Spor o lesy rodu Lichtenštejnů pokračuje. Knížecí nadace podala odvolání k Ústavnímu soudu
Téma Benešových dekretů a konfiskace nemovitostí rodu Lichtenštejnů v tehdejším Československu má své další pokračování. Spor mezi českým státem a Nadací knížete z Lichtenštejna o vlastnictví 600 hektarů lesa v okolí středočeských Říčan putuje k Ústavnímu soudu.
To, že dnes (10. 7. 2017) Nadace knížete z Lichtenštejna podává odvolání k Ústavnímu soudu, potvrdil na dotaz HlídacíPes.org mediální zástupce Nadace Michal Růžička.
Do Prahy kvůli tomu přijíždí i lichtenštejnský princ Constantin. Nadace, která spravuje část majetku lichtenštejnské knížecí rodiny, je podle něj připravena dovést spor případně až k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Česká republika, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, zdůrazňuje, že české soudy daly již opakovaně argumentaci ČR za pravdu. Případný budoucí přesun sporu k mezinárodnímu soudu nechce komentovat.
„Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je ze zákona povinen hájit zájmy České republiky a také tak vždy činí. Rozhodnutí soudů nelze dopředu jakkoliv předjímat,“ říká mluvčí ÚZSVM Tereza Peprníková.
Nejde tu o restituce
Spor mezi Českou republikou a Nadací knížete z Lichtenštejna je poněkud neobvyklý.
Sami Lichtenštejnové zdůrazňují, že – na rozdíl od řady jiných případů, kdy se zástupci šlechtických rodů přihlásili o své někdejší majetky – nejde o restituční spor.
I když jde o Benešovy dekrety, žalovanou stranou nebylo Česko nýbrž naopak Nadace knížete z Lichtenštejna, na niž lesy v katastru Praha-východ zůstaly zapsány v katastru nemovitostí.
„Zápis vlastnického práva ve prospěch Nadace byl proveden na základě rozhodnutí o potvrzení dědictví po Franzi Josefu II. z Liechtenštejna, které bylo vydáno Obvodním soudem pro Prahu 10 v roce 2012, ačkoliv vzhledem ke konfiskaci majetku Franze Josefa II von Liechtenstein v roce 1945 se na území České republiky nemohl nacházet žádný jeho majetek, který by mohl být předmětem dědění,“ vysvětluje ÚZSVM, proč v roce 2014 Nadaci zažaloval.
„Původní zápis v katastru nemovitostí, který jako vlastníka stanovil rod Lichtenštejnů, byl tedy neplatný. Záznam vznikl na základě úřednické chyby,“ komentoval to už dříve mluvčí ÚZSVM Radek Ležatka.
Nadace spravující část rodového majetku Lichtenštejnů ale argumentuje tím, že se dekrety a konfiskace Lichtenštejnů týkat neměly.
„Po válce se uplatnila presumpce viny: jste Němec a pokud tvrdíte, že ne, dokažte opak. Nezpochybňujeme dekrety jako takové, ale to, že pod ně někteří lidé, a v tomto případě Lichtenštejnové jako občané neutrálního státu, neměli být vůbec zahrnuti,“ říká mediální zástupce Nadace knížete z Lichtenštejna Michal Růžička.
Jazyk, nebo národnost?
Knížeti Františku Josefu II. československé úřady pozemky zkonfiskovaly v roce 1945 právě s poukazem na to, že se údajně hlásil k německé národnosti.
Mělo to dokazovat sčítání lidu z roku 1930. Ve formuláři je však společná kolonka pro národnost i pro mateřský jazyk. Protože Lichtenštejnové mluvili německy, je vyplněna němčina.
Dokument – jak ukazuje faksimile sčítacího archu z roku 1930 – vyplnil a podepsal místo samotných Lichtenštejnů Karl Loos, toho času hajný na lichtenštejnském panství ve Velkých Losinách.
Lichtenštejnské knížectví přitom v průběhu druhé světové nikdy neuznalo vznik Protektorátu Čechy a Morava, ani Mnichovskou dohodu. Za Němce se Lichtenštejnové navzdory jazyku nepovažovali, hlásili se vždy k státní příslušnosti lichtenštejnské. Jak po válce potvrdil i tento dopis Národního výboru Velké Losiny.
Ani dobové dokumenty ale v soudní při mezi ČR a knížecí nadací nepomohly. Přes obvodní a krajský soud spor doputoval až k Nejvyššímu soudu. Výrok z letošního května, že pozemky státu patří státu, je pravomocný.
Soudkyně Okresního soudu pro Prahu-východ Klára Obrtlíková ovšem už v první instanci připustila, že rodině bylo způsobeno příkoří, ale že uznáním nároků by byla prolomena restituční hranice.
Argumentovala i verdiktem Ústavní soudu z roku 2005, podle nějž restituční nároky nelze obcházet jinými obecnými žalobami.
Výrok z roku 1951
Jak odvolání knížecí nadace u Ústavního soudu dopadne, se lze přesto jen dohadovat.
Zástupci rodu jsou přesvědčeni, že Česká republika pokračuje v křivdě, kterou v 50. letech 20. století završilo komunistické Československo.
Definitivní verdikt o potvrzení konfiskace, jíž se Lichtenštejnové bránili soudní cestou, vynesl Nejvyšší správní soud (tou dobou již přesunutý do Bratislavy) až v roce 1951.
Další dobové dokumenty dokládající mimo jiné i poválečné spory spojené s výkladem Benešových dekretů a rozsahem konfiskací zveřejní HlídacíPes.org zítra.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Alberte, umyjte si ruce! Po pražských stopách Alberta Einsteina
Shnilé brambory, rybí ocasy, hlavy slanečků. „Zavřete rypáky!“ křičeli bachaři
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
8 komentářů
Je neuvěřitelné, jak zarputile vedou některé šlechtické rody soudní spory o majetek.Naše soudnictví si zadalo ,když nějaké majetky šlechtě vydalo a nejednalo principiálně.Příkladem by mohly být arizované židovské majeteky,kterých bylo vydáno velmi málo ,přičemž z hlediska práva by to mělo být naprosto jednoznačné.Spravedlnost je zobrazována se zavázanýma očima a je to symbolicky výstižné.Křivdy v majetkových sporech jsou nekonečné causy.
Krádež je krádež, ať se schovává, jako tomto případě a také v případě židovských majetků, třeba za soudní rozhodnutí o nepřípustnosti prolomení jakési hranice. V případě restituční hranice, jde zhusto jen o známou českou chamtivost a závist ve stylu – když soused dostane dvojnásobek toho, co já, tak ať mně ta kráva chcípne!
Plne souhlasim s pisatelem.
Se obávám že si pletete dvě věci, Jednako dobrovolné rozhodnutí státu – budeme vracet majetky zabavené komunisty. Toto je limitováno tím datem únor 1948, kdy se komunisté dostali k moci.
A pak je tedy věc druhá- majetek zkonfiskovaný státem před tímto datem. U něj, pokud se někdo domnívá že mu byl ten majetek státem „ukraden“, v rozporu s tehdejšími zákony, nechať se soudí, a dokáže to. Protože není v pravomoci dnešního soudu aby rozporoval a rušil tehdy platné zákony, i kdyby byly pro někoho nespravedlivé…
Josefe, pokud vám to nemyslí třídně (majetek byl po právu zabaven prohnilému šlechtickému rodu ve prospěch lidovědemokratického zřízení) nebo nacionálně-benešovsky (všem Němcům bez rozdílu zabavit majetek, vyhnat je z republiky, stejně nás stovky let jen utlačovali a poněmčovali), pak musíte uznat, že Lichtejnštejnům byl, stejně jako např. Řádu německých rytířů majetek prostě státem ukraden. Proč by se tedy neměli o svůj nabytý a spravovaný majetek po právu úporně soudit?
Já bych se na to jen podíval nacionálně-masarykovsky… Když se totiž po r. 1918 připravovala v ČSR pozemková reforma, kdy tedy stát odebíral část pozemků šlechtických a církevních velkostatků za určitou finanční náhradu, objevila se myšlenka bez náhrady konfiskovat majetky, u kterých bude prokázáno, že samy představovaly konfiskáty v pobělohorském období po r. 1620. Dodal bych jen, že v té době, po r. 1620 (mimochodem, ještě skoro o 100 let dříve než Lichtenštejnové získali to svoje alpské knížectví na rozhraní Rakouska a Švýcarska), patřil kníže Karel z Lichtenštejna, ve službách císaře Ferdinanda II. Štýrského, vůbec k jedním z předních strůjců tehdy nových poměrů v českých zemích. Já teď prosím Vás nedokážu přesně říci, kolik z lichtenštejnských majetků představovaly konfiskáty majetků např. nekatolické šlechty apod. Ale v každém případě, když v r. 1918 vznikla ČSR, patřili Lichtenštejnové vedle Schwarzenbergů k největším pozemkovým vlastníkům v Čechách a na Moravě – a každopádně už 1.ČSR jim v rámci své pozemkové reformy část pozemků, za jistou náhradu, sebrala. – Tak těžko se budou dnes domáhat něčeho potomci někoho, kdo přišel o majetky už před čtyřmi stoletími, tak jako nakonec nejde ani o ty majetky, zabrané již po r. 1918… – Ale berte to, prosím Vás, jen jako takovou poznámku. V principu s Vámi, s tím jejich právem se soudit, souhlasím.
Zkusím trochu jiný pohled: František Josef II. kníže lichtenštejnský zemřel v r. 1989. Přesto ještě v r. 2012 byl zapsaný jako majitel nemovitostí v katastru? To komunisté nebyli schopni to vyvlastnění od r. 1951 dotáhnout? To opravdu nešlo politicky vyřešit spor, jak bylo avizováno už v r. 2009 – viz
http://zpravy.idnes.cz/lichtenstejnsko-uznalo-nezavislost-ceska-spor-o-majetek-necha-historikum-1u0-/domaci.aspx?c=A090908_120447_domaci_jw
Mimochodem, to je poněkud zavádějící informace tvrdit že „..Knížeti Františku Josefu II. československé úřady pozemky zkonfiskovaly v roce 1945 právě s poukazem na to, že se údajně hlásil k německé národnosti.
Mělo to dokazovat sčítání lidu z roku 1930. Ve formuláři je však společná kolonka pro národnost i pro mateřský jazyk.“
Ono je to totiž obráceně.. Dekret 12/1945 prezidenta Beneše píše přímo „..( pro účely konfiskace …) za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovati osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti. Dokonce se výše v tomto dekretu píše dále „.. bez ohledu na státní příslušnost. “ .
A rovněž lze mít právně za to, že při navrhování toho dekretu bylo známo že kolonka národnost (mateřský jazyk) byla ve sčítání společná-
Ergo tedy nikoliv nějaké zlomyslné úřady -s poukazem- a -údajně-.. Ale ta konfiskace majetku Lichtštejnů proběhla čistě dle znění zákona a úřady na tom nemohly nic ale vůbec nic měnit.
A vůbec bych tu „fintu“ se společnou kolonkou nerozváděl, protože potom si můžeme celé Benešovy dekrety někam strčit, a budeme platit náhrady majetků třem milionům Němců (a taky Maďarů), resp jejich dědicům, každý přece bude argumentovat tím že jeho dědeček si tehdy v roce 1930 myslel že vyplňuje řeč a nikoliv národnost. Nebo se bude vymlouvat že to za něj vyplňoval nějaký lesník či co :)))))))