Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Právník žalující stalinistku Semelovou neuspěl, není pozůstalý po Miladě Horákové. No a? Raněný cit pro spravedlnost je soudu málo?

 -   - 

11938267055_227ea16ee3_zMARTA_SEMELOVA_BARVA-1” Autor: sasa_uhlova via Foter.com

GLOSA. Marta Semelová, komunistická poslankyně proslulá svými stalinistickými provokacemi, “ustála” občanskoprávní žalobu, kterou na ni podal brněnský právník Michal Kincl. Ten hnal Semelovou před soud s taktikou “zkusíme to na ochranu osobnosti,  když to orgány neumějí přes trestní řízení”. Neuspěl; ale při troše snahy mohl, píše v glose právník Aleš Rozehnal a staví konstrukci o citu pro spravedlnost coby jedné z integrálních složek osobnosti morálního člověka, zasluhující ochranu stejně jako pověst nebo podoba. 

Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta žaloba na ochranu osobnosti brněnského právníka Michala Kincla na poslankyni Martu Semelovou (KSČM). Kincl, mj. člen TOP 09, se u soudu domáhal omluvy za její výroky o prospěšnosti komunistické Státní bezpečnosti, o přiznané vině Milady Horákové, o sovětské okupaci Československa jakožto internacionální pomoci a o pozitivním významu Vasila Biľaka pro československé dějiny.

Důvodem pro zamítnutí žaloby bylo zejména to, že výroky Marty Semelové se netýkaly Michala Kincla, nemohly tedy jemu osobně způsobit újmu. Soudce Tomáš Novosad ovšem připustil, že část výroků by se mohla dotknout potomků Milady Horákové; tím však Kincl není.

Osobnost jako souhrn odlišností

České právo poskytuje osobnosti ochranu. Termín osobnost je relativně složité definovat, ale pro účely její ochrany je pojímána jako souhrn individuálních rozdílů, které odráží každé individuum.

Jde tedy o soubor hodnot, postojů, vzpomínek, sociálních vazeb, zvyků a dovedností, jakož i fyziognomických a materiálních projevů dané individuality.

Podle některých teorií je celá osobnost utvářena kulturním prostředím, v němž individuum žije. Některé aspekty jsou však sdíleny všemi kulturami.

Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti.

V odlišnosti jsem teprve člověkem

Úkolem předpisů na ochranu osobnosti je zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj.

V tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti.

Zákon zmiňuje některé stránky osobnosti, kterým se poskytuje ochrana. Jde o právo na jméno, právo na podobu, právo na čest a důstojnost, právo na slovní projevy osobní povahy a právo na osobní soukromí.

To jsou také ty stránky osobnosti, do nichž bývá zasahováno nejčastěji. Nejde však o výčet taxativní, ale demonstrativní.

Kde sídlí čest a spravedlnost?

Soudy v případě Marty Semelové vycházely z tohoto tradičního katalogu dílčích osobnostních práv. Nasvědčuje tomu i uvedení onoho důvodu zamítnutí žaloby, který vychází ze zkoumání, zda Michal Kincl je, či není potomkem Milady Horákové. A následné dovození, že coby ne-potomek nemá aktivní legitimaci k podání žaloby (není tím, kdo ji může podat).

Soudy tedy očividně vycházely z toho, že výroky Marty Semelové mohly zasáhnout do cti a důstojnosti Milady Horákové, a v tomto ohledu Michal Kincl skutečně aktivně legitimován není.

Zcela však opomněly důležitou složku lidské osobnosti, kterou je smysl pro spravedlnost. Lidé jsou jediným živočišným druhem, který má tento cit vyvinutý.

Cit pro spravedlnost v sobě obsahuje i imperativ, že bezpráví musí být potrestáno, a to i tehdy, když to není pro trestajícího výhodné.

Pokud jsou lidé vystaveni neférovému jednání, aktivuje se jejich dorzolaterální prefrontální kortex, což je část mozku, přesněji jeho kůry, která je hned za našima očima a čelem.

Tato oblast má spolu s kortexem orbitofrontálním “na svědomí” i další lidské vlastnosti, které vypovídají o morálce; například smysl pro čestné jednání, přípustnost lži a podobně. Ovlivňuje rovněž tendenci člověka jednat pouze ve vlastním zájmu. (Jen se zatím neví, zda je nám sobecké jednání přirozené a “etická” mozková centra jeho projevy potlačují, nebo zda je sobeckost odpudivá generálně, a teprve vlivem okolností se učíme naopak potlačit toto mravní přikázání.)

Zmíněná část mozku je tedy „odpovědná“ za lidskou morálku a není možno tvrdit, že by neformovala lidskou osobnost.

Součástí osobnosti je i porovnávání nákladů a výhod plynoucích z férovosti jednání, které potlačuje základní instinkty.

Velebení duchem chudého kolaboranta

Cit pro spravedlnost, jakožto součást osobnosti, však soudy v případě sporu právníka Kincla a poslankyně Marty Semelové zcela opominuly.


PSALI JSME: Semelová, Bartoš, teď Konvička. Stíhat, nebo nestíhat za veřejné projevy nenávisti?

“Rudá Marta” před soudem za urážky Horákové? Jen mediální divadlo


Nezabývaly se otázkou, zda její výroky, obhajující tajnou policii utlačující vlastní obyvatele, justiční vraždu, ozbrojenou a krvavou okupaci vlastní země nebo jejího spolustrůjce Biľaka, tohoto intelektuálně inferiorního kolaboranta s okupační mocností, skutečně nemohly zasáhnout do práva na ochranu citu pro spravedlnost. A zde už klidně citu pro čest a fair-play, jakožto jedné ze složek osobnosti právníka Michala Kincla.

O autorovi

Autorem článku je Aleš Rozehnal

Advokát. Přednáší právo na Právnické fakultě UK a dalších vysokých školách.

Komentáře

Komentářů (23)
  1. petrph napsal - dne 2.12.2016

    To je zajímavá idea… Že se ptám, týkal by se ten “chráněný cit pro spravedlnost” pouze výroků komunistů?? (Tady je to asi “vsjo jásno” :))
    Ale mohl by být použit obecně? Mohl by třeba tatkto kdokoliv (kdokoliv, ) žalovat třeba jakékoliv zástupce státu? A že t´ím nemyslím Zemana proti jeho žvanění. Ale co třeba rozhodování v privatizačních projektech? Ty snad neuráželi něč´í pocit pro spravedlnost? Co třeba Klausova amnestie? Dali by se třeba žalovat poslanci ČSSD, KDU ČSL (o ANO) ani nemluvě, za to že si zvolili za ministra práskače STB Babiše? I to jistě hodně lidí urazilo. Co třeba ti kteří rozhodovali o církevních restitucích,…..
    Atd.. ostatně – mohl by třeba někdo žalovat pro svůj pocit spravedlnosti přímo soudce, pokud se mu zdají jejich rozsudky nesprávedlivé – což ostatně (jako důkaz) potvrdí i opačné rozsudky odvolacích soudů???
    :):):)

    • nováček napsal - dne 3.12.2016

      Citáce: “Cit pro spravedlnost, jakožto součást osobnosti, však soudy v případě sporu právníka Kincla a poslankyně Marty Semelové zcela opominuly. Nezabývaly se otázkou, zda její výroky, obhajující tajnou policii utlačující vlastní obyvatele, justiční vraždu, ozbrojenou a krvavou okupaci vlastní země nebo jejího spolustrůjce Biľaka, tohoto intelektuálně inferiorního kolaboranta s okupační mocností, skutečně nemohly zasáhnout do práva na ochranu citu pro spravedlnost. A zde už klidně citu pro čest a fair-play, jakožto jedné ze složek osobnosti právníka Michala Kincla.” Samozřejmě, zmíněná prohlášení Semelové, ale i její postoje k minulosti vůbec, nejen mohly, ale skutečně zasáhly “do práva na ochranu citu pro spravedlnost, ba i citu pro čest a fair-play, jakožto jedné ze složek osobnosti právníka Michala Kincla”.Proč jinak by podával žalobu? Jenže ochrana citu pro spravedlnost, citu pro čest a fair-play a pod., jakožto jedné ze složek osobnosti jedince a součást její ochrany jako celku, je v praxi více méně neřešená. Je otázkou, zda je řešení, pro jistou neurčitost věci samé, vůbec možné. Soudům pak nezbývá,než toto hledisko “zcela opomenout”

  2. Mirek, pamětník napsal - dne 2.12.2016

    Ke žvanění o vině v době žvanil nepoznal se nedá nic víc než připomenout tibetské rčení:

    “Kdo nepozná, kde dobro a zlo je ukryto, netouží poučit se zas a zase, vždycky všude dbá jen o své koryto – i kdyby neměl štětiny, je prase!”

    A k úrovni poznávání ještě dodat otázku, zda paní poslankyně vůbec ví, že Dr. Horákovou protagonisté systému, který hájí neoběsili, ale uškrtili – umírala dlouhých 8 minut!

  3. ČERT napsal - dne 3.12.2016

    Jen taková úvaha… a stranou od “přiznané viny Milady Horákové”, bez zmínky jakýchkoliv zásadních okolností… Názory na historické události se často mohou různit, to je docela normální. Pravda, v tomto případě jde o záležitosti, které stále mají své aktéry a pamětníky, a jsou stále dost svázány s emocemi. Pozastavil bych se u té invaze v r. 1968. Tak jistě, šlo o otevřeně násilný vpád do nenásilného liberalizačního procesu v ČSSR, a takhle to bylo hned vnímáno. SSSR postrádal argumentu, který mohl použít v případě Maďarska 1956, že zde nastal nějaký vnitřní konflikt (a který mohly USA využívat v případě svých invazí do jiných zemí, např. v oblasti Karibiku). Už sám průběh tzv. Pražského jara asi vylučoval, aby se tu proti invazním, ale pořád “spojeneckým” armádám postavily nějaké ozbrojené síly (úplně mimochodem, jedinou obětí na jejich straně, prokazatelně zabitou československými občany, byl údajně jistý bulharský seržant, nejpravděpodobněji dezertér, zavražděný na Rakovnicku v září 1968). Takže tyhle okolnosti invaze 1968 už tehdy jasně vnímala třeba i západoevropská krajní levice; a víme, že se za Dubčekovo vedení, kromě jugoslávského Tita, postavil i rumunský diktátor N. Ceausescu, jenž se sám cítil ohrožen sovětským tlakem a imperialismem (bez ohledu na to, že jeho morální profil jako státníka, jak se ukázalo do r. 1989, byl mnohem horší než třeba v případě G. Husáka). To tedy jen k té “internacionální pomoci”, bez níž bychom se asi, při optimistickém odhadu, přiblížili pozici Finska, tj. země v sovětské sféře vlivu, ale s pluralitním politickým systémem. – – – Ale obecně k tomu vnímání dějinných událostí… Já si myslím, že právě též ten faktor času a emocí, spojených s přímou lidskou pamětí, tady hraje obrovskou roli. Je obrovský rozdíl hodnotit události, které mají dosud své pamětníky či dokonce přímé účastníky, a události, které již osobně pamatovat nikdo nemůže. Jedno takové srovnání – bitva na Bílé hoře r. 1620 a následný vývoj. Samozřejmě, tohle období bylo naší vlasteneckou historiografií dlouho prezentováno v negativním obraze (samozřejmě, nemluvím o naší tzv. barokní historiografii) – a v zásadě právem. Víme (anebo není těžké zjistit), co vše po r. 1620 následovalo. Jan Amos Komenský byl jen nejznámější z generace našich exulantů, kteří se v důsledku pobělohorského období (a vestfálského míru 1648) již nikdy nemohli vrátit do vlasti. Ale přesto víme, že je zase normální toto období jaksi “rehabilitovat”, dívat se na něj v lepším světle, možná též s užitím určitých dezinterpretací nebo různých “kdyby” v dalších letech. Nemůže to tak nějak dopadnout i s tou komunistickou epochou? – – – Abych nebyl náhodou špatně pochopen, že bych chtěl třeba něco bagatelizovat (!), zdůrazním, o co mi jde: Prostě jen o otázku, zda třeba za 200 let, nebo i dříve, až tu nebude třeba ani nikdo vůbec z generací žijících v současnosti (a bez ohledu, co všechno se u nás za tu dobu zase stane), názory, které dnes prezentuje paní (či soudružka) Semelová, zde budou prezentovány úplně běžně – a nikdo se nad tím nebude ani pozastavovat. Snad jen kromě historiků nebo i laiků, zajímajících se nějak o dotyčné období, v případě konkrétních vyložených lží a nesmyslů.

    • petrph napsal - dne 4.12.2016

      Jestli bych se pokusil vytvořit odpověď – právě z hlediska té delší perspektivy. (Protože ono už je to taky 48 let). Není náhodou určitou “chybou ve vypočtu” současné (teměř propagandistické ) přehánění významu onoho obrodného procesu Pražského jara?
      Protože – nesmíme zapomínat, to podstatné, že to se konalo stále – stále za pevného vedení komunistů u nás. Stále nebyly svobodné volby, stále rozhodoval o všem ÚV KSČ, stále vše řídily na všech úrovních a o všem místní výbory KSČ. Stále bylo skoro vše státní. Stále fungovala STB, stále komunističtí soudci.. Naše armáda byla spojencem SSSR v rámci Varšavské smlouvy,kontrolovaná komunistickými politruky na všech úrovních. A nad tím vším stál tehdy oblíbený /a médii oslavovaný) první tajemník ÚV KSČ Alexandr Dubček. Který se sice nechával takto populisticky obdivovat davy – ale pro skutečné ukončení nadvlády komunistů u nás neudělal nic (ani nemohl, sám by tím přišel o své postavení)..
      Čili – z pohledu této perspektivy. Zase nebyla okupace ruskou armádou tak překvapivá, ani to nebyla takový hrozná změna. Komunisté tu vládli stejně před ní jako po ní. Možná, kdyby Rusové prostě požádali (nebo oznámili) že sem ty jednotky přesunou (na obranu proti Západu) tak by jim to Dubček a naše orgány (včetně vedení armády) povolili stejně už předem.
      Ta okupace byla hlavně deziluzí a ztrátou naděje pro lidi, kteří doufali že snad bude liberalizace “nějak” pokračovat a “nějak” se komunisté u nás vzdají moci. Ale k tomu ani dojít nemuselo..
      Pravda, to co přišlo po okupaci bylo ještě horší, přišlo utužení komunistické moci,opětná cenzura, přišel pendrekový zákon (podepsaný týmž soudruhem Dubčekem), přišlo zbití studentů na demonstraci v srpnu 1969,komunistické čistky (naštěstí pouze organizační a nikoliv likvidační), přišla normalizace. Ale nic z toho neprováděla sovětská okupační armáda, to si prováděli naši čeští lidé mezi sebou…
      A co je podstatné, z hlediska zahraničního ohlasu, Západ stále vnímal tehdejší komunistické Československo jako součást sovětské sféry vlivu, do níž nezasahoval, čili i tuto okupaci ignoroval (kromě mediálního křiku).
      Stačí toto jako odpověď právě z té delší perspektivy??

      • nováček napsal - dne 4.12.2016

        Máte pravdu, z hlediska “pracujícího” občana a to jsme byli prakticky všichni, kromě kojenců, batolat, dětí školou povinných a většiny důchodců (cca 15 milionů dohromady), se tehdy skutečně nic moc nezměnilo. Nejvíce si ale pamatuji, zoufalé výzvy tehdejších politických špiček z KSČ i prezidenta, aby občané se přestali dožadovat statutu neutralního státu (pro ČSR). Bohužel, ani Západ se toho nechytl a vykašlal se na nás stejně, jako v roce 1939. Je zvláštní, že o možnosti neutrality ČR, třeba na způsob Rakouska, se dodnes nemluví!

        • ČERT napsal - dne 4.12.2016

          Po listopadu 1989 se tahle možnost neutrality, jako neúčasti ve vojenských blocích, občas veřejně podsunula. Jenže zrušila se Varšavská smlouva – a vstup do NATO se stal prioritou (tak jako v případě všech postkomunistických zemí v Evropě s výjimkou SNS – tj. bývalého SSSR kromě Pobaltí). Toho jsme docílili v roce 1999.

        • ČERT napsal - dne 4.12.2016

          Jenom pro úplnost, když jsem se v té závorce snažil říci, že jsme, jako ČR, nebyli sami, kdo se po pádu komunismu hrnul do NATO, tak samozřejmě, další, kdo se tam kromě SNS nehrnul, byla část bývalé Jugoslávie (hl. Srbsko), také postkomunistická země, i když nikdy nebyla ani členem Varšavské smlouvy – a která se přece právě v tom roce 1999 ocitla právě s NATO v otevřeném konfliktu.

      • ČERT napsal - dne 4.12.2016

        Svým způsobem máte, můžete mít pravdu. Ale to Pražské jaro s sebou přinášelo rysy, které mohly slibovat zásadní změny do budoucna – s aktivizací veřejného politického života mimo rámec KSČ a Národní fronty, i když stále nebylo jasné, že se “komunisté nějak vzdají moci”. Nakonec, třeba i československá federace, která vstoupila v platnost až v říjnu 1968 a přežila normalizační období (a vlastně do rozpadu ČSFR), byla výplodem, a výplodem docela trvalým, Pražského jara. Samozřejmě, okupace v srpnu 1968 byla, jak také píšete, “deziluzí a ztrátou naděje”; ale také ji lze vnímat za úplnou potupu z hlediska národního, která je označována jako bod, který hodně obrátil postoje většiny české veřejnosti vůči SSSR a vůči Rusku jako státu a národu, předtím zpravidla mnohem pozitivnější. A to i když sovětská okupační armáda neposloužila jako nástroj ve vnitřním vývoji ČSSR po srpnu 1968 (přičemž v srpnu 1969 nešlo jen o “zbití studentů”, ale i ostrou střelbu naší armády, SNB a Lidových milicí do demonstrací, s oběťmi na životech). – – – Takže k té dlouhodobější perspektivě… 48 let z hlediska historického vývoje není přece ještě tak moc. To jsou pořád věci, které se týkají života velké části současníků nebo jejich nejbližších předků (rodičů, prarodičů). Jak to bude aspoň za těch sto let…? Já když jsem to tady srovnával s těmi událostmi 17.století, tak mě napadá jedno úplně konkrétní srovnání. Tady ještě před bitvou na Bílé hoře a třicetiletou válkou probíhal mocenský konflikt mezi habsburským císařem Rudolfem II., který sídlil v Praze (asi víte, o kom je řeč), a jeho bratrem Matyášem. Rudolf II. si sem pozval vojska biskupa z Pasova (v Německu, Bavorsku). Ti pasovští žoldnéři sem vpadli v r. 1611, zplundrovali část Čech, ale Rudolfa to stejně u moci v Čechách neudrželo (poměrně zanedlouho i zemřel). S touto událostí se můžeme v historii setkat např. pod termínem “vpád pasovských do Čech r. 1611”). Mnoho současníků možná o tom nic neví (není se čemu divit); ale historie prostě tuhle událost zná a kdo by se o to zajímal, dozví se něco o tom. Takže asi tak nějak bych to viděl s invazí do ČSSR r. 1968 (a jejíž historický význam a dopad byl přitom určitě širší a dalekosáhlejší, možná i o dost, než dopad onoho vpádu pasovských do Čech 1611) za 100, 200 nebo více let. Prostě hodně lidí o tom nejspíš nebude vědět nic – ale kdo se bude hlouběji zajímat o naše dějiny, třeba konkrétně 20.století, tomu tyhle věci známy budou. Každopádně, v naší historiografii zůstane rok 1968, se svými událostmi, významným středobodem mezi letopočty 1948 a 1989.

  4. Němec napsal - dne 3.12.2016

    Otřesné soudní rozhodnutí hlavně pro naši mladou generaci. Nechápu, proč je povyk kvůli nějaké ruské propagandě a přehodnocování dějin dnešním Ruskem, když samo naše soudnictví nehájí nabytou svobodu našeho státu. Naskýtá se mrazivé vysvětlení. To by se v Rusku jistě nestalo.

    • petrph napsal - dne 4.12.2016

      Tak to jste mne docela rozesmál.. Píšete “samo naše soudnictví nehájí nabytou svobodu našeho státu”. Hájí – nehájí v případu “mlácení hubou”. To je hlavně ostuda paní poslankyně Semelové, že ze sebe dělá před národem šaška. Za to je snad zbytečné jí trestat, to jí spíše dělá reklamu.
      Ale opravdu mne pobavila myšlenka že by snad naše soudy měly “.hájit nabytou svobodu našeho státu” . Ty toho přece vůbec nejsou schopny!! Kdyby tady došlo (nedejbože) k omezování svobody, a utlačování našich občanů ze strany státních orgánů, je vyloučeno aby naše soudy dovedly poskytnout těm lidem (i národu) sebemenší účinnou pomoc – při kvalitě a pomalosti jakou dnes pracují.Trvalo by zhruba tak 3 roky, než by vyplodily jakýs takýs rozsudek, že je jako něco nezákonné, a ukládá se státním orgánům aby vše napravily.. To už by bylo při případném znovunástupu totality sakra pozdě.. Jen pro srovnání – za 3 roky po Vítězném únoru už vlastně bolšvické masakry končily, soudruzi už měli celý stát pevně v rukou..

  5. Němec napsal - dne 3.12.2016

    Generace co zažila období okupace Sovětským svazem Rusko právem nenáviděla, včetně šokovaných vojáků a komunistů. Pozdější generace už byla se stavem smířena a nenápadně, nevědomky se se situací smiřovala. Další generace už měla jiné starosti což vyústilo do dnešní kolaborace s Ruskem. Mezi kolaboranty zřejmě patří většina komunistů a ozbrojené složky na kterých lpí minulý nános morální kolaborace s okupantem a zločinným komunismem. Včetně různých Foldynů z ČSSD nebo Paroubků. Dnešní mladí už neví o čem jsou dějiny s oběšenou paní Horákovou. Můj názor.

    • ČERT napsal - dne 3.12.2016

      Tak pokud jde o mladou generaci narozenou po roce 1989, tak ano… Pokud se o to zrovna nějak nezajímají, tak pro ně často asi celkově to období komunismu je už dost vzdálenou minulostí.

      • Mirek, pamětník napsal - dne 4.12.2016

        Tak, – tak. Mladí už nevědí proč se mají komunistů obávat. V tom smyslu stojí za zdůraznění, že ani žvanivá poslankyně mnoho neví o okupaci v 1968! Semelová v tu dobu “brala” rozum, zřejmě od rodičů při převlékání panenek… Dnes, jako zákonodárkyně káže o spravedlivém uškrcení ženy, které mozkovou kvalitou nesahá ani ke kotníkům.

      • petrph napsal - dne 5.12.2016

        Ale proboha, samozřejmě že je pro ně období komunismu dost vzdálenou minulostí, to je snad naprosto v pořádku. Těch pár dědků v důchodů už tenhle režim ohrozit nemůže.
        Ergo, pořád to i tady v diskuzích opakuji dokola, musíme se bát dnešních hrozeb. Jsou to bývalí komunisté, z dob Stalina a Gottwalda? Nejsou. Je to třeba Putin v Rusku? No nejspíš ano – ale ani v Rusku už není komunismus, to je nacionalismus a imperialismus. Existují i jiné dnešní hrozby? No jistě že ano. Existuje u nás třeba možnost státního puče a nastolení diktatury nekomunistickými složkami? Obávám se že ano. (Zase by bylo na diskuzi kdo)..Má naše demokracie dostatečné bezpečnostní síly aby tomu mohla zabránit? Nemá.
        Zbytečnym strašením dávno již neexistujícími komunisty plus bohapustým politikařením,se tady promarnil čas, který měl být věnován tvorbě a zabezpečení skutečně funkční a životaschopné demokracie. Tedy včetně důvěry občanů v ní a její politické zástupce. Za Babiše, a obávám se že ani za Sobotku, (natož Chovance a další) by asi nikdo položit svůj život ve válce nešel..

        • ČERT napsal - dne 5.12.2016

          Já jsem to nemyslel z hlediska aktuální situace. Dokonce ani z hlediska toho, že by ta historie byla nějakou tou “magistra vitae”, nějakou “učitelkou života” (což ovšem zčásti platit může). Reagoval jsem na slova o M. Horákové… A ten jistý zmatek u znalostí některých z dnešní mládeže, když např. na otázku na J. Palacha odpoví: “Byl upálen… Nebylo to ve středověku…?” Pletou si Jana Palacha s Janem Husem? – – – Tak ano, ono to možná nemusí být dnes pro praktický život a aktuální dění tak důležité. Hus měl ve své době nějaké problémy. Palach (mimochodem ale mladší ročník než řada současníků) ve své době zase jiné. My už můžeme mít třeba zase jiné…

          • petrph napsal - dne 6.12.2016

            To že mladí nevědí kdy se Jan Palach upálil (a ještě si myslí že byl upálen) a nedokáží si to dát do historických souvislostí (přesné datum na den po nich nikdo nechce) je samo o sobě otřesným důkazem nesmyslnosti současné školní reformy založené na nelogickém předpokladu, že nemusí umět (a naučit se fakta), ale stačí jim (neznámo jak) pochopit vztahy mezi nimi..Jenomže ono to prostě bez těch faktů nejde, potom nepochopí nic, an z tragedie Jana Palacha, ani z tehdejší krize české společnosti..Možná – takový titerný fakt, dávná vzpomínka, když tehdy ještě svobodný necenzurovaný Reportér publikoval iformace o Palachově smrti, hlavní titulkem bylo motto z dílo Bertolda Brechta “Štastný národ který nemá hrdiny”. V podstatě nic víc se k té hrůzné situaci v té beznadějné době dodat nedalo, na hrdiny (jako dneska) už si skoro nikdo nehrál, a nevěřil že příjdou..

        • ČERT napsal - dne 5.12.2016

          Nedá mi, abych ještě nedodal… Tak jistě, on ten smysl nejobecněji dějin (období komunismu z toho samozřejmě nevyjímaje) pro aktuální dění by byla věc na nekonečnou diskusi. To už počátkem 20.století se vlastně o takovém smyslu dějin u nás hádal Masaryk s historikem Pekařem. Takže jistě, samotní “bývalí komunisté z dob Stalina a Gottwalda” pro nás už žádným nebezpečím nejsou, ale vždy se můžou nalézat nějaké podobnosti (sám zmiňujete “možnost státního puče”)… Také se říká, že “dějiny se často opakují, ale nikdy ne přesně”. Anebo z jiného úhlu pohledu, byť to se dostáváme zase už úplně někam jinam (!) – dějiny se velice často nějak připomínají i v takových vypjatých situacích jako je válka (např. neposloužila snad husitská válečnická tradice jako takový ideový podklad pro naše legionáře a zahraniční vojáky za druhé svět. války?).

          • petrph napsal - dne 6.12.2016

            Ono by se to dalo popsat výrokem Andy Warhola “„Každý má nárok na svých 15 minut slávy.“, což se netýká jen jednotlivců, ale i národů. Takže nikoliv hledat nějaké období,nějakou důležitou událost, která by pak jako červená niť tomu národ dávala do budoucna smysl. Ale připustit, že u nás byla období slavná-kdy kombinací jak našich interních podmínek i silných elit – ale i vnějších podmínek jsme byli slavní, a pak zase přišla dlouhá období útlumu. Společenský vývoj probíhá ve spirále.
            Jestli mělo období po 2světové válce (a pro nás tedy až po listopaddu 1989) ohronou výhodu, že v Evrpopě nebyly války, a byla demokraticky uznávána práva občanů. Ale to období už může brzy skončit.
            A jak už jsem tu mnohokrát psal, pro nás je dost důležitá otázka, nakolik nás Západ bude považovat za svou součást – a bude nás bŕanit (diplomaticky i vojensky) proti rozpínavosti Ruska, nebo třeba i islámu..A jestli tedy píšu “nakolik nás Západ bude považovat za svou součást”, tak tím myslím skutečně z jeho pohledu, tedy nezávisle na žvanění pana Zemana, které naše média a elity zcela zbytečně nafukují a sami tím poskytují Západu alibi aby se na nás vykašlal…

    • petrph napsal - dne 4.12.2016

      Ja se obávám že existuje i jiný popis. Totiž ony starší generace které prožily okupaci 1968 už povětšinou prožily (a pamatovaly) i masakry padesátých let. Čili – pro ně zase ta okupace ani následná normalizace zase takovým šokem a překvapením nebyla -oni už tehdy žili 20 let v bolševickém státě. Jistě – nenáviděli sovětské vojáky stejně předtím jako potom, ale što děljať..
      Ta následná generace Husákových dětí – prožila své děství a mládí v dost chaotickém stavu. Venku, na veřejnosti, ve školách,v médiích velebení komunismu, a významu SSSR, doma, po veřerech nadávání na komunisty, ale “nikde to hlavně neříkej”..To se na nich podepsalo už tenkrát, vyrostla skutečně “generace bez hrdosti bez smyslu života a bez svědomí”.. už tehdy to pan Nedvěd popsal ve své písničce Stánky poměrně přesně .
      No a pak přišly generace vyrostlé po sametu 1989. Tak těm jak známo posametový režim dostatečně silně ideologicky a všude – v médiích, ve školách,na veřejnosti, před volbami vtloukal do hlavy zrůdnost a zločineckého režimu a Ruska zvlášť, že už tak automaticky myslí – což je při jejich projevech poměrně zřetelné. Jestli je v něčem chyba, že jim ten havlovský ražim až příliš vtloukl do hlavy že “jsme součástí Zapadu a Západ nás před Ruskem ochrání”, takže mylně nabyly dojmu, že sami už pro to nemusí dělat vůbec ale vůbec nic…Tedy rozumějme nic podstatného -jako třeba sami chránit svobodu státu v armádě, nebo proto vůbec něco obětovat Něco takového už vůbec nechápou, to přece není “jejich věc”..Jo takhle vyřvat se v nějaké nejen povolené,ale dokonce “doporučené” demonstraci, to jo. Ale to mohli v podstatě za bolševika taky,jen s jinými hesly..

      • ČERT napsal - dne 4.12.2016

        Já jenom když zmiňujete konkrétně “nenávist k sovětským vojákům”, tak ta v naší společnosti právě po invazi 1968 určitě všeobecně stoupla. Přece jen, ta Rudá armáda (“osvoboditelka”, jak se také říkalo), si u nás v roce 1945 nejvšeobecněji až tak špatnou reputaci neudělala; a zase se stáhla. A přece jenom, ten režim od roku 1948 s tím terorem a represemi (a i když tu třeba působili i sovětští poradci atd. atd.), tu nebyl pod bezprostřední vojenskou kontrolou SSSR. A samotná invaze 1968 byla asi šok pro ty komunisty či jejich sympatizanty, kteří, vědomi si “chyb” (tj. celkově represivního rázu) období stalinismu, stále ještě naivně věřili, že komunismus, socialismus lze reformovat.

        • petrph napsal - dne 5.12.2016

          Jistě, fakt že většinu našeho území osvobodila Rudá armáda (včetně Prahy) je platný, čili u toho mohla i většina lidí zůstat. To že se to udrželo i po teroru 50.let bych už přičítal ohromné komunistické propagandě po celou dobu (neb režim vlastnil všechna média, všechny školy, všechno..) Ono ostatně touhle propagandou se dala i spousta lidí přesvědčit, že správná je i konfiskace výrobních prostředků “kapitalistům a kulakům” , neb “všichni kradnů” (jak dnes stejně říká soudruh Babiš).
          Zase ale pro pořádek – on ten současnou opačnou propagandou opakovaný teror trval poměrně krátce – popravy odpůrců režimu skončily už v roce 1953- po smrti Stalina a Gottwalda. Už “Tonda” Zápotocký hned potom vyhlásil první dílčí amnestii. Totalitní bolševický režim u nás fungoval dál, ale už neměl důvod někoho masakrovat.
          Otázka zda byla ruská okupace u nás v roce 1968 nutná a pro koho byla hlavně šokem je dodnes záhadou. Můj osobní názor je ten, že Dubček byl sice silně populistický, ale přitom slabý politik, takže ten by u nás totalitní vládu KSČ (která existovala na všech stupních a všude) sám nezrušil, a ani by se otevřeně nepostavil proti přímému rozkazu Moskvy. Takže spíše zbytečná byla, všechno mohli komunisté zařídit i bez ní.
          Ostatně, v jiných satelitních komunistických státech určitá formá “libralizace” existovala (určitý podíl soukromého hospodaření, větší podíl náboženství, atd..) ale nijak to jejich komunistickou totalitu nenarušilo .

          • ČERT napsal - dne 5.12.2016

            Souhlasím s Vámi, jen bych možná dodal, že ještě po smrti Stalina a Gottwalda přinesl další přelom rok 1956, tedy ohlas XX.sjezdu KSSS v Moskvě (a nakonec, víme o rozsáhlé Novotného amnestii pro politické vězně v r. 1960). Třeba proces, v němž byl kvůli tzv. buržoaznímu slovenskému nacionalismu odsouzen pozdější gen. tajemník ÚV KSČ a president G. Husák, se konal v r. 1954, tj. již za Zápotockého. Ale je pravda, že se někdy připomíná (a což plně koresponduje s Vašimi slovy), že už jen tahle skutečnost zachránila Husáka a další před trestem smrti.