Válečný fotograf ze Sýrie: Viděl jsem zoufalé kolegy rozbíhat se přímo proti kulometům

FOTOGALERIE UVNITŘ. Olof Jarlbro je švédský novinář a fotograf, který na vlastní pěst a ilegálně vyrazil do válečné zóny v Sýrii, aby odtamtud podal své fotografické svědectví. Výsledkem je kniha „Ve válce“. „Zažil jsem chlapíka, který se ze stresu chtěl sám vyhodit do povětří ručním granátem. I pouhé přeběhnutí ulice je kvůli snajprům riskantní. Je to odporné místo a smrt vám neustále dýchá za krk,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Později se rozhodl nafotit osud uprchlíků prchajících ze země. „I moje zkušenost ukazuje, že většinu uprchlíků přicházejících do Evropy tvoří muži. Pokud jde o značku jejich mobilních telefonů, to opravdu nevím,“ říká mimo jiné, když upozorňuje, že je potřeba pomoct zejména ženám a dětem zůstávajícím ve válečných zónách. Níže pod článkem si můžete prohlédnout ve fotogalerii některé z jeho fotografií.

• Myslíte, že v současném světě plném moderních technologií a v době vlivu internetu můžou fotografie a fotografické knihy nějak pohnout světem?

Zcela souhlasím s tím, že se svět médií v posledních letech dost změnil. Nicméně si pořád myslím, že kniha zůstává dobrým způsobem, jak nastartovat debatu, která může vést ke konkrétní změně, k pomoci jiným lidem. Moje dvě poslední knihy o Sýrii – Ve válce a Útočiště – vyšly sice v malém nákladu, ale přesto jsem díky knihám měl možnost vystoupit na řadě přednášek, mluvil jsem v rádiích a televizích, setkal jsem se i s řadou politiků a s humanitárními organizacemi. Takže si rozhodně myslím, že mé knihy pomáhají dále šířit nějakou zprávu o světě.

• Jaké byly bezprostřední reakce na vaše fotografie – ve Švédsku i jinde ve světě?

Celkově vzato myslím, že ohlasy byly pozitivní, což souvisí i s tím, že se mi podařilo na mé projekty získat finanční podporu. Dostávám i stovky e-mailů od syrských uprchlíků, kterým se má kniha nějak dostala do ruky, a děkují mi za to, že jsem v Sýrii riskoval život. V tom je asi rozdíl mezi mnou a řadou fotografů z novin, kteří nejsou tak šílení jako já a fotí na dlouhý objektiv z bezpečnější vzdálenosti. Neodvažují se vyjít do ulic Aleppa a své fotografie pořizují odněkud z úkrytu.

FOTOGALERIE

• Myslíte, že západní média už situace na Blízkém východě už tolik nezajímá?

Pokud jde o mediální pokrytí dění na Blízkém východě, tak panuje mediální tma. Ale jsou naštěstí i výjimky, ovšem ne ze strany zavedených médií. Práce v této oblasti je extrémně nebezpečná a pořád riskujete únos i smrt.

• Je právě tahle „mediální tma“ důvod, proč jste vy sám vyrazil fotit do Sýrie?

Ano, chtěl jsem na vlastní oči vidět, co se tam děje.

• Jak drsná je to zkušenost být v epicentru války?

Popsat Sýrii jako peklo na zemi není vůbec přitažené za vlasy. Myslím, že neexistuje novinář, který byl ve válčící Sýrii, který by neznal někoho, kdo byl zabit nebo unesen. Sám jsem na vlastní oči viděl kolegy na hranici vyčerpání, kteří by se – nebýt pomoci ostatních – rozeběhli přímo proti kulometu. Jeden den je na frontové linii více méně klid, občas práskne výstřel, občas spadne minometný granát, nic zvláštního. Druhý den zase celé hodiny padají bomby, nervy máte úplně zničené. Zažil jsem chlapíka, který se ze stresu chtěl sám vyhodit do povětří ručním granátem. I pouhé přeběhnutí ulice je kvůli snajprům riskantní. Je to odporné místo a smrt vám neustále dýchá za krk.

• Pokud vám, do Sýrie jste se dostal ilegálně. Pokud byste byl chycen, zajat, co by vám hrozilo?

Mučení. Možná smrt. Určitě nic příjemného.

• Vaše poslední kniha „Refuge“ je o uprchlické krizi. Fotil jste převážně v Bulharsku, proč právě tam?

Protože se jednomu z mých kolegů podařilo získat ceník, který nabízeli pašeráci lidí, a Bulharsko vycházelo z nabídku nejlevněji. Byl jsem proto zvědavý, jak to vypadá právě v táborech v Bulharsku, které se na papíře tvářily, že by cesta tam měla vyjít uprchlíky nejlevněji.

• Jaká je tam situace?

Na rozdíl od chvíle, kdy jsem tam začal jezdit a fotografovat, o dost lepší. Svou roli hraje i to, že jen minimum uprchlíků chce v Bulharsku zůstat. Nevidí tam svou budoucnost.

• Český prezident Zeman opakuje, že mezi uprchlíky jsou hlavně „mladí a zdraví muži s iPhony“. Je to i vaše zkušenost?

I moje zkušenost ukazuje, že většinu uprchlíků přicházejících do Evropy tvoří muži. Pokud jde o značku jejich mobilních telefonů, to opravdu nevím.

• V článku ve švédských médiích jste napsal, že ze 163 tisíc uprchlíků, či migrantů, kteří žádali o azyl ve Švédku bylo 70 % mužů. Ovšem vyvozujte z toho trochu jiné závěry, než by se dalo čekat…

Když jsem před pár měsíci ten článek psal, netušil jsem, že vzbudí takové kontroverze. Stal se ovšem nejsdílenějším textem na sociálních sítích ve Švédsku a odstartoval novou debatu. Je fakt, že ze 160 tisíc uprchlíků je ve Švédsku 70 % mužů, pokud jde o děti, tak tam jsou chlapci z 90 %. Každý normální člověk, který se na ta čísla podívá, musí chápat, že je tady něco špatně a musí se ptát, kde jsou všechny ty ženy a dívky? Protože nejsou ani v Evropě, ani v uprchlických táborech mimo Evropu, znamená to jediné – jsou stále ve válečných zónách. Jistě můžete argumentovat tím, že dlouhá cesta do Evropy je drsná a nebezpečná a taková nepochybně i je. Ale být v oblasti, kde je válka, je zcela jistě mnohem nebezpečnější a má to fatálnější důsledky. Jsem přesvědčen, a ve svém textu to navrhuji, že by Švédsko mělo mít kvóty na přijímání celých rodin, žen a dětí.

• I ve Švédsku máte s uprchlíky problémy, upozorňuje se třeba na dětské gangy na nádraží ve Stockholmu. Jaká je společenská atmosféra ve Švédsku ve vztahu k uprchlíkům?

Švédská debata o imigrantech se bohužel omezuje na spor dvou skupin – pro a proti. Jsem přesvědčen, že otázka je nejen ve Švédsku, ale v celé Evropě o dost složitější než prosté ano – ne. Švédsko má problémy s integrací muslimů a důsledkem toho je nárůst islamismu mezi mladými lidmi. Ve městech jako je Malmö a Göteborg se lidé židovského vyznání bojí na veřejnosti nosit jarmulky, protože je pak muslimové napadají. Spolu s tím, jak ve Švédsku přibývá lidí vyznávajících islám roste i antisemitismus. To je něco, co nelze tolerovat. Ovšem žádná z politických stran není schopna prosadit účinná opatření a změnu. Švédsko musí tvrdě zapracovat na lepší integraci, musí umět pomoct uprchlíkům najít práci a začlenit je do společnosti. Důsledkem našich selhání je nárůst popularity nacionalistických stran i posilování xenofobie.