I s odstupem desítek let si Josef Lesák ty únorové okamžiky roku 1948 vybavoval velmi detailně. Cestu na Hrad za prezidentem Benešem, setkání s ním i vše, co tomu předcházelo i to, co pak následovalo.

Politiku měl v krvi, po otci Antonínovi. Ten založil Československou stranu národních socialistů v rodných Červených Janovicích a v politické činnosti pokračoval i v Praze, kam se s rodinou přestěhoval.

Příprava na převzetí moci

Jako student Vysoké školy politické a sociální znal i studenta Lékařské fakulty Karlovy univerzity Jana Opletala později zastřeleného na protinacistické demonstraci. „A 15. listopadu roku 1939 se konal pohřeb Jana Opletala. To byla nezapomenutelná chvíle,“ vyprávěl Josef Lesák Tereze Babkové v rámci natáčení pro dokumentační databázi Paměť národa.

©©

V roce 1944 byl poslán do Todtovy organizace (jejím úkolem byla výstavba vojensky strategických objektů) v Pardubicích, kde měl odklízet trosky po soustavně bombardované rafinerii nafty. Květen roku 1945 už ale strávil na barikádách na pražské Hanspaulce.

„Například na Hanspaulce byla celá škola obsazena silným oddílem nacistické armády. A ti se nám v těch květnových dnech vzdali, díky Vladimíru Krajinovi,“ připomněl Lesák zásluhy jednoho z hlavních představitelů domácího nekomunistického odboje a poválečného poslance Československé strany národně socialistické.

Poslancem – nejmladších ze všech nově zvolených – se brzy poté stal i sám Lesák. V roce 1946 byl zvolen předsedou organizační komise celostátního sjezdu Národně socialistické mládeže a v následujících parlamentních volbách se stal i členem poslanecké sněmovny. Znal se tak mimo jiné i s později popravenou poslankyní Miladou Horákovou.

Komunistická strana se postupně připravovala k převzetí moci, a Josef Lesák změny a čistky v armádě, policii, falešná obvinění demokratických politiků i vznik Lidových milicí vnímal jako činný politik: „Najednou jsme viděli, že už nestačily dvě ozbrojené složky, jako bylo zvykem v demokratických státech – armáda a policie. Byla zřizována vedle policie ještě Státní bezpečnost, a to byli jenom komunisté, a byly zřizovány ještě Lidové milice, a to byli zase jenom komunisté, a byly vyzbrojovány v těch kritických dnech února nejen zbraněmi, ale i ostrými náboji.“

Pane prezidente, žádáme vás…

V osudných dnech února 1948 zaslal telegram prezidentu Edvardu Benešovi v tomto znění: „Pane prezidente, žádáme Vás, abyste nedovolil, aby Vám někdo diktoval, koho máte pověřit funkcí ministrů. Máme k Vám důvěru, že využijete svého práva jmenovat ministry v duchu a liteře platné ústavy. Očekáváme, že se zasadíte o nápravu v bezpráví páchaného ve sboru Státní bezpečnosti.“ Podepsán za Státní jednotu mladých Josef Lesák.

Z veřejného tábora lidu na náměstí Republiky vznikl 23. února neočekávaný pochod studentů na Pražský hrad, který Josef Lesák osobně vedl. A vzpomínal: „Když jsme se začali rozvíjet po celé šíři Hradčanského náměstí, proti nám vyběhl silný oddíl pohotovostního pluku SNB. Ten se rozvinul proti nám ve dvou řadách. A s namířenými a, jak jsme se dozvěděli, ostře nabitými samopaly. Stály proti sobě řada těch vysokoškoláků, proti nim řada těch esenbáků. Vystoupil z té řady ozbrojenců jejich velitel a začal hulákat: ‚Nařizuji vám, abyste se okamžitě rozešli, jsem zmocněn použít všech prostředků, abych vás rozehnal, nedopusťte to, abych je musel použít.‘“

Poslechněte si záznam této vzpomínky

K prezidentu Edvardu Benešovi pak mohlo jen pět vyvolených, Josef Lesák mezi nimi. V úvodu svého vystoupení prezidentu poděkoval jménem mladé generace ČSR za zásluhy v 1. odboji proti Rakousku-Uhersku po boku Tomáše Garrigua Masaryka ve 2. odboji proti nacismu a v závěru svého proslovu dodal: „Nám, pane prezidente, nejde o vítězství jedné a porážku druhé ze soupeřících stran. Prosím Vás však, udělejte všechno pro to, aby Československo zůstalo demokratickou, svobodnou a nezávislou republikou.“

Edvard Beneš na tato slova odpověděl: „Řekněte svým kolegům a všem: Mám situaci pevně v rukou. V Československu bude zachována demokracie v intencích Masarykových i mých. Se všemi stranami se dohodneme.“

O dva dny později, 25. února 1948 mířil na Hrad další studentský průvod. Ten již ale k prezidentovi nedorazil a ozvaly se i ostré výstřely. Ani tam Josef Lesák nechyběl: „Na Nerudově třídě došlo k výstřelu. Proti nim se rozvinul zase oddíl esenbáků se samopaly. Do kotníku pravé nohy byl zasažen Pepík Řehounek, náš kolega, vysokoškolák, a do smrti chodil o holi a kulhal.“

Zatčení a výslechy

Josef Lesák byl brzy poté akčním výborem nově ustavené Československé strany socialistické vyloučen (spolu s dalšími 29 poslanci z poslaneckého klubu) a byla mu přidělena ostraha StB. Odejít musel i ze studií a Okresní soud v Pardubicích podal návrh na zbavení poslanecké imunity a vydání k trestnímu stíhání. 

Se svou ženou a třemi malými dětmi se proto neúspěšně pokusil utéci za hranice (viz dobový dokument StB).

Následovaly výslechy v neblaze proslulé Bartolomějské. Jeho i matku oddělila StB od dětí, nejmladší dítě později na následky břišní kýly zemřelo. Pohřbu se Josef Lesák zúčastnit nemohl.

StB se snažila přimět Josefa Lesáka ke spolupráci:„Ale my od vás něco potřebujeme. Maličkost. Já tady mám auto, tak si teď hned do něj spolu sedneme a pojedeme na hlavní Vinohradskou třídu a do Radiopaláce a vy tam do rádia, oni si to natočí, vysvětlíte občanům, jak Krajina, Zenkl, Drtina, Stránský a Ripka připravovali puč proti Komunistické straně Československa. A to je všechno, to bude jedna dvě věty a pojedete rovnou domů, já vás odvezu rovnou do bytu.‘ Ale já jsem se na něj zadíval a říkal: ‚Ale já tohle nemůžu udělat.“

Přestože Josef Lesák odmítl, propustili ho dne 24. června 1948 z vazby domů, za týden však v noci přišla domovní prohlídka a okamžité zatčení. Podle obvinění se Josef Lesák stal „ideovým původcem vraždy majora Schramma“.

Soudu se dočkal na konci března 1949. „Obžalováno nás bylo patnáct. Některé z obžalovaných jsem neznal. Obžalován byl i můj dobrý přítel, předseda Svazu vysokoškolského studentstva Antonín Navrátil. Ten vedl druhou vysokoškolskou demonstraci na Hrad 25. února 1948. Souzeni byli podle zákona č.50/23 Sb. – tedy zákona na ochranu Masarykovy ČSR, jelikož zákon č. 231 z roku 1948 v době našeho zatčení neexistoval,“ vzpomínal Lesák.

Nakonec Lesák skončil na rok v táboře nucených prací v Kladně. Poté v dolech zůstal jako civilní zaměstnanec.

Řád T.G. Masaryka

StB se jej snažila zlákat – opět marně – ke spolupráci i v 70. letech. V té době se začal scházet zpočátku jednotlivě, později ve skupinách se zbylými představiteli Československé strany národně socialistické. Scházeli se například někdejší ministr Prokop Drtina, Vladimír Šolc – před únorem 1948 1. náměstek pražského primátora, Josef Nestával – odsouzený v procesu s Miladou Horákovou na doživotí, bývalý poslanec František Přeučil a řada dalších. Roku 1988 nakonec ilegálně založili Klub Milady Horákové.

Po roce 1989 se Josef Lesák vrátil do politiky, byl kooptován jako poslanec do České národní rady za Československou stranu socialistickou, v 90. letech působil v jejím vedení. Poslancem byl ale jen do voleb v červnu 1990.

V roce 2008 dostal z rukou tehdejšího prezidenta Václava Klause za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidská práva řád TGM. Josef Lesák zemřel v červenci roku 2009.

Nahrávku, fotografie a vzpomínky pamětníka Josefa Lesáka poskytla společnost Post Bellum, nezisková organizace, která od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století.