ANALÝZA. Anexe Krymu Ruskem byla jasným porušením mezinárodního práva. To ostatně v nedávné minulosti několikrát porušily i Spojené státy americké. Případné uznání anexe Krymu by však bylo potenciálně velmi nebezpečným krokem i pro samotné Spojené státy, upozorňuje v textu pro HlídacíPes.org v souvislosti s nejnovějším nápadem Donalda Trumpa právník Aleš Rozehnal.

Podle republikánského kandidáta na prezidenta Spojených států Donalda Trumpa by USA měly uznat ruskou anexi Krymu, pokud by to vedlo k lepším vztahům s Moskvou a silnější spolupráci v boji proti teroristům z organizace Islámský stát. Odůvodňuje to také tím, že „lidé na Krymu by raději byli v Rusku než tam kde byli dříve“ a „že k tomu také musíme přihlížet“.

Donalda Trumpa vede tedy k myšlence uznání anexe Krymu kromě pragmatismu i idea myšlenky práva na sebeurčení krymských Rusů, kteří tvoří naprostou většinu populace Krymu a kteří si přejí, aby Krym byl v Ruské federaci.

Falešná modla sebeurčení

Právo národů na sebeurčení je pouze politickým postulátem a není součástí mezinárodního práva, a tudíž se na něj nelze v mezinárodních vztazích odvolávat. Nedá se ani předpokládat, že se tento princip do mezinárodního práva v blízké budoucnosti dostane.

Právo národů na sebeurčení je tedy politickým sloganem, který ale hraje nebezpečnou roli v životě mezinárodního společenství.

Odtržení Krymu od Ukrajiny je v rozporu s mezinárodním právem, a to z toho důvodu, že krymští Rusové neustavili svoji svrchovanost na Krymu sami, ale za pomocí ozbrojených sil jiného státu.

Odtržení Krymu je v rozporu s vnitrostátním právem Ukrajiny, protože o něm nerozhodli v referendu všichni občané Ukrajiny, Ukrajina nevyslovila s odtržením souhlas, a k odtržení přispěla přítomnost ozbrojených sil jiného státu na odtrhovaném území, což je de facto případ anexe, která je mezinárodním právem zakázána.

Stejně tak není ospravedlněním anexe ani ahistoričnost připojení Krymu k Ukrajině, protože historický výklad mezinárodně právních norem je nepřípustný.

Jak na odtržení

Je pravdou, že odtržení území od státního suveréna (secese) je legitimním způsobem vzniku států. Takto vzniky například Spojené státy americké, ale i Československo (i když zánik Rakouska-Uherska měl i prvky živelného rozpadu – dismembratio) a na principu secese byl založen celý dekolonizační proces.

Secesí se snaží národ nebo etnická skupina vymanit z pravomoci stávajícího státu za současného nárokování části státního území. Pojmovým znakem secese je to, že se odtržení části území děje bez počátečního souhlasu dosavadního suveréna, i když v případě dekolonizace tomu tak nebylo bezvýhradně. Tento nesouhlas však musí být pouze počáteční.

Dále platí, že kritéria k určení mezinárodní zákonnosti secese jsou taková, že sice všechny národy mají právo svobodně rozhodovat o svém politickém statusu a volit svobodně svůj hospodářský, společenský a kulturní rozvoj, a že toto právo lze realizovat spojením s jiným státem, avšak tento stav musí následně uznat původní stát, od kterého se území odtrhlo, nebo toto uznání může být nahrazeno všeobecným konsenzem mezinárodního společenství.

Uznání Spojeným státy americkými však není konsenzem mezinárodního společenství.

Rozdíl mezi Kosovem a Krymem

Spojené státy americké porušily mezinárodní právo v nedávné minulosti obdobným způsobem v případě secese Kosova.

Kosovou je však samostatně života neschopným územním útvarem a je pouze jakými protektorátem několika zemí. Uznáním secese Kosova se USA rozhodly oslabit nikoli lokální velmoc, ale nejsilnější mezi slabými balkánskými státy, a to Srbsko. Z globálního geopolitického hlediska to však velký význam nemá.

Krym je zcela jiný případ. Má strategický význam pro přístup k Černému moři a jeho anexe Ruskou federací, která je lokální velmocí, Rusko velmi posílilo. Jsme zvyklý na to, že USA volí v mezinárodní politice velmi pragmatický přístup, který by se dal nazvat oportunismem a upřednostněním práva vycházejícího z Pax Americana před právem mezinárodním.

Naplno se to ukázalo v případě druhé války v Iráku a následné okupace této země, která proběhla bez mandátu Rady bezpečnosti OSN a nemohla být ospravedlněna ani velmi sporným konceptem tzv. humanitárních intervencí.

Pax Americana však nespočívá na spolupráci suverénních států, ale vztazích USA a formálně nezávislých vazalů, popř. oslabování lokálních hegemonů.

Celý koncept mezinárodního práva je tak nahrazen prosazováním amerických zájmů, jejichž dodržování je zároveň USA i sankcionováno.

To je však možné pouze z toho důvodu, že USA je v současné době jedinou globální velmocí. Nemusí tomu však tak být vždy. Pokud by své postavení USA v budoucnu ztratily, světový řád se octne v chaosu, protože norem mezinárodního práva si nikdo neváží.

Pozor na Mexiko!

V případě uznání anexe Krymu by se však jednalo o potenciálně velmi nebezpečný krok i pro samotné Spojené státy. V současné době se zdá, že secese USA nehrozí. Všichni chtějí do Spojených států, nikdo z nich nechce ven.

Lze si ale představit, že za několik desítek let získá mexická populace v jižních amerických státech většinu. Tato populace si zachovává silnou kulturní, ale i národní identitu. Zatím je Mexiko ve srovnání s USA slabou, v podstatě rozvojovou zemí.

Je však stále bohatší a má dostatek pracovních sil. Je proto klidně možné, že až budou vedle sebe existovat silné a bohaté Mexiko a silné a bohaté USA, ale s jižními státy s mexickou majoritou, začne někdo na mexické straně rozehrávat kartu zvrácení výsledků americko-mexické války, která se odehrála v letech 1846–1848, a to právě poukazem právo národů na sebeurčení a uznání anexe Krymu Spojenými státy.