu za národní zájmy…
V každém případě ano. Sám ostatně pravidelně školím lidi v tom, jak se dostat do evropských institucí, napsal jsem k tomu i knihu, z níž je bestseller. Spolupracujeme v tom i s některými vládami – se Španělskem, Dánskem, Nizozemím… Mají zájem o to, abychom jejich občany školili, připravili pro ně testy a materiály pro to, aby ve výběrových řízeních pokud možno uspěli. Pochopili, jak důležité je, mít v Bruselu své lidi. To přitom nijak neodporuje tomu, že zaměstnanci EU musí dodržovat etiku a nesmějí být přímo ovlivňováni vládou. Jsou ale skvělým zdrojem informací, co se kde děje a pomáhají vládám pochopit řadu komplikovaných témat, což je legitimní. Existuje i řada studií sociologických studií potvrzujících, že sociální vazby se tvoří hlavně skrze společný jazyk a národnost.

Předpokládám, že česká vláda vás o spolupráci ještě nepožádala…
Nepožádala.

…protože v poměru k ostatním zemím nemá Česko v evropské byrokracii příliš velké zastoupení.
Nemám k dispozici konkrétní čísla, ale myslím, že to tak je. Přitom zájmem EU je mít co možná nejvyšší proporční zastoupení.