Zabowski via Foter.com / CC BY-ND, zdroj

Teroru mám plné zuby, říká malíř, který za podporu maďarského povstání dostal osm let vězení

Napsal/a Kristián Chalupa 26. března 2017

REPORTÁŽ. Vítejte v Domě teroru. Tady je cela, kde byl počátkem 50. let za použití mučení vyslýchán pozdější nejvyšší maďarský představitel János Kádár. Tady jsou vyšetřovny. Pozor, nezakopněte. Tohle je kanál, kterým odtékala krev mučených vyšetřovaných.

Na různých místech maďarské metropole jsou v těchto dnech stále k vidění květiny s maďarskou trikolorou a další památníčky, připomínající šedesátileté výročí povstání za svobodu, které bylo přesilou sovětských tanků rozdrceno počátkem listopadu 1956.

Snad nejucelenější informace o těchto tragických dnech získá návštěvník Budapešti v Domě teroru (Terror Háza) na Andrrasyho třídě 60.

023

Zdeněk Adamec.

Muzeum je věnováno dvěma totalitním režimům, které vládly v minulém století v Maďarsku. Dramatické události v Budapešti z doby před šedesáti lety se osobně velmi dotkly života českého akademického malíře Zdeňka Adamce, se kterým jsme se plánovaně setkali počátkem března v Budapešti.

Za písemný protest na osm let do basy

Do maďarské metropole se jel nejen léčit z následků věznění, ale také z toho důvodu, aby si prohlédl město, které svými krvavými událostmi zasáhlo ve druhé polovině 50. let do jeho života. Zdeněk Adamec patřil k těm nemnoha našim občanům, kteří vyjádřili protest proti vojenskému zásahu Sovětského svazu v Maďarsku.

Za dopis, sepsaný společně se čtyřmi dalšími kamarády, v němž jeho pisatelé odsoudili potlačení maďarského povstání za svobodu, byl v roce 1957 odsouzen na osm let odnětí svobody. Díky amnestii prezidenta Antonína Novotného z roku 1960 si „odkroutil pouze“ čtyři roky.

Sedíme se Zdeňkem a jeho manželkou Evou v malé kavárně poblíž maďarského Parlamentu. O dvě ulice dále je socha popraveného revolučního předsedy vlády z roku 1956 Imre Nagye. Je sobota 4. března 2017. Malíř Adamec trávil počátkem března v maďarské metropoli čtrnáctidenní dovolenou na zotavenou. Město Budapešť, které tak zasáhlo do jeho života, se mu líbí, ale do Muzea teroru odmítá jít. „Ve svých třiaosmdesáti letech mám teroru již plné zuby. Zajímá mne pouze město, jeho památky, architektura, obrazy v Národní galerii,“ říká malíř, který pochází z Prahy, žil v Brně a nyní tvoří zejména na Prostějovsku.

Po absolvování Drtinova gymnázia v Praze-Smíchově studoval Zdeněk Adamec výtvarný obor na Karlově Univerzitě v Praze u profesorů Cyrila Boudy a Karla Lidického. V roce 1957 dopadla ale na Zdeňka Adamce železná pěst komunistické totality. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody na osm let za zmíněné vyjádření nesouhlasu s vojenským zásahem Sovětského svazu v Maďarsku. Dopis, který s kamarády napsal, měl být předán do rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Konfident StB ale zařídil, že se protest dostal do zcela jiných rukou.

Mohl pracovat jen rukama

Adamec byl odsouzen, uvězněn a pracoval jako politický „zločinec“ v uranových dolech v Bytízu u Příbrami. Rozsáhlá amnestie prezidenta Antonína Novotného v roce 1960 přinesla propuštění z vězení, ale byl nucen vykonávat pouze dělnická povolání.

V roce 1968, kdy mu soudruzi povolili pracovat ve školství, využil krátkého politického uvolnění a odjel na dvouměsíční studijní pobyt do Velké Británie. Po návratu pracoval dále jako učitel a krátce před důchodem byl jmenován ředitelem Základní školy ve Štěchovicích u Prahy.

Po celou dobu posrpnové „normalizace“ měl zákaz veřejně vystavovat svá díla. V roce 1990 doprovázel manželku na pracovní pobyt do jižní Francie, kde strávil dva roky. Zde měl jedinečnou možnost poznat a studovat prostředí, kde žili nejen francouzští, ale i jiní umělci.

Díky svým přátelům a radnici ve městě Nimes zde i vystavoval. V současné době převážně žije a tvoří ve svém atelieru na Prostějovsku a je členem Sdružení umělců Moravy. Malířovy obrazy najdeme rovněž v soukromých sbírkách. v České republice, na Slovensku, v Rakousku, Německu, Chorvatsku, Francii, USA, Itálii a Mexiku. Adamec absolvoval řadu samostatných výstav v tuzemsku i v zahraničí. Jeho díla jsou převážně expresionistická s kubistickými prvky a vyznačují se výraznou barevností.

S kamarádem Zdeňkem se kromě názorů na bývalou komunistickou totalitu jednoznačně shodneme také v tom, že pracovní pobyt v divadle u kulis byl pro nás oba přínosný a inspirativní. Zdeněk působil jako kulisák v Národním divadle v Praze v 60. letech čtyři roky a já jsem v 80. letech v nynějším Národním divadle v Brně strávil ještě o tři roky více.

Terror Háza osloví i velmi mladé lidi

013

Fotografie popravených účastníků povstání.

Originální muzeum na Andrassyho třídě 60 sídlí v třípatrové budově, kde ve 20. století „řádili“ nejdříve příslušníci tajné policie fašistických Šípových křížů Ference Szálasiho a později minimálně stejně brutální vyšetřovatelé komunistické ÁVH.

Přímo zde ve sklepních prostorách budovy byly umláceny stovky maďarských antifašistů a později odpůrců prosovětských komunistů. V jedné z místnosti je imitace pracovny fašisty Szálasiho, kde návštěvník může slyšet ze záznamu jeho hlas, který dikcí připomíná Hitlerovy projevy na sjezdech NSDAP.

V jiném prostoru je zase opakovaně promítán propagační film z roku 1958, kdy stanuli před komunistickým soudem hlavní „kontrarevolucionáři“ z roku 1956 v čele s Imre Nagyem, který byl společně s ministrem obrany povstalecké vlády Pál Maléterem a poradcem Miklósem Gimesem odsouzen k smrti a v červnu téhož roku popraven.

Je zde i cela, kde byl počátkem 50. let za použití mučení vyslýchán pozdější nejvyšší maďarský představitel János Kádár, který přijel v listopadu 1956 do Budapešti na sovětském tanku, aby zde z vůle Kremlu vytvořil kolaborantskou dělnicko-rolnickou vládu.

Svým pojetím je muzeum koncipováno tak, že osloví právě mladou generaci, která oba totalitní režimy osobně nezažila. Využívá rozmanitých prostředků, včetně moderních technik, k plastickému vyjádření tehdejší doby. Prohlídka začíná ve vyšších patrech. V jednom okamžiku jsou jednotliví návštěvníci sváženi dolů zpomaleným výtahem za současného promítání výpovědi účastníka maďarského povstání, což je velmi působivé. Jinde jste uvedeni do místnosti, jejíž zdi i nábytek jsou celé polepené citacemi z fasciklů tajné policie.

Návštěvníci procházejí vyšetřovnami, které vypadají stejně jako v 50. letech, včetně kanálu na odvádění krve mučených vyšetřovaných. V muzeu potkáte velké skupiny mladých lidí a pozorujete, že se vůbec nenudí, jak je často zvykem při kolektivních návštěvách jiných expozic. V každé místnosti jsou informace v tištěné podobě nejen v maďarštině, ale i v angličtině a studenti je se zájmem pročítají. Popisky jsou rovněž v angličtině a výpovědi pamětníků jsou doprovázeny anglickými titulky, a tak je výstava velmi atraktivní i pro cizince.

Provoz muzea zahájil Orbán

Budapešťský Dům teroru na Andrassyho třídě, jehož provoz byl oficiálně zahájen právě před patnácti lety, v únoru 2002, za účasti Viktora Orbána, je určitě originální muzeum. Svým velkým množstvím dobových dokumentů, fotografií, obrazů, soch, uniforem, ale i dalších exponátů významnou měrou přispívá k odhalení temných období novodobé maďarské historie. Premiér Orbán při jeho otevření zdůraznil, že na minulost se nesmí zapomínat.003

Podle oficiálních údajů každoročně toto muzeum navštíví více než 300 tisíc zájemců z Maďarska i ze zahraničí, včetně zámoří. Z větší části se jedná o studenty, pedagogy, historiky. S jedním slovenským vysokoškolákem jsme se však v muzeu shodli, že exponáty Domu hrůzy postrádají dokumenty z období panování kontroverzního viceadmirála Miklóse Horthyho, který byl sice v roce 1944 svržen fašistickými fanatiky, ale jehož politika zasáhla negativním způsobem do dějin předválečného Československa a dalších sousedních států.

Z tohoto důvodu lze jinak unikátní muzeum považovat za trochu neúplné. Ostatně podobný názor vyjádřila před časem i maďarsko-německá publicistka Magdalena Marsovszky, která poukázala na skutečnost, že stálé expozice jsou věnovány období, které začíná až pučem Šípových křížů v říjnu 1944 a nikoliv obdobím, které mu předcházelo.


Chcete podpořit HlídacíPes.org?

Udělejte to ZDE a získejte tak i unikátní publikaci ZE – MAN.


 

2 komentáře

  1. ČERT napsal:

    Reakce na znění dvou posledních odstavců, že se stálé expozice v budapešťském Terror Háza, připomínající pak následnou komunistickou epochu, věnují období začínajícímu teprve nástupem diktatury Szálasiho Šípových křížů v říjnu 1944, nikoliv již předchozí horthyovskou érou. Do jisté míry je tato určitá kritika pochopitelná. Ferenc Szálasi se ujal moci v situaci bezprostředně navazující na Horthyho éru, v době, kdy se již sovětská vojska valila do Maďarska, které se od r. 1941 nacházelo v otevřeném válečném spojenectví s Německem (nemluvě o některých předchozích událostech, jako tzv. první vídeňské arbitráži z listopadu 1938, na jejímž základě horthyovské Maďarsko, za souhlasu Německa a Itálie, anektovalo jižní část Slovenska a Podkarpatské Rusi, maďarském záboru zbytku Podkarpatské Rusi v březnu 1939, atd.). – – – Jenže, když už je tu řeč o Szálasiho fašismu a následně o komunismu, můžeme si též položit třeba otázku, jak přesně definovat pojem „totalitní režim“. Připomeňme, že admirál Horthy ovládl Maďarsko již v r. 1919, nedlouho po rozdrcení tzv. republiky rad, typicky komunistického útvaru, jenž byl přímo ovlivněn bolševickou revolucí v Rusku. Právem je označován za diktátora. Sám aristokrat, lze jej určitě označit politicky za typického konzervativce; ovšem těžko, nebo vůbec ne, za nějakého fašistu. Poté, co bylo v Maďarsku r. 1920 formálně obnoveno království, vládl z funkce regenta, tj. osoby zastupujícího neexistujícího monarchu (tady se jeho role trochu blíží roli španělského generála Franka). V rámci jeho autoritativního režimu se vystřídala řada premiérů, někteří rovněž aristokraté a konzervativci, někteří již před druhou světovou válkou (jako Gyula Gömbös) tíhli k fašismu. Ano, jistě lze ale říci, že Maďarsko se už za jeho režimu postupně jaksi fašizovalo. – – – Co je však též důležité, v jeho režimu se shledávala jasná kontinuita se starým Uherskem do r. 1918, což ostatně prozrazovaly jak formální monarchie, tak např. silný vliv aristokratické vrstvy. A tenhle duch se samozřejmě plně odrazil i v revizionismu pokud jde o politiku vůči sousedním státům (ať šlo o případ Slovenska a Podkarpatské Rusi vůči ČSR, či později Sedmihradska vůči Rumunsku, Vojvodiny vůči Jugoslávii, resp. Srbsku). Neboť jak známo, Maďarsko (resp. Uhersko, řada jazyků včetně maďarštiny mezi těmito termíny nerozlišuje) teritoriálně hodně utrpělo v důsledku první světové války a následující tzv. trianonské mírové smlouvy. A právě nespokojenost s touto smlouvou, součástí tzv. versailleského systému, a snahu po její revizi je možné vnímat za jeden z hlavních důvodů těsného sblížení horthyovského Maďarska s Mussoliniho Itálií a Hitlerovým Německem, tak jako vlastně i jeho spojenectví s Německem za druhé světové války, zpečetěného již útokem na Jugoslávii. – – – Tolik tedy takový pokus o jisté vysvětlení. Sotva lze Maďarsko po dobu Horthyova režimu v l. 1919-44 kvalifikovat jako skutečně totalitní režim.

    • ČERT napsal:

      Když jsem se tu pustil do tohoto hodnocení, tak bych mohl dodat (protože to může být opět docela důležité právě i v souvislosti s těmi posledními větami reportáže), Maďarsko se již v posledních měsících Horthyho vlády nacházelo pod přímou německou okupací. To se odrazilo i na dost známém případu maďarských Židů (jakkoliv už dlouho předtím v zemi diskriminovaných), kteří začali být transportováni do Osvětimi pod dohledem A. Eichmanna atd. Vliv nacistického Německa se ostatně nakonec naplno projevil právě i v definitivním pádu Horthyho, hotového tehdy k mírovým vyjednáváním se SSSR – a Szálasiho Šípové kříže pak postupovaly, např. v bojích o Budapešť, v těsné součinnosti s Němci. Tak určitě nemá cenu psát tu nějakou historickou studii, vysvětlovat různé okolnosti apod. Ale je to prostě zajímavé.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies